Splav (1922)/Cesta s Rombonu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Cesta s Rombonu 18./5.1916
Autor: Fráňa Šrámek
Zdroj: ŠRÁMEK, Fráňa. Splav.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bitvy na Soči

To ti musím vypravovat, neboť dne toho
s Rombonu lavina spadla,
a když to sjelo až dolů k Brettu,
mělo to čepici v týle a dole boty
a řeklo to po česky: lidičky, domečky,
tak jsem tu jednou zas dole,— —

Z lepenkové boudy v poledne jsem vyšel
osmnáctého května.
Vítr po hřebeni plískal, laloky mlh
v hrotech skal visely, a já
na boudu hledím, rád, ba rád,
s ní rozloučil bych se tak rád
jak s chudou a pořádnou holkou. Řku,
vši moje byly, ne tvé. Rozmary
také mé. Na boudu hledím, je mi,
jak dostal bych obrázek
na památku.

Pak vyjdu, horská hůl
kamení křeše. Myslím si, naše řeč,
řeč našich serpentin: křesání holí
a nadávka, bez nich ni svátý by nevylez
na naši kotu třináct set třináct. Ale když slézáš.
děláš jen první a křešeš dobře,
nadávka v zubech však na píseň taje,
a že je tu jenom kámen a kámen,
dnes chlapu nevadí;
hřebíkům v botách je veselo,
jak jen je zubům v ústech se smějících,
a v lýtkách a v kolenou
jak v zpěvném soustruhu
mladého kroku krásný rozkvétá
tvar. Ohoho,
kůrku a střídku, patku a krajíčky krájel jsem,
kamenný rombonský hrbe,
jenž jsi byl toho dne pro mne
jen bochníkem chleba,
bystře vždy zakrojil v zatáčce serpentin,
nadmutá chřípí na čerstvém řezu,
a když jsem na chvilku spočinul, skulil se
u našich patnáctek,
vyklepal dýmku, nacpal a hulil,
viděli ze mne u našich patnáctek chlapci
jen a jen kotouče dýmu, v kotoučích dýmu
veselou opičí hlavu,
kterou bůh políbil z rozmaru chvíle
na špičku nosu.

Zahulil, poseděl, popadl hůl,
a křesej znovu! Nu, pravda, křeše,
ale těch jisker stále je méně,
svět tedy není jen kámen a kámen,
svět je též palouček mechu a měkká stezka,
a kdo mi po ni z údolí přichází vstříc,
to už je květen, ach, květen! Zázraku, děj se,
nahoře kouřila syrová skála,
dole je květen. A ty se děješ,
divoucí dive: Řeč tvrdou, třaskavou, skalní
sykavky něžné pronikly, nesené větříkem
novým. Velikou, nadmutou vůní
chřípí je raněno. Neboť tu jsi již, tu jsi,
bradatý lese,
do vousů mekaje kozlím svým smíchem,
samečky vedeš již k samičkám, všechno
je na cestě blažené někam,
skokem a přeletem, dotekem, vpádem,
zadečky, podbříšky, prášníky, blizny —
směji se, slzím, srdce až u zubů, vše
chutná láskou, jedl bych
lásku.

Až níže u bříz opět se ztiším,
myslím, že mluvím s dívkami.
Jsem už jen něžný před jejich malými lístky,
před lístky živými, jak jazyk v ústech,
mohu si myslet i, že jedna z dívek
mléka mi podala v hliněném džbánu:
zástupe břízek, slunce ti žehnej,
proměněn v dívky, něhou nás zraň,
z vlčích když končin scházíme dolů,
omyj nám oči, divoké, smutné,
omyj nám oči, než jimi vzhledném
k milenkám lidským; a pak, když v chlapu
hrkati počne, jak v hodinách starých,
jež odbíjet budou, pak už jej propusť,
pak dojde dobře.

Pak dojde dobře,
jako já tehdy. U cesty šipkový rozkvétal keř,
což takové věci ještě se dějí?
A zázrakům věř,
ty růžičky na keři vyzvánějí,
zvoní mi stříbrně, vesele,
zvoní z nich běloučká neděle,
staneš a pobělíš také, pak jdeš,
jdou s tebou růžičky, jak bílé družičky,
kdež bys měl v košili jedinou
veš!

Nebyl jsi, nebyl, šípkový keři,
toho dne posledním darem.
Neb ještě tam, braši, čekala na mne
louka,
louka zelená,
a nikdo to neřekne, nikdo z vás po mně,
jak tohle širé, dmoucí se, zelené
srdcem si podám vysoko do úst
a dechnu: louka!
Miluji louku.
Snad jsi ty, světe, veliký zvon,
tus mi však vždycky nejlépe zníval,
tus mi bral srdce, abys jím houpal,
přjblížil, vzdálil, podal a utrh,
houpal a houpal,
a vždy to znělo.
Miluji louku.
A teď tam byla. Čekala
na mne. Chlap
sejmul čepici.
Ješté ji v ruce nes a vrtěl hlavou,
když pak dole u lanovky
došel k první silnici.

Ach, byla tu jednou zas rovná a bílá
silnice.
Položíš nohu, už ji uchopila,
vrhá tě rovně, jako zvuk z polnice,
civilní, lahodná, silná,
kliďas veliký,
jsi všecek náhle pokojná dílna,
máš z nohou zpívající hoblíky.

Opona za něčím ztřeštěným klesla,
silnice mne nesla,
rytmické sedlo;
lepilo se na mne pavučí
jarního náručí,
už se je odlepit nepovedlo.

Proto též málo vím, jak jsem pak došel až
k Brettu.
Zajikle k jedné mluvil jsem ženě, .
noclehoval v seně
v městečku Brettu,
vikýřem viděl jsem hřbitůvek,
celý byl v bezovém květu…