Ottův slovník naučný/Cikáni

Ottův slovník naučný
Cikán, Jan Jakub	Cikáni	Cikánka

Údaje o textu
Titulek:	Cikáni
Autor:	Emanuel Kovář, Josef Ješina
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 365–367. Dostupné online.
Vydáno:	1892
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cikáni

Cikáni, kočovný kmen roztroušený po celé Evropě. Vyskytli se v Turecku již v XI. století (podle některých v císařství Řeckém již poč. IX. stol. za Nikefora), v XIII. stol. rozšířili se po Uhrách a Polsku, r. 1417 jsou již u Baltického moře, r. 1422 v Italii, r. 1427 ve Francii, r. 1447 u Barcelony ve Španělsku: r. 1492 byli již ve Španělích pronásledováni zároveň se židy a Maury, r. 1531 vyšel v Anglii proti nim první edikt. S počátku bájilo se o nich, že přišli z Egypta, že jsou kmen, který nepřijal Ježíška, když prchal před ukrutností Herodesovou. Za trest prý jsou vypuzeni z vlasti a marně si budou hledati domova. C. sami šířili tuto bajku a kořistili z ní. Jejich povídání mělo vliv na tehdejší názory o Východě. Když poznáni byli jako lháři, zloději a lotři, počali býti pronásledováni nejdříve ve Španělích, pak v zemích ostatních. Ve stol. XVI. se jim ulevilo, tu a tam dály se i pokusy učiniti z nich národ usedlý a povznésti je, ale pokusy se nezdařily.

V Evropě každý národ je jinak pojmenoval; řecky slovou Atsinganos (Athinganos), bulh. Acigan, rumun. Tzigan, maď. Tzigany, ital. Zingaro, tur. Čingiané, špan. Gitano, angl. Gipsy, albán. Yevk, franc. Bohémiens. Názvy angl. a špan. souvisí s bájí o jejich egyptském původu, franc. vznikl chybným názorem, protože první c. přišli do Francie z Čech. Název řecký prý původně značil sektu, která žila ve Frygii a Lykaonii, odkudž přišli c. na Balkán. Jiní (jako M. J. de Goeje) odvozují název řec. od pers. tsjeng (hudební nástroj). U Herodota (V, 9) vyskytují se Singurai, ale nevíme, zda název ten souvisí s c-ny. V Asii prý slovou Kouli, v Indii Banjari nebo Lombadi, pravé jejich jméno je prý Gohuri. Rozšířený název róm značí u nich muže, romí ženu. O vlastním původě jejich poučuje nás jazykozpyt. Nářečí jejich navzájem silně se liší a rozeznává se jich 13: řecké, rumunské, uherské, české, německé, polské, ruské, čudské, skandinavské, anglické, italské, baskické, španělské. Ve všech jsóu však prvky řecké, slovanské a rumunské, což označuje nám cestu, jak se šířili. O cestě jejich svědčí i prvky perské a arménské. Jádro však ve všech nářečích jest indické a souvisí s dialekty dolního Indu. Jakou roli vlastně ve své pravlasti měli, proč a kdy ji opustili, není dosud bezpečně vyzkoumáno. Kř.

První zmínka o c-nech v Čechách činí se ve »Starých letopisech českých« při r. 1416, kde se o nich dí, že se toho času poprvé v Čechách objevili a lid mámili. Avšak lze za to míti, že byli c. v Čechách viděni již r. 1242, kdy sem přišli tajně jako vyzvědači Tatarův, a tu jim dle slova v řeči jejich často od nich užívaného tehdáž »kartas« říkáno. Také popis zevnějšku a chování jejich, jak jej v kronice Dalimilově nalézáme, zcela na pozdější c-ny připadá. Že byli v Čechách příslušníci opovrženého tohoto kmene i pod jménem c. před r. 1416 známi, dosvědčuje »Popravčí kniha pánů z Rožmberka«, kde se při r. 1399 dí, že se v tlupě lupičské, která tehdáž v jižn. Čechách řádila, nalézal vedlé několika Němců z Rakous též jistý »Cikán černý, Ondřejóv pacholek«. R. 1416 přišel do Čech okázale předvoj (300 duší) c-nů malebně vystrojených, mužové koňmo, potloukal se po zemi a uměl si lid nakloňovati lživým vypravováním, že nepřátelé křesťanstva je vyhnali a že u Čechů hledají útočiště; proto byli vlídně přijati. Za dob husitských nepokojů rozšiřovali se po Čechách valně a volně, a snášelivost česká lákala ještě větší houfy do Čech, kteří zabrali jižní lesnaté krajiny a i v Praze pokojně bydleli ve 2. pol. XV. stol. Za dob pronásledování c-nů v záp. Evropě nalezli útulku v Čechách, ač toho nebyli hodni, neboť spolčovali se s Turky, služby vyzvědačské a paličské jim konajíce, zvláště v l. 1536—41. Proto začalo se proti c-nům vystupovati a to tak přísně, že bylo potřebí přísnost tuto mírniti zákony. Vyssávali lid i zemi po celou dobu 30leté války, ba i později tak, že císař Leopold I. musil proti nim vydati dekret (21. dub. 1688), jímž vypovídali se ze země. Ale to nic neprospělo, spíše ještě c. z Moravy a ze Slezska přicházeli a své šmejdy dále prováděli, tak že konečně reskriptem daným 11. čce 1697 za psance byli prohlášeni. Tu nastala hrozná štvanice na c-ny, v níž mnoho jich zahynulo; ale přes to uherští c. pokoušeli se pořád ještě o přístup do Čech, zvláště do lesů v Táborsku a Budějovicku. Za císaře Josefa I. počali se hrnouti z Uher a Moravy do Čech na svá obvyklá místa, i byli opět stíháni, věšeni a mrzačeni, ale bránili se také statečně, až vojenským zakročením ze země byli vyhnáni. Též Karel VI. prohlásil patentem ze dne 20. čna 1721 c-ny za psance a stanovil, aby i ženy byly smrtí trestány. Za panování Marie Terezie bylo poněkud upuštěno od přísných ustanovení Karlových. Císař Josef II. snažil se c-ny přiměti k usedlému živobytí; měli bydleti v Uhrách a Sedmihradsku, ale c. opustili vystavěná jim obydlí a raději se toulali provozujíce kejklířství, koňařství, kovářství, kotlářství, hadačství, žebrotu, krádež, ba i loupež. A potulnému tomuto životu dosud houževnatě jsou oddáni. Pozdější opatření policejní proti c-nům spadají v jedno s opatřeními proti tulákům. Obšírnějších zpráv dočísti se lze v »Matici moravské« 1879. Že c. teprve do Moravy a do Čech přišli, když byli dříve mezi Řeky, Rumuny a Maďary žili, dokazuje slovník českých c-nů, v němž nalézají se slova těchto národů. Jna.

C. jsou nervosní. V štěstí jásají, v neštěstí si zoufají, v radosti se opíjejí. Rádi se oddávají snění a stávají se mystiky. Jejich filosof John Bunyan (v Anglii za Jakuba II.) je mystik. Jsou opojeni přírodou. Stan jest jejich domovem, opovrhují usedlým životem a jsou oddáni kočovnictví. Jsou uchváceni horečkou bloudění. Musí míti stále nové, živé, hluboké dojmy. O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Česť je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký, žádost neukojitelná. Jejich bol a vášeň dojímá v hudbě. Poesie je dost jednoduchá; krátké, smutné popěvky, žerty, satiry, povídky. Zpívají a básní zároveň při tanci. Ženy jako tanečnice, muži jako hudebníci prosluli. C. mají své pověry, věří ve všeliké duchy a mocnosti přírodní. S kouzly a čarami provozují sice obchod, ale sami jim nejvíce věří. Svých názorů ovšem si nikdy neupravili a není v nich důslednosti. Zevně mají víru svého kraje, ale bez průtahu dají dítě několikrát křtíti (k vůli darům od kmotrů), nebo přijmou jinou víru. Mravností muži nevynikají, ženy ještě méně. Zlodějstvím a nepočestností smutně prosluli. Pozoruhodna jest jejich láska k dětem. Práce se štítí. Milují koně a vedou jimi obchod. Jsou též kováři, zlatníky, uhlíři, kejklíři, medvědáři. Ženy jsou hadačky, kejklířky, lékařky, ve Španělích balletky a prodavačky, v Rumunsku služky.

C. mají více méně temnou pleť, černé, husté vlasy, temné, jiskrné oči, podlouhlý obličej, nízké čelo, mírně vystouplý nos, vždy přišpičatělý. Mají malá ústa, krásné červené rty a bílé, zdravé zuby. Oči jsou blízko sebe a mírně šikmé. Dolní čelist mírně vystupuje. Lebka jest malá a mírně podlouhlá. Hovelacque rozeznává u c-nů dvojí typ (obojí původní): podlouhlý obličej, orlí nos — kulatější obličej a tupější nos, méně jiskrný zrak. Ve vášni nikdy nezčervenají, jen zblednou. Tělo je prostřední, silné, ale štíhlé. Tlustší bývají jen staré ženy. Nohy a ruce jsou malé, prsty dlouhé a špičaté. V Evropě jest jich asi 700.000; z toho 1/2 mill. na Balkáně a 150.000 v Rakousku. — Srv. Grellmann, Histor. Versuch über die Zigeuner (1787, první ukázal na indický původ); Pott, Die Zigeuner in Europa u. Asien (1843-44); Bataillard, De l'apparition et de la dispersion des Bohémiens en Europe (1849); Miklosich, Über die Mundarten und die Wanderungen der Zigeuner Europas (1872-1877); články v různých časopisech, zvláště Gypsie Review. Snůškou všech vědomostí o c-nech je Adriano Colocci, Gli Zingari (Turin, 1889). U nás studoval jejich jazyk Puchmajer a podlé něho napsal J. Ješina mluvnici (Romáňi Čib), kterýž i vydal pověsti a pohádky jejich a s Ulrichem mluvnici ruského nářecí c-nů; pak hrabě Rud Wratislav, Versuch einer Darstellung der Lebensweise, Herkunft und Sprache der Zigeuner (Praha, 1868). Horlivým pěstitelem jazyka cikánského v Uhrách je arcikníže Josef, jehož objemné dílo A cigány nyelotan r. 1889 vydala maď. akademie. Kř.

Copak je snad trestné nebo zakázané napsat slovo cikán,cikani apod. Kde to sakra žijeme?