Patery knihy plodů básnických/Soud Břetislavův

Patery knihy plodů básnických
České lesy	Soud Břetislavův	Vlast

Údaje o textu
Titulek:	Soud Břetislavův
Autor:	Václav Ráb
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 80 – 83.
Licence:	PD old 70

Na svém stolci, soudě v síni černé,
seděl kníže Břetislav;
vůkol stupňů dvorstvo jeho věrné,
a zábradlím manů dav;
a dle pána svého liboněžná —
klenot země — Jitka kněžna.

Vévodů tu přísný, vážný vzhled
v těsné síni ticho káže, —
a hle k trůnu v středu zbrojné stráže
blíž se vleče šedý kmet.
Schvátiloť jej břímě let,
po vráskách pak po zprzněných vinou
slzy trpké z očí zhaslých plynou,
hrůzou stydne starci každý oud,
strašlivý naň tady čeká soud.

A tu opět ticho kníže velí,
na stůl vrhna obnažený meč:
»Blíže přistup, lidu svůdce smělý,
jenž jsi zhoubnou na mě strojil leč.
Kojíval jsem lichotivé hádě
na svých prsou tebe k vlastní zrádě;
údy zchřadlé nyní k smrti vleč!« —
Knížecí zaslechna přísnou řeč,
starý dvořan zděšen bledne,
chvěje se jak větrem lesní klest;
na vladyky kníže vůkol vzhledne:
»Právu země,« di k nim, »zadán jest!«

Všecko ztichne, — po chvíli pak drahné
vůkol zavzní jednosvorný hlas:
»Kdo na pána svého ruky vztáhne,
pod meč kata svůj ať vloží vaz!« —

Tu dí kníže, stářím muže jat:
»Nechci krví toho ruce mýti,
jenž byl druhdy trůnu mého hrad;
kážu jemu zrádné rámě stíti,
pak má, oděný jsa v hrubý šat,
na vždy z vlasti vyobcován býti!«

Již se kmeta bledý chopý kat,
aby vykonal, co kníže velí,
již se na dvé četný zástup dělí —
Aj, tu jinoch čilý jako laň
davem divákův se pracně déře,
a vše vůkol s dlením hledí naň,
an se přímo až ke stolci béře,
outlověký ještě mládenec;
kadeř rusá smělé stíní čelo
jak na horách jedle švihlé tělo,
v tváři jaré plane růměnec.

Uvrhne se na kolena svá,
tam kde čaloun skvostný, stříbrotkaný,
jako vlny, jimiž větřík hrá,
plyne až přes stupňů ostré hrany,
»Mocné kníže,« zvolá, »jenžto strážíš
vezdy lid svůj berlou mírnosti,
nepravé jen skutky přísně vážíš
váhou svaté spravedlnosti:
patř, jak stud krev žene do mých tváří,
jak má ňádra bouří otcův čin,
jímžto rod svůj a své zhanbil stáří.

Nechci zlobu, jež ti z oka září,
zkrotit, jeho bezevinný syn:
umínil jsem příklad dáti vnuku,
jak si čin ten v otci ošklivím;
vol, ať sám mu utnu ruku,
zákonu zadosti učiním.«
Hněv tu knězi kyprá prsa svírá,
stařec klesá, řečí ohromen,
kněžna tajně slzu s oka stírá;
na mladíka s užasnutím zírá
každý, kdo tu přítomen.

»Kteréž doupě, kýhož dravce sídlo,«
vece kníže v strašném podivu,
»tento děsný netvor uplodilo
v milovlídném lidském oděvu?
Ještěří snad kojilo tě vémě,
pekla hnusný vysoptil tě klín!?
Chop se otce, ty mu rovné plémě,
nespatříť snad tato svatá země
nikdy více tak nezdárný čin!«

Hle, tu mladík otce, kterýž kleče
na něho mdlé zraky chýlí své,
spěšně ze královské síně vleče
a ve dveřích svého dobyv meče,
ven, ven kmeta k popravišti rve!

Tiše čeká vše — jen sem tam oupí
ve citelném srdci vzdychnutí,
bolné duší vládne strnutí,
až do síně jinoch opět vstoupí.
Rozhorlený hledí kníže naň,
jenžto k trůnu matně kráčí blíže,
v pěsti ještě zkrvácenou zbraň;
sťatou ruku mlčky vrhne přede kníže,
krev až vřelá vůkol stupně skropí.«
Tuť se kníže svého meče chopí,
syna ukrutného pádným rázem
chladná ocel skolí na zem.

Smrt ho pojme v náruč němá;
a jak v pádu plášt se na zem shrne,
hle! tu jinoch levé ruky nemá,
krev tu po rouchu se valem hrne —
a v kom srdce bije, pohnut ztrne.