J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh pátý. O malé loupežnici

Sněhová královna Hans Christian Andersen
Příběh čtvrtý. O princi a princezně	Příběh pátý. O malé loupežnici	Příběh šestý. O dvou stařenách

Údaje o textu
Titulek:	Sněhová královna Příběh pátý. O malé loupežnici
Autor:	Hans Christian Andersen
Zdroj:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 147–154.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Pátá povídka. Malá loupežnice – Koberův překlad

Gerda jela hlubokým tmavým lesem, v jehož temnu její kočárek jako oheň svítil. Loupežníci v lese přebývající byli jako oslněni, neboť světlo a slunce zraky jejich nesnášely.

„Zlato, zlato!“ křičely a vyskočivše z tmavých skrejší přepadli kočárek, pobili kočího a sloužící i jízdeckého a vyzdvihli malou Gerdu z kočárku.

„Ta je tlustičká jako bochánek! a cukrovanými mandličkami krmená!“ pravila stará loupežnice, s dlouhou rousovatou bradou a s obočím tak dlouhým, že ji přes oči viselo. „Ta je tlustičká jako pěkné selátko! Na ní bude pochoutka!“ a loupeživá babice vytáhla z kapsáře dlouhý ostrý nůž, jenž tak hrozně blýskal, že by každého z nás hrůza obešla.

„Ouvé!“ vykřikla loupežnice, neboť její vlastní dceruška sedící ji na zádech a divoce a škaredě pohlížející, kousla ji do ucha. „Zpropadené štěně!“ křičela matka a pokřikem zapoměla, že Gerdu zabíti chtěla.

„Ta si bude se mnou hrávati!“ pravilo děvče ženy loupežnické; „ať mně dá kožíšek a pěkné šatičky a budeme spolu spávati,“ a kouslo podruhé svou matku, která bolestí vyskočila a do kola se točila, k čemuž se všickni loupežníci do smíchu dali křičíce: „Hle, hle! jak babice se svým děckem tančí!“

„Já chci do kočárku!“ křičelo děvče loupežníkovo, kterémuž pro jeho tvrdošíjnost všecko k vůli státi se musilo.

Gerda a děvče loupežníkovo seděly v kočárku a koník s kočárkem uháněl cestou necestou hloub a hlouběji do lesa.

Děvče loupežníkovo bylo tak velké jako Gerda, ale silnějšího těla, širokých ramen a hnědé kůže. Oči její byly jako uhel černé a pohled její téměř zasmušilý. I vzalo Gerdu kolem pasu, řkouc: „Pokud já se na tebe nehněvám, nesmějí tebe zabíti. Jistě že jsi nějaká princezka?“

„Nikoli,“ odpověděla Gerda a vypravovala děvčeti všecko, čehož se až posud dožila a jak velice ráda má chlapečka Kaje.

Loupežníkovo děvče pohlíželo na ni okem neveselým a přisvědčovalo ji hlavou, řkouc: „Nesmějí tebe zabíti, i kdybych se na tebe rozhněvala, neboť potom zabiju tě sama.“ Na to utřelo Gerdě uslzené oči a líčko a schovalo obě ruce do teplého a měkounkého rukávce.

Za chvíli kočárek zastavil, neboť byly již přijely až na dvůr loupežnického hradu, jehož vysoké hradby a zdě shora až k zemi trženy byly. Vrány a kavky hnízdily v dírách a v tu chvíli z nich vylétaly; hrozní psi, vlkodavci, kteří by i člověka pohltili, radostí kolem nich poskakovali, ale bez štěkotu, nebo štěkati nesměli.

V ohromné starobylé síni, všude začouděné, hořel na podlaze oheň; kouř vystupoval od podlahy vzhůru, hledaje sobě sám východu, kterým by ušel; v kotli velikém nad ohněm visícím vařila se polívka, a na rošti otáčeli se zajíci a králíci.

„Dnes budeš spáti se mnou u mých zamilovaných zvířátek,“ pravilo loupežníkovo děvče ku Gerdě, a po večeři odebrali se do kouta, kdež na slámě ustláno bylo. Nad nimi sedělo na bidélkách hejno holubův a zdálo se, že spějí; ale někteří z nich obrátili se, když obě děvčata k spaní se ukládala.

„Ti holubi všichni jsou moji,“ pravilo děvče loupežníkovo a chytivši jednoho holuba za nožky tak silně jim klátilo, že ubohé holoubě bolesti křídloma mlátilo. „Dej mu hubičku!“ přikazovalo Gerdě a hodilo ji holoubě do tváří. „Tu sedí ta vrtkavá zběř,“ vypravovalo děvče dále, ukazujíc na holubí poklop na zdi, v němž dva holubi seděli. „Ta zběř hned ulítne, není-li zavřena. A tam můj znejmilejší bečák,“ a přitáhlo k sobě mladého soba, chytíc ho za dlouhý paroh a sob uvázaný za měděný kroužek na krku zabečel. „Ten také musí býti na provaze, sice by nám upláchl. Každý večer lochtám ho na krku ostrým nožem a toho se bojí velice.“ A hned vytáhlo děvče ze skuliny ve stěně nůž dlouhý a jelo jeho plochou po krku parohatého soba. Ubohý sob kopal zadníma nohama, děvče se tomu smálo, a Gerdu k sobě pod koženou plachu přitáhlo.

„Což pak béřeš nůž s sebou, když jdeš spát?“ tázala se Gerda, pohlížejíc ouzkostlivě na dlouhý nůž.

„Spávám denně s nožem v ruce,“ odpovědělo děvče loupežníkovo. „Člověk neví, co se státi může. — Vypravuj mi ještě jednou, co všecko víš o chlapci Kajovi a proč jsi se vydala do světa.“ A Gerda vypravovala podruhé všecko od počátku až do konce; dvé divokých holubův k tomu vrkalo, a ostatní holubi spali. Děvče vzalo Gerdu kolem krku a držíc v druhé ruce nůž usnulo. Než Gerda ani oka nezamhouřila nevědouc, bude-li druhý den živa nebo mrtva. Loupežníci seděli posud okolo ohně, zpívajíce a popíjejíce vesele, a stará loupežnice, aby měli vyražení, poskakovala a metala kozelce. Ubohá Gerda zhrozila se toho strašlivého podívání.

Tu se ozvali oba divocí holubi: „Vrk! vrk! Viděli jsme chlapce Kaje. Bílá slípka táhla jeho sáňky, on seděl v saních sněhové královny a vyjížděl z lesa, kdež jsme v hnízdě jako mláďata leželi. Foukla na nás a na ostatní mláďata a všechny kromě nás dvou pošly. Vrk! Vrk!“

„Co tam nahoře povídáte?“ tázala se Gerda. „Kam jela sněhová královna? Máte o tom zprávy?“

„Jela nejspíše do krajin Lapoňských; tam jsou věčné sněhy a věčné ledy. Zeptej se soba, jenž tamto na provaze uvázán jest.“

„Tam je milo býti. Jsou tam sněhy a ledy,“ pravil sob. „Tam se proháníme na svobodě po velikých blýskavých rovinách a dolinách. Tam má sněhová královna svůj letní byt, ale její letohrádek je ještě dáleji u půlnoční točny na největším z tří ostrovů, jež slovou „Špicbergy“.“

„Ach Kaji, můj zlatý Kaječku!' povzdychla Gerda.

„Teď tiše lež a spi,“ pravilo k ní děvče loupežníkovo, „sice do tebe vrazím nůž!“

Ráno na to vypravovala Gerda děvčeti všecko, co ji holubi pověděly; děvče hledělo na ni zasmušile a přisvědčujíc hlavou, pravilo: „Co do toho!“ ale obrátíc se k parohatému sobovi tázalo se ho: „Víš-li pak, kde leží Lapoňské krajiny?“

Sob jiskře očima, odpověděl: „Kdož by to lépe věděl, nežli já? Tam jsem se narodil, tam jsem byl vychován, tam jsem se proháněl po planinách!“

„Poslechni,“ pravilo děvče ku Gerdě, „všichni naši mužové jsou mimo dům, jen matka je doma a zůstane doma. K polednímu pívá matka z naši veliké láhve páleného a potom si zdřímne. Až usne, chci pro tebe něco učiniti.“

A děvče loupežníkovo vyskočivši z postele, běželo k matce, vzalo ji okolo krku a tahalo ji za bradu. „Dobré jitro, moje jediná stará kozičko!“ a matka dala ji štilec do nosu, že děvčeti tváře zčervenaly a zmodraly a tak se dělo z lásky dětinské a z lásky mateřské.

Když potom matka notně si přihnula a usnula, odebralo se děvče k parohatému sobovi a promluvilo k němu: „Bylo by mně velikým potěšením, kdybych tě ostrým nožíkem dnes ještě jednou polechtala. Tak roztomile se při tom ušklíbáš, ale nechci. Odvážu tebe a pustím na svobodu, aby jsi se podíval domů. Avšak poletíš tam s touto holčičkou, a zaneseš ji na letohrádek sněhové královny, kde její kamarád nyní mešká. Vždyť jsi slyšel, co mne vypravovala, neboť mluví hezky nahlas a zřetelně, a ty také rád nasloucháš!“

A parohatý sob vyskočil radostí až do stropu. Děvče loupežníkovo posadilo Gerdu na soba a dalo ji do malého sedla, aby mohla pohodlněji seděti a ještě ji k sedlu přivázalo. „Co škodí?“ pravilo k ní, „tu máš své koženné botky, neboť máš před sebou cestu studenou a dalekou, ale rukávec koženný sobě nechám, neboť je velmi krásný. Za něj, aby ti ruce nezábly, dám ti veliké islandské rukavice moji matky; půjdou tobě až na lokte a také hřejou. Jen do nich! Dobrá! Teď vyhlížíš jako moje matka, když se kaboní!“ —

A Gerda dala se radostí do hlasitého pláče; než děvče k ní pravilo: „I přestaň brečeti! Právě teď bys měla býti veselá! Tu máš ještě dva bochníky a kus uzeniny, abys nejela o hladu.“ I přivázalo chleby a uzeninu sobovi na záda, otevřelo dveře, zavolalo tam všechny psy, uřízlo dlouhým nožem provaz a pravilo k parohatému: „Utíkej, leť! ale měj pozor na malé děvčátko, které neseš!“

Gerda dala děvčeti s Bohem a sob s ní ujížděl přes křoví a rovy, lesem a stepem, dále a dále k půlnoci. Po cestě vyli vlci a havrani a vrány kvákali. Blsk! blsk! Na nebi se silně kmitati počalo a celé nebe se červenalo.

„To je moje záře půlnoční,“ pravil sob radostně. „Jen pohleď, jak krásně se červená a nám na cestu svítí!“ a sob letěl ještě rychleji a letěl několik dnův a několik nocí. —

Potrava, již Gerda na cestu měla, byla již ztrávena a ona dojela na rychlém sobu až do Lapoňska.