Slavík (Andersen, překlad Peška/Mikuláš Boleslavský)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slavík
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Nattergalen
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 67–77.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Slavík – Koberův překlad

V Čínsku je císař tamější Číňanem a všickni kolem něho jsou také Číňany. — Dávno let je tomu, ale právě proto povídám tuto pohádku, aby v zapomenutí nepřišla. Slyšte tedy!

Zámek Čínského císaře byl ze všech na světě nejnádhernější, byl celý z nejpěknějšího a nejdražšího porculánu, ale také z tak křehkého, že člověk se ho dotknouti bál. — V císařské zahradě byly nejpodivnější květiny, a na nejkrásnějších visely stříbrné zvonky a ozývaly se zvukem líbezným, aby lidé jdouce kolem květin si jich povšimli. Císařská zahrada byla co nejdůmyslněji upravena, a táhla se tak daleko, že ani zahradník nevěděl, kde je její konec. Kdo se procházel v zahradě trochu dále, přišel do nejkrásnějšího lesíka, kdež byly stromy vysoké a jezera hluboká. Les šel až k modrému moři, širokému a hlubokému, po němž přijížděly velikánské koráby, které mohly přistáti k břehu pod širokými haluzemi vysokého stromoví. V tomto stromoví bydlel slavíček, jenž tak líbezně zpíval, že i chudý rybář, ačkoliv míval mnoho jiného na práci, zastavil se a slavíka poslouchal, když v noci sítě do vody vrhat šel. Jak slavíčkův zpěv uslyšel, pravil: „Nebesa! Jaký to krásný zpěv!“ ale, že si práce hleděti musil, zapomněl na slavíka; než přicházeje druhý den v noci opět tam a poslouchaje zpěv slavíčkův, pravil jako včera: „Nebesa! Jaký to krásný zpěv!“

Ze všech světa končin přijížděli lidé do města, v němž císař sídlel, a s podivením pohlíželi na město, na císařský zámek a na zahradu při něm; ale jak uslyšeli zpívati slavíčka, volali: „To jest ta největší krása!“

Vrátivše se domů, vypravovali o tom každému, a učenci napsali mnoho a mnoho o podivném městě, o zámku císařském a o zahradě při něm, a nezapomněli zmíniti se o slavíčku, ano zaznamenali jej co znamenitost největší; a básníci skládali překrásné básně a písně o slavíčkovi v lesíku při hlubokém moři. Knihy o něm sepsané kolovaly po celém světě, a jedna z nich dostala se do rukou císaře Čínského. Císař sedě v zlatém křesle, četl v knize a ustavičně hlavou kýval, neboť měl velikou radost z krásných popisův svého města, zámku a zahrady. I dočetl se v knize, že krásou největší jest slavíček.

„Aj, aj!“ pravil císař, „slavíček! toho ani neznám. Což by byl takový pták v říši mé a dokonce v zahradě mé? Neslyšel jsem o něm a teprv z kněh se toho dovídám!“

I dal si zavolati svého komorníka, jenž tak vznešený byl, že sprostý Číňan naň promluviti aneb s ním rozmlouvati nesměl. Odvážil-li se kdo, otázku naň učiniti, tomu odpověděl: „P!“ což pranic neznamená.

„Jest prý,“ pravil císař, „v říši mé velmi znamenitý pták a jmenuje se „slavík“; jest prý největší znamenitostí říše nebeské; proč mi o něm až dosud nikdo zprávy nepodal?“

„Neslyšel jsem nikdy o něm,“ dal komorník císaři za odpověď, „až dosud nebyl připuštěn k císařskému dvoru.“

„Přeju sobě, aby dnes večer sem přišel a zpíval!“ pravil císař. „Celý svět ví, co mám, toliko já vědomosti o tom nemám!“

„Neslyšel jsem nikdy jména jeho!“ omlouval se komorník, „ale půjdu jej hledati, a vyhledám jej!“

Avšak kde měl slavíčka hledati a najíti? Komorník hledal ptáčka po celém císařském zámku, běhal nahoru, běhal dolů, po všech síních, po všech chodbách; tázal se toho i onoho, ale nikdo o slavíku nevěděl a komorník vrátiv se k císaři oznamoval, že si tu pohádku vymyslili lidé, co knihy psávají. „Vaše Milost Císařská neráčiž všemu věřiti, co psáno jest! Jsou to věci vymyšlené, ničemné umění černokněžnické!“

Než císař odpověděl: „Kniha, v níž jsem se toho dočetl, byla mi zaslána od velemocného císaře Japanského, a proto je skutečná pravda. Přeju sobě slavíka slyšeti, ať dnes večer je zde! Jest u mne v největší milosti! Nepřijde-li večer sem, rozkážem po večeři, aby se veškerému služebnictvu u dvora na břicho natlouklo.“

„Tsink-pé!“ řekl komorník a běhal zase po celém zámku nahoru dolů, po všech síních a chodbách, a služebnictvo císařské běhalo s ním, hledalo slavíka, neboť nikdo nebyl toho žádostiv, aby se mu na břicho natlouklo. To bylo hledání, to bylo poptávání; než nikdo z veškerého služebnictva neměl vědomostí o slavíku, jenž ostatnímu světu znám byl.

Konečně setkali se v kuchyni s chudičkým děvčátkem a to pravilo: „Můj milý Božíčku! Slavíčka já dobře znám! Ano ten krásně zpívá! Každý den večer donáším své ubohé a churavé matce zbytky se stolu císařského; bydlí na břehu, a já na své zpáteční cestě, když v lesíku odpočívám, slýchám slavíka zpívati. Zpívá tak líbezně, že mně z očí slzy kanou, i zdá se mi, jakoby mne má drahá matinka celovála!“

„I ty kuchtičko!“ pravil komorník, „dovedeš-li nás k slavíčkovi, který na dnešní večer k císaři pozván jest, opatřím tobě stálou službu kuchyňskou s dovolením podívati se na Jeho Milost Císařskou, když stoluje.“

I ubírali se všickni do lesíka, v němž slavíček zpívával, a téměř celý dvůr šel s nimi. Tu na cestě zabučela kráva.

„0!“ vykřikli dvořané, „již máme slavíka! Jaká to znamenitá síla v tom zvířátku! Jistě že jsem jej již někdy slyšel!“

„Nikoliv,“ pravilo děvčátko, „o nikoliv, to bučí kráva. K slavíčkovi máme ještě daleko.“

Tu zakuňkaly žáby v rybníku.

„Překrásně!“ ozval se nejvyšší kněz při dvoře císařském, „slyším jeho zpěv; zní jako hlasy našich zvonkův chrámových.“

„Nikoliv,“ pravilo děvčátko, „to kuňkají žáby. Ale již brzy uslyšíme slavíka!“

A v tu chvíli ozval se slavík.

„To je slavík!“ řeklo děvčátko; „poslouchejte, poslouchejte! A zde sedí!“ I ukázala jim malého šedivého ptáčka, sedícího na větvičce hustého stromku.

„Možná-li!“ divil se komorník. „Nemyslil jsem, že tak vyhlíží! Toť je sprostý pták, jenž zajisté již pohledem na tolik a tak vzácných osob, o barvu svého peří přišel.“

„Slavíčku!“ volalo děvčátko, „náš nejmilostivější císař přeje sobě, abys mu zazpíval!“

„I s potěšením to učiním!“ ozval se slavíček a zpíval, až všem srdce radostí skákalo.

„Zpívá jako skleněné zvonky!“ pravil komorník. „Jen se podívejte na ten chřtánek, jak klokotá! Divná věc, že jsme ho ještě nikdy neslyšeli! Ten se bude u dvora líbiti!“

„Mám ještě zazpívati císaři?“ tázal se slavíček, domnívaje se, že je císař mezi přítomnými v lesíku.

„Můj přerozkošný zpěváčku!“ odpověděl komorník, „mám veliké potěšení, že vás pozvati mám a zvu na dnešní večer k slavnosti při dvoře císařském, kdež svým lahodným zpěvem Jeho Milost Císaře pána okouzlíte.“

„Píseň má nejkrásněji zaznívá v háji zeleném,“ odvětil slavík, než dozvěděv se, že je to vůle císařská, šel s nimi.

Zámek císařský byl slavně ozdoben. Stěny a podlahy porculánové zářily světlem tisícerých zlatých svícnův; nejkrásnější květiny stály po chodbách a co nejkrásněji zvonily; byl to shon a průvan, ale právě tím zvonily všechny zvonky v květinách tak, že nebylo svého slova slyšeti.

U prostřed síně veliké, kdež císař v křesle seděl, vyzdvižen byl zlatý prut, na kterém slavík seděti měl. Veškeré dvořenínstvo bylo přítomno a kuchyňskému děvčeti bylo dovoleno, státi u dvéří, poněvadž se již byla stala skutečnou kuchyňskou. Všickni přítomní, odění v roucha slavnostní, pohlíželi na šedivého ptáčka, na nějž se císař usmíval.

A slavíček dal se do zpěvu a zpíval tak líbezně, že zraky se císařovy zalévaly a slzy po jeho lících kanuly; i tu zpíval slavík ještě líbezněji; zpíval od srdéčka k srdci a císař nesmírně potěšen projevil svou vůli, aby slavík obdařen byl císařovým zlatým střevícem a na krku jej nosil. Než slavík se poděkoval a ubezpečoval, že odměnu svou již má:

„Spatřil jsem slzy v očích císařových, a slzy ty pokládám sobě za poklad nejdražší. Slza císařská jest moci veliké. Já, Bůh mi svědkem, jiné odměny nežádám.“ Na to dal se slavík opět do zpěvu hlasem nejlahodnějším a nejlíbeznějším.

„To ta nejmilostnější upejpavost, kterouž znám,“ prohlašovaly se dvořanky po celé síni a braly vody do úst, aby klokotaly, kdyby na ně někdo promluvil, domnívajíce se, že budou klokati jako slavík; ano i sluhové a služky oznamovaly, že jsou docela spokojeni, což není maličkost, neboť tyto upokojiti je obtíž největší.

Slavíček byl téměř zasypán milostmi. Měl zůstati při dvoře a míti své zvláštní obydléčko, klec pozlacenou, a kromě toho, povolení vyjížděti dvakráte za den a jednou v noci. Dostal dvanácte služebníkův, kteří v rukou drželi pásku hedvábnou okolo nožky slavíčkovy upevněnou, a ti konali svou službu řádně. Než ani slavík, ani služebníci veliké radosti z toho neměli.

Celé město nemluvilo o nikom, než o tak znamenitém ptáčku, a na potkání pozdravovali se lidé, řkouce jeden: „sla“, a druhý: „vík!“ a pak povzdychnuvše si sobě porozuměli. Ano, jedenácte dítek městských dostalo jméno „slavík“, než ani jediné z nich nemělo hlasu slavičího.

Stalo se, že jednoho dne dodán byl císaři velký balík s nápisem: „Slavík“.

„Zas tu máme novou knihu o našem znamenitém ptáku!“ pravil císař; ale věc zaslaná nebyla kniha, nýbrž malý, umělecky shotovený slavíček ve skřínce uschovaný, jenž se měl podobati slavíku živému. Byl celý démanty, rubíny a safíry posetý, a jakmile stroj u vnitř ptáčka ukrytý natažen a spuštěn byl, zazpíval dělaný slavík jednu píseň, již živý slavíček zpívával, a zpívaje třepetal ocáskem třpytícím se od zlata a stříbra a drahého kamení. Na krku měl pásek s nápisem: „Slavík císaře Japanského, je chudák proti slavíku císaře Čínského.

„Aj toť krása!“ ozvali se všickni, a posel, jenž japanského slavíka přinesl, byl obdařen titulem: Jeho Milosti Císařské nejvyšší ptáčník.

„A teď budou oba spolu zpívati! Toť bude nejkrásnější dvojzpěv!“

I musili oba slavíkové spolu zpívati; ale dvojzpěv jejich se nepovedl; neboť živý slavík zpíval jako skutečný pták a slavík uměle dělaný zpíval jako stroj zpěvací. „Tím není tento vinen,“ pravil opatrovník umělého slavíka, „on se nespouští taktu, a vzdělán jest dle mé školy.“ Tedy měl umělý slavík zpívat sám. Líbil se jako živý slavík, ano líbil se mnohem více, protože byl postavy krásnější a od zlata, stříbra a drahého kamení se třpytil.

Třiatřicetkráte po sobě zpíval tutéž píseň a neunavil se; byli by tu píseň ještě několikráte poslouchali, ale císař byl toho mínění, aby jednou opět zazpíval slavíček živý — však ale nebylo ho tam. A kde byl? Nepozorované odletěl oknem otevřeným do zeleného háje.

„Aj co to?“ tázal se císař, a všickni dvořané láli živému slavíčkovi řkouce, že jest tvor velice nevděčný. „Ostatně posud tu máme nejlepšího zpěváka,“ a po čtyry a třicetkráte zazpíval umělý slavík svou píseň a všickni jej poslouchali, neboť neuměli posud tu těžkou píseň zpívati. Mistr hudební chválil japanského slavíka nesmírně a ujišťoval, že je zpěváček lepší, nežli živý slavík, že je mnohem vzácnější, nejen co se týče zevnějšku, takovým množstvím démantův ozdobeného, nýbrž i co se týče vnitřního ústroje.

„Račte jen uvážiti vzácná společnosti a předkem Vaše Císařská Milost! Nikdy nelze udati u živého slavíka, jak zpěv a píseň jeho postupovati bude, kdežto u ptáka umělého každý tón již napřed určen jest. O něm jistě víme, co a jak zpívati bude. Můžeme si to vysvětliti, můžeme jej otevříti a stroj jeho viděti, jak jde a jak tón za tonem se vyvinuje.“

„Ano, ano! Toho mínění jsem také,“ přisvědčovali všickni, a nejvyššímu císařskému ptáčníku bylo dáno dovolení, aby nejprvé budoucí neděli ptáka ukázal i lidu obecnému; císař chtěl, aby i lid toho umělce ptáka zpívati slyšel, a lid poslouchal s takovou rozkoší, jako by nejlepší čaj pil; neboť čaj je nejmilejší nápoj Číňanům; a všickni volali „o!“ zvedajíce nad hlavou prst, kterým pokrmy ochutnávají, a kývajíce hlavou jako pagody. Ale chudobní rybáři, kteří zpěv živého slavíka slýchávali, pravili:

„Umělý tento slavík zpívá hezky, skoro tak hezky jaké živý, ale zpěv jeho není takový. Něčeho se nedostává, ale čeho nevím!“

Živý slavík byl vypovězen z celé říše nebeské a umělý slavík postaven na hedvábný polštář přímo vedle lože císařského. Kolem něho uloženy byly veškeré dárky od zlata a drahého kamení, jichž se mu dostalo; a oblíbený tento pták jmenován byl Jeho Milosti Císařské komorním pěvcem večerním první třídy, aby byl na prvním místě po levém boku císaři, jenž bok levý, kdež srdce léží, měl za vznešenější boku pravého. Nejvyšší císařský ptáčník sepsal dílo o umělém slavíku, pět a dvacet svazků silné, velice učené a přeplněné nejtěžšími čínskými slovy a průpověďmi, a všickni Číňané dokládali, že to dílo četli a jemu rozuměli; jinak byli by bývali hlupáci a byli by dostali bambuskou na břich.

Minul rok. Císař veškeré dvořenínstvo a každý Číňan znali nazpaměť celou píseň umělého slavíka od prvního až do posledního klokotu; a proto se jim jeho zpěv tak velice líbil, že s ptáčkem zpívati mohli a oni také zpívali. Po ulicích zpívali hoši: cik ci cik — klok klok klok, a v komnatě císařské ozývalo se též klok klok klok cikcicík!

Avšak jednoho večera dal se umělý slavík do zpěvu, klokotal, šveholil, tloukl co nejpěkněji; císař leže v loži poslouchal jej, a tu najednou udělal stroj — klap a pak hrrrr — a za chvilku bylo tiše a slavíček umlkl.

Císař vyskočiv z lože poslal pro svého životního lékaře; ale ten pomoci nevěděl. Bylo tedy posláno pro hodináře a konečně po dlouhém zpytování a rozumování hodinář trochu ptáka opravil, ale doložil, že ho musí šetřiti, že je stroj příliš spotřebován a že není možno aby jej spravil tak, aby vydával takový zpěv jako dříve.

I nastal veliký zármutek; jen jednou za rok bylo dovoleno, aby slavík zpíval, a zpěv ten měl ještě mnohé obtíže: ale nejvyšší císařský ptáčník promluvil několik slov vážných a důležitých dokládaje, že slavík zpívá tak krásně jako dříve, a všickni měli za to, že tomu tak jest.

Po pěti letech přišel na říši nebeskou ještě větší zármutek. Císař, jehož veškeré obyvatelstvo mělo v úctě a v lásce veliké, ochuravěl a nebylo naděje, že na živu zůstane. Lid stál před zámkem císařským doptávaje se komorníka, jak je císaři?

„Pst,“ ozval se komorník a kroutil hlavou.

Nový císař byl již zvolen, a starý nemocí sklíčený císař ležel celý bledý a studený v nádherném velkém loži jako mrtev. Dvořenínstvo jej vskutku již za mrtvého mělo a opustivši jej spěchalo uvítat nové zvoleného císaře. I komorníci císařští odešli a komorné seděly společně při kávě hovor rozmanitý vedouce o tom, co se díti má. Po všech síních a chodbách prostřeny byly soukenné koberce, aby kroku slyšeti nebylo a bylo kolem ticho hluboké. Ale starý císař posud neskonal. Jen podoben mrtvole bledé a tuhé ležel v nádherném loži za polootevřenými záclonami z hedbáví s třepením zlatým; trochu výše nad ložem bylo do pola otevřené okno, a měsíc svítil sinou září na císaře a na umělého slavíka.

Churavý císař sotva dýchal; cítil na prsou svých těžkost velikou; otevřel oči a spatřil, že Morana lehla mu na prsa, že na hlavě měla jeho zlatoskvoucí korunu, v pravé ruce zlatistou jeho šavli a v levé nádherný prapor císařský. Kolem něho zíraly z pod záhybů záclon aksamitových nejpodivnější hlavy; některé byly ohyzdné, některé velmi spanilé; byly to zlé a dobré skutky císařovy hledíce naň, když se Morana vrhla na prsa jeho.

„Znáš-li pak to ještě?“ šeptala hlava po hlavě. „Znáš-li pak to ještě?“ a pak daly se do vypravování jeho skutkův, vypravovaly jich takové množství, až císaři pot s čela tváře políval.

„O tom jsem neměl vědomí,“ povzdechl císař. „Hudbu sem! Hudbu, aby mne rachot bubnův ohlušil, abych ničeho neslyšel!“

I pokračovaly v svém vypravování hlavy divné, a Morana přisvědčovala, ke všemu kývajíc hlavou jako Číňané činívají.

„Hudbu sem! Hudbu!“ vykřikl císař. „Zpívej! Zpívej můj rozmilý slavíčku! Dal jsem ti hojně zlata a skvostův, dal jsem ti na krk svůj zlatý střevíc; zpívej! zpívej!“

Než umělý slavík mlčel; nebylo tu nikoho, kdož by jej byl spustil a proto mlčel. A Morana neustále pohlížela císaři do očí zrakem hrozným, a kolem nastávalo ticho, ticho hrobové.

Tu pojednou blíže okna otevřeného zavzněla píseň přelíbezná. Živý slavíček seděl na větvičce; před chvilkou dověděv se o těžké nemoci císařově, nemeškal přiletěti, aby písní svou vlil do srdce živoucí kapky útěchy a naděje, a zpíval tak mocně, že postavy na císaře zírající bledly, že mu krev rychleji kolovati začala a že sama Morana naslouchajíc zpěvu líbeznému pravila: „Zpívej, slavíčku, zpívej!“

„Ano, budu zpívati, dáš-li mi nádhernou šavli císařskou, dáš-li mi skvostný prapor a korunu císařovu?“

A Morana dala za zpěv všechny klenoty císařské, jež v rukou svých měla, a slavíček zpíval dále, zpíval o tichém hřbitovu, kdež bílé růže kvetou, keř bezový vůni líbeznou vydává a zelená tráva slzami hořekujících jako perličkami se zdobívá. Slavík zpíval tak mocně, že Moranu překonala touha po jejím tichém sadu a že zmizela oknem jako bledý, chladný stín.

„Díky! Díky!“ zvolal císař. „Díky tobě, malý, nebeský zpěváčku! Znám tebe velmi dobře. Dal jsem tě z říše své vyhnati; než tys zapudil zpěvem svým příšerné postavy od lože mého a zahnal jsi Moranu od srdce mého! Jak se tobě odplatiti mám?“

„Od tebe již odměnu mám!“ pravil slavík, „viděl jsem slzy v oku tvém zpívaje tu poprvé, a toho nikdy nezapomenu. Slza radostná blažívá srdce pěvcovo — ale nyní usni! Ať tobě spánek tichý život a zdraví navrátí! Já tobě zazpívám a v spánek tě ukolíbám!“

I zpíval slavík — a císař sladce usnul. O jak libý, jak posilňující byl jeho spánek! —

Slunce svítilo do oken, a císař probudil se živ a zdráv. Ze služebníkův císařských posud nikdo nepřicházel, měli za to, že císař je mrtev; slavíček zpíval neustále.

„Zůstaneš u mně, slavíčku!“ pravil císař. „Budeš mi zpívati po vůli své, a uměleckého ptáka dám rozsekati na sto kusů.“

„Nečiň toho,“ pravil slavík, „seč byl, činil. Podrž si ho! Já nemohu v zámku bydleti, ale dovol, abych přicházel sem, když se mi líbiti bude. Podvečer budu sedati na větvičce před oknem a budu zpívati, abys se rozveselil i zamyslil. Zpívati budu o lidech blažených a nešťastných, o dobrém a zlém, jež tobě tajemstvím jest. Poletuji v okolí daleko, poletuji k chudému rybáři, k utísněnému rolníku, ke všem, ke všem daleko bydlícím od dvora tvého. Srdce tvoje jest mi dražší, než-li tvoje koruna, ač koruna jest věcí posvátnou. — Přiletím a zazpívám; ale věc jednu splniti mi připovíš!“

„Všecko splním,“ pravil císař, stoje tu v rouše císařském, a přiložil zlatistý meč k srdci svému.

„Za to tě však prosím! Nevypravuj nikomu, že máš ptáčka, jenž tobě všecko povídá. Pak bude lépe!“ A slavíček odletěl.

Tu vstoupili do komnaty služebníci, aby ohledali mrtvolu císařovu; — — stáli tu, a císař je pozdravil: „Dobré jitro, pánové!“