Skokan (Poe)

Údaje o textu
Titulek:	Skokan
Autor:	Edgar Allan Poe
Původní titulek:	Hop-Frog
Zdroj:	POE, Edgar Allan: Skokan a jiné novely. Praha: Arnošt Kvasnička 1919. s. 5–27.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Adolf Gottwald
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Skokan (povídka)
page=1

EnglishespañolEsperantofrançaispolskiрусский

Nikdy jsem nepoznal tak horlivého milovníka šprýmů, jako byl král. Zdálo se, že žije jedině pro šprýmování. Vyprávěti dobrou historku šprýmovného rázu a vyprávěti ji dobře, toť byla nejjistější cesta k jeho přízni.

Takto se stalo, že jeho sedm ministrů byli veskrze proslulí jako výteční šprýmaři. Také oni měli po králi, že byli mohutní, tělnatí, tuční mužové právě tak jako šprýmaři nemající rovna.

Zda lidé tloustnou žertováním, či zda snad v tučnosti jest něco, co nalaďuje k šprýmování, nikdy nebyl jsem s dostatek schopen objasnit, ale jisto jest, že hubený šprýmař jest rara avis in terris (vzácný pták na zemi).

O jemnosti nebo, jak on to nazýval, „důmyslnosti“ vtipu král se staral pramálo. Měl zvláštní obdiv pro nehoráznost šprýmu, a proto často se uspokojil s jeho délkou. Přejemnělosti ho omrzovaly. Býval by volil raději Rabelaisova „Gargantuu“ než „Zadiga“ Voltaireova: a vůbec makavé šprýmy zamlouvaly se jeho vkusu daleko lépe než slovní.

Za doby mé příhody řemeslní šprýmaři ještě nevyšli docela z mody dvorské. Několik velkých, pevninských „mocnářů“ dosud mělo své „blázny“, kteří měli šat strakatý, čapky a rolničky a kteří měli být vždycky pohotoví s bystrými nápady na pokyn okamžiku v blahé naději kůrek, jež padaly s královské tabule.

Náš král, rozumí se samo sebou, choval též svého „blázna“. Pravda jest, že požadoval něco cestou bláznovství — třebas jen aby měl protiváhu těžké moudrosti sedmi moudrých mužů, kdož byli jeho ministry — nemluvě o jeho moudrosti.

Však jeho blázen nebo řádný šprýmař byl nejenom blázen. Jeho hodnota byla ztrojnásobena v očích králových tím, že byl též trpaslíkem a mrzákem. Trpaslíci byli na dvorech právě tak obyčejní za oněch dnů jako blázni; a mnohým mocnářům bylo za těžko prožíti své dny (dny jsou poněkud delší na dvoře než jinde), nemíti šprýmaře, aby se smáli s ním, a trpaslíka, aby se smáli jemu.

Ale, jak jsem už poznamenal, vaši šprýmaři v devětadevadesáti případech ze sta jsou tlustí, baculatí a těžkopádní — takže nebyl to nepatrný důvod sebeuspokojení našeho krále, že ve Skokanu (tak se jmenoval blázen) měl trojnásobný poklad v jediné osobě.

Myslím, že jméno „Skokan“ nebylo jméno, jež trpaslíku dali jeho kmotrové na křtu, nýbrž bylo mu uděleno jednomyslně sedmi ministry pro jeho neschopnost choditi jako druzí lidé. Opravdu, Skokan mohl se pohybovat len jakousi trhavou chůzí — jakýmsi poskakováním a zároveň klouzáním, pohybem to, který skýtal nesmírnou zábavu a ovšem též zadostiučinění králi; neboť přes vyčnělost jeho břicha a přirozené zduření hlavy král byl celým svým dvorem považován za statného chlapíka.

Ale ačkoli Skokan pro zkomolenost nohou svých pohyboval se jenom s největší námahou a potíží venku nebo ve světnici, vzácnou svalovou silou, kterou příroda patrně obdařila jeho paže náhradou za chabost jeho dolních údů, byl s to, aby prováděl mnohé kousky podivuhodně obratné, kde jednalo o stromy nebo provazy nebo něco jiného k šplhání. Při takových výkonech najisto podobal se daleko více veverce nebo opičce nežli žábě.

Nemohu na určito říci, ze které země Skokan původně přišel. Ale bylo to z nějaké barbarské končiny, o jaké nikdo nikdy neslýchal, — daleké ode dvora našeho krále. Skokan a mladá dívka, poněkud méně trpaslická nežli on (třebas vzácně půvabná a výtečná tanečnice) byli násilně uneseni ze svých domovů do sousedních provincií a posláni jako dary královi od jednoho z jeho stále vítězných generálů.

Za těchto okolností nelze se divit, že opravdové přátelství vzniklo mezi dvěma drobnými zajatci. Opravdu, brzo stali se nerozlučnými přáteli.

Skokan, ačkoli prováděl většinu zábavy, naprosto nebyl oblíben a nebyl s to prokázat Tripettě mnoho služeb; ale ona pro svůj půvab a vybranou krásu (ač trpaslice) byla všeobecně obdivována a hýčkána; takto měla velký vliv; a nikdy neopomenula, kdykoli mohla, použít ho ve prospěch Skokanův.

Za nějaké veliké státní okolnosti — nevím už, jaké — král odhodlal se slaviti maškarní ples; a kdykoli na našem dvoře naskýtal se maškarní ples nebo něco takového, pak najisto obraceli se k důvtipu jak Skokanovu, tak Tripettinu. Obzvláště Skokan býval tak důmyslný, vymýšleje úpravu slavností, načrtávaje nové úlohy a vystrojuje obleky pro maškarní plesy, že nic nemohlo býti vykonáno, zdá se, bez jeho přispění.

Nastala noc určená pro slavnost. Velkolepá síň byla upravena pod dozorem Tripettiným se všemi možnými výzdobami, jež mohly by patrně dodati lesku maškarnímu plesu. Celý dvůr byl v horečce očekávání.

Co se týče obleků a úkolů, bylo lze věru se domýšleti, že každý už pojal své rozhodnutí v této věci. Mnozí už se rozhodli (stran úloh, jež mínili zahráti) týden neb dokonce měsíc napřed; a opravdu, nebylo tam ani zbla nerozhodnosti — kromě případu králova a jeho sedmi ministrů. Proč oni váhali, nemohl bych naprosto říci, leda že tak činili pro šprým. Pravděpodobněji pro jejich tlouštku bylo jim za těžko rozhodnout se. Ať tak či onak, čas míjel; a jako k poslednímu útočišti, poslali pro Tripettu a Skokana.

Když oba malí přátelé poslechli vyzvání králova, zastali ho, an sedí u vina se sedmi ministry, jeho to kabinetními rady; ale mocnář, jak se zdálo, byl ve velmi špatné náladě. Věděl, že Skokan nemá rád vína; neboť rozčilovalo ubohého mrzáka téměř k třeštivosti; a třeštivost není radostný pocit. Ale král měl rád své hranaté šprýmy a liboval si, že donutí Skokana k pití a (jak tomu král říkal) „k veselí“.

„Pojď sem, Skokane,“ pravil, když šprýmař a jeho přítelka vstoupili do světnice. „Vyprázdni tento pohár na zdraví svých nepřítomných přátel, (zde Skokan zavzdychl,) a pak dej nám poslechnouti svůj nápad. Potřebujeme charakterní postavy — charakterní, chlapíku, — něco nového, — něco nevídaného. Jsme omrzelí věčnou tou všedností. Nuže, pij! Víno zbystří tvůj důvtip!“

Skokan, jak obyčejně, snažil se připraviti žert za odpověď na tyto výzvy královy, ale bylo to příliš silné na něho. Náhodou byly narozeniny ubohého trpaslíka, a výzva pít na zdraví jeho „nepřítomných přátel“ vehnala slzy do jeho očí. Leckterá hořká slza uronila se mu do poháru, když jej vzal pokorně z ruky tyranovy.

„Ah! ha! ha! ha!“ rozchechtal se král, když trpaslík s odporem vypíjel pohár. „Hleďte, co dovede sklenice dobrého vína! Nu, tvé oči už září!“

„Ubohý brachu!“ Jeho veliké oči žehly více než zářily; neboť účinek vína na jeho dráždivý mozek byl právě tak mocný jako okamžitý. Postavil nervosně pohár na stůl a rozhlížel se kolkolem po společnosti s polotřeštivým vyjevením. Oni všichni zdáli se nadmíru potěšeni úspěchem králova „šprýmu“.

„A nyní k věci,“ pravil předseda ministerský, velmi tlustý muž.

„Ano,“ pravil král. „Nuže, Skokane, přispěj nám. Charakterní postavy, můj rozmilý hochu; potřebujeme charakterní postavy — my všichni! Ha! ha! ha!“ a ježto tohle bylo vážně míněno jako žert, jeho smích byl sborem sedmi opětován.

Skokan také se smál, třebas slabě a trochu bezmyšlenkovitě.

„Nuže, nuže,“ pravil král netrpělivě, „nemáš nic, co bys navrhl?“

„Snažím se vymyslit něco nového,“ odpověděl trpaslík roztržitě; neboť víno jej docela zmátlo!

„Snažíš se!“ zvolal tyran zuřivě; „co tím myslíš? Ah, chápu už. Jsi mrzutý, a chceš více vína. Zde, vypij tohle!“ a král nalil jiný pohár, a nabídl jej mrzákovi, jenž pouze se díval na to, těžce dýchaje.

„Pij, pravím ti!“ vykřikl netvor, „nebo u všech čertů —“

Trpaslík váhal. Král vztekem zrudl do nachova.. Dvořané zubili se. Tripetta, bledá jak mrtvola, přistoupila ke křeslu mocnářovu, a poklekajíc před ním, prosila ho, aby ušetřil jejího přítele.

Tyran pohlížel na ni po nějakou chvíli v patrném údivu nad její odvahou. Zdálo se, že jest docela na rozpacích, co by udělal nebo řekl — jak nejpřípadněji projeviti své rozhořčení. Konečně, neříkaje slova, odstrčil ji prudce od sebe a vylil jí obsah vrchovatého poháru do tváře.

Ubohá dívka povstala, jak mohla, a neodvažujíc se ani povzdechnout, zaujala své místo na konci stolu.

Nastalo mrtvé ticho téměř půl minuty, při čemž bylo by slyšeti pád listu nebo péra. Bylo přerušeno tichým, ale táhlým skřípavým zvukem, jenž jako by se ozýval najednou ze všech koutů světnice.

„Co — co — co děláš tenhle rámus?“ otázal se král, obraceje se zuřivě k trpaslíku.

Trpaslík, jak se zdálo, probral se značně ze svého opojení, a hledě upřeně, ale klidně tyranu do očí, pouze vyjeknul:

„Já, — já? Jak bych to býval mohl být já?“

„Zvuk, zdá se, přišel z venku,“ poznamenal jeden z dvořanů. „Myslím, že to byl papoušek na okně, jenž brousil svůj zobák na drátech klece.“

„Pravda,“ odvětil mocnář, jako by velmi uspokojen touto domněnkou.

„Ale na čest rytířskou byl bych přísahal, že to bylo zaskřípění zubů tohoto tuláka.“

Na to trpaslík se usmál (král byl příliš opravdový šprýmař, než aby někomu vyčítal jeho smích) a odhalil řadu velkých, mohutných a velmi odpudivých zubů. K tomu ke všemu doznal svou úplnou ochotu vypíti tolik vína, kolik si bude kdo přát. Mocnář byl upokojen; a vypiv jiný pohár s nepříliš znatelným zlým účinkem, Skokan jal se pojednou důvtipně probírati návrhy maškarního plesu.

„Nemohu pověděti, jaká je v tom spojitost myšlenková,“ poznamenal velmi klidně, jako by nikdy neochutnal vína ve svém životě, „ale právě, když Vaše Milost udeřila dívku a vylila jí víno do tváře — právě, když Vaše Milost to učinila a co zatím papoušek tropil onen podivný svist za oknem, připadla mně na mysl kapitální kratochvíle — jedna z mých krajanských frašek — často prováděná mezi námi na našich maškarních plesích: ale zde to bude ještě docela nové. Na neštěstí však vyžaduje to společnost osmi osob a — —“

„Zde je nás osm!“ zvolal král, směje se bystrému objevu souhlasnosti; „osm na vlas — já a mých sedm ministrů. Nuže, jaká je to kratochvíle!“

„Říkáme jí“ odpověděl mrzák, „Osm spoutaných orang-utanů, a jest to opravdu dobrá hra, jestliže jest dobře, sehrána.“

„My ji sehrajeme,“ poznamenal král, vztyčuje se a klopě svá víčka.

„Krása hry,“ pokračoval Skokan, „záleží v úděsu, jejž působí mezi dámami.“

„Výtečně!“ řvali ve sboru mocnář a jeho ministři.

„Vystrojím vás jako orang-utany,“ mluvil dál trpaslík. „Nechte to vše mně na starost. Podobnost bude tak výstižná, že společnost maškarních hostů bude vás považovati za pravá zvířata — a ovšem, budou tak ustrašeni jako udiveni.“

„Oh, tohle je výtečné!“ zvolal král. „Skokane! Udělám z tebe chlapíka!“

„Okovy jsou pro to, aby zvyšovaly zmatek svým řinčením. Budou si mysliti, že jste hromadně uprchli svým hlídačům. Vaše milost nemůže pochopit účinek, způsobený na maškarním plesu osmi spoutanými orang-utany, jež většina společnosti bude považovat za pravé opice, které vrazí s pustým řevem do zástupů jemně a nádherně oděných mužů a žen. Kontrast jest nenapodobitelný.“

„Tak tomu bude,“ pravil král: a rada kvapně povstala (kdyžtě už bylo příliš pozdě) aby provedla návrh Skokanův.

Jeho způsob vystrojení společnosti za orang-utany byl velmi jednoduchý, ale dosti účinný pro jeho účely. Ona zvířata byla za doby mé příhody velmi zřídka vídána v kterékoli končině civilisovaného světa; a jakož převlečení provedená trpaslíkem byla dosti zvířecká a více než dostatečně příšerná, jejich přirozenost byla takto výstižně podána.

Král a jeho ministři byli nejprve vtěsnáni do přilehavých trikových košil a spodků. Pak byli pomazáni dehtem. Když věci dospěly až potud, někteří ze společnosti navrhovali peří; ale tento návrh byl překonán trpaslíkem, který brzo přesvědčil osm soudruhů makavým důkazem, že srst takovéhoto zvířete jako orang-utan jest daleko lépe napodobena lnem. Hustá vrstva lnu byla tudíž přilepena na vrstvu dehtu. Dlouhý řetěz byl nyní opatřen. Nejprve byl ovinut kolem pasu králova a připoután pak kolem jiného soudruha a také připiat, potom dálo se tak postupně kolem všech týmž způsobem.

Když toto připoutání bylo hotovo a společnost se rozestavila tak daleko od sebe, jak jen možno, utvořili kruh; a aby všecko zdálo se přirozeno, Skokan protáhl zbytek řetězu dvojím průměrem v pravém úhlu kruhem po způsobu, jakým za dnešních dnů chytají šimpanze nebo jiné veliké opice na Borneu.

Velký sál, v němž se měl konati maškarní ples, byl okrouhlý, velmi vysoký, osvětlovaný za dne jen jediným oknem nahoře. V noci, (doba to, pro kterou pokoj byl zvláště určen), byl osvěcován hlavně velikým svícnem, jenž visel na řetězu, zapiatém uprostřed okna ve střeše, a spouštěn neb vytahován nějakou protiváhou, jak obyčejně; ale (aby to nevypadalo škaredě) protiváha visela mimo kopuli přes střechu.

Zařízení sálu bylo přenecháno na starost Tripettě; ale při mnoha drobnostech, zdá se, byla řízena klidnějším úsudkem svého přítele, trpaslíka. Na jeho popud byl při této příležitosti svícen odstraněn. Jeho voskové odkapky (čehož se uvarovati za počasí tak teplého bylo zcela nemožno) byly by bývaly vážně na úkor nádherným šatům hostů, kteří pro přeplněnost sálu nemohli všichni se udržet mimo jeho střed, — totiž mimo závěsný svícen. Vedlejší svícny nástěnné byly postaveny na různých stranách síně stranou; a pochodeň, sálající libou vůni, byl umístěna do pravé ruky Karyatid, jež stály proti stěně, — tak asi padesát nebo šedesát celkem.

Osm orang-utanů podle rady Skokanovy čekalo klidně až do půlnoci (kdy síň byla úplně naplněna maškarními hosty), nežli se objevilo. Avšak sotvaže hodiny odbily, ihned vrazili nebo spíše vykutáleli se všichni zároveň, — neboť zatíženi svými řetězy, většinou upadli a všichni zaklopýtali, jakmile vešli.

Rozčilení mezi maškarními hosty bylo nesmírné a naplnilo srdce královo veselím. Jakož se napřed hádalo, bylo tam nemálo hostí, kteří opravdu považovali tyto divousy, třebas ne právě za orang-utany, ale za jakási zvířata. Mnoho žen leknutím omdlévalo; a kdyby král nebýval z opatrnosti vyloučil všecky zbraně ze sálu, jeho společnost byla by odpykala svůj šprým vlastní krví. Takto nastal všeobecný úprk ke dveřím; ale král nařídil, aby byly uzamčeny hned po jeho příchodu; a na radu trpaslíkovu klíče byly uloženy u něho.

Co zatím hřmot na nejvýš stoupal, a každý host hleděl si pouze své vlastní bezpečnosti (neboť opravdu velké skutečné nebezpečí bylo v tlačenici rozčileného zástupu), bylo viděti, jak řetěz, na němž svícen zpravidla visel a jenž byl vytažen po jeho odstranění, velmi pozvolna sestupuje, až jeho háčitý konec dospěl na tři stopy od podlahy.

Brzo na to, když se král a jeho sedm přátel naholedbalo všemi směry po sále, octli se na konec v jeho středu a ovšem v přímém doteku s řetězem.

Když pak už takto stáli, trpaslík, který je sledoval nehlučně v patách, pobízeje je, aby udržovali rozruch davu, chopil se jejich vlastního řetězu v průseku obou částí, jež křížily kruh diametrálně v pravých úhlech. Zde rychlostí myšlenky zapial hák, na němž svícen visíval a za okamžik nějakým nevídaným účinkem řetěz svícnový byl vytažen tak vysoko, že se hák octl z dosahu a — jako nezbytný důsledek — přitáhl orang-utany tváří v tvář těsně k sobě.

Zatím maškarní hosté probrali se poněkud ze svého poplachu; a uznávajíce celou věc jako velmi podařený žert, spustili pustý chechot nad ubohým postojem opičáků.

„Ponechte je mně!“ přičel teď Skokan, jehož ječivý hlas snadno pronikl vším tím hřmotem. „Ponechte je mně. Myslím, že já je znám. Jakmile se jen na ně dobře podívám, hned vám povím, kdo to jsou.“

Zde, šplhaje po hlavách zástupu, pronikl až ke zdi; když pak se, sňav pochodeň s jedné Karyatidy, vrátil, kudy šel, do středu sálu, vyšvihl se mrštností opice na hlavu královu a odtud šplhal se několik stop po řetězu — drže dolů pochodeň, aby vyzkoumal skupinu orang-utanů, a pořád volaje:

„Brzo zvím, kdo to je!“

A nyní, zatím co celé shromáždění (i s opicemi) svíjelo se smíchem, šprýmař pojednou ostře zapískl; na to řetěz prudce se vznesl na třicet stop zvýši, táhna s sebou zděšené a zmítající se orang-utany, a nechávaje je zavěšeny mezi světlíkem a podlahou.

Skokan, připiav se k řetězu, když stoupal, napořád zachovával přiměřenou vzdálenost k osmi zakuklencům a dosud (jako by se nic nedálo), pořád jen přistrkával pochodeň dolů, jako by se ještě snažil vyzkoumat, kdo vlastně jsou.

Tak nadobro ohromena byla celá společnost tímto výstupem, že nastalo mrtvé ticho, as minutové. Bylo přerušeno právě takovým tichým, drsným, skřípavým zvukem, jaký dříve upoutal pozornost krále a jeho rádců, když král vylil víno do tváře Tripettě. Ale za nynější okolnosti nemohlo být nijaké pochybnosti, odkud se ozval zvuk. Přicházel z drápovitých zubů trpaslíka, jenž třel a skřípěl jimi, až mu pěnilo z úst, a zíral s výrazem maniakálního vzteku do vzhlížejících tváří krále a jeho sedmi ministrů.

„Ah, ha!“ pravil posléze rozzuřený šprýmař. „Ah, ha! Poznávám nyní, kdo jsou tihle chlapíci!“

Zde, tváře se, jako by prozkoumával krále blíže, přidržel pochodeň k lněnému povlaku, který ho halil, a který se rázem vzňal živým plamenem. Za méně nežli půl minuty všech osm orang-utanů prudce planulo za skřeku davu, jenž díval se na ně zdola, hrůzou jat a bezmocen poskytnouti jim nejmenší pomoci.

Na konec plameny, náhle nabývajíce prudkosti, přiměly šprýmaře vyšplhati se výše po řetězu, aby jim byl z dosahu; a když učinil tento pohyb, dav na krátkou chvíli opět utichl.

Trpaslík chopil se této příležitosti a ještě jednou promluvil:

„Nyní zřetelně vidím,“ pravil, „jací to lidé jsou tihle zakuklenci. Jest to velký král a jeho sedm ministerských rádců, — král, který se nerozpakuje udeřiti bezbranné děvče, a jeho sedm ministrů, kteří ho podněcují k této pohaně. Co se mne týče, jsem pouze Skokan, šprýmař, — a tohle jest můj poslední šprým.“

Prudkou spalností obou látek, lnu a dehtu a těl, na nichž lpěl, dílo pomsty bylo dokonáno, sotvaže trpaslík domluvil svou krátkou řeč. Osm mrtvol houpalo se na svých řetězích, smrdutá, zčernalá, ohavná a netvárná hmota. Mrzák pohodil na ně pochodeň, vyšplhal se zvolna ke stropu a zmizel světlíkem.

Má se za to, že Tripetta, jež stála na střeše sálu, byla spoluvinnicí svého přítele v jeho divoké pomstě, a že pospolu unikli do své domoviny, neboť nikdo z nich už nebyl viděn.