Vybrané povídky (Maupassant)/Setkání

Vybrané povídky (Maupassant)
Lest	Setkání	Svatý Antonín

Údaje o textu
Titulek:	Setkání
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Adieu
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 49–55. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Oba přátelé právě poobědvali a drahnou chvíli mlčky vyhlíželi oknem kavárny na boulevard přeplněný lidstvem. Bylo jim, jako by cítili kolem skrání svých lehounký vlažný dech, jenž provívá Paříží za tichých letních večerů a vábí v neurčitou dáli, pod listnatou houšť na břeh jezera ozářeného lunou, kde mihá se třpytivý roj svatojanských mušek a ozývá sladký zpěv slavičích hrdel.

První z nich, Jindřich Simon, hluboce vzdychnuv, pravil:

― Ah, stárnu! Smutno! Jindy za takových večerů vřelo mi v srdci. Teď leda že sevře se lítostí. Ubíhá rychle, život!

Byl již poněkud obtloustlý, asi pětačtyřicet let a holohlavý.

Druhý, Petr Carnier, o něco starší, hubenější však a živější, odvětil:

― Já, příteli, sestárnul jsem, aniž jsem vůbec nějak okolnosti té si povšiml. Byl jsem vždycky vesel, zdráv, spokojen a tak dále. Nu, díváme-li se každého dne do zrcadla, nepozorujeme postup stáří; je tak pozvolný, pravidelný a jinačí tvář tak zjemna, že změnu nelze postříci. Jenom proto neumíráme zármutkem po dvou, po třech letech podobně trudných dojmů. Nepostihneme jich. Abychom uvěřili, nesměli bychom půl roku pohlednouti na svůj obličej… Ah jaké pak překvapení!

A ženy, můj milý, jak jich lituji, ubohých tvorů! Vše jejich štěstí, všecka jejich moc, všecek jejich život jsou v jejich kráse, která nepřetrvá deset let!

Nu, já sestárnul jsem, aniž byl bych tušil, a domnívám se, že posavad jsem mladíkem, ačkoli neschází mi mnoho do padesátky. Zachoval jsem si svěžest z mladých let a s ní čilou mysl.

Na proměnu moji upamatovala mě okolnost prostá a zároveň ohromující. Půl roku teskně o ní jsem přemítal… pak žil jsem podle zvyku svého dále.

Byl jsem často zamilován jako všichni muži: opravdově však toliko jednou.

Potkal jsem ji na mořském břehu v Étretatu asi před dvanácti lety, nějaký čas po válce. Nic hezčího nad ony lázně, z rána, kdy počínají koupele. Jsou malé, do podkovy zakroužené jako v rámu strmých, bělavých hrází, prolámaných podivnými oněmi výkrojky, které nazýváme debry. Dámy scházejí se a shromažďují na oblázkových výspách, vše pestří se skvělými toaletami až k pozadí vysokých skal. Slunce širo svítí na břehy, na slunečníky a stínítka různých barev, na modrozelené moře, a vše dýše veselostí, vnadou a usmívá se rozkoší. Přivábeni usedáme k vodě a pohlížíme na koupající se ženy. Sestupují ve volném šatě, odhazují jej roztomilým posuňkem, jakmile prvá nízká vlnka zavadí jim pěnivou svojí třásní o bosou nožku; pak rychle spěchají dále do moře, někdy zachvějí se chladem a někdy zasyknou zimou. Málokterá dá se však odstrašiti a vrátí se.

Zrakům pozorovatele neujde na nich ničeho od paty k hlavě.

Poprve když spatřil jsem mladou onu ženu, byl jsem okouzlen a omámen. Lehce a takřka hravě vnořila se do vody. A pak, jsou tváře, jejichž půvab náhle nás zaujme a rázem si podmaní. Zdá se, že nalezli jsme ženu, k vůli níž zrodili jsme se, bychom ji milovali. Tak prudce a nenadále dojal pohled onen i mne.

Dal jsem se představiti a brzy byl jsem upoután jako nikdy před tím. Zmocnila se celého mého srdce, uchvátila celou moji duši. Jeť cosi strašlivého i lahodného podrobit se takto vládě ženy… téměř muka a nezměrné štěstí zároveň. Její zrak její úsměv, každá její kadeř, nejmenší rys její tváře a nejslabší jeho výraz mátl mne, že horoval jsem a třeštil. Opanovala celou moji bytosť zjevem svým, ano i tím, co nosila; divně rozčilovalo mne již, spatřil-li jsem závoj její na stolku a rukavice její na křesle. Oblek její zdál se mi nevystihlým a nenapodobitelným. Žádná druhá žena neměla klobouk takový jako ona.

Byla vdána, leč manžel její přicházíval pouze v sobotu a odjížděl již v pondělí. Ostatně na něm mi nezáleželo. Nežárlil jsem naň dost málo, nevím proč, nikdo až dotud nezdál se mi tak nepatrným a nebyl mi tak lhostejným jako onen muž.

Jak proti tomu miloval jsem ji! Byla mladá, krásná a vnadná. Sama byla mladostí, krásou a vnadou! Nikdy do té doby nechápal jsem, jakým žena jest tvorem rozkošným, něžným, vznešeným a útlocitným! Nikdy do té doby neznamenal jsem, co svůdné spanilosti jest v důlku na tváři, v přehrnutí rtu, ve sklonu malého ouška a v poloze tupého nosíku.

Vše to trvalo tři měsíce, načež odejel jsem do Ameriky se srdcem zkormouceným beznadějí. Myšlénka a vzpomínka odešla však se mnou a ona… neústupně a vítězně vládla mnou z dálky jako z blízka.

Uběhla léta. Nezapomněl jsem na ni. Půvabný její obraz utkvěl mi v představě i v srdci a všechen cit můj zůstal jí věrným, cit utišený teď, jako milovaná památka čehos nejkrásnějšího a nejsladšího v životě.

* * *

Dvanáct let jest tak málo v žití člověka! Ani běhu jejich nepostřehne! Jeden rok přichází po druhém, zvolna a chvatně, pomalu a kvapně a každý jest dlouhý a tak krátký! A tak rychle jich přibývá, tak skrovně stop nechávají za sebou, mizí tak zúplna, že ohledneme-li se, abychom jakkoli zachytili prchlý čas, ničeho nepostihneme a nepochopíme, jak jsme tak sestarali.

Zdálo se mi, jako by jenom několik měsíců bylo prošlo, co tehdá dlel jsem v lázních Étretatských.

Kdys minulého jara odjížděl jsem na návštěvu k přátelům v Maison-Laffitte.

V okamžiku, kdy vlak měl již odejeti, vstoupila do vozu tlustá dáma, provázená čtyřmi malými dceruškami.

Jedva že zběžně všiml jsem si nenadálé společnosti.

Matka spěšnou chůzí upachtěna, zhluboka oddychovala. Děti jaly se štěbetat. Otevřel jsem noviny a počal jsem čísti.

Minuli jsme Asnières, když sousedka má pojednou mne oslovila:

„Odpusťte, pane, nejste pan Carnier?“

„Ano, madame.“

Poněkud se usmála, ale jaksi podivně a smutně.

„Nepoznáváte mne?“

Váhal jsem. Opravdu zdálo se mi, že kdysi tvář tu jsem viděl; leč kde a kdy?

„Ano… a ne…“ odpověděl jsem v rozpacích. „Znám vás zajisté, na jméno však nemohu si vzpomenouti…“

Malounko se zarděla.

„Julie Lefèvrová.“

Tak jako tehdy nikdy v životě mi nebylo. Bolestně jsem užasl a okamžik zdálo se mi, že loučím se na světě se vším… se vším! Jako by náhle závoj před zrakem mým byl se protrhl a odhalil cosi strašlivého a děsivého!

Byla to ona! Tato tlustá, prostá žena byla ona? A od té doby, co neviděl jsem jí, stala se matkou čtyř dětí! A malí tito tvorové neméně mě překvapili než jejich matka. Byli její; dosti již povyrostli, aby i oni zaujali místečka v životě. Tak jsem se jí nenadál, jí, mladé, krásné, vnadné — milované! Bylo mi, jako bych teprve včera naposled ji byl viděl a jak jsem s ní se shledal! Bylo možná? Prudká bolest sevřela mi srdce a celá bouře proti přírodě zahučela mi hlavou.

Zmateně na ni jsem pohlížel, načež vzal jsem ji za ruku a slzy vstoupily mi do očí.

Oplakával jsem její mladost, oplakával jsem její smrt, neboť ženu tu, jak nyní byla, neznal jsem.

Byla rovněž dojata a přerývaně hovořila:

„Změnila jsem se velice, viďte? Ah, což naplat, vše pomíjí! Vidíte, stala jsem se matkou, nic více než matkou… dobrou matkou. Vše ostatní jest skončeno! Oh, vždycky jsem si myslívala, že byste mne nepoznal, kdybychom někdy opět se setkali. A vy také, vy sám jste se změnil. Dlouhé chvíle bylo mi třeba, než byla jsem jista, že se nemýlím. Celý jste sešedivěl. Pomyslete… je tomu dvanáct let! Dvanáct let! Nejstarší mé dceři je již deset!“

Pohledl jsem na děvče, postřehl jsem na něm něco z bývalého půvabu jeho matky, něco posavad však neurčitého, skrytého a nezjevného.

A život zdál se mi tak chvatně ubíhajícím jako vlak, v němž právě letem ujížděli jsme krajinou.

Přibyli jsme do Maison-Laffitte.

Políbil jsem ruku dávné své přítelkyni. Nic v okamžiku tom mi nenapadlo než hrozně otřepaná fráse. Snad příliš byl jsem dojat, než aby jiné slovo bylo si proklestilo cestu z nitra mého na rty.

Večer doma dlouho o samotě díval jsem se do zrcadla.

A na konec vzpomněl jsem si, že míval jsem hnědý, hebký knír, černé vlasy, tvář plnou, hladkou. Teď viděl jsem, že vous mi prokvetl, skráně zbělely, líc vpadla a zvrásčila se. Byl jsem stár…

S Bohem!…