Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Sady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sady
Autor: Pavel Jehlička
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 131–132.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vyjdeme-li si na procházku do polí, vidíme mnoho rozmanitých věcí, na něž oko naše hledí se zalíbením. Tu vedle cesty stojí košatý strom, v jehožto stínu příjemný chládek pozývá na posezenou; tam vine se lučinami stříbrný potůček a napájí svou vlahou pestré kvítky, které vyrůstají po jeho břehu. Klidně plyne vlnka za vlnkou; avšak tu konec lučiny, a skála vypíná se, jakoby chtěla brániti potůčku, aby netekl dále; ale potůček nedá se odstrašiti, odvážlivě vrhá se se skály, voda jeho rozstřikuje se na tisíce krůpějí, a milý potůček tu zahyne. Jděme polem a obejděme skálu. Ejhle, tu svůj k svému! Všecky ty kapky spojily se v jednom jezérku ovroubeném křovinami, a hned za nimi již počíná se tmavý les. Jak je tu živo u vody na lučinách a ve křovinách, jak mrtvo v hlubokém lese!

To všecko a ještě mnohem více můžeme spatřiti na své procházce, ale tu jesti nám častokráte daleko se vzdáliti od domova a cestovati mnoho dní; neboť nejsou všude ty krásné věci tak pospolu, a mnohý má na blízku svého domova samá pole a nespatřuje daleko široko ni stromečku.

Člověk má však zalíbení v Boží přírodě a proto zakládá jak moha sady a zahrady; kdo jest bohat, činí to sám, v městech činí to obec, aby se lidé měli kde procházeti v zeleni na čerstvém vzduchu.

Zahrady jsou rozdílné, malé i veliké. V jedněch sází se zelenina pro kuchyni, a ty se jmenují zelnice; v jiných stojí řadami štěpné stromy, které nesou ovoce, a jen sem tam jest viděti nějakou květinu, a takové sady neb zahrady slují štěpnice; v jiných zase pěstují se květiny pro ozdobu, a těm říkáme květnice; kde se chovají stromy pro užitek a zároveň rozličné květiny, to jsou zahrady v pravém slova smyslu; a jsou-li v nich rostliny jen pro rozmanitosť a pro poučení v bylinářství, nazývají se zahradami botanickými.

Rozsáhlé sady zřízené pro pouhou kratochvíli mají název parkův anebo slují sady vůbec.

V takových sadech bývají cesty pískem vysypány, aleje, stromy a keře v rozmanitém skupení, zelené pažity a záhony květin, často též uměle nastavené skály, vyzděné jeskyně a rozkošné besídky. Potok šumívá dolinou, čině sem tam vodopády a rybníky, a jinde zase vystřikuje vzhůru mocný proud krásným vodotryskem.

Bývají takové rozkošné sady u zámků, venkovských sídel šlechty a bohatých lidí, kteří však jiným obyvatelům přístupu nezabraňují, vystříhají-li se všeliké škody v sadech.

Nahlédněme na chvilku v takový park. V pravo stojí silný strom mezi nižším křovím, a že jest už na podzim, je listí nažloutlé; v levo vyniká ze křovin zelená střecha úhledné besídky. Cesta, po které přichází hoch s kropáčem v ruce, vede k rybníku. Z těch dvou mužů, kteří v popředí pracují, jest jeden zahradník a druhý pomahač; tento vyházel jámu, do nížto zasazuje zahradník strom, a čeká o rýč podepřen, aby mohl dobré země na kořeny naházeti, a jámu zase zasypati, až strom bude zasazen; zatím přijde chlapec s vodou, aby se mohl nově zasazený strom dostatečně zalíti. Ujme-li se, vypučí z něho listí. Je to jenom, jak se říká, strom divoký, nikoli ovocný; ovocné stromy přesazují se později, když už skoro všecko listí se stromův a keřův opadalo.

Na zemi jest ještě viděti hrábě, kterými cesty se upravují a záhon zarovnává, a bývají u zahradníkův železné.