Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Rybář

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rybář
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 154–158.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Z rána časně ubíral se rybář Abdallah ku břehu mořskému, by lovil ryby. Noci té právě se mu narodil desátý synáček. Pouštěje síť do vody, myslil si rybář: „Kéž Bůh jest milostivým dítku tomu a žehná mu na dráze života, kterou dnes nastoupilo.“

Když pak vytáhl síť, shledal v ní jen trávu a kameny; vyhodil síť po druhé, po třetí i po čtvrté, ale nechytil ani rybičky; nastával večer a jeho koš byl prázden jako ráno. Smutně ubíral se domů; před krámem pekaře Abdallaha stálo mnoho kupců, i vzpomněl si rybář, že má koupiti také pro své dítky chléb. Avšak neměl peněz, i chtěl kráčeti smutně dále.

„He, rybáři,“ volal naň pekař, „pojď sem!“

„Nemám peněz, nechytil jsem dnes ničeho,“ řekl rybář.

„Nestyď se pro to,“ řekl pekař, „vezmi chléb, co potřebuješ pro rodinu, a zaplatíš, až budeš míti peníze.“

Rybář vzal chléb a šel veseleji domů, kde poděliv dítky, vypravoval ženě své, jak se mu dařilo toho dne.

Druhého dne zase ničeho nechytil, a proto pospíchal kolem krámu pekařova.

Abdallah, pekař uzřev jej, volal naň.

„Nemám zase peněz!“ řekl rybář.

„Však jsem ti řekl včera, abys zaplatil, až budeš míti peníze.“

Trvalo to čtyřicet dní, že rybář ničeho nechytil, přes to že se vroucně modlil. Chtěl v zoufalosti síť svou roztrhati, ale žena jej těšila, tak že opět šel k moři.

Když tahal síť z vody, byla náramně těžka, tak že s těží ji dostal na břeh. Ale byla v ní mršina, jež zapáchala hrozně.

Ubožák div si nezoufal, i plakal nad svým neštěstím. Konečně pustil znova síť do vody a zase ji vytáhl těžce. V síti hýbalo se cosi zvláštního — mělo to rybí ohon a podobalo se shora člověku.

Rybář uleknuv se zvolal: „Smiluj se nade mnou, duchu, a nezabij mne!“

Chycený pravil: „Nejsem duch, nýbrž mořský člověk. Neboj se mne. Neublížím ti, nýbrž odměním se ti, vytáhneš-li mne ze sítě.“

Rybář to učinil řka: „Kterak jsi se dostal do sítě?“

„Hodil jsi mi ji na hlavu,“ odvece nestvůra, „nyní jsi mým pánem a já musím ti sloužiti. Propustíš-li mne, nebudeš míti z toho škodu. Každého dne přines na břeh koš ovoce, a já ti dám za ně perly a drahé kameny. Chceš?“

„Milerád,“ řekl rybář, „ale jak se nazýváš?“

„Abdallah,“ řekl mořský člověk, „a ty?“

„Též Abdallah!“ odvece rybář.

„Abd-Allah znamená: Sluha boží. Ty jsi tedy jeden a já též jeden. Když mi budeš něco chtít, volej: Abdallo v moři, vystup nahoru, a přijdu k tobě. Abys mi pak uvěřil, naplním koš tvůj rozličnými věcmi.“

Vzal koš rybářův a zmizel s ním pod vodou. Když se vrátil, byl koš plný drahých kamenů, perel, korálův a podobných věcí.

Rybář poděkoval mu a ten zmizel.

Když přišel rybář k pekaři, pravil vesele: „Nyní budeme účtovati, bratře, Allah mi popřál štěstí, a já ti zaplatím vše!“

„Netřeba nám účtovati, bratře!“ řekl pekař. „Dej mi, co máš.“

Rybář sáhl do koše a vyndal hrst drahých kamenů, jež položil na stůl. Pekař s udivením pohlížel na bohatství to; vzal peníze, jež měl, a chléb, i donesl to do chýže rybářovy. Také maso a zeleninu přinesl a připravil večeři, načež hodovali vespolek.

Druhého dne šel Abdallah s kameny svými do bazaru, by je prodal. Tam jej zatkli a vlekli k sultánovi, řkouce: „Pane, chytili jsme zloděje, který ukradl šperk manželky tvé. Jest to zloděj a lupič.“

Sultán zavolal důstojníka stráže a velel mu, by šel k sultánce a jí ukázal kameny, zdali je pozná. Šperk sultánčin zatím nalezl se, pročež ona vzkázala manželovi svému, chce-li muž ten kameny ty prodati, by je koupil pro princeznu, která se má vdávati, poněvadž jsou velmi krásné.

Sultán pak vyptával se rybáře, jak nabyl toho bohatství, a když mu to pověděl, řekl sultán: „Já sluji také Abdallah a všickni sluhové boží jsou bratři. Aby pak budoucně nikdo nesměl na tebe sáhnouti, ustanovuji tě za svého prvního vezíra a přítele tvého, pekaře, za to, že byl tak hodný, za svého druhého vezíra.“

Otroci pak odvedli rybáře do lázně, umyli ho, pomazali drahými mastmi a pak oděli v nádherný šat.

Druhého dne ráno šel vezír na břeh, nesa koš s ovocem; Abdallah mořský vyměnil mu ovoce za drahé kameny.

Tak činil po delší čas, a sultán mu dal jedinou dceru svou za manželku, by po jeho smrti stal se králem v zemi.

Po celý rok nosil vezír Abdallah ovoce k moři a nashromáždil bohatství nesmírné. Jednou vyptával se mořský muž na hrob prorokův, a vezír nabídl se, že vykoná za něj tam pouť.

„Pojď se mnou na dno mořské,“ pravil Abdallah, „ukáži ti město své a dům svůj, ve kterém jsou větší ještě poklady, než ty, jež jsi obdržel ode mne. Potom vrátíš se s darem ode mne pro svatý chrám.“

„Kterak bych to učinil?“ řekl vezír, „udusil bych se ve vodě.“

Přítel mu dal masť zázračnou, která jej zachrání před vodou, i stáhl jej na dno moře. Vezír divil se tomu, co všecko tam viděl. Pojednou vzkřikl Abdallah mořský ukazuje na vrchol hory, odkud valila se hmota veliká jako slon.

„Co jest to?“ tázal se vezír.

„Úhlavní nepřítel náš. Ryba, jež stíhá nás, mořské lidi, a mnohého druha mého již pohltila. Zakřikni ji, sice jsem ztracen.“

Vezír počal křičeti, a to působilo tak mocně na rybu, že svalila se mrtvá na dno mořské.

Abdallah mořský, zbaven svého nepřítele, kráčel do velikého města, kde se hemžili lidé jeho druhu. Druhého dne putovali dále a navštívili mnohá jiná větší ještě a krásnější města.

Osmdesát dní putovali, nežli dospěli do domu, jenž náležel příteli vezírovu, který toužil již po domově. Ale nesměl se vrátit dříve, až když jej přítel byl představil králi mořskému. Potom směl opět vynořiti se z moře.

V tom zaslechl veselý zpěv, smích a viděl, jak se blíží průvod slavnostní. Zastavil se a pravil: „Co to slavíte? Toť podobá se svatebnímu veselí, či ne, příteli můj?“

Abdallah mořský vrtěl hlavou a řekl: „Slaví smrť jednoho druha.“

„Smrť?“ pravil vezír uleknut. „Vy jásáte a tančíte, zemře-li přítel váš?“

„A co činíte vy?“

„My pláčeme a bědujeme; rveme vlasy i vousy, a sypeme popel na hlavy své.“

Abdallah mořský pohledl naň s udivením, i vzal mu z ruky dar, ustanovený za dar na hrob prorokův, i řekl: „To jsem nevěděl. Kdybych to byl věděl, nebyl bych ti důvěřoval, aniž byl bych tě nazval přítelem. Nikdy již neuzříš mne a já ne tebe.“

„A proč to?“ zvolal vezír.

„Neníť každý z vás zástavou Boha?“

„Tak jest.“

„Kterak tedy můžete plakati, žádá-li Bůh nazpět, co vám půjčil. Jdi, jdi, nechci ničeho míti s takovými lidmi. Buď zdráv.“

Marně snažil se vezír, zadržeti přítele svého. Abdallah mořský zmizel — a vezíru nezbylo nic jiného, nežli vylézti ven z moře. Vrátiv se do paláce sultánova, vypravoval příhody svoje.

Ač mnohokráte vrátil se na břeh a volal jménem přítele vodního, neobjevil se tento nikdy již.