Ruské národní pohádky/Pohádka o Ivanu carovici, ptáku ohniváku a o šerém vlku

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Ivan carovic a Bílý Polanín	Pohádka o Ivanu carovici, ptáku ohniváku a o šerém vlku	Kůň, ubrus a růžek

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o Ivanu carovici, ptáku ohniváku a o šerém vlku
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Bylo v jednom carství, v jednom mocnářství: byl car, jménem Vyslav Andronovic. Měl tři syny carovice; první — Dimitrij carovic, druhý — Vasilij carovic, a třetí — Ivan carovic. Tento car Vyslav Andronovic měl takovou bohatou zahradu, že v žádném mocnářství nebylo pěknější; v té zahradě rostly různé drahé stromy s ovocem i bez ovoce, a car oblíbil si jednu jabloň a na té jabloni rostla jablíčka všecka zlatá. Navnadil se do zahrady k caru Vyslavovi pták ohnivák; jest na něm zlaté peří a oči jsou podobny východnímu křištálu. Létal do této zahrady každou noc a sedal na oblíbenou jabloň Vyslava cara, trhal s ní zlatá jablíčka a opět odletoval. Car Vyslav Andronovic rmoutil se pro tu jabloň, že pták ohnivák mnoho jablek s ní strhal; proto zavolal k sobě tři své syny a řekl jim: „Děti moje milé! kdo z vás chytne v mé zahradě ptáka ohniváka? Kdo ho chytí živého, tomu ještě za života svého dám půl carství a po smrti celé.“ Tehdy děti jeho carovici zvolali jedním hlasem: „Milostivý hosudar-baťuško, vaše carské veličenstvo! Postaráme se s velikou radostí, abychom chytili ptáka ohniváka živého.“

První noc šel do zahrady hlídat Dimitrij carovic a usedna pod tu jabloň, s které pták ohnivák jablíčka trhal, usnul a neslyšel, jak ten pták ohnivák přiletěl a jablek velmi mnoho natrhal. Ráno zavolal car Vyslav Andronovic k sobě syna svého Dimitrije carovice a otázal se: „Co, synu můj milý, viděl jsi ptáka ohniváka čili ne?“ Odpověděl otci svému: „Neviděl, milostivý hosudar batuško! on té noci nepřiletěl.“ Druhou noc šel do zahrady hlídat Vasilij carovic. Sedl pod touž jabloň a sedě hodinu, dvě, usnul tak tvrdě, že neslyšel, jak pták ohnivák přiletěl a jablka trhal. Ráno zavolal ho car Vyslav Andronovic k sobě a tázal se: „Co, synu můj milý, viděl-lis ptáka ohniváka či ne?“ — „Milostivý hosudar-baťuško, on té noci nepřiletěl.“

Třetí noc šel do zahrady hlídat Ivan carovic a sedl pod touže jabloň; sedí hodinu, druhou i třetí — najednou osvítila se zahrada tak, jakoby tam mnoho ohňů hořelo: přiletěl pták ohnivák, sedl na jabloň a počal trhati jablka. Ivan carovic přikradl se k němu tak obratně, že ho chytil za ocas; ale nemohl ho udržeti: pták ohnivák vytrhl se mu a odletěl, a Ivanu carovici zůstalo v ruce jenom jedno péro z ocasu, za které se velmi pevně držel. Ráno, sotva se car Vyslav ze sna probudil, šel Ivan carovic k němu a dal mu pérko ptáka ohniváka. Car Vyslav byl velmi rád, že se nejmladšímu synu jeho podařilo dostati aspoň jedno péro od ptáka ohniváka. Toto péro bylo tak divné a světlé, že jestli ho přinesli do tmavé jizby, ono tak zářilo, jako by v tom pokoji bylo rozsvíceno velké množství svíček. Car Vyslav položil to pérko do svého kabinetu jako věc, kterou třeba vždy ostříhati. Od těch dob pták ohnivák nelétal už do zahrady.

Car Vyslav zavolal k sobě opět děti své a pravil jim: „Děti moje milé! jeďte, dávám vám požehnání, vyhledejte ptáka ohniváka a přivezte ke mně živého; a co jsem prvé slíbil, to dostane ten, kdo ptáka ohniváka ke mně přinese.“ Dimitrij a Vasilij carovici počali se zlobiti na nejmenšího svého bratra Ivana carovice, že se mu podařilo vytrhnouti ptáku ohniváku péro z ocasu; vzali od otce požehnání a jeli oba hledat ptáka ohniváka. A Ivan carovic počal také otce prositi za požehnání. Car Vyslav mu řekl: „Synu můj milý, dítě mé milé! tys ještě mladý a takové daleké a těžké cestě nezvyklý; nač bys ode mne odcházel? Vždyť bratři tvoji bez toho jeli. Jestli i ty ode mne odjedeš a vy všichni tři se dlouho nenavrátíte? Už jsem starý a jako pára nad hrncem; jestli v dobu vašeho odchodu pán Bůh můj život vezme, kdo bude místo mne spravovati mé carství? Tehdy může se státi pozdvižení anebo roztržení mezi naším; národem a nebude kdoby je utišil; anebo vtrhne do našich zemí nepřítel, a nebude kdoby naše vojska vedl.“ Ale jakkoli se car Vyslav snažil zdržeti Ivana carovice, musil ho přece konečně pustiti, tak neústupně ho prosil Ivan carovic vzal od otce svého požehnání, vybral sobě koně a dal se na cestu a jel nevěda sám kam jede.

Jeda cestou, blízko-li, daleko-li, nízko-li, vysoko-li, brzo se pohádka povídá, ale nebrzo se dílo dělá, konečně přijel do širého pole, na zelená luka. A v širém poli stojí sloup a na sloupu jsou napsána tato slova: „Kdo pojede od sloupa tohoto přímo, ten bude hladný a chladný; kdo pojede na pravou stranu, ten bude zdráv a živ, a kůň jeho bude mrtev; a kdo pojede na levou stranu, ten bude sám zabit a kůň jeho ostane živ a zdráv.“ Ivan carovic přečetl tento nápis a jel na pravou stranu, maje na mysli: třeba bude kůň jeho zabit, zato zůstane sám živ a časem si může opatřiti jiného koně. Jel den, druhý a třetí — najednou vyšel mu naproti převeliký šerý vlk a řekl: „Och, ty hej jsi mladý jinoch, Ivan carovic! vždyť jsi četl na sloupu napsáno, že kůň tvůj bude mrtev; proč sem tedy jedeš?“ Vlk promluvil tato slova, roztrhal koně Ivana carovice na dvé a odešel pryč stranou.

Ivan carovic velmi truchlil po svém koni, zaplakal hořce a šel pěšky. Šel celý den a unavil se tuze, a jak si chtěl sednouti, aby si odpočal, v tom přihnal se k němu šerý vlk a řekl mu: „Je mi tě líto, Ivane carovici, žes se pěšky utrmácel; líto je mi také toho, že jsem roztrhal tvého dobrého koně. Dobře; sedni si na mne na šerého vlka a řekni, kam tě mám vézti a proč?“ Ivan carovic řekl šerému vlku, kam mu jeti třeba; a šerý vlk utíkal s ním lépe než kůň a za nějaký čas zrovna v noci přivezl Ivana carovice ku kamenné zdi nepříliš vysoké, zastavil se a řekl: „Nu, Ivane carovici! slez se mne s šerého vlka a lez přes tuto kamennou zeď; tu za zdí je zahrada, a v té zahradě sedí pták ohnivák v zlaté kleci. Vezmi ptáka ohniváka, ale nedotýkej se zlaté klece; vezmeš-li klec, nevyjdeš odtud: ihned budeš polapen.“ Ivan carovic přelezl přes kamennou zeď do zahrady, uviděl ptáka ohniváka v zlaté kleci a velice se mu zhlídl. Vydělal ptáka z klece, šel nazpátek, potom se rozmyslil a řekl sám sobě: „Co jsem vzal ptáka ohniváka bez klece, kam ho posadím?“ Vrátil se a jak jenom sdělal zlatou klec — najednou se rozlehl hluk a hrom po celé zahradě, neboť k té zlaté kleci vedly struny. Strážníci se honem probudili, přiběhli do zahrady, chytili Ivana carovice s ptákem ohnivákem a přivedli k svému caru, kterému říkali Dolmat. Car Dolmat se velice rozhněval na Ivana carovice a zkřikl naň hlučným a hněvným hlasem: „Nestydíš se, mladý jinochu, krásti? kdo jsi, z které země a jakého otce syn a jak ti jménem říkají?“ Ivan carovic pravil k němu: „Jsem z carství Vyslavova, syn cara Vyslava Andronovice, a říkají mně Ivan carovic. Tvůj pták ohnivák naučil se k nám létati do zahrady každou noc a trhal z milované jabloně otce mého zlatá jablíčka a skoro celý strom zkazil; proto poslal mě otec, abych našel ptáka ohniváka a přivezl k němu.“ — „O ty, mladý jinoše, Ivane carovici! pravil car Dolmat, sluší-li se tak dělati, jak jsi udělal? Bys byl přišel ke mně, byl bych ti ptáka ohniváka dal ctí a darem; a nyní bude-li pěkně, když rozešlu do všech říší a rozhlásím o tobě, jak jsi se v mé říši nedobře zachoval? Ale poslouchej, Ivane carovici! vykonáš-li mi službu, zajedeš za třikrát devátou zemi, do třikrát desáté říše a dovedeš mně od cara Afrona koně zlatohřivého, odpustím ti vinu a dám ti ptáka ohniváka s velikou ctí; ale nevykonáš-li službu, dám o tobě rozhlásiti po všech říších, že jsi nepoctivý zloděj.“ — Ivan carovic šel od cara Dolmata ve velikém zármutku, slibuje mu dovésti koně zlatohřivého.

Přišel k šerému vlku a vypravoval mu všecko, co mu car Dolmat řekl. „Och, ty hej jsi mladý jinoch, Ivan carovic! pravil k němu šerý vlk, proč jsi neposlechl mého slova a vzal zlatou klec? - „Provinil jsem se před tebou,“ řekl vlkovi Ivan carovic „Dobře, buď si! řekl šerý vlk. Sedni si na mne na šerého vlka; já tě svezu, kam třeba.“ Ivan carovic sedl šerému vlku na záda; a vlk běžel tak rychle jako střela, a běžel dlouho-li, krátko-li, konečně přiběhl do říše cara Afrona v noci. Přijda k bělokamenným carským konírnám šerý vlk řekl Ivanu carovici: „Jdi, Ivane carovici, do těchto bělokamenných koníren (nyní strážní pacholci všichni pevně spí) a vezmi koně zlatohřivého. Visí tam na stěně zlatá uzda, té nebeř, sice ti bude zle.“ Ivan carovic vstoupiv do bělokamenných koníren vzal koně a šel nazpátek; ale uviděl na stěně zlatou uzdu a tak se jí zhlídl, že ji sdělal s hřebíku a jak ji jenom sdělal — rozlehl se najednou hrom a hluk po všech konírnách, neboť k té uzdě vedly struny. Strážní pacholci se ihned probudili, přiběhli, chytili Ivana carovice a vedli k caru Afronu. Car Afron počal se ho vyptávati: „Och, ty hej jsi mladý jinoch! pověz mně, z které jsi říše a kterého otce syn a jak ti říkají jménem!“ Na to mu odpověděl Ivan carovic: „Já jsem z carství Vyslavova, syn cara Vyslava Andronovice a říkají mně Ivan carovic.“ — „Och ty, mladý jinochu Ivane carovici! řekl jemu car Afron, je-li to skutek čestného rytíře, kterýs spáchal? Bys byl přišel ke mně, byl bych ti dal koně zlatohřivého ctí a darem. Ale nyní bude-li ti dobře, když rozešlu a po všech říších oznámím, jak jsi se nedobře v mé říši zachoval? Ale poslouchej, Ivane carovici! jestli mně vykonáš službu a zajedeš za třikrát devátou zemi, do třikrát desáté říše a přivedeš mně královnu Helenu Krásnou, do které jsem se dávno duší i srdcem zamiloval a které dostati nemohu, odpustím ti tuto vinu a dám ti koně zlatohřivého se zlatou uzdou. Ale jestli mně této služby nevykonáš, dám o tobě rozhlásiti po všech říších, že jsi nepoctivý zloděj a zapíšu všecko, co jsi v mé říši zlého učinil.“ Tehdy slíbil Ivan carovic caru Afronu, že mu přivede královnu Helenu Krásnou, vyšel z paláce a hořce zaplakal.

Přišel k šerému vlku a pověděl všecko, co se s ním přihodilo. „Och, ty hej jsi mladý jinoch, Ivan carovic! pravil k němu šerý vlk, proč jsi neposlechl mého slova a vzal zlatou uzdu?“ — „Provinil jsem se před tebou,“ řekl vlkovi Ivan carovic. „Dobře, buď si!“ pravil šerý vlk. „Sedni si na mne, na šerého vlka; já tě svezu, kam třeba.“ Ivan carovic sedl šerému vlku na hřbet a vlk běžel tak rychle jako střela a běžel jak by se v pohádce řeklo, nedlouhý čas a konečně přiběhl do říše královny Heleny Krásné. A přijda k zlaté mříži, která otáčela čarodějnou zahradu, řekl vlk Ivanu carovici: „Nu, Ivane carovici! slez nyní se mne s šerého vlka a jdi nazpátek po též cestě, po které jsme sem přišli a počkej mne v širém poli pod zeleným dubem.“ Ivan carovic šel, kam se mu přikázalo. Šerý vlk usedl u zlaté mříže a čekal, až půjde na procházku do zahrady královna Helena Krásná. K večeru, když se slunko počalo již velice spouštěti k západu, proto bylo také v povětří netuze horko, královna Helena Krásná šla do zahrady procházeti se se svými chůvami a s dvorskými bojaryněmi. Když vešla do zahrady a přicházela k tomu místu, kde šerý vlk seděl za mříží, — najednou přeskočil šerý vlk přes mříži do zahrady, uchvátil královnu Helenu Krásnou, přeskočil nazpátek a běžel s ní, co měl síly. Přiběhl do širého pole pod zelený dub, kde ho Ivan carovic očekával, a řekl mu: „Ivane carovici! sedni rychle na mne na šerého vlka.“

Ivan carovic sedl na něho a šerý vlk uháněl s oběma k říši cara Afrona. Chůvy a všecky bojaryně dvorské, které se procházely po zahradě s krásnou královnou Helenou, běžely tu chvíli do paláce a poslaly stihače za šerým vlkem; ale jakkoli se honci hnali, nemohli ho dohnati a vrátili se nazpátek. Ivan carovic sedě na šerém vlku spolu s krásnou královnou Helenou zamiloval si ji srdcem a ona Ivana carovice; a když šerý vlk přiběhl k říši cara Afrona a Ivan carovic krásnou královnu Helenu uvésti měl do paláce a odevzdati carovi, tehdy se carovic velice zarmoutil a počal slzavě plakati. Šerý vlk ptá se ho: „Proč pláčeš, Ivane carovici?“ Na to mu odpověděl Ivan carovic: „Příteli můj, šerý vlče! Jak nemám dobrý mládec plakati a naříkati? Srdcem jsem si zamiloval krásnou královnu Helenu a nyní ji mám dáti caru Afronovi za koně zlatohřívého, a nedám-li ji, znectí mě car Afron ve všech říších.“ — „Mnoho jsem ti sloužil, Ivane carovici!“ řekl šerý vlk; „posloužím ti i tuto službu. Poslouchej, Ivane carovici: já se udělám krásnou královnou Helenou a ty mě zaveď k caru Afronovi a vezmi koně zlatohřivého; on mě bude míti za skutečnou královnu. A když sedneš na koně zlatohřivého a ujedeš daleko, tehdy poprosím cara Afrona, aby mě pustil na procházku do širého pole; a jak mě pustí s chůvami a se všemi dvorskými bojaryněmi a já s nimi budu v širém poli, tehdy na mě vzpomeň — a já budu opět u tebe. Šerý vlk promluvil tato slova, udeřil sebou o syrou zemi a stal se krásnou královnou Helenou, tak že nebylo možná poznati, že by to ona nebyla. Ivan carovic vzal šerého vlka, šel do paláce k caru Afronovi a krásné královně Heleně kázal čekati za městem. Když Ivan carovic přišel k caru Afronovi s domnělou Helenou Krásnou, car se velmi zradoval v srdci svém, že dostal takový poklad, jakého si už dávno přál. Přijal nepravou královnu a koně zlatohřivého odevzdal Ivanu carovici. Ivan carovic sedl na toho koně a vyjel za město; posadil s sebou Helenu Krásnou a jel cestou k říši cara Dolmata. Šerý vlk bydlí u cara Afrona den, druhý i třetí místo krásné královny Heleny a čtvrtého dne přišel k caru Afronu prositi, aby ho pustil projíti se do širého pole, aby si rozehnal zármutek. Promluví k němu car Afron: „Ach, krásná moje královno Heleno, pro tebe všecko učiním, pustím tě do širého pole na procházku.“ Hned přikázal chůvám a všem dvorským bojaryním jíti s krásnou královnou do širého pole na procházku.

Ivan carovic jel cestou s Helenou Krásnou, rozmlouval s ní a zapomněl na šerého vlka; a potom si vzpomněl: „Ach, kde je můj šerý vlk?“ Kde se vezme tu se vezme - najednou stanul před Ivanem carovicem a řekl mu: „Posaď se, Ivane carovici, na mne na šerého vlka a krásná královna nechť jede na koni zlatohřivém.“ Ivan carovic sedl na šerého vlka i jeli do říše cara Dolmata. Jeli, dlouho-li krátko-li, i přijevše k té říši, zastavili se tři vrsty od města. Ivan carovic začal prositi šerého vlka: „Slyš, příteli můj milý, šerý vlče! posloužils mi mnoho služeb, posluž mi ještě poslední; služba tvá bude taková: nemůžeš-li se obrátiti v koně zlatohřivého na místě tohoto, proto že se mi nechce rozloučiti se s tímto koněm zlatohřivým.“ Najednou šerý vlk udeřil sebou o syrou zemi — a udělal se koněm zlatohřivým; Ivan carovic nechav krásnou královnu Helenu na zelené louce, sedl na šerého vlka a jel do paláce k caru Dolmatovi. Jakmile tam přijel, car Dolmat uviděl Ivana carovice, že jede na koni zlatohřivém, velmi se zaradoval, ihned vyšel ze svého paláce, přivítal carovice na širokém dvoře, políbil v ústa cukrová, vzal ho za pravou ruku a vedl do paláce bělokamenného. Car Dolmat kázal pro takovou radost učiniti hodování, i sedli za stoly dubové, za ubrusy kostkované; pili, jedli, bavili se a veselili se zrovna dva dni, a třetího dne odevzdal car Dolmat Ivanu carovici ptáka ohniváka se zlatou klecí. Carovic vzal ptáka ohniváka, šel za město, sedl na koně zlatohřivého spolu s krásnou královnou Helenou a jel do své vlasti, do říše cara Vyslava Andronovice. Car Dolmat umyslil si nazejtří projeti svého koně zlatohřivého v širém poli; kázal ho osedlati, potom sedl na něho a jel do širého pole; a jakmile rozzlobil koně, shodil on se sebe cara Dolmata a proměnil se jako prvé na šerého vlka, rozběhl se a dohnal Ivana carovice. „Ivane carovici!“ řekl, posaď se na mne šerého vlka a královna Helena Krásná nech jede na koni zlatohřivém. Ivan carovic sedl na šerého vlka i dali se na cestu. Jak dovezl šerý vlk Ivana carovice k těm místům, kde mu koně roztrhal, zastavil se a řekl: „Nu, Ivane carovici! Posloužil jsem ti dosti věrou i pravdou. Tu na tomto místě roztrhl jsem ti koně na dvé, k tomuto místu jsem tě dovezl. Slez se mne s šerého vlka, nyní máš koně zlatohřivého, tak sedni na něho a jeď, kam třeba; nejsem více tvůj sluha.“ Šerý vlk promluvil tato slova a běžel pryč; Ivan carovic zaplakal hořce po šerém vlku a jel svou cestou s krásnou královnou.

Dlouho-li, krátko-li jel on s krásnou královnou Helenou na koni zlatohřivém a dojeda na dvacet vrst od své říše, zastavil se, slezl s koně a spolu s krásnou královnou ulehl pod stromem, aby si odpočinul od slunečného vedra; koně zlatohřivého přivázal ku stromu a klec s ptákem ohnivákem postavil vedle sebe. Ležíce na měkké trávě a vedouce milostné rozmluvy usnuli pevně. V tu dobu bratři Ivana carovice Dimitrij a Vasilij carovici jezdíce po různých říších a nenajdouce ptáka ohniváka vraceli se s prázdnýma rukama do svého domova; nenadále přijeli ku svému spícímu bratru Ivanu carovici s krásnou královnou Helenou. Uvidouce na trávě koně zlatohřivého a ptáka obniváka v zlaté kleci, velmi se jim zhlídli i umyslili bratra svého Ivana carovice zabiti. Dimitrij carovic vyňal z nožen svůj meč, zabil Ivana carovice a porubal ho na drobné kousky; potom probudil krásnou královnu Helenu a jal se vyptávati: „Krásná dívko! z které jsi říše a jakého otce dcera a jak ti říkají?“ Krásná královna Helena, spatříc Ivana carovice mrtvého, velmi se polekala, počala plakati hořkými slzami a slzíc pravila: „Já jsem královna Helena Krásná, a dobyl mne Ivan carovic, kterého jste na zlou smrt vydali. Byli byste dobří rytíři, kdybyste s ním vyjeli do širého pole a živého přemohli; ale vy jste zabili spícího a jakou pochvalu si tím získáte? spící člověk jako mrtvý člověk!“ Tehdy Dimitrij carovic přiložil meč svůj k srdci krásné královny Heleny a řekl jí: „Slyš, Heleno Krásná! ty jsi nyní v našich rukou; my tě povezeme k našemu otci, caru Vyslavu Andronovici a ty mu řekni, že jme dostali tebe i ptáka i koně zlatohřivého. Jestli to neřekneš, ihned tě vydáme na smrt!“ Krásná královna Helena uleknuvši se smrti, slíbila jim a zařekla se vším svatým, že bude mluviti tak, jak jí přikázáno. Tehdy Dimitrij carovic s Vasilem carovicem počali metati los, komu se dostane krásná královna Helena a komu kůň zlatohřivý, a los padl, že krásná královna dostati se má Vasiliji carovici a kůň zlatohřivý Dimitriji carovici. Tehdy Vasilij carovic vzal krásnou královnu Helenu, posadil na svého dobrého koně, a Dimitrij carovic sedl na koně zlatohřivého a vzal ptáka ohniváka, aby ho dal otci svému caru a vydali se na cestu.

Ivan carovic ležel mrtev na tom místě zrovna třicet dní a v tu dobu přiběhl k němu šerý vlk a poznal po čichu Ivana carovice. Chtěl mu pomoci — vzkřísiti ho, ale nevěděl, jak to udělati. V touž dobu uviděl šerý vlk jednoho havrana a dvě havraňata, kteří létali nad mrtvolou a chtěli se spustiti na zem a najísti se masa Ivana carovice. Šerý vlk schoval se za keř a jakmile se havraňata spustila na zem a počala jísti tělo Ivana carovice, vyskočil zza kře, uchvátil jedno havraně a chtěl je roztrhnouti na dvě. Tehdy spustil se na zem havran, sedl opodál od šerého vlka a řekl mu: „Och, ty hej jsi šerý vlk! nedotýkej se mého mladého dítěte; vždyť ti nic neudělalo.“ — „Poslouchej, havrane havranovici! pravil šerý vlk, nedotknu se tvého dítěte a pustím je zdravě a bez úrazu, když mně posloužíš službu: zaletíš za třikrát devět zemí do třikrát desáté říše a přineseš mně mrtvé a živé vody.“ Na to havran havranovic řekl šerému vlku: „Učiním ti tuto službu, jenom se nedotýkej ničím mého syna! Pověděv tato slova havran odletěl a zmizel z očí. Třetího dne havran přiletěl a přinesl s sebou dva měchýřky: v jednom byla živá voda, v druhém mrtvá, a dal ty měchýřky šerému vlku. Šerý vlk vzal měchýřky, roztrhl havraně nadvé, postřikl ho mrtvou vodou — a to havraně srostlo, postřikl živou vodou — havraně se zatřepalo a letělo. Potom postřikl šerý vlk Ivana carovice mrtvou vodou — jeho tělo se srostlo, postřikl živou vodou — Ivan carovic vstal a promluvil: „Ach, jak jsem dlouho spal!“ Na to řekl mu šerý vlk: „Ano, Ivane carovici, spal bys věčně, kdyby ne mne; vždyť tě bratři tvoji posekali a krásnou královnu Helenu a koně zlatohřivého a ptáka ohniváka odvezli s sebou. Nyní pospěš co můžeš nejvíce do své vlasti; bratr tvůj Vasilij carovic žení se dnes a bere si tvou nevěstu, krásnou královnu Helenu. A abys tam byl dříve, posaď se raději na mne na šerého vlka; já tě na sobě donesu.“ Ivan carovic sedl na šerého vlka; vlk běžel s ním do říše cara Vyslava Andronovice a dlouho-li, krátko-li — přiběhl k městu.

Ivan carovic slezl s šerého vlka, šel do města a přijda do paláce shledal, že bratr jeho Vasilij carovic bere si krásnou královnu Helenu: vrátil se s ní od oddavků a sedí za stolem. Ivan carovic vešel do komnaty a jak mile ho spatřila Helena Krásná, ihned vyskočila ze zástolí, počala ho líbati v ústa cukrová a zvolala: „To jest můj milý ženich Ivan carovic a ne ten zlosyn, který za stolem sedí!“ Tehdy car Vyslav Andronovic vstal s místa a počal se krásné královny Heleny vyptávati, co by znamenalo, o čem mluvila. Helena Krásná vypravovala mu všecku pravdu skutečnou, co a jak bylo: jak Ivan carovic dobyl jí, koně zlatohřivého a ptáka-ohniváka, jak ho starší bratři zabili spícího a jak ji strašili, aby mluvila, že to vše oni dobyli. Car Vyslav se velmi rozzlobil na Dimitrije a Vasilije carovice a vsadil je do žaláře; a Ivan carovic vzal si krásnou královnu Helenu a počal s ní žíti přátelsky, v lásce, takže jeden bez druhého ani chvilky býti nemohl.

Otištěna z lýkového vydání.^[1]

---