Poesie (Asnyk)/Rozloučení

Poesie (Asnyk)
Toť marný trud…	Rozloučení	Amfitheatr v Tusculum

Údaje o textu
Titulek:	Rozloučení
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 123–124. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

On zřel ji po dlouhých letech
      zas — s křížkem v ruce…
Jak tiše dřímala v květech
po zniklé života muce;
on zřel ji, každý zvuk slova,
hled každý sladký a měkký
když nesla v hrob, vše jenž schová
      dny — věky.

Jak cizí u ní krok staví
      v zoufalství, v snění,
ví, že již nezvedne hlavy,
že spí tu — bez odpuštění!
Hruď žaly drtí mu steré,
bled stojí, v hlavě sen kletý,
a hrozný stesk jen se dere
      přes chvějné rety.

I dí: „Již v rakvi spíš jemně,
      kdož tebe zbudí?
Neshlédneš lítostně ke mně,
té tíže nesejmeš s hrudi —
kdož vzdálí moje teď hoře,
kdo kletby, k srdci jež tlukou,
kdo sáhne v plamenů moře
      anděla rukou?

Můj tvého nedojde ucha
      žal v nářku mnohém:
již dálka loučí nás hluchá,
to věčné, těžké tvé „s bohem!“
Tak na vždy dělí nás v pláči
tůň — propasť temná a zrádná…
Mně čelo těžký hřích tlačí,
      ty’s mrtva, chladna!

Jak mnohým nadějí blýská
      klín hrobu tmavý!
Vždyť vědí, duch že pak získá
ztracenou lásku, dech slávy:
jak mnohým stesky v té době
čas v divém odnese roji,
a znova milence v hrobě
      na věky spojí!

Nás smrť i život však dělí,
      mně zjev tvůj zmizí —
jak teď, kdy skryl tě rov ztmělý,
mně budeš v oblacích cizí!
Smrť hráz nám utvoří všude,
ač jiné sdružuje blíže —
nás loučit na věky bude
      znak kříže!“