Rozličné houby

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozličné houby
Autor: Václav Kořánek
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 62–67.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100

Jaký to pohled po dešti a teplé noci za jasného jitra ve stinném lese na různotvárné pokolení hub ve třpytu krůpějí vodních se lesknoucích! Tu roste jich skupina jako rozestřené slunečníky, na spodní straně zdobené paprskovitými lupénky. Zde jest jedna se třeněm naduřelým, tu jiná má třeň s boku smáčknutý, a u jiných ani ho nenalezne. Tu viděti na nich prsténce, tam závoje a rozličné střapečky a spodní stranu jako by jehlou propíchal. Zde stojí nálevka, tam plochý terč, tu pohárek, zde koule, tamto knoflík a věžovitý útvar, tu zase nějaká trubička, kýl a křovitě rozvětvené nebo šlemovité tvary. A jak rozmanita jest i barvitosť jejich! Od bledé bělosti k jasnému blankytu, tmavému azuru a violetu, od nejjemnější barvy růžové k ohnivé červeni a nachu všecky přechody; hnědosť, žlutosť, zeleň — vše ve všech odstínech. Mnohé jsou na zpodu zbarveny, na vrchu bez barvy, jiné zase naopak; mnohé skvrnity, jiné kruhovitě po stupních jak obarveny. Brzy jsou jemny a vodnaty, brzy suchy a křehky, nebo roní z řezu mlékovitou šťávu.

Ale všechny ty rozmanité tvary jsou pouze částí ohromné říše hub. Učiňme do ní malou vycházku, a prohledněme si zběžně alespoň vynikající zjevy její.

Houby jsou rostliny tajnosnubné. Nemají chlorofyllu čili zeleně listové a nemohouce tudíž assimilovati čili připravovati sobě ku své výživě z látek neústrojných látky ústrojné, musejí žíti příživně. Žijí bud na odumřelých látkách rostlinných nebo zvířecích, vjímajíce v tělo své jejich organické sloučeniny, a ty slovou saprofytické; anebo napadají přímo živoucí bytosti, na nich cizopasí, jsou příčinou jejich nemocí a smrti, a ty zoveme parasitickými; konečně mohou některé jak na živoucím tak i na mrtvém těle se vyvíjeti.

Houby jsou všeobecně rozšířeny a podoby přerozmanité. Zbarvené skvrny, práškovité nálety, rosolovité shluky, kožovité hmoty, pletiva i tělesa nejpodivnějšího tvaru rozličně barvená, jimž na mnoze sluší přiznati krásu i lepotu.

Vývoj svůj počínají tím, že jejich výtrus za příznivých podmínek vyklíčí v jeden nebo více vaků, jež rychle se prodlužují a mnohonásobně rozvětvují. Tím povstane pavučinaté pletivo, podhoubí (micelium) zvané, jež nabývá velikosti buď nepatrné nebo neobyčejně mohutné, brzy pochází, aneb je velmi trvalé, buď bílé nebo přihnědlé a nezřídka v tlusté svazky a kožovité plochy nebo masité tvary spletené.

Hojným nálezištěm těchto obecně známých hub jest humosní lesní půda zvlášť údolí krajin hornatých. Tu bují pod mechovým kobercem a suchým listím skryté podhoubí, a na něm zasedají pak nepatrné s počátku hlízky bílé jako sníh, které s neobyčejnou rychlostí vzrůstajíce, vyzdvihují se na povrch jakožto zrající houby. Tím se stává, že houby rychle, jak se říká, přes noc vzrůstají a nezřídka také tak rychle odumírají.

Mezi houbami jsou také velikáni. Známe z Ukrajiny hřiby s kloboukem metru širokým, smrže tří decimetrů vysoké a pýchavky metr v průřezu mající.

Veliká čásť hub hodí se jísti; některé druhy jsou pokrmem výtečným, jejž mnozí masu na roveň staví. Některé, jako žampiony (uhelky), pěstují se u nás v pařeništích. Paříž jich vypěstuje ročně na deset tisíc centů. Nejpřednější místo mezi houbami jedlými zaujímá lanýž. U nás vyskytuje se u Karlových Varův a na Křivoklátsku; jinde nejvíce ve Vlaších, Francouzích a jižním Švýcarsku, a to ve stinných lupenatých lesích, ve vápenité půdě pod zemí na půl metru hluboko. Zralý má zvláštní vůni a na podzim hledá a vyhrabuje se pomocí psů, zvláště k tomu vycvičených, ve hlízách jako pěsť velikých.

Bohužel jsou také některé houby jedovaté, a to měrou povážlivou. Jesti to obecně známá šarlatová muchomůrka, obsahující jed amanitin, muchomůrka bílá čili čertoplach a muchomůrka hnědá s bílými bradavicemi; všecky vyznačují se plachetkou, prsténcem a bílými lupénky na spodu klobouku, ale nemají mléčné šťávy.

Dále velmi jedovatá jest holubinka nemající závoje ani prsténce, a hřib krvavý čili satanáš, jenž na řezu modrá.

Mléko roní, však závoje a prsténce nemají a jedovaty jsou jmenovitě ryzec šedý čili palčivý s mlékem žlutým, ryzec žlutý s mlékem bílým, a ryzec hnědý s mlékem fialovým.

Podezřelý jest koloděj a chřapáč.

Jedovaté houby mají maso kypřejší než houby jedlé.

Dobrým lékem od jedu houbového jest tříslovina z odvaru duběnek, kůry chinové, dubové neb sosnové.

Veliké škody způsobují mnohé, obyčejně malinké houby, jež přímo na živoucích bytostech rostlinných i živočišných cizopasí, člověka nevyjímajíc.

Žijí na všech téměř rostlinách, jmenovitě kulturních, a to na veškerých jejich údech, ale nejvíce na listech a ose. Ty, které jeví se nám jako skvrny, zbarvené naduřeniny různé velikosti, zoveme rezy.

Sem náloží na př. rez travní, kterýž se na rozličných trávách, jmenovitě obilních, ve způsobě černavých skvrn, nádorů neb obalův objevuje.

Sněti vyskytují se na květech rozličných trav. Sněť suchá vyplňuje klásky žita, ječmene, ovsa práškovitými výtrusy. Jiná sněť proměňuje klas kukuřice v hlizovitý tvar rozpadající se v hnědý prášek. Sněť mazlavá vyplňuje semeníky klasu pšeničného černohnědou, mazlavou a nelibě páchnoucí hmotou.

Rozmanité plísně jeví se nám jakožto husté hmoty, bílá nebo tmavá, žlutá, zelená, modrá nebo červená plsť rozšířená na látkách organických. Nalézáme je všude v našich obydlích, na stěnách a čalounech, na starém oděvě, vlhké kůži a obuvi, na pokrmech, na ztrouchnivělém dřevě a setlelém listí, slovem všude, kde ústrojná látka vchází v rozklad. Pod mikroskopem nás překvapují. Plíseň se shnilého ořechu podobá se zapíchaným jehlicím, z nahnilého masa kloboukovitým houbám, z listův a zemčat malým palmám: z divně spletených vláken vystupují tu malé pníčky podivně rozvětvené.

Plíseň hnědá objevuje se na ovoci, chlebě, na starých ořeších i jablkách a vniká podhoubím svým skrze skořápku i do vajec slepičích. Na jiných potravinách, jmenovitě zavařeném ovoci, žije plíseň sivá. Nejobyčejnější plíseň růžencová roste na všech ústrojných látkách i na tekutinách, kde konečně vzrůstá v hustou plsť. Na podzim hojným množstvím na odumřelých lodyhách hlavně máku, laštovičníku, slezu vegetuje větevnatka; v zimě na hnijících bramborech v teplých sklepích objevuje se plíseň červená, a v týž čas spatřujeme ve způsobě malých hromádek na zpráchnivělém dřevě plíseň síťnatku.

Na muchách, pavoucích a jiném hmyzu ve vodě utopeném, na hlemýždích, žábách a mlocích ve vodě hnijících a vůbec na zvířecích i rostlinných látkách do vody spadlých žije plíseň vodní.

Známou hubitelkou zemčat jest plíseň bramborová.

Padlí působí na rozličných rostlinách, jmenovitě na okoličnatých, plísňovité povlaky.

Houba vinná způsobuje nemoc vinných hroznů, zpozorovanou nejprve v Anglii a od té doby rozšířenou téměř po veškeré Evropě i za oceanem.

Že jsou plísně stálými, nezvanými hostmi našimi, jichž se těžko zbaviti lze, a že okamžitě se objevují tam, kde před tím nebylo o nich památky, záleží v úžasném jich rozmnožování. Jediný výtrus za příznivých podmínek dá millionům původ, a tyto nepatrným vánkem daleko se rozsévají a zplozují nové milliardy sobě rovných.

Báječná schopnosť rozmnožovací objasní se nám studováním hub kvasinek — jež jsou pouhé bunice s buňkovitou blanou, množící se dělením a pučením —, když poznáme, že životní činností způsobují pochod kvašení — přeměnu cukru v líh a kysličník uhličitý, hlavní to plody kvašení. Bez malých buniček těch, které se ve šťávě vinné, cukrnatých polevech rozmnožují, bylo by množství nápojů, výroba líhu a kvasnic věcí neznámou.

Vysoký topol nebo mohutný dub, jenž stoletím vzdoroval, zlomen náhle slabým větrem. Jeho nitro je prázdno, dřevo bílou houbovitou hmotou skvrnité a místy práškovité. Malá jízva dala původ k nákaze. Zaletěla tam spora a vyklíčila, povstalé podhoubí vrtalo dál a dále mezi korou a dřevem, pak ve dřevě samém, až pyšného velikána na zemi skácelo.

Mezi zvířaty jsou to zvláště hmyzové, jejichž nemocí příčinou jsou houby. Naše mouchy domácí padají jmenovitě na podzim za oběť houbě zvané plíseň muší. Mouchy lpí tu na oknech a stěnách sosákem přissáty. Tělo jejich je silně naduto, mezi kroužky břišními bílými pásky ovinuto a práškovitým okrajem až dvacet pět milimetrů širokým jako omženo; na nohách, křídlech a zadku jeví se zvláštní skrouceniny. Nemoc tato najednou epidemicky se objeví. Druhdy tak čilé mouchy zlenivějí; v krvi jejich objevují se malé bunice, jež se množí a vzrůstají v počet nesčetný, čímž mouchy naduřejí, přestanou se pohybovati a zmírají.

U brouku jmenovitě u majky, u housenek a motýlů jsou podobné epidemie známy. Ve Francouzích a Vlaších v polovici našeho století nemoc housenek hedbávníka způsobila veliké škody: housenky za nékolik dní ztuhnou, vyschnou a potáhnou se bílým povlakem. Příčinou nemoci jest houba, jež v tuku housenek vyvíjí své podhoubí a ztráví pak i vnitřnosti: po smrti housenek prorazí koží a rozrozuje se v nesčíslný počet výtrusů, které jiné housenky napadají.

Člověk bývá napadán rozličnými kožními nemocmi, jichž příčinou jsou houby.

Přistoupíme nyní k čeledi hub, jež zasluhuje největší naší pozornosti. Jsou tu bakterie, nejmenší a nejjednodušší všech bytostí.

Necháme-li státi polevu rostlinného nebo zvířecího, pozorujeme již za den, jak se kalí, neprůhledným se stává, jak vyvíjí páchnoucí plyny — děje se v něm rozklad. V dalším postupu vylučují se klky a hromadí pak na povrchu v hlenovitou kožku, jež na dno konečně padne. Postup ten jest hniloba. Pod mikroskopem vidíme neobyčejně drobné, ojedinělé nebo spojené tečky, krátké nebo delší tyčinky v čilém pohybě a šroubovitá vlákna, úžasnou rychlostí jako blesk vodou se kmitající. Všecka ta nepatrná těliska jsou bakterie, a tím poznali jsme i hlavní jejich tvary: kulaté nebo vejčité hmotky, přímá nebo vlnitá vlákna a šroubky. Podhoubí nemají. Mnohé bakterie jsou nepohyblivy, jiné dlouhý čas čile se pohybují, ale když jim potrava dochází, upadají v klid, vylučují hlen nebo mění se v trvalé výtrusy. Odpařením vody vznášejí se do vzduchu. Množí se příčným dělením, a to tak, že se buď od sebe oddělují aneb zůstávají spojeny ve skupinách, jež snadno zase ve své jedince se rozpadávají. Každý rod způsobuje jiný způsob rozkladu neboli fermentace. Možná se určitě přesvědčiti, že bakterie jsou skutečnou příčinou rozkladu, neb on nenastane, když jim zamezíme přístup a přítomné vařením usmrtíme, což se musí díti s největší opatrností, neboť bakterie jsou všude: my sami nosíme jich milliony a podlehli bychom jejich rušivé moci, kdyby zdravé tělo nemělo schopnosti vzdorovati jim do jisté míry.

Bakterie, o nichž právě mluvíme, žijí na mrtvých tělech, ale napadají i bytosti živé. Onyť jsou příčinou všech strašlivých morů, jimž valná čásť lidstva čas od času podléhá za oběť. Neúprosně řádivá ještě za našich dnů cholera, černá smrť a jiné podobné nemoci, a jisto jest, že více lidstva sklátily v temný hrob než nejlítější boje. Však teprve v naší době podařilo se provésti důkazy, že bakterie jsou pravou příčinou nakažlivých nemocí. Při tyfu za nejprudší horečky nalézají se v krvi miliony šroubovitých vlákenek, při mázdřivce a nemocech pošlých z ran vniká množství kuliček do pletiva, a také sněť slezinnou způsobují malé kuličky bakterií.

Tak poznali jsme nepatrné houby za velikolepý hybný živel ve přírodě. Jednak nejnebezpečnější parasiti, jsou jinak zdravotní policií ústrojného světa. Kdyby nebylo hub, vracely by se prvky rostlin a zvířat jen pozvolným okysličováním přírodě, a dle okolností, jak na egyptských mumiích vidíme, staletí by na to nevystačila. Nepatrné houby prostředkují rychlou výměnu látek, mění odumřelou bytosť v částky jednodušší, potřebné pro bytosť jinou, připravují prostor pro nový svět, — zkrátka slova biblická: „V zemi se obrátíš, ze které vzat jsi,“ činí skutkem.