Rok na vsi/Březen/Neděle květná

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Šťastný den	Neděle květná	Sluky

Údaje o textu
Titulek:	Neděle květná
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 72–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Palmare.

Darmo se zima ohlíží zpět; jaro už nedbá a stále teplejšími a teplejšími vlnami hrne se vpřed. Zamračí se nebe, od Polska zahvízdne studený den — — i krupičnatý sníh švihne chvílemi strnulým vzduchem, zrána zajiskří i mráz, ale nebe se zjasní zas a vysvitlé slunko novým úsměvem blaží jarem už kvetoucí svět.

A celá Habrůvka dnes dosvědčila, že se zimou už nic nechce mít a do týdne že už slavit míní neodkladnou slavnost Vzkříšení. Dosvědčila to pestrým průvodem za hlaholu písně a zvonů kolem kostela ubírajícího se lidu. Dokázala to i bezpočetnými ratolístkami rozkvetlých kočiček, které od nejmenšího až do nejstaršího v ruce nesl každý. Nebylo nikoho snad, kdo by si byl do kostela k posvěcení nevzal prut žlutých, pelem obsypaných jehnědů jívy nebo svazeček za oknem rozzelenalých, břečtanem omotaných větviček klokoče. Vedle svíce hromičné budou stát posvěcené ty kočičky, až duše se bude loučit s tělem, kočičkami zažehnávat budou bouř, až nad habrůvskou úrodou snášet bude svoje hrůzy. Ve svatvečer prvního máje stařenka s kočičkami namočenými ve svaté vodě tříkrálové předstoupí ze stavení a kropit jí bude kravky i chlév, zahradu i dům a šeptat bude za tichého soumraku, aby Bůh ochránil rodinu i statek ode všeho časného i věčného neštěstí. Udrobené jehnědy stařeček zanese pak na pole, aby hojné úrody dopřál dobrotivý Pán vždycky a ve všem oddanému jeho domu. Proto každý nesl proutek svůj. Na oltáři posvěcení snesena byla kočiček celá nůš.

„Hosanna filio David: benedictus qui venit in nomine Domini. O Rex Israel: hosanna in excclsis — —“, zapěl pan rechtor na kůře, když v rochetce k oltáři ubíral se kněz —

Dlouho modlil se velebníček nad prvními květy jara a nakouřiv je kadidlem a postříknuv svěcenou vodou, vzal do rukou pruty a po kostelníku rozeslal úřadům obce, hospodářům chrámu, sestřičkám i panu rechtorovi na kůr, odkud lahodně nesla se antifona: „Pueri Hebraeorum, portantes ramos olivarum, obviaverunt Domino, clamantes et dicentes: Hosanna in excelsis.“

Hosanna pěla církev, hosanna šeptal lid.

A tu velebníček do ruky vzal dlouhý list palmy, a na bílé rameno jej položiv zelený jako meč míru, svatým, klidným krokem důstojně ubíral se za strkající se mládeží v průvodu křesťanského lidu.

Och, krásný to byl průvod kolem kostela za blábolení zvonů a z plné hrudi zpívajících hrdel ve chvíli, kdy nebe zbavilo se na okamžik všeho zastření a poletujícími obláčky naplno zazářilo slunce na zbožně zpívající Habrůvku! Děti s ratolestmi, panny před chasou, za muži ženy a všichni s květy, kdekdo s první ozdobou zeleného jara v ruce, vzletnou, radostnou písní na rtech, s bílým svým knězem uprostřed vzýval tak památku slavného vjezdu Kristova v jásající Jeruzalém. Důstojně nakračovali muži, marnivě nožky stavěla děvčata, nějak s úmyslnou nenuceností v patách vyvracela se chasa — — všechen lid zpíval — celý průvod jedním dechem k novému výkřiku zpěvu v prsa nabíral mladý jarní vzduch. V kostele zůstala jen starina. Kdo jen trochu mohl, šel, aby na slunce vynesl posvěcený jara květ.

V chrám vešly už děti, za dětmi panny, za pannami chasa, za chasou rechtor, k portálu došel už i kněz. Než nevešel. Pan rechtor před nosem mu zavřel vchod a velebníček i se svými poslužníčky zůstal před zavřenou branou. — Přikloniv k zelené ratolesti palmy běloučkou svou hlavu, jako by voněl, rozechvěným, ale krásným, velkým hlasem zazpíval venku před portálem k zavřenému chrámu: „Gloria, laus et honor tibi sit, Rex Christe, Redemptor: Cui puerile decus prompsit Hosanna pium.“

A zas tak zevnitř mu odpovídal rechtorův hlas.

Dozpívali a velebníček rukovětí své palmy třikrát zaklepal na portál.

A jak pod čarovným dotekem tajemného kouzla, teprv nyní otevřela se knězi brána domu božího.

Za farářem vešla Habrůvka a posedala zas do svých lavic k rozevřeným kancionálům, aby vyslechla slavnou mši svatou. —

V epištole dlouho kněz modlil se z misálu.

To latinsky četl pašije, zatímco lid ztlumenými hlasy lhostejně odříkával postní svoje zpívání.

Minuly, dávno minuly krásné ony doby, kdy pašije zpívány byly na kůře v jazyku mateřském.

Prý to bylo pod důstojností církve, profánní úkon narážející o meze směšnosti.

Bože spravedlivý! Jak jsme se těšívali — my malí a s námi i všichni velcí na velikonoční pašije! — — Na toho stříbrovlasého Jana, hlubokým basem jak z kamenného svého hrobu zpívajícího Krista — — — Petra, Matouše — dívku — — celé drama utrpení Kristova znovu vždy rostlo a znovu vždy ožilo v duši všech shromážděných a mimo poezii — nebylo v chrámu dojmu jiného. Lid poslouchal srdcem a v dojmu tom rozumem nikdy nebádal.

Jakým znamenitým evangelistou bývala v Habrůvce rechtorova Aninka!

A nyní všechno — od začátku až do posledního vzkázání svatého Písma — odbývá se potichu a po latinsku. A tak se zdá, jako by už z toho nic neměl ani lid ani kněz ani církev a nejméně už Bůh, který o všecku tu latinu sotva kdy stojí. — — A krok za krokem tak úbytkem poezie ubývá i srdečného zájmu a k církvi i k jejím obřadům lhostejným se stává všechen lid. Z Květné neděle mu zbyla už jen ta vzkvetlá ratolest.

„Hani besme nevěděli, že je Květná neděla, nebét téch kočiček,“ rozmrzele stěžoval si stařeček Chalupa; po léta zpívával Petra a ten, komu si stěžoval — Matouše.

„Ba že. Takový je to nijaký. — — —“

A tak už i z chrámů božích lidu berou proslavenou, zušlechťující poezii církve, kterou živ býval náš lid a živ by byl zas — kdyby mrtvým dechem fermanů do prsou mu nebyli vnášeli cizí vzduch. — — — A ten vzduch cizí je.

Řekl jsem.