Píseň zpívaná u hranice, na níž páleny kacířské knihy

Údaje o textu
Titulek:	Píseň zpívaná u hranice, na níž páleny kacířské knihy
Autor:	ThDr. František Loskot
Zdroj:	Dennice novověku, roč. 33, č. 26, s. 8 Dostupné online
Vydáno:	21. 04. 1910
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: rekatolizace, doba pobělohorská, protireformace

Půldruhého století po Bílé Hoře usilovali jezoviti o to, aby z národa českého opět vytvořili národ katolický. Způsob, jakým hodlali k cíli dospěti, byl rozmanitý. Mimo jiné hleděli všude, kam přišli, vzbuditi ošklivost vůči mužům, kteří i ve smutných dobách pobělohorských byli národu varujícím svědomím, aby nezradil památku velikých Čechů, těch, kteří vyvolali českou reformaci. Muži, nad které český národ nemá slavnějších, vylíčeni lidu jako lidé zvrhlí, ničemní, jako zatracenci, kteří dle názorů tehdejší doby musili v pekle pykati za svůj odpor proti Římu. Tak zneuctěn Hus, Jeroným, Žižka a j. O, jak rádi by bývali Jezovité tyto muže — kdyby to bylo možno — znovu a znovu dali upalovati!

A vedle těchto mužů byly hlavním předmětem nenávisti našich Jezovitů i jejich knihy. Snažili se je lidem zoškliviti, vštípiti mu o nich představu, že z nich tryská jedovatina do duše každého, kdo by je četl. Jestliže nemohli páliti spisovatele, pálili Jezovité alespoň jejich knihy. Toto pálení dálo se pravidelně veřejně, třeba na rynku, a aby smutný ten obřad neobešel se zcela bez zpěvu, složili Jezovité píseň, kterou naučili lid zpívati. A tuto píseň dávali zpívati při pálení husitských knih. Tato píseň, jež se v Čechách udržela po několik desetiletí ve století 18., prozrazuje fanatického, hrubého a nekřesťanského ducha svých původců. Zajímavá je tím, že jsou v ní vyjmenováni spisovatelé, jejichž knihy se octly na seznamu zakázaných českých knih. Zpívala se jako „Ježíši plný bolesti“ a zněla takto:

Zapalte kacířské bludy,
zkazte pekelné obludy,
i každou babskou pověru,
spalte pohanskou nevěru.

Nechceš-li ty se škvařiti,
bludné knihy hleď spáliti,
dokavadž tobě čas slouží,
bys nespad v pekelnou louži.

Hořiž, hořiž, Jene Huse,
ať nehoří naše duše;
hořiž, Martine Luthere,
čert se o tvou duši dere.

Hořiž, Cvingle i Kalvíne,
ať nás oheň věčný mine;
hoř, Melanchton, Jarolíme,
ať se s tebou nekalíme.

Hoř i ty, Havle Žalanský,
zasloužils dvě mastné facky;
hořiž, hořiž, Jene Žižka,
jak v smůle smažená šiška.

Hořiž, Klimente Bosáku,
máš v pekle viset na háku;
hořiž, Jiříku Tesáku,
dostaneš od čerta facku.

Ty Doroto Nokalova,
nažer se sejra, volova,
a tě, Václave Slováci,
roztrhají v pekle draci.

Jdi k čertu, z Šeredína Petře,
on ti dá tabáku z pepře,
vhoďte tam Jiříka Strejce
ať žere smradlavé vejce.

Hoř, Antoníne Korvíne,
hoř, Kubo Petrozelíne,
hořiž, Kleichu, Motešický,
máš se v pekle motat vždycky.

Hoř, Špangenberku, Borovský,
ty duší lidských Petrovský (lupiči);
hořiž, Matouši Konečný,
tobě patří oheň věčný.

Hořiž, Tomáši Řešátko,
zlá Soběslavských památko,
i též, Štěpáne Teplický,
jdi do čertovy kapličky.

Vhoďte do pekla Dykasta
ať se tam ohně nachlastá,
svařte tam Jakeše Víta,
ďábel ho s hřeblem přivítá.

Philadelpha, Straněnského,
Achillisa Berounského,
spalte Matěje Korvína,
dejte mu smolného vína.

Ty pekelný luciáši,
s Michalem Zachariáši,
s Peškem, s Krinitem, Bruncvíku,
nažer se pekelných fíků.

Hořiž, Filipe Kegeli,
koštni kyselého zelí,
ať vás žere silný plamen,
s bludnými knihami. Amen.

Píseň tuto čteme v časopise českého Musea r. 1907, kde ji otiskl Dr. Č. Zíbrt.

Takovým způsobem tedy byl český lid od Jezovitů učen pohrdati slavnými a ušlechtilými lidmi, klnouti a posmívati se jim, klnouti a posmívati se tak vlastní svojí minulosti i také citům svým. Celá povaha jeho byla tak po dlouhou dobu sesurovována a znetvořována.

Bylo v tom cosi nekonečně tragického, když lid tuto píseň kolem hořící hranice českých knih zpíval.