Máj (almanach 1858)/Pták Ohnivák a liška Ryška

Máj (almanach 1858)
Kříž pod Petřínem	Pták Ohnivák a liška Ryška	Chyže pod horami

Údaje o textu
Titulek:	Pták Ohnivák a liška Ryška
Autor:	Karel Jaromír Erben (jako J. E. Miletínský)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 205–224.
Licence:	PD old 70

Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvětlo, ve dne zrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno květlo zas jiné. Ale žádné to zralé jablko nedočkalo se druhého rána, pokaždé se v noci se stromu ztratilo a nikdo nevěděl kam a jak? Král se proto velice rmoutil. Jednou k sobě zavolal svého nejstaršího syna a povídá: „Půjdeš, synu, dnes v noci hlídat: vypátráš-li, kdo mně ty jablka odnáší, pokladu svého nebudu šetřit, abych se ti odměnil; a podaří-li se ti toho zloděje chytit, půl království ti za to dám.“

Královic připásal sobě k boku meč, vzal na rameno samostříl, zastrčil si za pás několik kalených střel, a šel pod večerem do zahrady hlídat. Tam se posadil pod jabloň a čekal. Neseděl dlouho, přišla na něj dřímota, nikterak se jí nemohl ubránit; ruce mu klesly do trávy, oči se zamhouřily, a královic, jakoby ho do vody vhodil, spal až do bíla dne. Ráno když se probudil, bylo jablko zas to tam. — „Což?“ ptal se ho král, „zdali’s viděl zloděje?“ — „Nepřišel žádný,“ odpověděl královic, „samo se jablko ztratilo.“ — Král zavrtěl hlavou, nechtěl tomu věřit. „Jdi dnes ty hlídat, synu můj!“ povídá k mladšímu, „a dohlídáš-li se zloděje, bohatě se ti odměním.“

Druhý královic ozbrojil se zase tak jako první a šel hlídat. Ale za nějakou chvíli taky pod jabloní usnul, jako starší bratr, a když se probudil, bylo zas jablko pryč. Když se ho pak otec ráno ptal, kdo jablko vzal, odpověděl: „Nikdo; samo se ztratilo.“ — Tehda ten nejmladší královic povídá: „Otče! dnes já půjdu hlídat, abych věděl, ztratí-li mi se taky to zlaté jablko.“ — „Milé dítě!“ řekl jemu král, „ty myslím málo pořídíš; jsi ještě příliš mladý a nemoudrý. A když se starším nepodařilo zlatého jablka se dohlídat, tím méně tobě. Ale když chceš, jdi.“

Večer, když už se stmívalo, šel nejmladší do zahrady hlídat. Vzal s sebou taky meč, samostříl a něco střel, ale mimo to taky ježčí kůži. V zahradě posadil se pod jabloň a prostřel si tu kůži na klín, kdyžby na něj přicházela dřímota a ruce mu klesly, aby ho ta kůže probudila. O půl noci přiletěl zlatý pták, sedl na strom a chtěl to jablko uzobnout. V tom okamžení lupnul královicův samostříl a kalená střela uhodila ptáka do křídla. Pták uletěl, ale jedno zlaté péro vypadlo mu z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě.

„Nu máš-li zloděje?“ ptal se ho ráno král.

„Nemám,“ odpověděl královic, „ale co není, může ještě být; zatím mám kus jeho kabátu.“ Tu vyndal to zlaté péro a vypravoval, co se mu přihodilo. Král byl tomu péru velmi rád; bylo tak krásné a takovou zář od sebe vydávalo, že v noci v síni královské ani světel potřebí nebylo. Dvořané, co tomu rozuměli, pravili, že to péro pochází z ptáka Ohniváka, a že je dražší, než-li všecky poklady královy.

Od té doby pták Ohnivák už do zahrady nepřiletěl a jablka se neztrácely; ale krále už taky nic netěšily, myslil pořád jen na ptáka Ohniváka, a velice se rmoutil, že ho nemá, až mu pak z toho zármutku počalo srdce vadnout. Jednoho dne zavolal k sobě své tři syny a povídá: „Milé děti! vidíte, že den ode dne více chřadnu; ale vím zajisté, kdybych uslyšel ptáka Ohniváka zpívat, že by mé srdce okřálo. Kdo mi z vás toho ptáka Ohniváka živého přinese, aby zpíval, polovici království mu hned postoupím a po mé smrti bude mým nástupcem.“

Synové hned se vypravili na cestu, rozloučili se s otcem a jeli toho ptáka Ohniváka hledat. Nedlouho jeli, přijeli do lesa a v lese na křižovatku. „Kudy se dáme?“ ptá se nejstarší bratr. — „Jsme tři, a tu před námi tři cesty,“ odpověděl druhý, „dejme se každý jednou: když se na tři strany rozjedeme, snáze ptáka Ohniváka se doptáme.“ — „A kdo kterou stranou pojede?“ — „Jdete vy si každý, kterou cestou chcete,“ povídá nejmladší, „já pojedu tou, co mi zůstane.“ — Bratří byli spokojeni, a každý si zvolil jednu cestu, kudy pojede. Potom povídá jeden: „Dejme si tu na tom místě nějaké znamení, kdo se dříve vrátí, aby věděl, jak se druhým podařilo. Zastrčme každý do země proutek: čí prut poroste, bude znamení, že ptáka Ohniváka šťastně dostal.“ —

Bratřím se ta rada líbila, každý si vsadil podlé své cesty do země proutek, a pak se rozjeli.

Nejstarší královic jel svou cestou pořád, až přijel na nějaký vrch. Tu skočil s koně, pustil ho, aby se pásl, a sám si sedl do trávy; potom vyndal, co měl k jídlu a začal obědvat. V tom přiloudila se k němu liška Ryška: „Prosím, prosím, panáčku! jsem tuze hladová, dej mi taky něco na zub.“ Ale královic, jak ji uhlídal, vzal samostříl a poslal za ní kalenou střelu. Chybil, nechybil, liška se mu ztratila.

Druhému bratrovi vedlo se taky tak. Když se na jedné široké louce do trávy rozložil a vyndal jídlo, přišla k němu taky hladová liška Ryška, aby jí něco dal; a jak po ní střelil, ztratila se mu s očí.

Nejmladší bratr jel pořád, až přijel k nějakému potoku. Byl unaven a hladov; i skočil s koně a posadil se na břehu do trávy, aby se posilnil. Když začal jíst, viděl taky lišku Ryšku; přicházela pořád blíž a blíž, a pak nedaleko něho zůstala stát: „Prosím, prosím, mladý panáčku! jsem tuze hladova, dej mi taky do něčeho zakousnout.“ — Královic jí hodil kousek uzeniny a povídá: „Pojď sem, nic se mne neboj, liško Ryško! vidím, že máš větší hlad nežli já, a na dnešek budeme mít obadva dost.“ Potom rozdělil své jídlo na dva díly: sobě jeden, lišce jeden. Liška Ryška najedla se do syta, a pak povídá: „Dobře’s mne nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na svého koně a jeď za mnou. Když uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj.“ Potom běžela napřed, a huňatým ocasem dělala mu cestu: smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty. Královic na koni za ní klusem, až nenadále se octnul u měděného zámku. „Ptáka Ohniváka máš v tom hle zámku,“ řekla liška Ryška, „jdi tam v pravé poledne, to budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první síni najdeš dvanácte černých ptáků ve zlatých klecích, v druhé uhlídáš dvanácte zlatých ptáků ve dřevěných klecích, a v třetí síni bude ten pták Ohnivák sedět na bidýlku. Podlé něho uhlídáš dvě klece, zlatou a dřevěnou: nedávej ho však do zlaté, dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“

Královic šel do měděného zámku a našel všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí síni seděl pták Ohnivák na bidýlku, jakoby spal. Byl tak krásný, že královicovi srdce nad ním plesalo. Vzal ho a dal ho do dřevěné klece; pak ale se rozmyslil a povídá: „Kterak se to k sobě hodí, tak krásný pták a tak chatrná klec? pták Ohnivák do zlaté klece náleží!“ Na to ho ze dřevěné klece vzal a dal do zlaté. Ale sotva že ho tam zavřel, pták Ohnivák se probudil a zapískal, a hned se strhlo v těch dvou prvních síních takové pískání a krákání ode všech ptáků, až se lidé v bráně na stráži od toho probudili. Ti hned přiběhli, milého královice jali a přivedli před krále.

Král byl velice rozhněván i řekl: „Kdo jsi, zloději! že se’s opovážil mnohými strážemi projít, aby’s mi mého ptáka Ohniváka ukradl.“ —

„Nejsem žádný zloděj!“ odpověděl královic, „ale přišel sem pro zloděje, jehož ty přechováváš. Máme doma v naší královské zahradě jabloň, nese zlatá jablka: jen jedno za den vykvětlo, zrostlo a dozrálo, a tvůj pták Ohnivák nám je pokaždé v noci odnesl. A král, můj otec, těžce stůně, vadne mu srdce, a nepozdraví se, dokud neuslyší tvého ptáka Ohniváka zpívat. A proto tě prosím, dej mi ho.“ — „Můžeš ho mít,“ řekl na to král, „jest-li že mi za něj přivedeš koně Zlatohřiváka.“

„Proč si mne neposlechl a bral zlatou klec?“ hněvala se liška Ryška. — „Věru chybil sem,“ řekl královic, „ale už se proto nehněvej, co se stalo, a pověz mi, víš-li o koni Zlatohřiváku?“ — „Vím,“ odpověděla liška Ryška, „a ještě ti k němu pomohu. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Pak zas běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu. Královic za ní klusem, až nenadále se octnul u stříbrného zámku. „Tu hle v tom zámku je kůň Zlatohřivák,“ povídá liška Ryška. „Jdi tam v pravé poledne, když budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první stáji najdeš dvanácte vraných koní se zlatými úzdami, v druhé dvanácte bílých koní s černými úzdami, a v třetí stáji stojí ten kůň Zlatohřivák u svého žlabu. Podlé něho na stěně uhlídáš dvě úzdy, zlatou a koženou, ale měj se na pozoru: té zlaté úzdy nech viset a dej mu jen koženou, sic nedobře pochodíš!“

Královic šel do toho zámku a našel zase všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí stáji stál kůň Zlatohřivák u stříbrného koryta a žral z něho živý oheň. Byl tak krásný, že se na něj královic ani dost nemohl nahledět. Pak vzal se stěny koženou ohlávku s černou koženou uzdou a dal ji tomu koni Zlatohřiváku. Kůň stál jako beránek. I vidí tu podlé taky na stěně viset překrásnou zlatou ohlávku, se zlatou, drahými kameny vykládanou úzdou a velice se mu zalíbila. „Kterak se to k sobě hodí: tak krásný kůň a tak chatrná úzda?“ povídá sobě sám; „koni Zlatohřiváku náleží zlatá úzda!“ — Na to jemu tu koženou úzdu zase sňal a dal mu zlatou. Ale sotva že kůň ucítil, že má zlatou úzdu, začal se spínat a silně zařehtal; a hned taky začali všickni koňové v těch prvních dvou stájích skákat a řičet, lidé na stráži se probudili, přiběhli, královice jali a přivedli před krále.

„Kdo jsi, zloději!“ osopil se na něj král, „že se’s opovážil mnohými strážemi projít, aby’s mi mého koně Zlatohřiváka ukradl?“ — „Nejsem žádný zloděj!“ odpověděl královic, „nerad jsem pro tvého koně šel, ale musil sem.“ A pak vypravoval, jak se to všecko stalo, a že mu král měděného zámku toho ptáka Ohniváka nechce vydat, dokud mu nepřivede koně Zlatohřiváka; i prosil, aby mu toho koně dal. — „Můžeš ho mít;“ řekl na to král stříbrného zámku, „jest-li že mi za něj přivedeš pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“

Liška Ryska venku v lese na královice čekala, a když viděla, že přichází bez koně, tuze se na něj rozhněvala: „Zdali sem ti neřekla, aby’s té zlaté úzdy nechal na stěně a vzal koženou? daremná s tebou práce; komu není rady, noní pomoci.“ — „Nehněvej se, liško Ryško!“ prosil královic, „věru chybil sem, a jen tehdáž mi ještě pomoz.“ — „Ještě jednou a naposledy ti pomohu,“ řekla liška Ryska, „a když mne poslechneš, můžeš ještě napravit, co’s nemoudře pokazil. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Poté běžela napřed a dělala královicovi cestu, až přijel ke zlatému zámku v Černém moři. „V tom zámku,“ povídá liška Ryška, „panuje mořská královna; má tři dcery, a nejmladší z nich je Zlatovláska. Jdi tam a pros jí, aby ti jednu dceru dala za manželku: a když ti řekne, aby’s sobě vybral, vezmi tu, která nejsprostěji bude oblečena.“

Mořská královna vlídně královice přivítala, a když jí pověděl, proč přišel, vedla ho do pokoje, kde její tři dcery seděly a předly. Byly jedna ke druhé tak podobny, žeby nikdo na světě jich nerozeznal, a tak krásny, že se královicovi duch tajil, když jim hleděl v oči. Každá měla hlavu šátkem ovinutou, aby se nevidělo, jaké má která vlasy, a každá taky byla jinak oblečena. Jedna měla šátek a šaty na sobě protkávané zlatem a předla zlatým vřetenem; druhá měla šátek a šaty vyšívané stříbrem a stříbrné vřeteno v ruce; a třetí měla jen čistý bílý šátek na hlavě a bílé šaty, a předla obyčejným vřetenem. — „Vyber sobě, kterou chceš,“ řekla mu královna, a královic ukázal na tu bíle oblečenou pannu: „Tuhle mi dej!“ — „Hoho!“ podivila se královna, „toho ty sám ze sebe nemáš; počkej ještě až do zejtřka.“

Královic nemohl té noci starostí spát, jak se mu zejtra povede, a jak mile se ráno na východě rozbřesklo, vyšel si do zámecké zahrady. Sotva že tam vkročil, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním ta bílá panna: „Chceš-li mne dnes poznat, dej pozor, okolo které z nás obletovat bude muška.“ A poté jak přišla, tak zmizela. Potom po poledni vedla královna královice zas do toho pokoje, kde její dcery byly: „Jest-li že poznáš, kterou si včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu.“ Dcery tu stály vedle sebe; byla jedna jako druhá, všecky draze a krásně oblečeny, a všecky tři měly zlaté vlasy, a ty se tak svítily, že královicovi bleskem oči zacházely. Potom za chvilku, když se mu zrak otužil, zpozoroval, že okolo té jedné panny malá zlatá muška obletuje: „Ta hle panna mi náleží,“ řekl, „tu sem si vyvolil.“ — Královna se tomu podivila, že ji poznal, a povídá: „Tak snadno jí předce nedostaneš; ještě mi zejtra musíš udělat, co ti uložím.“

Potom ráno ukázala mu z okna veliký rybník u lesa, dala mu malé zlaté sítko a řekla: „Jest-li že tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám; pakli nevyleješ, přijdeš o hlavu.“ Královic vzal sítko a šel smutně k rybníku. Pohřížil je do vody a nabral, ale jak sítko zas vytáhl, vyběhla z něho všecka voda do kapky. Vida, že tak nic nepořídí, posadil se na hráz, sítko podlé sebe, a přemýšlel, jak si pomůže. Nenadále kde se vzala, tu se vzala, podlé něho stála zas ta bílá panna: „Proč jsi tak smuten?“ — „Kterak mám být vesel,“ řekl královic, „vida, že tebe nedostanu; tvá matka uložila mi věc nemožnou.“ — „Buď bez starosti,“ řekla panna, „to všecko se dá udělat.“ Poté vzala sítko a vhodila je do prostřed rybníka. Tu se začala v celém rybníce najednou voda vařit, a husté mraky valily se z rybníka a kladly se na zem, že ani na tři kroky nebylo před sebe vidět. V tom slyší královic dupot, a když se ohledl, byla tu liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej,“ povídá, „vem pannu před sebe na koně a ujížděj.“ —

Kůň letěl jako šipka nazpátek po dělané cestě, a liška Ryška ji za ním zas bořila: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak jak bylo dřív. Královic byl rád, že získal zlatovlasou pannu, ale zas nerad, že ji má králi stříbrného zámku dát za koně Zlatohřiváka. Čím blíže přijížděl k tomu zámku, tím volněji jel a byl smutnější. — „Viď, že ti líto svou krásnou Zlatovlásku pannu dát za koně Zlatohřiváka?“ promluvila k němu liška Ryška; „už sem ti pomohla ve všeličem, ani v tom tebe neopustím.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky stála tu druhá panna Zlatovláska, právě taková, jako si ji vezl královic. „Ať tvá panna zůstane tu v lese, a mne dovez králi stříbrného zámku, aby ti za mě vydal koně Zlatohřiváka. A pak až ho budeš mít, se svou pannou ujížděj.“'

Král byl té panně Zlatovlásce velice rád a bez prodlení dal za ni královicovi koně Zlatohřiváka i s tou zlatou uzdou. Potom dal své krásné zlatovlasé panně ke cti slavné hody vystrojit a pozval na ně všecko panstvo. Když už se hodně napili a byli veseli, zeptal se král těch pánů, jak se jim líbí jeho zlatovlasá nevěsta?“ — „Krásná je,“ odpověděl jeden pán, „krásnější být nemůže: ale zdá mi se, jakoby měla liščí oči.“ — Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z té panny Zlatovlásky zas liška Ryška, a jedním skokem byla ze dveří venku a ta tam. Běžela za královicem a za zlatovlasou pannou, a bořila za nimi svou liščí cestu: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory všecko tak jak bylo dřív. Když jich dohonila, byli už blízko měděného zámku, kde byl pták Ohnivák. Tu povídá mu liška Ryška: „Krásně to sluší Zlatovlásce panně na koni Zlatohřiváku! není-li tobě, královici, líto dát koně Zlatohřiváka za ptáka Ohniváka?“ — „Ovšem je mi líto pro Zlatovlásku pannu,“ odpověděl královic, „ale není mi líto pro mého otce, aby byl zase zdráv.“ — A na to liška Ryška: „Kde je Zlatovláska panna a kůň Zlatohřivák, ať je taky pták Ohnivák. Už sem ti pomohla ve všeličem, a protož i v tom ti pomohu.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec, a místo lišky Ryšky byl tu druhý kůň Zlatohřivák, zrovna takový, jako co na něm seděla Zlatovláska. „Doveď mne k tomu králi měděného zámku,“ povídá, „aby ti za mě vydal ptáka Ohniváka. A když ho budeš mít, ujížděj.“

Král byl tomu velice rád, že dostal koně Zlatohřiváka, a bez prodlení dal za něj královicovi ptáka Ohniváka i s tou zlatou klecí. Potom pozval k sobě mnoho pánů, chlubil se jim svým koněm Zlatohřivákem a ptal se jich, jak se jim líbí? — „Krásný je,“ řekl jeden pán, „krásnější být nemůže: ale zdá mi se, jakoby měl liščí ocas.“ — Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z koně Zlatohřiváka zas liška Ryška, a jedním skokem byla z brány venku a ta tam. Běžela za královicem a za Zlatovláskou, bořila za nimi v běhu svou liščí cestu, a dohonila jich, když už byli u toho potoka, kde se byla nejprve sešla s královicem. „Teď už ptáka Ohniváka máš,“ povídá, „a máš i více než si žádal, už mne nepotřebuješ. Jeď domů s pokojem, a nikde se nazastavuj, sic nedobře pochodíš.“ A na to zmizela.

Královic jel potom svou cestou dál, v ruce ptáka Ohniváka ve zlaté kleci, podlé sebe koně Zlatohřiváka se zlatou uzdou a na něm krásnou Zlatovlásku pannu. Když přijel na tu křižovatku v lese, kde se rozloučil s bratry, zpomněl si na proutky, co si tu každý z nich podlé své cesty do země vsadil na znamení. Proutky jeho dvou bratrů byly suchy, ale z jeho proutku vyrostl zatím u cesty krásný košatý strom. Královic velice se z toho zaradoval, a že už oba byli dalekou cestou unaveni, chtěl, aby si tu pod tím stromem odpočali. Skočil s koně a pomohl také zlatovlasé panně s koně Zlatohřiváka; pak oba ty koně přivázal k tomu stromu, a klec s tím ptákem Ohnivákem pověsil na větev. Netrvalo dlouho, přišla na ně dřímota a oba usnuli.

V tom, co tu spali, vrátili se taky jeho bratří, jeden s jedné strany, druhý s druhé, obadva s prázdnýma rukama a sešli se tu zároveň. Tu viděli, že jejich proutky jsou suchy, a že z proutku nejmladšího bratra je krásný košatý strom; viděli tu taky pod tím stromem bratra spát, a podlé něho krásnou zlatovlasou pannu a koně Zlatohřiváka, a nad nimi v kleci ptáka Ohniváka. Tu zrodily se jim v srdci myšlenky zlé, a řekl jeden druhému: „Bratr náš dostane nyní od otce půl království a po smrti jeho bude jeho nástupcem. Lépe bude, když ho zabijem: zlatovlasou pannu vezmeš si ty, koně Zlatohřiváka já, a ptáka Ohniváka dáme otci, aby mu zpíval. O království se rozdělíme rovným dílem.“ — Jak si umyslili, tak udělali. Tělo bratrovo rozsekali na mnoho kusů, a zlatovlasé panně pohrozili smrtí, bude-li pravdu mluvit. Když přijeli domů, dali koně Zlatohřiváka do mramorové stáje, ptáka Ohniváka postavili s klecí do pokoje, kde král ležel, a zlatovlasé panně dali krásný pokoj a mnoho panen k posloužení. Starý nemocný král pohleděl na ptáka Ohniváka a ptal se synů svých, vědí-li co o nejmladším bratrovi? — „Neslyšeli sme nic o něm,“ řekli bratří, „někde snad zahynul.“ — Otec zůstal zarmoucený, pták Ohnivák nezpíval, kůň Zlatohřivák věsil hlavu, a Zlatovláska panna nemluvila ani slova, nerozčesávala svých zlatých vlasů a neustále plakala.

Zatím co královic na kusy rozsekaný v lese ležel, přiběhla k němu liška Ryška, sebrala ty všecky kusy a složila je tak, jak náležely, a ráda by byla zkřísila královice, ale nemohla. Tu vidí vránu se dvěma vráňaty nad tím tělem poletovat. I schovala se pod keřem do trávy, a když to jedno vráně sedlo na tělo, aby žralo, liška Ryška vyskočila a chytila je za křídlo a dělala, jakoby je chtěla roztrhnout. Stará vrána strachem přiletěla blíž, sedla na keř a povídá k lišce Ryšce: „Kvá, kvá! nech mého ubohého dítěte! však ti ničím neublížilo; odsloužím se ti, až ti toho bude potřeba.“ — „Teď právě mi toho potřeba,“ řekla liška Ryška; „přineseš-li mi z Černého moře živé a mrtvé vody, pustím ti tvé vráně na svobodu.“ — Vrána slíbila, že přinese, a odletěla.

Letěla tři dni a tři noci, a když se vrátila, přinesla s sebou dva rybí měchýřky plny vody: v jednom byla voda živá, v druhém mrtvá. Liška Ryška vzala ty měchýřky a roztrhla vráně v půly; potom zas ty půly složila jednu ke druhé, pokropila je mrtvou vodou, a v okamžení srostly k sobě; pak je pokropila živou vodou, a vráně zatřepalo křídlama a odletělo. Potom pokropila mrtvou vodou královicovo rozsekané tělo, a hned bylo zas celé, ani jizvy nezůstalo na něm; a když ho pak živou vodou pokropila, procitl královic jako ze sna, vstal a povídá: „Ach, jak sem to tvrdě spal!“ — „Ba věru, tvrdě si spal,“ řekla liška Ryška, „a kdyby mne nebylo, na věky by’s byl se neprobudil! Zdali sem tebe nevarovala, aby’s nikde se nezastavoval a jel přímo domů?“ Potom mu vypravovala, co se stalo, doprovodila ho až na kraj lesa blízko královského zámku otce jeho, dala mu ještě pro potřebu sprostý oblek, rozloučila se s ním a zmizela.

Královic šel do zámku a dal se do služby ke koním; nikdo ho nepoznal. Tu slyší dva pacholky od koní spolu hovořit: „Škoda toho krásného koně Zlatohřiváka! pojde nám, věsí hlavu a nic nechce žrát.“ — „Dejte sem kus hrachoviny,“ povídá královic, „chci se s vámi vsadit, že hned bude žrát.“ — „Hoho!“ smáli se mu pacholci, „takového chamradí ani naši koňové od pluhu nežerou.“ — Královic ale šel, vzal kus hrachoviny a dal ji tomu koni do mramorového žlabu, pak ho pohladil po zlaté hřívě a řekl: „Což jsi tak smuten? můj koni Zlatohřiváku!“ Tu poznal kůň po hlase svého pána, poskočil si, odfrknul a vesele zařehtal a hned se dal do hrachoviny.

Hned se to rozneslo po celém zámku, až i k nemocnému králi to přišlo, že jeden jeho čeledín koně Zlatohřiváka uzdravil. Král si ho dal hned zavolat a řekl mu: „Slyším, že’s koni Zlatohřivákovi pomohl: kéž by’s taky ptákovi Ohnivákovi uměl pomoct, aby zpíval! je smutný, chlípí křídla a nic nechce žrát. Zahyne-li, zahynu i já.“ — „Neboj se, jasný králi! nezahyne,“ řekl královic; „poruč, aby přinesli trochu ječmene zadiny, a jistě bude žrát, rozveselí se a hned bude zpívat.“ — „Hoho!“ smáli se sloužící, když pro ten ječmen šli, „ten bude ptáka Ohniváka krmit zadinou, co ani naše husy nechtějí žrát!“ Zatím musili předce toho ječmene přinést, a královic ho nasypal ptákovi do zlaté klece, pak ho pohladil po zlatém peří a řekl: „Což jsi tak smuten? můj ptáku Ohniváku!“ — Pták ho hned po hlase poznal, otřásl se, urovnal na sobě peří, počal skákat a žrát a tak krásně zazpíval, že starému nemocnému králi srdce hned okřálo. A když pták Ohnivák podruhé a potřetí zazpíval, byl už král tak posilněn, že z postele vstal a velkou radostí toho neznámého čeledína obejmul.

Potom povídá král: „Co si počneme s tou krásnou zlatovlasou pannou, kterou moji synové s sebou přivezli? nemluví, nerozčesává svých zlatých vlasů, ničehož nejí a pláče neustále.“ — „Dovol, jasný králi!“ řekl ten čeledín, „promluvím k ní slovo, snad se rozveselí.“ — Král ho k ní hned dovedl, a královic ji vzal za bílou ruku a řekl: „Což jsi tak smutna, nevěsto má!“ — Panna v okamžení ho poznala, radostí vykřikla a objala ho. Král se tomu velice podivil, že ji jmenoval svou nevěstou a že ho panna objala, a královic jemu řekl: „Což neznáš, královský můj otče! svého nejmladšího syna? nebyli to moji bratří, nýbrž já dobyl ptáka Ohniváka, koně Zlatohřiváka i této krásné Zlatovlásky panny.“ A potom vypravoval, jak se všecko přihodilo, a panna doložila, že jeho bratří jí pohrozili smrtí, prozradí-li, co učinili. Bratří tu stáli, viděli, že jsou prozrazeni a třásli se jako osyka, ani slova nemohli promluvit. Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit. Potom vzal sobě královic krásnou Zlatovlásku za manželku, dostal od otce svého hned jednu polovici království a po jeho smrti druhou.

*

Poznamenání. Pohádka tato našla se v Čechách z rozličných stran ve třech variantech, kteréž tuto v celek jeden, podlé možnosti vlastními slovy vypravovatelů, snešeny jsou. Tiskem již ji také vydal J. Malý ve sbírce své českých pohádek a pověstí národních 1845 pod nápisem: „O zlatém ptáku“. S některými nepodstatnými proměnami vypravují touž pohádku také Rusové a Jihoslované, tak že vším právem ji lze pokládati za obecné jmění slovanské. Z vypravování ruského známy jsou nám dva varianty, ježto v Moskvě vydány byly tiskem pro lid prostý (lubočnoje izdanije) pod jednostejným obecným titulem: „Skazka o třech korolevičach“. Oba pak tyto varianty vyšly také v překladu německém, jeden od Dr. A. D. Kinda v knížce: „Taschenbuch zum geselligen Vergnügen“ 1832, pod titulem: „Der Feuervogel und der graue Wolf“, a druhý od A. Dietricha ve sbírce: „Russische Volksmärchen“ 1831, s nápisem: „Märchen vom Ljubim Zarewitsch, vom der schönen Prinzess, seiner Gemalin, und von dem geflügelten Wolfe“. — Srbská pohádka vytištěna byla v „Podunavce“ 1848, a odtud v novinách Záhřebských téhož léta, pod titulem: „U jednog otca kod tri sinah desno oko smije se a lievo pláče, suzi“. — Ostatně vyskýtá se pohádka tato i v nejbližším sousedstvu Slovanů, totiž u Valachů a Němců. Pohádka valašská vyšla tiskem ve sbírce bratří Schottův: „Walachische Volksmärchen“ 1845, kdežto nazvána: „Das goldene Meermädchen“, a německá ve větší sbírce bratří Grimmův „Kinder- und Hausmärchen“ 1850, pod titulem: „Der goldene Vogel“. Obsahem svým valašská nejbližší a nejpříbuznější jest pohádce srbské, a německá české, takto každá sama k prvotní vlasti své se přihlašujíc.