Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Kdo byl Jako

Pták, který mluví František Hrnčíř
	Kdo byl Jako	Nový život

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 5–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Schyluje se k večeru. Měsíc vyšel nad oblohu a osvětluje stříbrným leskem svým rozsáhlé lesy Bukovinské ve východních Čechách. Shlíží se svou veselou tváří ve smutné zimní krajině. Vysoko leží všude sněhu. Cesty jsou zaváty, a jen holé stromy ukazují, kudy osamělý chodec bráti se má, aby nezapadl do nějaké sluje, již zima svým bílým pláštěm přikryla.

Po chvíli potáhla se obloha černými mraky. Lesní stromy skláněly k sobě zasněžené koruny své, neboť zvedal se mocný vítr. Počalo najednou silně sněžiti. Husté vločky sněhové sypaly se dolů, aby mrtvé zemi učinily teplejší pokrývku.

Jak příjemno jest v dobu takovou dlíti v teplém pokoji u zatopených kamen! Kdo by na to nevzpomněl, když tulí se ku příjemnému krbu, a venku zlá vichřice bouří, sníh tluče do oken, a vítr kvílí v komíně?

Také v Bukovinské myslivně seděla celá rodina pana lesního Březiny v pokoji. Pan lesní seděl s paní Březinovou na pohovce, a děti na židlích kolem stolu. Nejstarší Josef četl z knížky jakousi pěknou povídku, sestra jeho Klárka a nejmladší Jeník bedlivě poslouchali. S pohovky pak na ně usmívaly se šťastné tváře jejich milých rodičů.

Najednou zařinčelo okno, jakoby na ně někdo udeřil.

Všickni vyskočili od stolu. Veliký pes lesního, Nero, který dosud klidně byl spal pod stolem, vyskočil a zuřivě zaštěkal.

„Co to je? Já se bojím, tatínku!“ zvolal malý Jeník a bázlivě tulil se k otci.

„To byl nejspíše vítr!“ zvolal otec a hleděl do tmavé, bouřlivé noci. Nebylo však viděti ničeho.

„Mně se zdá, jakoby někdo byl zatloukl na okno!“ řekla matka.

„To přece není možno! Vždyť je to v prvém poschodí!“ zvolal otec.

V tom však opětně bylo na okno zaklepáno.

Lesní přiblížil se k samému oknu, které pak otevřel.

Do světnice vešel, vlastně vletěl, zvláštní host. Oblečen byl v chudičký šat, barvy popelavě šedé s jasnější obrubou; jenom ocas měl barvu šarlatovou. Zobák měl silný, na konci zaokrouhlený a černý; nohy barvy šedé. Byl to pták veliký asi jako kohout.

Děti byly nad podivným hostem tím jako u vytržení.

„Kdo je to? Co je to, tatínku?“ volal jeden nad druhého.

A pták, jakoby věděl, že se mluví o něm, řekl: „Já jsem Jako, hodný Jako! Pomozte! Má ubohá Julie! A pan Janský! Pomozte!“

To se děti divily, když uslyšely mluviti toho ptáka!

Nero chvíli klidně hleděl na neobyčejného hostě. Pták psa nepozoroval. Najednou začal Nero temně vrčeti. Pták se lekl a letěl zpět k oknu. Ale pan lesní poručil Neronovi lehnouti pod stůl, čemuž pes asi nepříliš byl rád, neboť stále temně vrčel a zamračeně pozoroval každý pohyb ptákův. Ten se zatím upokojil, když neviděl psa.

Otec pak řekl dětem: „To je pták, který se jmenuje papoušek. Je to pták, který mluví. Je velmi rozumný. Nazývají jej papouškem šedým či jakem. Zajisté, že se zde, někde na blízku, stalo neštěstí. Nejspíše tomu, komu náleží tento pták. Jsme povinni, přispěti nešťastníkům ku pomoci. Josefe, zavolej oba čeledíny. Ať zapřáhnou do saní. Podíváme se, zda-li bychom mohli ještě pomoci. Papoušek nám snad ukáže cestu.“

Podivný pták, světlem poněkud oslepen, usadil se zatím na vyčnívajícím trámci u stropu. Ohlížel se udiveně kolem sebe. Zvláště zvědavě prohlížel si děti. Ty chtěly jeti s tatínkem. Ale otec řekl: „Překážely byste mi na cestě a mohly byste snadno nastydnouti. Zůstanete doma u matinky. Myslím, že se brzy vrátíme.“

Venku cinkaly zvonečky. Kočí vyváděl koně ze stáje a zapřáhal je do lehkých saní. Pan Březina zatím obul se v teplé boty a oblékl huňatý kožich. Matinka uvázala mu na krk teplý šat, aby ho vítr neofoukl.

Dětem zrovna hořely tváře nedočkavostí a zvědavostí. Kdyby je tak tatínek vzal s sebou! Ale uznávaly samy, že v té hrozné zimě nemohou s ním jeti.

Pan lesní dal si ještě na hlavu klobouk. Byl připraven.

„Nu což, Jaku,“ obrátil se s úsměvem ku ptákovi, „ty nepůjdeš se mnou? Půjdeme pro Julii a pro pana Janského!“

Pták, uslyšev známá jména, trhl sebou.

„Má ubohá Julie! A pan Janský!“ zvolal a sletěl s trámce zrovna na rameno panu Březinovi. Když zamával křídloma, div světlo neshaslo. Děti sebou trhly a zamhouřily leknutím oči.

„Nebojte se nic!“ domlouval otec. „Pomozte raději matince, která připraví zadní pokojík pro neočekávané hosti. Mám zcela jistě za to, že nepřijedeme zpět sami. Vytopte pokoj a připravte něco teplého k jídlu. Zajisté, že toho bude třeba!“

Pan lesní hladil a počechrával ptákovi peří, což patrně se papouškovi líbilo, neboť vesele skřehotal.

Po rozloučení odcházel pan Březina dolů. Pták se ramene jeho již nespustil.

Sáně byly vystlány teplými huněmi a šaty. Pan lesní poručil pro příhodu dáti do saní dvě lopaty. Jeden čeledín postavil se v zadu, druhý sedl do předu. Sáně byly osvětleny dvěma lucernami.

Vyjeli ze dvora.

Jeli asi čtvrť hodiny po lesní cestě. Koně hluboko zapadali do sněhu, kterého vysoko leželo na cestě nakupeno. Mohlo se jeti jen volně ku předu. Papoušek zůstal seděti na rameni lesního. Najednou uslyšeli pláč a hlasy. Sotva to pták uslyšel, zvolal: „Julie pláče! Julie pláče!“ a letěl ku předu. Svítilny svítily jasně, že bylo dobře viděti, kam letí. Čeledín pobídl koně, a za malou chvíli přijeli na lesní mýtinu, která nyní ovšem byla zasypána sněhem.

Naskytl se jim smutný výjev.

Na zemi, na polo sněhem zapadlý, ležel mrtvý kůň. Na saních, které byly vedle něho, seděla malá dívčina, asi devítiletá, a hlasitě plakala. K ní skláněl se muž, již starší a těšil ji. Dle rozličných bidélek, šatů, praporkův, beden a jiných věcí bylo lze souditi, že lidé tito jsou buďto komedianty anebo cestujícími kramáři.

Papoušek, který zatím k nim byl doletěl, volal smutně: „Neplač, Julie, neplač! Jako bude hodný! Má ubohá Julie!“ A přítulně vinul se k dívce, hladě ji něžně svým zobákem po umrzlé tváři.

Muž uslyšev zvuky rolniček, rychle se ohlédl. Sáně se zastavily u něho.

„Dobrý večer, pane!“ pozdravoval cizinec lesního. Měl na jazyku prosbu, ale netroufal si ji vysloviti.

„Dobrý večer, pane Janský!“ děkoval pan Březina.

„Jak, vy mě ráčíte znáti?“ divil se Janský.

„Váš papoušek mi řekl, jak se jmenujete. Vím i, že vaše dceruška jmenuje se Julie. Já jsem knížecí lesní, Březina. Váš Jako byl u mne. Naříkal pro vás. A co neřekl on, toho se domýšlím!“ řekl pan Březina, ukazuje na mrtvého koně. „Nyní však nemařme času. Vácslave, přivaž sáně tohoto pána k mým saním!“

„Jakže, pane lesní, vy byste — chtěl —?“ řekl užaslý Janský.

„Snad měl bych vás a vašeho dítěte zde zanechati?“ řekl dobrý pan Březina. „Jen rychle! Vaše dceruška sedne si ke mně. Beztoho je, chudinka, všecka promrzlá.“

Čeledínové přivázali sáně Janského ku saním pánovým. Všickni usedli, přikryli se huněmi a šaty a jeli nazpět k Bukovině.

Cestou vypravoval Janský o svém neštěstí. Vyjeli z města po poledni. Chtěli dojetí na noc do blízké vesnice. Avšak na lesní mýtině churavý poněkud kůň najednou sklesl a nemohl dále. Za malou chvíli byl mrtev. Ubozí nevěděli, co činiti. Volali o pomoc. Ale kde by nalezli pomoci v pustém, nehostinném lese! Janský sám nemohl se vydati na cestu, a s Julinkou to bylo nemožno. Pak také obávali se o sáně a věci na nich; vždyť to bylo jediné jejich jmění, jediný jich majetek! Zůstali seděti na saních, bez rady, bez pomoci, bez útěchy. Tu najednou papoušek, který vše dosud klidně byl pozoroval, vznesl se do studeného vzduchu. Mysleli, že je chce opustiti. Volali jej zpět, ale on, jakoby neslyšel, letěl pryč. Letěl, až uviděl světlo, a vynašel jim pomoc.

Papoušek po celé cestě seděl na klíně Juliině. Ta jej hladila a líbala, a papoušek smál se vesele, jako nějaký člověk. Čeledínové smáli se s ním a pořád se na něj ohlíželi. Neviděli jak živi takového podivného ptáka, který by uměl mluviti a se smáti. Hleděli naň s obdivem.

Na Bukovině nemohli se příjezdu tatínkova ani dočkati. Sotva slyšeti bylo zvonění rolniček na dvoře, již všickni hrnuli se dolů. Nejprve byly dole ovšem děti. Kterak se podivily, když viděly takovou zvláštní společnosť! Ale ještě více se divily, když slezli všickni se saní, cizí muž vzal malou, neznámou dívku do náručí, a na hlavu když mu sedl podivný pták!

Pan lesní pobídl své hosti, aby šli nahoru do pokoje, kde již vše bylo pro ně připraveno. Janský nemohl ani promluviti. Až mu srdce přetékalo vděčností nad touto vzácnou laskavostí, ale slova nemohl ze sebe vypraviti. Malá Julinka ohlížela se kolem sebe a skoro nemohla ani pochopiti, co se s ní děje.

Když vešli do vytopeného pokoje, vzala si Julinku na starosť paní Březinová. Svlékla ji z jejích polozmrzlých šatiček a oblékla ji v teplé, vlněné šaty své Kláry. Byly s Julií skoro stejného stáří a stejné postavy. Hodily se jí zcela dobře. Pak usedli všickni ku stolu a jedli.

Dětem lesního mnoho dnes nechutnalo, ačkoli večeřely mnohem později nežli jindy. Za to oba cizinci jedli s chutí. Vyhladověli cestou. Hlad a zima jsou nejlepší kuchařové. Také na podivného ptáka nezapomněli. Dali mu vařenou rýži, do které se papoušek s chutí pustil. Pak se napil z misky a bavil svým hovorem celou společnosť.

Když byl hlad upokojen, počalo vypravování. Pan Janský znova vypravoval paní Březinové a dětem o svém neštěstí. Tatínek mluvil potom, jak je nalezli.

Dlouho a dlouho byly by děti ještě poslouchaly. Ani spát se jim dnes nějak nechtělo. I dospělí zabrali se v hovor tak, že by byli na spaní málem zapomněli, ač do půlnoci nebylo již daleko. Konečně papoušek připamatoval jim, že dlužno pomýšleti na odpočinek. Volal: „Jako chce spáti! Dobrou noc! Dobrou noc!“ Dětem to bylo k smíchu. Když se rozloučily se svými hostmi, volaly na papouška: „Dobrou noc, Jako! Dobrou noc!“

A Jako ospale opakoval: „Dobrou noc!“