Pták, který mluví/Jako v novém domově

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pták, který mluví
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 14–17.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pan lesní zdráhal se tak vzácný dar přijati. Ale děti prosily tatínka, a Janský tak smutně vyhlížel, když pan Březina dar jeho odmítnul. Svolil tedy.

Na půdě měli velikou železnou klec, jako malý domeček. Ta snesena byla do velkého pokoje. Jako byl do ní dán, a nový příbytek byl mu pohodlně upraven.

S počátku byl Jako smutným. Jídla sotva se dotekl. Za to tím více svým silným zobákem kousal do silných drátů klece, až je všecky zpřehýbal.

„Jako je smuten! Chtěl by ven!“ pravil jednou k dětem, které trávily u podivného ptáka každou prázdnou chvilku.

„Nebuď smutným, Jako, co ti schází?“ osmělil se promluviti naň Jeník.

„Jako nebyl hodným, proto jej pán vyhnal! Kde jest Julinka? Julie! Julie! Pojď sem!“ volal zase pták.

„Julinka je doma u tatínka. Chceš-li, Jako, půjdeme pro ni!“

Klec Jakova byla postavena u okna. Měla nad sebou několik bidélek. Jako seděl na nejvyšším bidélku. Najednou pohlédl oknem a viděl Julinku přicházeti. Zasmál se vesele.

„Julie jde! Julie jde! Pojď sem! Dobré jitro! Julie!“ volal na ni otevřeným oknem.

Julinka to uslyšela, ale neosmělila se vejíti do domu. Stála před oknem a smutně dívala se na milovaného ptáka. Stýskalo se jí po něm.

„Pojď sem! Pojď sem!“ volal opět pták a smál se z plna hrdla. Klára vyhlédla oknem a uhlídala Julii. I zavolala na ni: „Julinko, pojď k nám! Jakovi se po tobě stýská.“

Julie čekala jenom na toto pozvání. Veběhla rychle do domu.

„Julie jde! Julie jde!“ volal radostně pták a smál se tak vesele, že děti mimovolně s ním smáti se musely.

V tom otevřely se dvéře, a jimi vstoupila do pokoje Julie. Pozdravila, a děti Březinovy srdečně ji přivítaly.

„Pěkně vítám! Pěkně vítám!“ volal Jako pln radosti. „Julie je hodná! Jako je rád! Vidí Julii!“

Julie přišla až k samé kleci. Vstrčila do ní ruku, a Jako ji radostně celoval. Hladila jej, probírala se mu v peří, a Jako celým svým zevnějškem dával na srozuměnou, jak velice jej těší přítomnosť bývalé přítelkyně.

Když se oba staří známí dosť napřivítali, vytáhla Julie ruku z klece, a Jako opět vylétl na nejvyšší bidélko.

„To mě těší! To mě těší!“ volal odtud k Julii. „Julie hodná! Jako hodný! Jako má radosť!“

Julie skoro zapomněla na přítomnosť dětí.

Chtěla se s papouškem rozloučiti. Zavolala naň, a on znova k ní sletěl.

„Jako, milý Jako, už tě nebudu míti!“ lkala tiše dívčina. „Nebudu s tebou moci mluviti ustavičně! Budu tě viděti jen málo kdy! Jako, můj milý Jako!“

A Julie se slzami v očích hladila milého papouška. Papoušek něžně tiskl se ku tvářím dívčiným a bral prsty její do zobáku. Pak chytil i její pysk, aniž by ji kousl. Byl trochu smutným při tom, jakoby tušil, že jest mu s milou Julinkou se rozloučiti. Stále volal: „Jako má rád Julii!“

Ačkoli dívka tato slova mnohokráte od něho slyšela, dnes jí to zvláště dojímalo. Najednou jí papoušek sedl na rameno a řekl: „Julie, neplač! Proč pláčeš, Julie?“

„Musím se s tebou rozloučiti!“ zvolala Julie.

„I nemusíš!“ zvolal najednou pan lesní, jenž vcházeje do dveří poslední slova dívčina uslyšel. „Nechtěl jsem papouška od tvého tatínka přijati. Teď vidím, že jsem měl dobře. Vrátím mu jej!“

„Ach, nikoli, milý pane lesní!“ řekla se slzami v očích Julie. „Nikoli, jen jej vezměte pro Josefa, Klárku a Jeníka! Mně je sice líto, že papouška ztratím, ale ještě více bych plakala, kdybyste si papouška nevzal.“

Lesnímu se líbila moudrá řeč Juliina. Pohladil rozumnou a hodnou tu dívku po vlasech a řekl: „Nuže dobře, nevrátím ho! Avšak musíš k nám často choditi! Každý den! Potěšíš se s papouškem a pohraješ s mými dětmi. Viď, že přijdeš?“

„Přijď! Přijď!“ přimlouvala Klárka prosebně a vzala Julii kolem krku.

„I ano, přijdu!“ zvolala dívka a políbila lesnímu ruku a Klárku v ústa. „Děkuji vám mnohokrát za vaši laskavosť!“ —

Když odcházela Julie k domovu, bylo jí mnohem volněji, nežli když touže cestou šla před hodinou k Bukovině. Mohla viděti svého papouška každodenně!