Psohlavci/Kapitola X.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola IX.	Kapitola X.	Kapitola XI.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola X.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Od studené noci, kterou strávili oujezdští Chodové na zámku trhanovském v šatlavě, mrazy nepovolovaly. Zima se hlásila doopravdy. Vítr na dole ještě sfukoval poprašek sněhový, na výšinách se však bělostný povlak již ani nehnul. Temena Čerchova, Haltravy, Škarmaňce i všech ostatních hor, vyšších, nižších, tu nad samým krajem chodským i dále v mohutném pozadí šumavském, vzala se na bělostné čepce; od nich pak splývaly po lesnatých svazích a stráních sněhové závoje, kterými proráželo tmavé modro hlubokých, zamlklých hvozdů.

Tak ticho a zamlklo bylo také po všem chodském kraji.

Zdálo se, jako by byl zastrašen tím, co se nedávno stalo v Oujezdě i na zámku trhanovském. Nikde ani známky bouřlivé nevole nebo smělého odporu, zrovna jako by nepoddajným Chodovákům byla zašla také všecka smělost a odvaha s jejich spálenými majestáty.Než v posupném tichu tom nebyla tupá rezignace, ani malomyslnost. Bouře v něm klíčila.

Jako větrem rozneslo se po všem širém okolí od Postřekova až do vzdálenějších Pocínovic o tom, jak naloženo v Oujezdě i trhanově s rychtářem Sykou, Přibkem, mladým Kozinou i s ostatními hospodáři starými, jak Lamminger uloupil truhlici věcí chodských. Tu tam se mnohá hlava v trudném zamyšlení nad tou novinou pochýlila, tu tam ozval se hloboký povzdech, že teď už po všem, ale ještě více kleteb posíláno k novému zámku v Trhanově a na jeho pána a v živých hovorech o tom násilí panském zanikl jednotlivý povzdech a stesk, když všude po dvorcích i samotách chodských prudko se ozývala slova vzkypěvšího hněvu a touhy po pomstě.

Než také chvála a živé uznání zaznívalo v těch řečech, a to všem Oujezdským, kteří tak statečně bránili starý ten štít zděděného práva po otcích. Nejvíce však o mladém Kozinovi mluvili; divili se jeho smělosti, jak si troufal na samého Lammingera, krajského hejtmana, u přítomnosti těch oficírů a vojska, jež stálo ve světnici a kolem rychty s obnaženými palaši. - Nejprve přiběhli známí z Draženova, Postřekova a Chodova na Oujezd, aby se na vše přeptali, aby promluvili s těmi, kteří za ně za všecky zkoušeli. Pak i ze vzdálenějších vsí chodských přicházeli sedláci, a samí satří, zkušení a vážení. Buď hned u Kozinů se zastavili, nebo přišli s rychtářem Sykou k nim a tiskli pravici mladému hospodáři. Poseděli, pohovořili, a pak skoro každý z nich odcházeje ptal se: „Ha kerak dál?“

„Nu, nynčko je dobře mlčít, hale proto jsme ešče nedomluvili. Dyk huslyšíš,“ odpovídal Kozina.

Žádnému však neřekl, ani se nezmínil, že všecky majestáty nejsou zničeny, že ještě mají dva dobré a právě ty nejhlavnější, jak Syka řekl. Učinil tak především na radu rychtářovu. Zůstalo to na ten čas jejich tajemstvím, jejich, draženovského strýce a staré matky.

Hančí se teď až divila, jak je s jejím mužem. Myslilať, že po tom, co ho stihlo, bude ještě více zamyšlen a že tak hned nezapomene. A byl klidnější, hovornější nežli kdy předtím! Ovšem tak veselého, jako býval za svobodna, když za ní chodil, tak už ho nikdy teď nespatřila. Stín nějaké tajné starosti a tajných myšlenek z líce mu nezmizel. Také jí bylo divno, že často teď na „vejmluvu“ k matce zacházel, a stalo se jí několikráte, když náhodou za ním přišla, že on nebo stará tchyně zavedli hned, patrně před ní, novou řeč. Zamlouvali něco. Však co? O čem hovořili?

O ní to zajisté nebylo, neboť od té doby, co je překvapilo to vojsko, tchyně chovala se k ní mnohem upřímněji a laskavěji nežli kdy předtím, a Jan se také nezměnil. Než měla přece starost. A tu jednou pod večer, když majíc na klíně Hanálku, seděla vedle muže, jenž na kolenou choval Pavlíka, v tu chvíli hovorný a spokojen, jako by na všecko zapomněl, domluvila mu za té pěkné chvilky. Otázala se, má-li snad nějakou tajnou starost. V těch několika jejích slovech ozvalo se všecko její upřímné, oddané srdce, plné o něj starosti a bázně.

„Co bys míla takový myšlínky? Co bych míl divnýho s mámú? Víš, te stará Chdovačka, ha já teky nemůžu jen tak zapomít. Řečíme někdy, kerak bulo za starých čás. Nic se ty, Hančí, nestarej, ty ha děti jste mi nejmilejší.“

Mluvil pravdu, a proto také zněla poslední slova jeho tak srdečně a přesvědčivě. Hančí v ten okamžik zplna se upokojila.

Ticho a zamlklo bylo po všem chodském kraji.

Zato trhanovský zámek oživl. Svobodný pán z Albenreuthu zabýval se nejraději hospodářskými registry a účty, které neustále přehlížel a zkoumal až do halíře a stébla. Také přečasto dojížděl do svých dvorů dohlédnout na správce a popohnat čeládku, jež nikdy dost mu nepracovala; tak mínil, nedbaje úpěnlivých stesků robotných dělníků svých, kteří ho probůh prosili, aby břemen jejich umálil.

Nyní však častěji opouštěl svou kancelář, aby hosty uvítal, kteří na jeho pozvání přijížděli. Byli vetšinou ze šlechty v sousedství usedlé. S nimi pak vyjížděl do rozlehlých lesů svých na lov. Posledně přibylo také několik šlechticů důstojníků z posádky plzeňské, mezi nimi hrabata Stampach a z Vrtby.

Ještě nikdy nehostil trhanovský zámek tolik hostí jako tentokráte, ještě nikdy nevyjížděla z jeho nádvoři tak četná družina lovecká.

V jejím čele sám hostitel, Lamminger, tváře vyjasněné, jaké poslední dobou býval napořád. Všimli si toho všichni, kdož ho znali, nejvíc ovšem sami zámečtí, divíce se tomu a netušíce, jaký kámen spadl s prsou jejich přísnému, nepřístupnému pánu. Všimli si toho také mužové chodští v kožichách a v huňatých čepicích, kteří vedli smečky panských psů nebo kráčeli vpřed s obušky v ruce, aby vyháněli a nadháněli zveř v lesích, kdež někdy otcové jejich sami volně a svobodně nadháněli zvěř v lesích, kdež někdy otcové jejich sami volně a svobodně honívali jako teď ti páni. Chodové si dobře všimli pánovi tváře a dobře ji rozumněli. Proto on, že jim majestáty zničil, odvážil se také vyžadovati na nich nového břemene. Však by jindy si netroufali ze zámku vzkázati do Chodova a do Klenče, aby přišli pánům nadhánět. A zároveň jim pohrozili. Chodští a Klenečtí šli. Jakéž v tu chvíli porady? S jakou však šli a jak hleděli z výšiny pod lesem na panské lovce na koních za nimi zvolna do kopce jedoucí! Nejprve to tedy stihlo Kleneč a Chodovo. Po veškerém Chodsku o tom s účastenstvím a s hněvem mluvili.

„Huž se to začíná.“

„Ha bude ešče hůř.“

„Dnes Klenečtí, zejtra my.“

Tak všude mluvili, vzpomínajíce volné honby svých předků, kteří ze všech lovů svých odváděli. Domažlickým k vánočním hodům toliko několik zajíčků, Chdovští dva, z Postřekova, Klenče, Oujezda, Draženova, Pocínovic, Stráže Kýčova také po dvou a ze Lhoty a Mrákova po jednom.

O tom také živě rozmlouvali u Přibků o přástkách. V prostorné světnici pěkně vytopené bylo živo i také veseleji, poněvadž zmizel odtud stín, zamlklý Matěj Přibek, málomluvný, jehož tvář nyní byla skoro stále zachmuřena. Odešel hned zvečera, jako by se vyhýbal společnosti, jež se tu měla sejíti, nebo snad jako by cítil, že by se mezi ně dobře nehodil.

Starý jeho otec však usedl mezi mladou chasu, chlapce a děvčata len předoucí, k nimž také přidružila se Dorla, mladá žena Jiskry Řehůřka, dudáka. Sám ji k tomu měl, aby sem zašla, a slíbil, že za chvíli za ní přijde a že pak půjdou spolu domů. Ráda poslechla, neboť z té jejich samoty u lesa málo přišla mezi lidi, po nichž se jí často zastesklo, zvláště nyní tou dobou, kdy zimní večery neměli konce. Než přástky dnešní nebyly, co jindy bývaly. I tu, kdež veselé zpěvy, žert a smích zvučívaly, bylo znáti vážný ten čas. Sama ta chasa mladá, mysli lehké a nehloubající, neveselila se způsobem obvyklým; nemohla v hovoru pominouti posledních událostí, a zvláště tu, u Matěje Přibka.

Na chvilku však přece na přítomnost zapomněli. To bylo, když jednali o posledním, velikém lovu panském a vzpomněli také na časy minulé, kdy starý Přibek zavedl je v minulost, do ohromných lesů, tenkráte jejich, plných rozmanité zvěře, a vypravoval, že ještě za jeho mladých let bylo medvědů mnohem více nežli nyní a vlky že se každá houština jen hemžila.

„Každú noc jsme míli v zimě, hdyž buly houpady, hu stavení pěknú muziku. Vlci vyli haž strach, ha každý ráno buly vlčí jámy plny tuty zvěři. Kožich vlčí bul zrovna dost lacnej. Ha hdo šel do města nebo do lesa, mušel se na ňákýho vlčka huchystat. Já sám jsem nejednoho zabjíl. Šak by tuta čakana mohla povídat.“

Zraky všech chlapců i také děvčat obrátily se do kouta, kam starý Přibek rukou i pohledem ukázal. Jeden pak z mladíků vzal čakanu a prohlížel si ji. Byla nadobyčej vysoká a silná, ze dřeva dubového, zhotovená patrně pro ruku značně silnou a pádnou, jakou jen Přibkové mívali. Pod lesklou sekerkou bylo bradlo žlutě kováno a v lesklém tom kování svítilo se několik červených a modrých kaménků, jež zasazeny byly ve stříbrné obroučky. Chlapcům se ta zbraň pro to kování velice líbila. Potěžkávali ji, zkoušeli.

„Tuta je hasi zrovna dost stará,“ jeden z nich prohodil.

„Jau, starší než ty ha já. Huž můj dědek ji nosívali. Šak mu jediná zbula z tutý vojny, hdyž císařský vojsko Houvězdo vypálilo ha všecko vzelo. Tuta hdyby, chlapče, humíla mluvit! Co vlčků zabjíla! Ha teky jistě nejednu hlavu člověčí roztřepila. Dědek sám jednoho císařskýho lejthara tú čakanú láfli, haž zdech, protože nebožku bábu hudloval.“

Synkové ještě s větším účastenstvím hleděli na mohutnou zbraň, a také děvčata povstávala nebo hrdla napínala, aby si ji prohlédla.

„Ha co míli za tuto dědek, sedláku?“ zeptal se jeden z chlapců.

„Mít? Co by míli! Mušeli se vysekat patama - do lesů. Sypaliť se za ním kerak včely. To buli chlap! Pytel hrachu nesli bůhvíkam, kerak chmýří. Vy, chlapci, si myslíte vo sobě čerta kus, hale tenkrát buli přece jinčí chlapi ha míli jinú krev. Tuto byste nehuďáli, co náš dědek. Ten se nihdá nevyhnúli, hdyž v lese potkáli nedvěda. Rvali se s ním kerak s chlapcem. Jednú vám vybrali náš dědek nedvědí hnízdo ha nesli tuty nedvědí kudlata dym. Huž buli hu stoky, tu slyší, kerak za ní něco řve. Bula to nedvědice! Běžíla za ním, šklejbila zuby, řvala pro ty mladý. Náš dědek hutíkali, co mohli. Mušeli, hdyž tuto zvíře běžílo kerak vítr, blíž ha blíž, haž k samičký vsi - ha ešče do vsi. Hale tu přiběhli lidi ha tu nedvědici humlátili.“

„Ha co ďály dědek s tutima kudlaty?“

„Nu, voni ho pokúsali, haž buli krví voblitej. Donesli je pak do města na chodovský zámek panu pulkrabí královskýmu, ha ten prý je poslali zasejc nějakýmu pánovi do Prahy.“

„Hdyby takovej nedvěd sežral Lomikara, haž bude zasejc na honu,“ ozval se jeden z mladíků.

„Šak by tuten znamenaný jidáš spíše pár Chodováků nastrčil. Ninčkon budeme na všechno.“

„Ssss, ticho, slyšíte? Zvonce!“ ozvala se Manka. Všichni umlkli, naslouchali.

Nic neslyšeli. Manka však jistila, že se nemýlila.

„Komu by se chtílo dnes v tutý psotě!“

A přece zas, umlknuvše, sluch napjali. Než neozvalo se nic, jen kvil větru, jenž šlehal proudy sypkého sněhu do oken.