Kalendář Zlaté Prahy/1894/Psi ve Psářích

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Sladké rozjímání	Psi ve Psářích	S večerem

Údaje o textu
Titulek:	Psi ve Psářích
Autor:	z universitních obrázků podává Zikmund Winter
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 24–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

V kolleji císaře Karla IV. sedí desátého dne měsíce „prasince“ r. 1604 kollegiaté na obědích. Sedají tu den co den na obědích i na večeři, předkové jich tu sedali rovně tak. Gotická klenba křížová omšená a pavučinami obetkaná hostila pod sebou od dob Karla IV. již kolikátou proťessorskou generaci. Vyzáblé gotické sošky s břichy vypjatými viděly svýma klidnýma, skoro bolestnýma očima jednu řadu professorů přicházeti, stárnouti, umírati a s týmže bolestným klidem zřely zase nové přicházeti a hynouti.

Probošt kolleje Joannes Campanus Vodňanský seděl v zástolí na čele. Byltě domácí pán v kolleji, ovšem domácí pán pouze na rok volený od svých kollegů. Podle něho sedí výborný Bacháček, Troilus, Skála, všecko staří sloupové chátrající české školy vysoké. Ke konci stolu při dveřích houpe se na stolici Laurentius Nudožerský a ještě dva z mladších oudů, kteří nedávno od starších pánů byli k universitní professí povoláni.

Je to společnosť starých a mladších mládenců, kteří statuty jsou odsouzeni k tomu, aby při professuře žili „v samostatnosti“ čili bezženství, v coelibátě. Za náhradu sladké lásky manželské snažil se probošt, aby aspoň dobré bylo jídlo kollegiatům, a zvláště aby dostatek bylo samečka buď rakovnického nebo dokonce žateckého.

Ten sameček, výborné pivo přihořklé chuti, umíval dosti brzo rozsvěcovati v učených hlavách všelijaká světla opojivá, takže páni spíš mohli zapomínati na svoji „samotnost“. Právě vstupuje student, famulus professorský, a vleče měděnou konvici, nad míru baňatou, plnou samečkem přihořklým; a za ním hned druhý famulus druhého samečka táhne s takovou horlivostí, až mu studentský talár mezi nohy fochruje svými křídly dlouhými a lehkými.

Tlustá kuchařka páně proboštova valí se hned za famulusem, nesouc na stůl poslední jídlo na ohromném cínovém okříně; zádušlivá žena ta měděných tváří opatrně staví jídlo na věnec mosazný, v němž uhlí doutná a hřeje, aby pánům nevystydlo. Byly to klobásy se šiškami. Při okrajku mísy bylo přiloženo pro mls několik božích milostí, silně kořeněných a sladkých. Páni však hleděli si již více svých cínových hubatek, jež famulusové nalévali, nežli božích milostí a šišek kořeněných.

Když žena měděných tváří a širokých boků se zase odbatolila, mezi dveřmi jakoby na rozloučenou hodně zachramostivši klíči za pasem visícími, zatřeskl mistr Campanus rukami na znamení, že po obědích začíná se porada o domácích věcech; a když všickni k němu vzhledli, vytáhl z rukávu škartici na čtvero přeloženou, rozvinul a jal se čísti.

Četl, že rytíř Václav Homút z Harasova s přátelským pozdravením žádá si honiti v „mistrovských“ lesích a na „mistrovských“ gruntech v Psářích. Slibuje a připovídá, kdyby mu mistři dovolili na universitních gruntech myslivosť provozovati, že by, co pán bůh poskytnouti ráčí, o to s nimi spravedlivě na polovici se rozdělil a jim že by sešlo s práce.

„Hihihi, sešlo s práce!“ ozve se Skála professor, a učiniv na zlosť doušek hluboký nečeká, až na něho přímluva nebo rada dojde, nýbrž hned pokračuje, „nedejme tomu nikoli býti, to by tak, aby nám v grunty akademické lezli všelijací rytíři a naposled aby si je osvojili. A což ta spravedlivá polovice z daru božího, ta by asi měla suchotiny, ondy jsme touž příčinou zamítli nabídnutí hladovitého a ubohého zemánka Jaroslava Sobka ze Šemberku, či jak se ten písař na Vršovicích jmenuje, a dnes radím zamítnouti urozenějšího rytíře Homúta!“

„Nebyl bych také toho oumyslu pustiti pana Homúta do mistrovských lesů jen tak ledabylo, ale Homút není Šomberk, Homút je soused našich gruntů a mohl by se k nám chovati nesousedsky, mohl by nám všelijak škoditi, to k uvážení vašemu připouštím!“ Tak probošt.

Všickni teď obtížně rozmýšleli tu věc, co s ní.

Baňatá kuchařka měděných tváří přibatolila se pro mísy a pro věnec mosazný čili víru. Přibatolila se krokem kývavým, jako kachny chodívají, a zvolna skládajíc kus na kus zvědavě poslouchala poradu pánů mistrů. Když vyslechla a všemu porozuměla, přistoupila do kouta, kde tři famulusové chutě dojídali mistrovský oběd tahajíce klobásy od úst, až pršelo a na hubě mastnotou se svítilo, a těm vyložila, proč by neměli mistři toho rytíře aspoň k lovu pozvati, jako se to již kolikráte za její paměti přihodilo, že soused ten a onen od nebožtíků pánů býval k lovu zván.

Campanus, probošt, byl rázný pán; kdyby baňatá kuchařka svou radu byla řekla samým mistrům, byl by ji z gotické síně vyhnal, jakož to prostořeké Evě už byl několikrát učinil. Ale že šeptala s famuly, nechal. Z mladších mistrů Vavřinec Nudožerský, jenž sedě nedaleko kouta, chytil slova a radu ženskou a oznámil ji pánům kollegiatům jakožto radu nejmoudřejší. „Přec nemůže,“ pravil mistr, „posel vrátiti se domů bez odpovědi ani s odpovědí zamítavou zhola; kdož z mistrů chtějí lovecké kratochvíli, nechať si přizvou Homúta za společníka, a pán se nepohněvá!“

„Ovšem,“ mínil jiný kollegiat, „toť cesta nejlepší; tím nebude se nikdo na lesy mistrovské táhnouti, tím se přijme aspoň polovic jeho přátelského podání, on si s pány kollegiaty zaloví jako host!“

„Ba tak!“ dí jiný professor, „dokládám toho, že při vyšších stavech takové spolčení přátelské a sousedské často se trefuje, a kdyby chtěl Homút neb někdo s jeho přátel tím důvodem na lesy naše se potahovati, podobně bychom my mohli na jejich lesy sáhnouti!“

Věc byla jasná, rada měděné babky byla dobra, ale páni, jak už to professoři umějí, ještě hrozně dlouho tu věc jasnou rozmýšleli. Každý mluvil, dlouho mluvil, všickni mluvili, vážné mluvili. Leckterý, jak to také bývá, přednesl s důležitou tváří myšlénky již vyložené a dvakrát přednesené znova, do třetice. Možná, že rakovnický samček také pletl se do debaty, všickni byli neklidni, živi — jenom vyzáblé gotické sošky pod uprášenými baldachynky svýma klidnýma očima k učeným pánům trpělivě a shovívavě hleděly.

II.

Nazejtří namočil brk do černidla probošt Campanus a ozdobnými slovy psal Homútovi z Harasova, že bůhdá devatenáctého decembris přijdou mistři na lov zajíců do Psář, a statečný rytíř a milý pan soused aby byl v té lovecké kratochvíli jejich společník a vůdce.

Dopsav, převinul list, zavázal a sekrytem svým spečetil.

Potom ustřihl mistr Campanus jinou menší škartici a pěkným, pevným, jasným písmem napsal rychtáři do Michle, aby on se všemi poddanými byli nahotově k lovecké kratochvíli pánů mistrů, vrchnosti jim od boha dané, do Psář k určitému dni donésti a dovézti tenat tolik, kolik mají. Po lovu aby si to zas odvezli. Psaní se začínalo: „Poddaný náš rychtáři milý!“ a končilo se výhrůžkou, aby jináč neučinil pod trestem.

I ten list učený mistr na písmo přeložil a svázal.

A do třetice vzal slavný mistr Campanus škartici a namočiv do černidla jal se psáti: „Milý Václave Babo, rychtáři náš poddaný v Psářích, vsi naší dědičné!“ Ale v ráz vzpomenuv sobě, udeřil se v čelo, přeškrtal škartici a poručil Martinovi famulusovi, jenž právě do prsku dřevo přikládal k ohřevu, aby rychtáře psářského Babu, jestli již poněkud při střízví, sem nahoru přivedl z ornithoboska čili z kurníku.

Za chvíli klapaly po chodbě těžké škarpály, podkůvkami dobře okované, a rychtář již hrnul se do habitace pana mistra Campanusa. Kožich měl po předu i na hřbetě zmazaný, jakoby se byl týden válel v pražských pouličních struhách. Také strniště načernalých kratičkých vousů měl zmazané nějakým blátem, smeťmi promíšeným.

Sedlák v nejlepších letech. Čiperná očka měl od nespaní zardělá. V rukou mačkal beranici, na níž štorc čili obruba do půle utržena. Stanul u dveří velmi líbezně přimrkaje očima ke kamnům, z nichž dýchalo horoucí teplo.

Campanus nenechal rychtáře Bábu dlouho mrkati ke kamnům. Obořil se na něho zle. „Ty ukoptěnče,“ spustil probošt hněvivě, „ty ukoptěnče, při obnově úřadu svěřil jsem ti ouřad rychtářský a žílu, ne abys ji někde ležet nechal, než abys ji k strachu zlým a k zastávání dobrým užíval, a ty, bešťáku, místo abys doma si hleděl svého, přicházíš přes tu chvíli do měst zdejších, užíráš se tu jako svině, jak můžeš jiné kárat, jak můžeš být k strachu zlým, když jsi sám nejhorší; teď vypadáš jako mucha, když vyleze z pomyjí!“

A když mu ještě některými podobnými slovy tuze domluvil a dověděl se od skroušeného hříšníka, kdy přišel do Prahy, kde prohrál v „kupecké hře“ všecky peníze, kde se užral, kde ho ztloukli a v blátě pováleli, doložil měkčeji: „Vidíš, chlape, kdyby doma u vás věděli, že jsi musil vyspat svoje nekřesťanské podroušení v universitním kurníku, smáli by se ti a nepřestali by se smáti; teď jdi do kuchyně, pros polévky, v kurníku jsi promrzl, popros štětky na učištění svých štětin na hlavě a na bradě, toho kalu na kožiše, jdi a pak přijď sem zase!“

Sedlák dosti mrštně se potočil a ven.

Mistr chvíli pochodiv po světnici šel za rychtářem do čeledníku. Je patrno, že ho věc, o kterou chtěl s rychtářem jednati a dojednati, tuze zajímala. A jak by ne? První kratochvíle lovecká, které se Campanus měl súčastniti jako probošt! První kratochvíle panská! Dokud byl mistr Campanus chudým učitelem v Kutné Hoře, nemohl na takové věci panské ani pomysliti. Ale teď je Campanus správce kollejních statků a vsí, povede na lov kollegy, hosty, ukáže, jak znamenité jest jeho panování!

Rychtář v čeledníku právě vykládal kuchařce, jak v tom žaláři školském je po tatarsku zima a přeukrutný smrad; malí žáčkové, kteří byli u pánů mistrů „in classibus“, to jest na vzorné škole a na vychování, obskakovali ho při tom výkladě jako kůzlata a berani, bečíce a za kožich ho tahajíce: v tom vstoupí mistr probošt.

Kluci se rozprchli po koutech a rychtář, drže v hrsti hrnček nějaké teplé jíchy, přivítal probošta, upřímně a přátelsky se naň usmívaje. Campanus pohrávaje si hedbávnou karkulí, kterou sňal s hlavy, a poklepávaje jí o kožené kalhoty mluvil k rychtáři obšírnými slovy, aby k devatenáctému dni tohoto měsíce, co k honění potřebí bude, všecko opatřili; jak pán bůh den dá, aby poddaní byli v lese, myslivec ať na hotově s ňákým dobrým psem sledníkem nebo chrtem, který zajíce lapá, „a ty,“ děl Campanus rychtáři, „ty schystáš pro pány slušnou kolaci nebo snídani, aby se k práci posilnili; ne abyste dali koliks netrefných a nekřehkých slepic, než aby dobrej kus masa hovězího bylo na polívku a dobrá hovězí pečeně! Doufám, že to jináč pořídíš nežli ten kostrbatý rychtář z Nenačovic, který mým předchůdcům, když mu poručili, aby připravil k vejjezdu své vrchnosti kolaci slušnou, jednou se toho zpíral, že podle hamfeštu nic není povinen dáti od jídla, a podruhé předložil pánům mistrům slepici, která byla tak starožitná jako on sám!“

Rychtáři už dávno prchl úsměv s tváře. Čil, že mu ze vznešené návštěvy milované vrchnosti nastane práce, starost a outrata nenabytná. Už ani jíchy nedopil, šel z kolleje, jako kdyby ho pes uhryzl.

Téhož dne nosil pedell po všech pražských školách městských „chartam“, kterouž nařizoval rektor vysoké školy a akademie Karla IV. školním správcům, aby v ten den, co páni vyjdou do lesů do Psář, beze všech výmluv té honbě na pomoc vyslali scholastiky, ale jenom „tertianos et secundanos a frigore quidem tutiores“ (před mrazem opatřené). Tedy primani, to jest největší a nejstarší studenti, pozváni nebyli; jíti měli jen žáci drobnější. Primáni byli by nešli sdělovat se o práci honeckou se sedláky a s chrty sledníky. Trneš, moderní paedagogu! Co!?

Při večeři vykládal mistr Campanus, kterak všecko moudře zařídil, a páni kollegové, slyšíce, že letos u Psár zajíců síla neobyčejná, ano podivná, dlouho se radili o tom, komu z příznivců pošlou zajíčka darem, kolik nechají Homútovi, kolik jich snědí čerstvých, kolik uloží do láku a do tůně jakožto zvěřinu. O to, komu budou kůže zaječí ulovené, málem by se byli pohádali.

Rychtář Bába zatím cupal sněhem domů. Vypadal zase pěkně, zdravě. Jenom utržený štorc na beranici svědčil neomylně, že selský rychtář nedávno zažil v Praze nějaké nepříjemné dobrodružství.

III.

Devatenáctého dne prosince měsíce v Psářích. Šum, život neobyčejný od bílého rána. Psárský myslivec seděl v krčmě skoro přede dnem. Okolo něho leželi i skákali psi sledníci, dva ohaři a několik vyžlat. A pil teplé pivo a naposled se pustil i do páleného vína. Při tom hlídal tenata, jichž na zemi složeno bylo do třiceti pěti mimo pět nebo šest léček. Byla těch provazců hromada veliká. Té hromady nad polovici přivezli už včera sedláci michelští s nemalým klením a zlořečením. Někteří tu zůstali přes noc, jiní očekáváni co chvíli. Byla jim povinnosť při honbě universitní vrchnosti své pomáhati.

Již také z psárských chalup vylézali muži a mládenci, majíce v rukou klacky, kuše i „švenšpisy“, oštěpy k lovu. Díl brali se do krčmy, díl s rychtáři na sínec. Ti též byli k honbě kázáni.

Statná rychtářka šukajíc sem tam, chystala pánům kolaci. Hovězí pečeni nebylo lze na blízku dosíci, a do Prahy pro ni poslati, za to rychtáři vrchnosť ani nestála, i protož vybral mastnější jehně, z něhož kus teď pečen na rožni. Však ostatek rychtář již zpeněží a rozprodá mezi sousedy. Něco již vzal krčmář, v jehož dřevěné krčmě zatím strhlo se boží dopuštění. Přišli právě scholarové pražských škol — a to ještě ne všickni — pouze novoměstští, kteří měli do Psár nejblíž. Byli to secundani a terciani, tedy drůbež i někteří kolohnátové. Přišli sami jako stádo. Teprve dlouho po nich přišli dva pilní učitelé čili officialové, kteří se chtěli mistrům zachovati a zalíbiti. Ostatní officialové zůstali v postelích, kdež bylo rozhodně lépe a vděčněji nežli na lovu ve Psářích.

Scholarové kolohnáti, z nich zvláště bradatí mendikové, kteří proběhše mnoho škol v království, dobře znali svět, vážně posedali v krčmě za stoly a kázali si dáti páleného. Ale ostatní vedli si jako potrhlá blázniska. Všecko jim překáželo. Kteří vběhli do krčmy, rozhazovali tenata tak dlouho, až myslivec se dal v hrozné řvaní. Při tom osukoval pěsti na znamení, že je chce práti. Kteří zůstali na návsi, těm velmi se líbil zvonec pod krovečkou šindelnou. Tím zvoncem sezváněla se obec k rychtáři, jím oznamován oheň, nebezpečí. Dnes páni scholarové pražští zvonili jako vzteklí, oznamujíce svou bujnost. Přestali teprv, když rychtářský pacholek přišel s bičem. Ale i potom ještě ob chvilku trhl ten oneno scholaris zvoncem, dohmataje se provazce za zády hlídačovými.

Jiní žáci sháněli se po návsi, a jakkoli byl silný rozjih sněhu již od kolika dní, přece nalézali dostatek materiálu na koule, kteréž jsouce s vodou smíšeny velmi krutě nejen dopadaly na hlavu potrefených, ale i studenými drobty stékaly za kaftánky a košile.

Křiku dost. Za chvíli křiku víc. Přišli v tlupách žáci staroměstských škol latinských. Kterým bylo příliš zima, vecpali se do krčmy tou měrou, že ji div nezbořili. Ostatní oblíbili si zaměstnání kollegů novoměstských. Malostranští už k ruchu a hluku mnoho nepřidali. Bylo jich maloučko.

Ves byla takřka vzhůru nohama. Dvorní psi štěkali, div že si huby nerozdřeli. Zatím officialové, kolik se jich sešlo, seděli u rychtáře v sednici na lavici u kamen a čekali vrchnosť. K stolu, jenž vyplňoval veliký roh ve světnici, neopovážili se. Tu bylo prostříno mistrům a jich hostům.

Pan Homút, řiditel dnešního lovu universitního, přijel se svými na čtyřech koních. A nedlouho potom na voze kotčím s okny drátovými přijeli tři páni mistři s proboštem Campanusem a v druhém voze přijeli jich pražští hosté, příznivci university, dva měšťané a prokurator z Těchenic.

Všickni na vzájem vítali se a hovoříce jedni mimo druhé celkem shodli se, že je dnes povětří příjemné a příhodnost k lovu velmi dobrá.

Když probošt Campanus usedl k stolu, zasedli i ostatní; bakalařové od kamen jsou také přizváni, aby přisedli a pojedli. Jeden z mistrů mínil, že to jehně jest ještě tuhé, skoro nejedlé — ale jedl přec. Všickni jedli bez pobídky rychtářovy. Ten jenom pořáde říkal, aby zdrávi užili jejich milosti páni.

Teplým pivem páni zalévali. Ale byli brzy hotovi, pospíchali; větší kolace měla býti po lovu, po něm se déle a s chutí posedí dvojnásobnou.

Nežli Homút rozdělil mezi michelské a psárské a mezi větší scholary všecka tenata a vydal rozkazy, kdo kam: vykonal zatím Campanus jakožto vrchnost vesnická několik ouředních skutků. Nařídil rychtáři, aby na krčmu, která měla krovy zlé, dal stínati v lese universitním dřeva na bedra a lati, k tomu aby dal ze slámy zdělati deset kop záklasníků; k dvěma konšelům vesnickým, kteří právě vstoupili učinit vrchnosti poctivost, vyslovil Campanus nemilost a nelibost nad tím, že mužská obec zdejší nechodí v hromady, nýbrž že posílají ženské, že se pořád perou, statečky nezvelebují, nýbrž zavozují. „Komíny a domy dopouštíte k zlehčení a ke škodě,“ tak děla pečlivá vrchnost, „mrháte a děti chudíte! Když z vás kdo přijde do měst Pražských, užíráte se už v bráně, slibuji vám za to, že koho popadnu, dám zavříti do kurníku v kolleji, jako jsem to onehdy učinil — (při tom rychtář Bába zarudl v tváři a netrpělivě jal si potahovati předky u své sukně) jako jsem to onehdy učinil tomu kostrbatému Ducháčkovi z Michle, který užrav se v Svinské bráně páleným, přišel se nám do veliké kolleje na zahrádku svalit a vyspat na potupu pánů svých a hanbu tohoto slavného domu!“

Pak optal se pan probošt rychtáře a konšelů, proč podle rozkazu nedostavila se Iva, sirotek panský, stran svých vdavek do kolleje. Rychtář odvece: „Nemohla, nemohla se dostaviti pro zbití, protože matka ji zeprala, aby se nevdávala.“ — „Ba ne,“ vykládá jeden z konšelů se znaleckou tváří, „ba ne, od toho nestůně, však ji toliko šindelem uhodila, až se přelomil.“

V tom vzkázal Homút, že všecko hotovo.

Páni navlekli na sebe svoje kožichy, šuby, šorcpelce, narazili na hlavu čepice kuní a sobolí, některý převěsil si na řemeni holstro s ručnicí, jiný popadl hákovničku, jiný jenom hůl — a šli.

„Voď vaše milosti pánbu,“ volal za nimi rychtář. „Voď pánbu,“ opakovala rychtářka.

U Psár měl Homút les, kde veliké dříví rostlo. Již v tom lese postavil první lidi s tenaty. Odtud bez přetrží táhla se tenata, v nichž křídla i matky pevně z ok byla spletena, přes debři a rokli dolů, po lesním průhoně. Odtud stáli selští muži a studiosi pražští s tenaty při tyčích zabodnutých v zemi směrem nahoru po dědině a porostlině, a to tak, že tenata i lidé celkem tvořili dosti drahně v hlavách psárských dědin roztažený úhel.

Hned za vsí nastal hon. Páni šli středem, a po stranách honili rozpustilí pražští scholarové, mezi nimiž dva sedláci troubili na roh.

Universitní myslivec či hajný byl se psy napřed. Jeho se držel též pan Homút, ředittel lovu.

Šlo o to vyplašiti zajíce a hnáti je k tenatům, kdež by byli ubiti, postříleni nebo i dokonce za živa polapeni…

Universitní lovci, pokud těžká těla stačila, dost bystře přebral se přes sníh, přes tu onu roklinu; studenti ovšem skákali mnohem bystřeji a s nimi skákal blátivý sníh vysoko. Již lovci postřehli kolik zajíců. Tu jeden, tam jiný, dva, tři. Hoj! to bude zvěřiny v láku, těšil se v duchu Campanus.

Na počátku chlapci latinští byli dosti tiši; ale brzy dali se do křičení, jako by je na vidle bral. Bylo veselo, a lovci byli plni naděje nedbajíce na zlost cesty. Lov nemohl se nezdařiti. Lovci zabrali v širokém rozestupu velikou čáru, a jejich okruh i s tenaty dohromady obsáhl kus země za několik jiter. A zajíci tu jsou, je jich tu dost, není možná, aby všickni utekli! Zajíci utíkali jako blázínkové, pekelný křik školní mládeže je vyplašil a pomátl. Utíkali sem tam, bylo je viděti, jak skáčí a upalují zmateně. Však úhrnem přece jen všickni prchali k lesu a k průhonu, kdež na ně čekala tenata. I lovci blížili se zvolna k tenatům. Křik ochaboval, mnozí ukřičeli se, že už nikam nemohli.

Teď, teď nastal rozhodný okamžik! — Pozor!

Zajíci patrně přitrhli k tenatům a poznavše, že neprorazí, vracejí se. Je to dobře viděti, kterak jedni mimo druhé chvátají, by unikli smrti. Neuniknou, aspoň ne všickni. Lovci se s patrným nedočkavým chvatem přibližují. Mnozí už zdvihají klacky, holi, čekany; Homút přiložil kohoutek k píšťale, též tak i mistři a jich hosté schápali své střelby. Chvíle rozhodná. Napjetí nejtužší. V tom zázrak! Živoucí zázrak! Kdo to jakživ viděl?!

Zajíci shlukli se počtem znamenitým v stádo a jali se postranním směrem skrze sosní upalovati a psi — lovečtí psi dali se před zajíci na útěk. Zajíci hnali před sebou psy! Psi se smrtelným chvatem letěli proti lovcům, ale ne tu, kde jich bylo největší husto, alebrž stranou, kde byl obšírný prostor. Tím ukázali zajíčkům cestu k vysvobození.

Bylo po lovu. Štěstí, že v tenatech uvízli čtyři ušáci! Jináče byli by mistři neulevili zhola nic.

Páni byli mrzuti; scholares ne. Mládeži bylo všecko švandou. Když dostali hoši rozkaz, aby slušně a poctivě ubírali se domů, do měst Pražských, dali se do běhu zase jako stádo, běželi dolů po nivě, přes podnivek, vběhli do vsi, zatrhali zvoncem pod krovečkou, a házejíce po sobě kulemi sněhovými brali se v tlupách po silnici i mimo silnici směrem k Vyšehradu a ku Praze.

Páni mistři mrzuti. Nejmrzutější Campanus. Také Homút zlořečil. Ještě když vstoupali do kotčích vozů hovořili o tom, kterak možná, aby psi utíkali před zajícem. „Inu je to možná,“ pravil jeden ze sedláků vůz misterský obsluhujících, „je to možná, slýchal jsem, že myslivci toho dovésti umějí, že pes před zajícem utíká! Myslivci umějí víc než chlíb jísti!“

Pánům se vyjasnilo. Všickni ihned pochopili, že ta věc nešla svým přirozeným řádem. Uvěřili, že v tom čáry.

Nazejtří dostavil se psárský myslivec do Veliké kolleje, a pedell hned odvedl ho na několik hodin do kurníku, aby mu zašla chuť po druhé sváděti psy k takové nepřirozené hlouposti. Když se bohem i čertem zaklínal, že nic neučinil, pokrčil pedellus ramenoma a zavřel ho přece.

Slovutný mistr Joannes Campanus Vodňanský v týž den sedna, napsal do pamětní knihy celou divnou historii a na konec přičinil slova: „Ut leporem capiam, rure canem redimam?“ a zlostný povzdech: „Psi, v Psářích, psi!“