Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/První krok

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Mrtvým vlastencům	První krok	Mumie

Údaje o textu
Titulek:	První krok
Autor:	Otakar Hostinský
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 5–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Leží přede mnou sešit o několika sežloutlých listech, jenž jest mi upomínkou dvojnásobně drahou: na hluboký dojem z mládí třemi téměř desítiletími od doby té uplynulými ani nevyhlazený ani nepřestižený a na období našeho ruchu uměleckého netoliko historicky významné, nýbrž i zásadně důležité a tudíž svrchovaně zajímavé. Je to „Program slavnosti třistaleté památky zrozenin Shakespearových“, kterou se Umělecká beseda, tenkráte asi rok stará, za živého, ba nadšeného účastenství umění milovných kruhů českých uvedla do širší veřejnosti a to způsobem nade všechno očekávání skvělým, důstojným. Avšak nebyl to jen první šťastný krok, první úspěch mladého spolku, byl to zároveň první velkolepý umělecký projev české Prahy až do okamžiku toho malými poměry spoutané a vždy skromně, ať nedím nesměle si vedoucí, kdykoliv ze zátiší drobné, tiché práce národní a vlastenecké vystupovala. Byl jsem sextanem, když Umělecká beseda se zakládala; o vzniku jejím a prvním ústrojí vnitřním nemohl bych vypravovati z vlastní zkušenosti, z vlastního názoru, ale dnes ještě jsou mi živě přítomné dojmy, jež jsem si 23. dubna 1864 odnášel z Novoměstského divadla, dnes ještě nepřestaly působiti ve mně podněty, jež jsem z večera toho kdysi čerpal.

Česká slavnost Shakespearova v Praze! Leckdo z pokolení nejmladšího snad si pomyslí: „Hezká to věc a záslužná, jako každá zdařená slavnost umělecká, ale také věc, která se vlastně rozumí sama sebou, která patří k běžným povinnostem ústavů a spolků uměleckých, zejména jedná-li se o jubilejní oslavu velikána-básníka světového, jakým jest Shakespeare — ale jaký význam mohla míti pro naše české umění?“ Na to odpověděl bych: Význam veliký, nesmírný, jejž plně oceniti dovede jen ten, kdo zná ovzduší prvních let šedesátých, kdo ví o onom svěžím vánku, jímž tehdy pookříval veškerý náš život národní. My, kteří jsme vědomí o vyšších zájmech a cílech člověka i národa počali nabývati právě na rozhraní mezi Bachovským absolutismem a novou dobou ústavní, dýchali jsme v onom ovzduší, cítili jsme onen vánek sami; můžeme o sobě říci, že zažili jsme tehdy dvojí jaro: jaro vlastních mladých let svých i jaro ruchu národního, z jehož mohutnícího bojovného sebevědomí každým dnem pučely nové květy. Viděli jsme na vlastní oči, jak neodolatelně politické poměry působí na všechny směry kulturní; sebe menší dávka volnosti občanské zúrodňuje všechna pole národní práce, ale každý ten kus svobody, který se lidu poskytuje, budí zase rostoucí touhu po zbytku dosud zadrženém a žene neúprosně dále. Tak bylo i na začátku let šedesátých. Na druhé straně však nepřestala ani účinkovati pružina, kterou národu našemu stal se tlak doby Bachovské: bylať příliš zřejmá ona neupřímná polovičatosť naší ústavnosti, onen krutý rozpor mezi krásnými theoriemi zákonů a nevlídnou praxí politickou, s nimiž ani dnes ještě nepřestali jsme zápasiti.

Kdo dobu říjnového diplomu nezná z vlastní zkušenosti, nýbrž toliko z obecné legendy nebo ze subjektivních zpráv cizích, s těží učiní si pravý obraz náhlého převratu, jenž způsoben byl na všech stranách rozvojem žurnalistiky, otevřením parlamentárních sborů, rozmnožováním českých škol středních, zakládáním nejrozličnějších spolků, pořádáním všelikých slavností a shromáždění… Chci zůstati při věcech uměleckých: „Hlahol“, jehož založení připravovalo se koncem r. 1860, mohl v dubnu roku následujícího zahájení prvního českého sněmu oslaviti akademií, a zpěváckých spolků, které nyní dle vzoru „Hlaholu“, většinou i s jeho jménem, vznikaly po celých Čechách, při pěveckém sjezdu svatojanském r. 1862 bylo již 87 s imposantním počtem 900 zpěváků. Dne 18. října téhož roku otevřeno pak Hálkovým „Králem Vukašínem“ Prozatímní divadlo a brzo na to, v březnu 1863, konala Umělecká beseda svou první ustavující valnou hromadu.

Nevím, zdali zakladatelé Umělecké besedy měli na mysli onen ideal českého spolku uměleckého, jejž kdysi Rittersberg v letech čtyřicátých byl nastínil — tuším v „Květech“. Tolik je jisto, že hlavní myšlénka Rittersbergova: sdružení zástupců všech oborů uměleckých, básníků, hudebníků, výtvarníků, herců v jednom společném středisku, Uměleckou besedou došla plného uskutečnění a během tří desítiletí se osvědčila blahodárnou; neboť jakkoliv ve věcech podřízených nemohou se nenaskytovati ob čas spory zájmů odborných, přece jen vzájemným stykem a svornou součinností českých umělců všech oborů bylo možno dokázati to, co Umělecké besedě skutečně se podařilo, co ona hrdě může nazývati dílem svým: vzbuditi a stále živiti všestranný interes na vážných snahách uměleckých v kruzích nejširších, býti mocnou záštitou umění domácího a kritickým prostředníkem umění cizího. Umělecká beseda stala se tak — abych užil trefných slov, jichž Jan Neruda kdysi užil v případě jiném — uměleckými plícemi národa českého.

To všechno ukázalo se hned při oslavě Shakespearově r. 1864. Kultus velkého Brita arci již před tím, zejména v letech padesátých, tedy v době, kdy české umění dramatické za poměrů dosti skromných bylo ještě v podruží stavovského divadla německého, o závod pěstován byl překladateli i herci — stačí zde zajisté připomenouti jedno zvučné jméno: J. J. Kolára. Nyní však, když i mladší pokolení v nadšení svém pro básníka básníků neochabovalo, k spisovatelům a hercům přidružili se přátelsky i hudebníci a výtvarníci, aby společně geniu Shakespearovu vzdali hold, jenž měl býti svědectvím jednak oné opravdivosti, s níž pohlíželi na úkol svůj, jednak onoho sebevědomí, s nímž hodlali jednou umění české uvésti na zápasiště světové. A tak stalo se, že jako celá ona slavnost Shakespearova vůbec, zejména i proslov a doslov, jež při ní proneseny byly, nabyly významu jakéhosi projevu zásadního, téměř programního.

Na konci let padesátých literární kruhy české rozrušila polemická bouře, podobná sice těm bouřím březnovým, které věští příchod jara, zde však způsobena právě proslulým almanachem, jenž nazýval se „Máj“. Touha po národním umění podstatou českém střetla se s citem solidárnosti našeho umění s velikým proudem světovým. Oboje tyto snahy zajisté stejně byly oprávněny, ba více ještě: stejně byly nezbytny, any navzájem se doplňovaly, sílily a zároveň opravovaly. Ale jiná je věc zdali ty výtky, které tehdy činila strana straně, byly vždy oprávněné a spravedlivé. Alespoň Hálkovi, Nerudovi a ostatní mladistvé družině „Máje“ tenkráte zrovna tak bylo křivděno, jako později Smetanovi; ba jest nad míru zajímavé pozorovati v tehdejších žalobách a obranách literátů namnoze tatáž slova, tytéž myšlénky, tytéž formule, s kterými se po letech shledáváme ve sporu hudebnickém.

Proti výtce, že kroužek Májový je v básnění svém vlastně nenárodní, an pro umělé útvary básnické vzory své vyhledává v literaturách cizích, od Shakespeara až k Byronovi, Puškinovi, Heinovi, svého času řízně odpověděl Hálek v „Obrazech života“; nyní pak, při slavnosti Shakespearově, na tytéž stále se vracející výtky mířil proslov, Ervínem Špindlerem sepsaný a p. Kolárem ml. (Prosperem z „Bouře“) přednesený, těmito slovy:

Nuž slavme jej! Onť králem na Parnasse
a básnictví je všeho světa jměním,
co umění se kořilo a kráse,
to velebíme srdce zanícením.
Nech syn je Anglie, ve sferách poesie
je sluncem ohnivým, jež všemu světu svítí,
a dokud srdce v ňadrech našich žije,
nepřestane pro krásu, pravdu bíti.
— — — — — — — — — — — —
Onť králem nás a vyvolencem páně,
za jeho duchem v říši krásy plujme.

To přece bylo rozhodné „Eppur si muove!“ v pravém okamžiku pronesené; kdo by se byl odvážil, ozvati se proti tomu, když běželo o Shakespeara?

Jiná zase stránka tehdejšího stavu věcí obrážela se v slavnostním doslovu, jejž promluvila paní Sklenářová — tenkráte vlastně „slečna Malá“ jako Perdita z „Pohádky zimního večera“. Skromný autor jeho, Em. Züngel, nemohl než tlumočiti to, co tenkráte mocně hýbalo všemi myslemi a srdci. I on začal:

Národ, jenž cizí velikány ctí,
hoden, by u cizích i v úctě byl,

a končil:

My ctíce Tebe, budem doufat smět,
že nás i cizí budou v úctě mít.

Ale hlavním úkolem doslovu bylo dáti výraz obecné radosti nad tím, že umění české nabyvši volnosti, vráceno je samo sobě, že nalezlo nový útulek, v němž soustřeďuje všechny síly své a počíná zkoušeti je na úkolech největších, že smělou rukou otvírá si bránu do šírého světa. Jméno a osud básnické postavy, již představovala umělkyně doslov přednášející, zavdaly podnět k veršům:

Zdaž chápete tu pravdu, skrytou v báj?
Dítko k cizím břehům vyvržené,
toť aj perdita ars bohemica,
— — — — toť dítko jest,
jež pod cizím když sluncem dospělo,
zas vrátilo se nazpět k domovu
a lásku tam a přízeň nalézá. —

Nadšený ohlas, jejž slova tato vzbudila v obecenstvu celou slavností rozjařeném, neméně než povšechné situaci tehdejší svědčil i Umělecké besedě, jakožto domácímu krbu, při němž nyní umění české — před tím valnou částí na spolky a ústavy utrakvistické nebo neutralní odkázané — nalézati mělo útulek ryze český.

Od doby té uplynula nemnohá léta, a přece již splnila se dobrá část toho, po čem tenkráte touženo, co tenkráte věštěno v kruzích spisovatelských. Hálek hojně podal slíbených kdysi důkazů českosti svého umění, jeho poslední povídky, jeho „Pohádky z naší vesnice“, především pak jeho mistrovské dílo „V přírodě“, dnes nikdo nenazve nečeskými, nenárodními, jako nikdo již neváhá Nerudu řaditi netoliko k nejpřednějším, ale i k nejčeštějším našim spisovatelům vůbec, a z těch mladších, kteří po Nerudovi a Hálkovi přišli, zejména na Čechovi a Vrchlickém splnilo se proroctví, „že nás i cizí budou v úctě mít“.

A což hudebníci čeští, na které již již čekaly podobné boje a podobné, ba časem ještě skvělejší vítězství? Při Shakespearově slavnosti provedli čtyry věty Berliozovy dramatické symfonie „Romeo a Julie“. Berlioz kdysi, v letech čtyřicátých, hudební Prahu vyburcoval ze starokonservativního klidu a nevelký z počátku hlouček mladých pokrokářů a romantiků povzbudil a nadchnul nejinak, nežli svého času Byron kruhy literární. Volba skladatele i skladby nemohla tudíž býti šťastnější. A ten, kdo Berliozovu symfonii zvolil a pak též řídil, vůbec celé slavnosti dal vzácné posvěcení hudební, nebyl nikdo jiný než Bedřich Smetana! Od „cizích břehů“ — švédských — navrátil se k domovu, aby zde žil jen umění a národu svému. Již dobrý rok před slavností byl dokončil „Branibory v Čechách“ a začatou skladbu „Prodané nevěsty“ poodložil, aby napsal onen vzletný, šumný pochod Shakespearovský, jemuž jen málo skladeb příležitostních, a to jen od mistrů prvního řádu, po bok stavěti se může. Také Smetana, jako Perdita, při svém návratu do vlasti „lásku tam a přízeň nalezl“. Ale dlouhého trvání nebyly. Dva roky po slavnosti Shakespearově, r. 1866, svými „Branibory“ a svou „Prodanou nevěstou“, těmito úhelnými kameny české hudby moderní, dosáhl sice úspěchů nad míru skvělých, ale již po dvou letech dalších „Daliborem“ narazil na tuhý odpor, kladený jednak bláhovým nerozumem, jednak zlou vůlí, a jestliže po mnoholetých urputných bojích odpor ten konečně přemohl svými geniálními díly, tož přece za vítězství to v oběť dáti musil sám sebe, tělo i ducha… Jedno však bylo pro osud Smetanův charakteristické již r. 1864: jediná kapka pelyňku, která padla do poháru slavnostního, opojnou lahodou překypujícího, byla údělem Smetanovým! Sbor totiž, o nějž bezprostřední péči měli ovšem jiní, skoro celý zůstal za kulisami, když v důležitém okamžiku měl nastoupiti zpěvem svým, všechno snažení dirigentovo, aby chyba co možná rychle a nenápadně se napravila, bylo marné, zpěváci již se nezachytli, zbytek čísla byl tím zkažen. Z této nehody po letech kuly se ostré zbraně proti Smetanovi — byli i lidé, kteří troufali si namlouvati obecenstvu, že Smetana není prý dobrým dirigentem. On, který dovedl to, co jen pravým geniům je dáno: podmaniti si srdce výkonných umělcův, vdechnouti jim ducha svého a strhnouti je s sebou, k vlastnímu vzletu! To ostatně bylo zjevné i tenkráte při Berliozově „Romeu a Julii“; přes onu trapnou nehodu byl dojem celého provedení úchvatný a zajisté z paměti nevymizí nikomu z posluchačů tehdejších, kdo jen trochu byl vnímavý a přístupný.

Vedle Smetany z našich skladatelů ještě Blodek přispěl k slavnosti. Napsalť hudební průvod k šesti živým obrazům z dramat Shakespearových. Čtyry z nich velmi vkusně sestavil Karel Purkyně — zajímavý to zjev v tehdejších uměleckých kruzích našich, jenž věru zasluhoval by zvláštní vzpomínky od někoho z těch, kteří mu stáli blíže. Pamatuji se, že zejména obraz první, „Únos Jessiky“ dvojím světlem svým (měsícem a pochodněmi) způsobil pravou sensaci; ostatní byly: Richard III. uchází se o Annu u rakve Jindřicha IV., Koriolan před Římem, a poslední scéna z „Cymbelina“. Slavnost pastýřů z „Pohádky zimního večera“ komponoval A. Garais, a hrobková scéna z „Romea a Julie“ upravena byla dle známého obrazu Corneliova — tedy i umělci výtvarní u příležitosti té ctili velikého mistra cizího.

Než nejmocnější ruch způsoben byl v obecenstvu velkolepým průvodem od výtvarníků a herců společně pořádaným, jenž za slavnostních zvuků Smetanova pochodu v malebných skupinách přes jeviště kráčel. To nebyla pouhá řada živých figurín, krásné kostymy divadelní na odiv stavících, nýbrž z valné části podány zde maskou i posuňkem přímo vzácné výkony herecké: celý divadelní personál objevil se v úlohách, jež každému jednotlivci nejlépe svědčily, a mnozí těch několik kroků, jež učiniti musili, v pravém slova smyslu sehráli. Kromě umělců ovšem i z širších kruhů bylo mnoho horlivých účastníků (vždyť celkem přes dvě stě osob zastupovalo veškerá dramata Shakespearova), kteří s nemenší svědomitostí k výkonu svému se připravovali. Z těch nejživější interes vzbudily dvě půvabné sestry sobě k nerozeznání podobné, jako Sebastian a Viola: slečny Macháčkovy, jež nějaký rok po tom obě zemřely v nejkrásnějším květu mládí.

Z čtenářů těchto řádků snad nejeden pamatuje se na sádrové poprsí z blízka až příšerně obrovské, které po několik let stávalo v přízemku schodiště Měšťanské besedy. Byla to podobizna Shakespearova, sochařem Čapkem k 23. dubnu 1864 shotovená, kolem níž na konci skupil se celý průvod a před níž slečnou Malou přednesen onen doslov. Umělecká beseda zajisté v největší úctě a lásce má všechny relikvie slavnosti Shakespearovy; ale to možno říci s nejlepším svědomím, že při každé změně místnosti rozměry a váha tohoto poprsí byly pramenem největších rozpaků a svízelů, až konečně nezbývalo než obětovati je nelítostnému kladivu, aby se navrátilo v sádru, z níž bylo pošlo —

S jakými city opouštěli jsme my mladí Novoměstské divadlo, když po závěrečném holdování Shakespearovi opět a opět vyzdvihovaná opona naposled padla a konečně všechno další tleskání a volání marné zůstávalo — to dnes tak živě si připomínám, jako kdyby se to bylo událo včera. Avšak sděliti nadšení to pouhým prostým slovem nejen věrně, ale i čtenářstvu po uplynutí tří desetiletí dokonale srozumitelně, jest mi nemožno. Za to myšlenky, které se v hlavách našich rojiti počaly již na cestě z divadla domů, stále se rozvinovaly, vyjasňovaly a během časů i zkušenostmi stvrzovaly, až ustálily se v názor o době a úkolech jejích uměleckých, z něhož alespoň něco málo hleděl jsem vložiti do této vzpomínky. Umělecká beseda zásadám, jež ovládaly ji v době bujarého mládí, v době slavnosti Shakespearovy, věrna zůstala přes všechny druhdy dosti bouřlivé proměny časové, a koho dnes ještě příklad Hálkův, Nerudův, především pak Smetanův nepoučil o zdravosti zásad těch a o jejich blahodárném působení na naše národní umění — s tím marně hádali bychom se o cestách a cílech našeho ruchu uměleckého.

Jiní, snad i jinde a jindy, zaznamenávati budou další podniky a úspěchy Umělecké besedy a nepominou ani některých krušných jejích zápasů o bytí. Právem budou poukazovati k vlivu, jejž kdysi měla na kritiku českou, k plodným podnětům, jež dávala písemnictví našemu — také myšlénka „Poesie světové“, jíž nejnověji opět ujala se Akademie česká, vznikla v literárním odboru besedním. Budou vypravovati o přerozmanitých koncertních podnicích jejích: o skvělých „Abonentních koncertech“ Smetanou řízených, o Procházkově smíšeném sboru a jeho produkcích posvátné hudby klassické, o četných večerech komorních a historických až k nynějším „koncertům populárním“. Budou konečně vykládati, jaké zásluhy získala si Beseda oživením a udržením památky Václava Levého a rozšířením obrazů Jaroslava Čermáka v tisících a tisících výtisků po všech vlastech českoslovanských… Mně zdálo se býti záhodno, promluviti pouze o památném prvním kroku, jejž spolek ten na dráze své tak šťastně vykonal oslavou Shakespearovou a při němž do popředí uměleckého ruchu našeho vstoupil muž, jenž pro Uměleckou besedu měl význam největší. Čím po více než deset let byl Hálek odboru literarnímu, tím po dobu skoro dvojnásobnou byl Smetana odboru hudebnímu: jeho dobrým geniem, jenž nevýslovně sympathickou osobností svou neméně než svými skutky uměleckými byl zárukou, že cesta, po níž za mistrem kráčeli jeho ctitelé, byla pravou. A přidávám bez rozpaku: kdyby Umělecká beseda kromě plnění běžných povinností svých nebyla dokázala ničeho jiného, nežli že v některých dobách nejkritičtějších, kdy na všech stranách proti mistrovi se útočilo, bývala takořka jedinou nedobytnou tvrzí družiny Smetanovy, měla by spravedlivý nárok na čestný list v dějinách českého umění, popsaný zlatými slovy vděčného uznání.