Povídky o českých umělcích/Vyhnanec

Povídky o českých umělcích Karel Václav Rais
	Vyhnanec	Moc umění

Údaje o textu
Titulek:	Vyhnanec
Podtitulek:	(Václav Hollar)
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 1–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Hollar
Související na Wikidatech: Václav Hollar

Bylo chladné ráno březnové. Studená mlha choulíc se ulicemi londýnskými, přilínala k oknům zachmuřených domů.

V chudém obydlí ve čtvrti Westminsteru na prostém lůžku ležel stařec jistě sedmdesátiletý. Hlava jeho, ač oči byly v ní zapadlé a tvář hubena, byla krásná, velebná. Dlouhé, měkké šediny splývaly starci kolem lící až k ramenům. Tváře lemovány byly bílými, jemnými vousy. Stařec spal, ale nepokojně; každou chvilku pohnul hlavou nebo rukou a líce se zachvělo.

V jizbě bylo ticho; nábytku v ní mnoho nebylo a co bylo, vynikalo starobou. U zdi stála veliká, hluboká skříně, dveří dokořán otevřených; vnitřek vyplněn byl haldami velikých papírův a knihami.

Dvéře do jizby se pootevřely a nahlédla šedivá hlava příjemné staré paní. Starý muž právě pootevřel oči a spatřiv známou hlavu blaženě se usmál. Staruška přistoupila až k lůžku a hladíc muže po bílých, jemných vlasech, tázala se vlídně: „Spal jsi dobře? Je ti lépe, viď? Teď posnídáš a tak se posilníš.“

„Nebudu snídati, sedřímnu si ještě trochu, je mi tak volně…“ A již přivřel oči. Stařena opět pohladila ho po vlasech a vyšla z jizby. Muž měl oči přivřeny, ale nespal úplně. Polospánek předváděl mu vždy nové a rozmanité obrazy.

Tak zdálo se mu, že stojí na širém návrší a zírá v dol. Vidí veliké město, jež přepjato je lesklou stuhou široké řeky. Nad městem šerých budov, střech špičatých i lomených, vztýčeny jsou mnohé věže temné a zachmuřené. Kolem po návrších zelenají se lesíky a zahrady. Mezi nimi jako pohádkový zámek rozkládá se budova veliká, z jejíhož středu až k nebesům vypíná se štíhlá gotická věž.

„Praha! Praha!“ sípavě zvolal stařec a povznesl hlavy. Otevřel oči, ale vida známé stěny jizby svojí, opět hlavu položil a oči zavřel. Za chvilku viděl nový obraz: V jizbě nádherně upravené spatřil tři osoby. Mezi starším již mužem prosivělých vlasův a vousův a paní ubledlé i smutné tváři, sklání se mladík asi dvacetiletý, pěkně urostlý, kadeří dlouhých a tmavých. Tiskne, líbá ruce — svého otce, matky a pláče.

„S Bohem, otče, maminko —“

„S Bohem, dítě nebohé —“

Stařec na lůžku opět se zachvěl a pootevřel oči. Ten hlas: „S Bohem, dítě nebohé —“ jej probudil; slyšel jej tak zřetelně, jasně, a přece jizba byla prázdna, nikde živé duše.

Opět spatřil Prahu, v ní chrámy a věže. Dvě z nich viděl nejjasněji; byly v čele vysokého chrámu a čněly k obloze jako dvě tmavé, obrovské ruce. Teď se ty ruce natahovaly výše a výše, již dosahovaly ke mrakům, již prorážely oblaky, z nichž najednou vyšlehly plameny jako ze sopky. —

Stařec usedl na loži a přetíral si spocené čelo. Pak podepřel si hlavu o vyhublou ruku a zíral jizbou.

„Viděl jsem domov,“ šeptal si, „na chvilku byl jsem zase doma!“

Choť jeho opět vešla.

„Již zase vzhůru?“ tázala se měkce a sedla při lůžku.

„Byl jsem doma!“ zašeptal stařec a usmál se. Stařena zadívala se naň udivena.

„Doma jsem byl, naši Prahu jsem viděl a v ní otce svého s maminkou, jak jsme se tenkráte loučili. Jsem tak rád, že před smrtí ještě jednou spatřil jsem rodné město; vidíš, jak je mi volněji a veseleji. Tys Prahy nikdy neviděla, leda na obrázku mém, ale čím je bledý ten stínek proti skutečnosti! Až do těch hrozných dob žili jsme tam šťastně a klidně. Pak šel jsem v cizinu, ale ne sám, tisíce jiných šlo se mnou. S hranic naposledy zírali jsme na kolébku svoji, ze které byli jsme nyní vyhnáni. Tak jsme se rozběhli jako stádo, kterému zabili pastýře. Snad všecky kraje Evropy skrývaly české vyhnance.“

Paní tiskla ruku mužovu; jindy byla by jej napomenula, aby se neunavoval dlouhou řečí, ale dnes vidouc, jak mu tvář omládla, oči jak mu září, mlčela a usmívala se.

„Po létech spatřil jsem vlasť svoji ještě jednou, ale nepoznával jsem jí. To nebyly ty naše staré Čechy, změněna byla tvář jejich k nepoznání. Květ lučin a zeleň polí roznesla kopyta koňská, plameny zničily bílé chaloupky, a lid, pokud tam zůstal, chodil jako zmámen, jakoby bloudil krajinou neznámou. Místo otce a matky našel jsem jenom opuštěné hroby, místo známých tváří samé lidi cizí. Utíkal jsem z domova svého jako zoufalec. Ale dnes viděl jsem Prahu, jak bývala za dávna, když blažen žil jsem s otcem i matkou.“

Stařec se zamlčel a zíral do prázdna. Po chvilce obrátil se k stařeně a ovinuv jí kostnatou ruku kolem hlavy, pravil měkce:

„Byla jsi mi dobrou ženou, péčí svojí a úsměvy lásky rozjasňovala jsi temné cesty českému vyhnanci. Tys posilovala ducha mého, aby nezbloudil, ale v práci nalézal útěchy, aby nepotácel se ve prachu, ale povznášel se v říše umění. Hanby jsem vlasti své neučinil, a přijde-li kdy krajan tvůj do luhů našich, nebude moci špatně mluviti o starém Hollarovi. A nyní podej mi „Theatrum mulierum“, ať prohlédnu ještě, co jsem umíval.“

Stařenka slzíc, poslouchala vroucí slova nemocného; ruku mu tiskla a po tváři a šedinách jej hladila. Potom přistoupila ke skříni a vyndavši odtud balík velkých listů, položila jej k posteli. Stařec toužebně sáhl po vrchním a obrátiv jej, zadíval se na rytiny, jež na listě byly provedeny. Upíraje sesláblé oči na mistrnou práci, blaženě se usmíval.

„Umíval jsem to, umíval! A toto vše dílo moje na světě zůstane, až kosti mé dávno budou zpráchnivělé!“ Obracel list po listu a při pohledu na rytiny probíhaly mu hlavou vzpomínky na kraje, které prošel kresle slavné budovy a kroje lidu. Vzpomínal na Porýní, Nizozemí, na bohaté kraje anglické, na Antwerpy i na vzdálenou Afriku. Nenadále se zachvěl. Na listě, jejž právě obrátil, byly kresby a podpisy: česká šlechtična, česká venkovanka, žena pražského kupce, Češka.

Na tyto obrázky díval se rytec jejich Václav Hollar z Prachně, Lövengrünu, Bareytu, s radostí, jakou vítáváme staré, výborné přátely, jichž mnoho roků jsme nespatřili.

V tom ozval se venku divoký hluk. Stará paní postoupivši ke dveřím, zvolala ustrašeně: „Již snad přicházejí! Poberou nám vše, prodají poslední památku a nechají nás bez přístřeší!“ a lomila rukama.

Do jizby vhrnula se tlupa mužův i žen hlučně hovořících, ba hulákajících.

„Hle, tu leží schován; jako krtek před námi zalezl!“

„Čekali jsme dosti dlouho, mistře, přicházíme si konečně pro své!“

Stará choť Hollarova stála při lůžku manželově a ruce majíc sepjaty, prosebně zírala na příchozí.

„Jest den dražby, mistře, a ty si hovíš, jakobys nevěděl o ničem!“

„Postarali se, aby na nás mnoho nezbylo! Vždyť tu nic nemají, leda trošku těch papírův obrázkových!“ křičela silná žena.

„Dluhů nadělali, ale kdo je zaplatí! Hej, lidé, vyberte to haraburdí a vynášejte je do síně, snad přece někdo něco koupí alespoň dětem pro radosť!“

„Stůjte!“ sípavě, všecek se třesa, zvolal nemocný. „Nedotýkejte se listů, na kterých tkví dlouhá práce umělcova!“ Šediny plynuly mu po čele a tvářích, oči svítily mu z důlkův.

„Mohl jsi zaplatiti a nebyli bychom přišli. Chceme jen svoje, ale kam stačí všecko toto zboží na dluhy tvoje. Co nám bude platno, že ostatní vězením odpykáš?“ A již opět hrabivě sahala do skříně.

„Ustaň! Kdež ty rozumíš práci umělcově! Králi vašemu Jakubu i Karlu jsem sloužil, každý list můj zlatem býval placen a ty pravíš, že to vše na dluh můj nestačí? Země vaše pohostinně přijala nešťastného vyhnance, ale teď, když ruka, jež vaši vlasť oslavovala, zemdlela, když jmění vyhnancovo shltil požár, přicházíte, abyste starce na ulici nebo do vězení odvlékli a poklady jeho jako hadry rozkramařili! Ustaňte a nechte mne zemříti; až hrudy mne zasypou, choť má všem vám oplatí!“

Oddychuje prudce, sklesl na podušku. Z hrdla vydral se mu dech těžký a chroptivý.

„Neumírej, neodcházej!“ zaštkala stařičká choť a klesla na lůžko. Věřitelé, tušíce přítomnosť smrti, mlčky se vytráceli.

Za nedlouho potom skonal Václav Hollar, Čech vyhnanec, výtečný rytec, jenž pro víru svoji v časech bělohorských z vlasti odešel a v cizině docházel slávy a obdivu. Rytiny jeho dodnes jsou slaveny jako díla vzácná.

Václav Hollar skonal dne 25. v měsíci březnu r. 1677. a pochován na hřbitově svatomarkétské kaple ve Westminsteru londýnském.

Nad jednou ze starých podobizen Hollarových napsána byla následující slova, jež umělce nadšeně slaví:

„Ithačan, jenž spatřil mnoho měst a mravů národních, důstojný jest tvých, Homere, strun; kdo však vypodobnil mravy lidské a města, tam dostačí sláva vlastní. Kdož tolik viděl, našel pěvce slepého; kdož tolik utvořil, vlastním proslavil se zrakem. Věčně budeš žíti, Hollare, vystaviv si sám z kovu pomník, kterýžto nikdy nezanikne.“