Povídky o českých umělcích/Nám pěje lid!

Povídky o českých umělcích Karel Václav Rais
Z české školy	Nám pěje lid!	Primice u sv. Havla

Údaje o textu
Titulek:	Nám pěje lid!
Podtitulek:	(Josef Slavík)
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 50–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Slavík, Autor:Niccolò Paganini

Krásně je v tom českém Středohoří! Homolovité vrchy nesoucí na temenech svých zříceniny zdí, ve kterých rozléhával se český hlahol, ve kterých řinčely meče i ostruhy českého panstva — zachmuřeny dívají se do vzdálených rovin, jakoby se jim stýskalo, jakoby toužily… Oj, nenadarmo jsou zachmuřeny — a ty lesy hluboké po stráních jejich nadarmo chladí jim skráně, šepotají dojemně i hučívají bouřlivě. V tichých údolích bělají se domky vesnické, hrčí bystřiny, ve kterých prohánějí se ušlechtilí pstruzi; po stráních a dolinách žloutnou pole klasnatá, mezi nimiž pestří se šátky, bílé rukávy a sukně pracujících. Krásně je v tom českém Středohoří…

V horkém srpnu r. 1830. vyjeli si z lázní teplických dva muži do českého Středohoří. Východ rděl se teprve purpurově a nad lesy plynula lehká mlžina… Vozík bystře ujížděl po silnici, již v podvečer skropil tichý deštík. Milo bylo a lahodno. Proto časně za jitra vyjeli, aby pěkný kousek shlédli a přece s večerem byli zase v Teplicích.

Staršímu z obou mužů bylo viděti jen oči, jinak všecek zahalen byl do velikého kožichu, potaženého modrou látkou. Na hlavě, přikrčené do huňatého límce, přitaženu měl sametovou čepici, dobře podšívanou. Malá očka těkala mu v levo, v pravo jako zářivá očka myší. Nemluvil — bál se chladu, vždyť mladšímu se zdálo, že soudruh i v tom kožiše zimou se tetelí.

Ten mladší jinak si v pěkném letním ránu liboval! Klobouk měl v klíně a na odkryté hlavě vlály mu černé měkké kučery; jako mák rděly se mu kulaté, vlídné tváře, z nichž vyhlížely dvě veliké, tmavé oči. Lehký letní kabátec rozhalil, tak že viděti bylo čistou, jemně žehlenou košili a široký hedvábný nákrčník.

Nemluvil také, ale potichu jemně si popěvoval. Čile ohlížel se na všecky strany, až se soused několikráte nepokojně zavrtěl, jakoby mu to bylo nepohodlno. Koníci vesele a jaře uháněli, vozka bičem lehce popraskoval. Několikráte i bujně zapráskal, ale kožišatý pán pokaždé jej přímo úzkostně zakřikl.

Teprve když slunce hezky vysoko vyplovalo, vytáhl zimomřivec čepici výše a hlavu z kožicha vystrčil. Měl křídově bílé líce, jež po tvářích, pod nosem a na bradě lemovaly nedlouhé, ale husté, zkroucené vousy. Nos měl dlouhý, zahnutý a ta malá černá očka zdála se nyní ještě pichlavější. Kolem uší a v týle houpaly se mu vlnité chumáče černých vlasův.

„Siberie, hotová Siberie!“ zahovořil kožišatý cestující. „Nic nevozím s sebou do světa, ale bez tohoto nábytku bych se přece jenom do Němec nevydal.“

Mluvě o nábytku, zatřásl tlustými rukávy svého kožichu. Již i prsty ukázal. Byly to prsty podivuhodné, sněhověbílé, dlouhé a tenké. Pohrávaje jimi natahoval a skrucoval je až k smíchu.

„Ale vždyť zde nejsme v Němcích!“ usmívaje se pravil mladší.

„Ba nejsme, vždyť je tu samý Němec!“ odvětil starší tenkým hláskem, a divný, mrazivý, jaksi potupný úsměv zkřivil mu rty. Mluvil po francouzsku a mladší mu touže řečí odpovídal.

„Počkejte jen ještě nějakou chvíli a dokáži vám, že nejsme v Němcích!“

Opět ujížděli mlčíce. Krajinky se střídaly, jedna druhé pěknější.

V dáli vystupovaly pěkné modré vrchy, některým jako koruna seděla nad čelem temná zřícenina. Údolí bylo čím dále širší — přijížděli do rovin. A tu již po stráních viděti bylo hloučky lidu pracujícího. Sekáči rozpřáhali se a hrabicemi zajížděli do hustého žita; na hlavách měli široké klobouky proti slunci; bílé rukávy košile se jim klátily. Sehnutým odběračkám a žnečkám pestřily se šátky, kazajky i sukně barvami skoro všemi.

„Nuže, není to jiný lid než tam v Němcích? Tu nemají ty uzounké brslenky, sametové kazajky a špičaté otřapečkované čapky! A do lící trochu jen jim pohlédněte — nejsou tak do špičata a jak se usmívají!

Mladík mluvil vroucně a nadšeně. Ale starší nejevil veliké účasti po horoucích slovech, zíral stále tak mrazivě.

„Nemám lidu rád — je mi protiven — protiven z duše — —“ po chvilce spíše jako sám sobě povídal.

Mladší udiven slovům těm naslouchal.

„Jen poslyšte, vždyť lid ten také jinak mluví!“ hovořil nadšenec, jakoby byl nelibosti sousedovy nepozoroval.

„Poslouchám — jak mluví?“

„Po česku, vždyť jsme tu v Čechách!“ radostně pravil mladík.

„Máte tu podivnou zemi, hned mluvíte tak, hned onak, na vsi česky, v městě německy! Ale již mne mrzí, že jsme vyjeli. Vozík drkotá a mráz láme klouby!“

Mladík hlasitě se zasmál.

„Což vy se smějete, jste také z těch medvědův, ale já zvykl jsem rájům!“ hněvivě pravil starší.

„Nám rájem jsou tyto krajiny! Vizte, tam jsou zříceniny naší slávy!“ mladík rozohněn k výšinám ukazoval.

„Znám slávu jenom jednu — slávu svých houslí!“ tence z úst vypustil nespokojenec.

„Což vaše vlasť?“ mladík otázal se a upjatě zíral na souseda.

Ten jen rukou do prázdna zamávnul a rameny pokrčil.

„Znám jen své umění!“ krátce odpověděl. „Jemu celý svět jest vlastí.“

„Také já mu žiji! Ale ze srdce proudí to do smyčce i do prstů; čím srdce se chvěje, tím aby housle plakaly, si žádám. A pronikne-li zvuk struny mé světem, kéž tuší svět, že je to zvuk ze země málo známé, země nešťastné!“

Mladý umělec chvěl se a oči mu zavlhly. Starší poslouchal stejně chladně.

Lid na poli pracující vida kolem ujížděti neznámé, ustával od práce a zíral za nimi. Mladík pokaždé jim rukou zakýval, někdy i hlasitě zvolal: „Pomáhej Pán Bůh!“

Lid děkoval hlasitě, mužové klobouky kývali.

Staršímu se to tuze nelíbilo, usmíval se potupně.

Po poledni opět k severu obrátili. Jenom dvakráte zastavili, aby pojedli; ale nikde pod střechu nezašli, jenom na vozíku hodovali. Starší umělec vždy všecko vozíval s sebou, jen aby do venkovské hospody zajíti nemusil. Vše se mu tu protivilo. Teprve při parném slunci svlékl kožich. Prahubená postava jeho byla oděna v černý, ošumělý fráček; ruce teprve teď se řádně ukázaly. Dlouhé byly a tenké!

Mladší stále si tu vyjížďku dnešní pochvaloval, byl všecek rozjařen, starší stále se mračil.

Sluníčko zářilo jasným úsměvem, a skřivani zpívali plnými hrdélky.

II.

U hraběnky Vratislavové shromážděna byla veliká společnosť. Veškeré panstvo, meškající v Teplici, bylo pozváno.

Salón zářil světly, jež plnými paprsky odrážela se o všecku tu lesklou nádheru stěn. Čilý hovor proudil sálem. Hovořeno francouzsky a německy, českého slovíčka nebylo tu slyšeti ani jediného.

Všickni čekali nedočkavě. Její Milosť převzácnou zábavu chtěla poskytnouti hostem svým. Byl tenkráte v Teplici muž, o němž zvučely světem zprávy podivné, neuvěřitelné. Ital Paganini, Janovan rodem, podivem plnil nejslavnější hlavy hudebnické. Podivný mužík! Kdo jej spatřil, usmál se! Kdo o něm slyšel, vrtěl hlavou! Čaruje prý na houslích!

A jaké tajemné byly o něm zvěsti. Dlouhá léta byl prý ve vězení, proto je tak bídný, tak hubený, zimomřivý. Dali mu prý do vězení pro zábavu housle a na těch hrával celé Boží dny, dlouho do noci. Struny praskaly — ale muž vězeň hrával dále — na třech, na dvou, na jedné…

Proto prý je na každé struně zvlášť i na všech dohromady čarodějníkem!

Tedy jako náš český Dalibor! —

Byl prý z rodiny prachudobné, ale pilnosť jeho byla obrovská…

Panstvo bylo nedočkavo, toužený nepřicházel.

„Vždyť prý ráno vyjel? Kdo ví, zda se vrátil, snad schválně zajel, umělci dělávají rádi drahoty!“ pravil kdosi ve společnosti.

„A nerad prý jezdí! To ten Čech jej vyvábil a my jistě marně čekáme!“

„Ale Čech je zde — vizte, tamto již v zadu usedl!“

Všickni okolní obrátili se do zadu a zírali na muže statného, silného a velikého, který velikýma tmavýma očima rozhlížel se sálem.

„Je tu již týden, ale neslyšela jsem, že by byl zahrál!“ pravila dáma ve společnosti přední.

„Kdo — Nicola Paganini nebo Slavík?“

„Paganini — kdož o Slavíka by se staral!“

„O učitelova syna z Hořovic!“

„Je prý vzácným umělcem!“ starý jakýsi pán promluvil.

Dáma divně se usmála.

„Paganini teď již nehraje mimo koncerty. Říká prý, že dosti se nahrál pro sebe, teď že hraje jen pro jiné. Kromě koncertů na housle nesáhne, jsou prý mu protivny!“ opět kdosi ze společnosti vykládal.

„A hraje z paměti!“

„Not pro housle s sebou nevozí — aby mu jich nikdo neopsal!“

„Se žádným nemluví!“

„Nic ho netěší!“

V tom u dveří povstal šum, a mezi panstvem prodíral se mužík hrbatý, nepatrný, nesa v levé ruce odřenou skřínku na housle.

„Nicola Paganini!“ zašumělo sálem.

Paganini doběhnuv do čela sálu vystoupil na místo vyvýšené a rychle nad stolcem, drahým kobercem přikrytým, rozevíral starou truhličku.

Vyndal tmavé housle, ne příliš úhledné.

Potom přistoupil ku předu a neukloniv se ani poněkud, spustil.

V sále bylo okamžitě ticho jako v údolí za černé noci.

Struny zazvučely. Ne — to nebyly struny, to byly staré varhany ve vysokých, tajemných klenbách chrámových. Vážně, z hluboka plynuly tony z malého, neúhledného nástroje. Mužík oděný ve fráček ošumělý a ve spodky, jež měly nohavice sahající až na paty, jakoby byl bez ducha; jen ty dlouhé ruce se hýbaly. Malá, černá očka měl zavřena.

Z vážných hlubokých akordů vyletěl nenadále divý proud, jakoby družina vichrů, vypuštěná ještě kdesi v dáli, ale blížící se… Letěly blíže a blíže, hučely, jásaly a kvílely přepodivně… Prsty umělcovy létaly po strunách, ohýbaly se divně a divně. Teď v ty rozvášněné vichry zazvučel zvonek; tichý a klidný hlahol jeho pronikal do všech srdcí. Teď to byl ptáček — zvonící, cvrčící… Paganini hrál, akordy plynuly výše — ale palec umělcův, zahnutý od strany struny nejhlubší ke struně nejtenčí, zvonil na ni večerní, vážný zpěv. Ukolébavku tichoučkou, dojemnou!

Zase veselý křepot jásal z houslí a opět jako stony umírajícího.

Klidnou, vážnou hymnou ukončil. Nepokloniv se položil housle na stůl a drobným krůčkem spěchal do zadu, kde zahlédl známou tvář Slavíkovu.

Sálem zněl hřímavý, dlouhý potlesk. —

„Jsem všecek uondán!“ tence pravil Slavíkovi.

Český houslista teprve teď hlavu pozdvihl. Stále slyšel ty kouzelné housle z dílny Stradivariho.

Teď vřele stiskl ruku Paganiniho. Byla ledově chladna.

Ještě dvakrát hrál Paganini; pokaždé nové čáry prováděl.

Jednou jen na nejhlubší struně divy prováděl, jindy beze smyčce pouze prsty ruky pravé s houslemi zpíval, opět z houslí vyluzoval zvuky jako sbor fléten andělských.

Když pak skončil, a hraběnka Vratislavová k němu přistoupila, aby jménem vznešeného posluchačstva stiskla mu ruku, vyvýšil se tenký umělec na špičky a cosi do ucha jí šeptal. Hned paní hostící ke Slavíkovi zamířila.

„Jménem svým, společnosti své vznešené i vzácného hostě svého prosím vás, abyste také svým uměním nás potěšil!“ pravila.

Slavík se jemně uklonil a postoupil k oknu. Tam ležely jeho housle, milá to památka od hraběte z Vrbna, jenž v rodných Hořovicích, uměním mladého houslisty nadšen, vtiskl mu je do rukou.

Mladý umělec chvěl se jako Paganini, když ráno jeli do českého kraje.

Skromně vystoupiv uklonil se a housle položil k hrdlu.

Jako Paganini neměl not a v té mladé hlavě vířilo to jako v hustém českém lese. Kdo ví, proč Paganini právě v této chvíli chtěl jej slyšeti!

Kdo ví, proč po skvělém úspěchu svém volal na kolbiště umělecké mladíka, jenž nejméně se toho nadál.

Bylo opět ticho — všecka srdce tepala nedočkavě.

Srdce těch, již s výše útrpně dívali se na umělce českého, tepala arciť jinak, než srdce řídkých přátel jeho, kteří sami umění jeho neznali dokonale. Starý pán, jenž prve tak vážně o Slavíkovi se zmínil, třásl se horečně.

Pokojně a vážně zasáhl Slavík do strun.

Hluboká, mírná píseň temnými, ale určitými akordy plynula sálem.

Posluchači ucítili v žilách něco prapodivného — jakoby se čel jejich dotknula milá a drahá hlava jemným polibkem.

Byla to jako píseň dávno mrtvých otců…

Ze zbožného počátku přicházela do divého žalu, bolestného pláče…

Teď vmísily se v to zvuky naříkavé jako pláč beznadějný.

Ale z podivného víru vyplývaly jásavější zvuky — pojíce se klidně v prosté, čisté, dojímavé písně.

Posluchači nedýchali…

To český luh k nim promluvil — český, tichý, utrápený luh to zpíval písněmi svého lidu.

Píseň za písní lila se z houslí. Kdo jaktěživ písní těch neslyšel, jakoby byl dávno je znal, spojoval s nimi to, co ústa lidu při nich praví a čeho housle srozumitelně říci nemohly.

A teď chvěla se klenbou tichoučká ukolébavka, jak matička česká v chaloupce dítě své uspává.

Opět hlahol dětí na stráni pasoucích — nyní žaloba opuštěných — zase jásot ženců — pak jako srdcelomný nářek lidu nad zemí nešťastnou — a to vše skončilo jako hlahol zvonů vánočních, sezvánějících naději s věrou… Slavík ukončil. V sále bylo ticho hluboké…

Ale umělec neslyšel, že ruce se nehýbou — cítil vše, co housle promluvily.

Panstvo netleskalo — bylo zčarováno. Po tvářích kanuly slzy. Vedle samého jeviště stál Paganini… Během hry Slavíkovy se tam přikradl.

Po té mrazivé, bílé tváři jakoby se byla leskla rosa.

Teď přiskočil ke Slavíkovi a objal jej horoucně.

V téže chvíli již bouřný tleskot zazvučel sálem.

Vše hrnulo se ke Slavíkovi. Starý pán byl u něho prvý a ruku jemu tiskna volal: „Vinařický měl pravdu, když mi vás velebil, ale což jsou slova proti tomu všemu,“ volal.

„Co jste to hrál, Slavíku, Il Dolce, Il Dolce, co jste to hrál?“

„Že vzdělanosti nemá náš lid, cizozemci, mluvíte;

Jakž? vy musíte lidu zpívati, nám pěje lid.“

Tak Slavík vesel odpověděl.

„Nám pěje lid!“ jásal starý pán. „Vinařický bude míti radosť!“

„Kdože to skládal?“ volal Paganini.

„Náš lid, náš český lid, jejž ráno jsem vám okazoval!“ odpověděl Slavík.

Pozdě v noci ruku v ruce se Slavíkem Paganini odcházel. Všecko panstvo oběma ruku tisklo.

Druhého dne odjížděl Paganini z Teplic. Jeda žírným krajem českým hlavu z kožichu vystrkoval, aby poslechl píseň letící s polí.

Vzpomínal na dálný svůj domov — na slunnou Italii…

„Je pozdě — pozdě“ — pravil si — „mé umění nemá již a nebude míti vlasti — jak nešťasten jsem proti Slavíkovi…“ A znova zahalil se do tlustého kožichu.

Také Slavík téhož dne pospíchal k domovu, k rodným Hořovicům. Tam čekaly jej milé hlavy, dobrý otec, věrná matka, bratři, sestry, známí a ty krásné okolní stráně, vzdálený Žebrák s Točníkem, starý Valdek a hluboké lesy, v nichž skrývají se tajemní duchové veliké, bývalé české slávy…