Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/7

Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol
6	7

Sedmá kapitola a poslední.

»A, vítám vás! Proč pak dráždíte psy?« řekl pan Matouš, uviděv pana Antonína, protože s panem Antonínem nikdo jinak nemluvil než žertem.

»Aby všichni poscípali! Kdož je dráždí?« odpověděl pan Antonín.

»Není pravda!«

»Věru pravda. Zve vás pan Petr Fedorovič k obědu.«

»Hm!«

»Věru, tak pěkně vás dává zvát, že se ani nedá vypovědít. Což pak, prál, se mně pan Matouš vyhýbá jako nepříteli? Nikdy nepřijde ani pohovořit ani trochu posedět.« Pan Matouš si pohladil laloch.

»Jestliže pan Matouš ani teď nepřijde, nevím, prál, co si mám pomyslit: jistě má na mne nějaký úmysl. Prosím vás, pane Antoníne, přemluvte pana Matouše. — No což, pane Matouši, pojďme! Sebrala se tam výborná společnosť.« —

Pan Matouš se počal dívat na kohouta, jenž, stoje na výstupku, ze vší sly naparoval hrdlo.

»Kdybyste věděli, pane Matouši,« pokračoval horlivý deputovaný, »jaké jesetřiny, jaké čerstvé jikry panu Petrovi poslali!«

Tu pan Matouš obrátiv hlavu, počal pozorně poslouchati. To dodalo deputovanému smělosti.

»Pojdme pak honem! Je tam také pan Tomáš Řehořovič! Nu což pak?« přidal, vida, že pan Matouš pořád leží na svém místě.

»Což? Půjdem nebo ne?«

»Nechci.«

Toto »nechci« porazilo pana Antonína: on již myslil, že jeho horlivé přesvědčování úplně pohnulo tímto jinak poctivým mužem, ale zatím uslyšel odhodlané »nechci«.

»Proč pak nechcete?« zeptal se skoro s mrzutosti, která se na něm nejevívala než velmi zřídka, ani když mu házeli na hlavu zapálené papírky, čím se zvlášť rádi vyráželi sudí a pan komisař.

Pan Matouš si šňupnul.

»Jak chcete, pane Matouši; ale nevím, co by vám bylo v cestě.«

»Nač bych tam chodil?« promluvil konečně pan Matouš, »bude tam ten loupežník.« — Tak vždycky nazýval pana Matěje. »Bože spravedlivý! A dávno-li…«

»Na mou duši, že nebude; jak je Bůh nad námi, nebude! Ať mne zrovna na tomto místě hrom zabije!« odpověděl pan Antonín, který byl v stavu zaklínati se desetkrát za hodinu. — „Pojďme, pane Matouši!«

»Však není pravda, pane Antoníne! On tam je!«

»Na mou duši, na mou duši není! Ať z toho místa zdráv neodejdu, je-li tam! A sami posuďte, nač bych lhal? Aby mi ruce a nohy uschly; což, ani teď mi nevěříte? Ať pojdu zrovna zde před vámi! Aby ani otec ani matka má ani já neuzřel království nebeského! Ještě nevěříte?«

Pan Matouš na tomto dušování zúplna přestal a poručil svému komorníku v neohraničeném kabátě, přinésti šaraváry a ankínový kazakin.

Silně jsem přesvědčen, že popisovati, jak pan Matouš oblékal šaraváry, jak mu namotali na krk šátek, a naposled oblekli kazakín, který pod levým rukávem praskl, by byla věc zcela zbytečná. Dost, že se po celý ten čas udržel v slušné mírnosti ducha, a ani slova neodpovídal na páně Antonínovy návrhy, co mu dá za jeho turecký pytlík.

Zatím společnosť netrpělivě očekávala rozhodné okamžení, v kterém se zjeví pan Matouš a vyplní se přec jednou všeobecná žádosť, aby se tito dva řádní mužové smířili; mnozí pokládali skoro za jisté, že pan Matouš nepřijde. Ba sám komisař se vsázel se šilhavým panem Matějem, že nepřijde, a jenom proto se neshodli, že šilhavý pan Matěj žádal, aby vsadil onen svou postřelenou nohu, a on své šilhavé oko, — za co se komisař rozmrzel, a společnosť se potichu smála. Žádný ještě nesedl za stůl, ačkoli již dávno odbila jedna hodina, doba, o které v Mirohradě i v nejslavnějších pádech dávno již obědvávají.

Jedva se pan Antonín ukázal ve dveřích, hned ho v okamžení všickni obstoupli. Pan Antonín na všechny otázky odkřikl jedním rozhodným slovem: »Nepřijde.« Sotva že to vyřkl, již se krupobitím domluv, nadávek, a může být i šňupek strojili obsypat jeho hlavu za nepodařené vyslanství: ale tu se najednou otevřely dvéře a vstoupil pan Matouš.

Kdyby se ukázal sám satanáš neb umrlec, nespůsobil by takové omámení celé společnosti, v které ji pohroužil neočekávaný příchod páně Matoušův. A pan Antonín chytiv se za boky, div smíchy nepuknul radostí, že tak ošidil celou společnosť. Ať si již je jak chce, jenom to bylo skoro všem pravdě nepodobno, že by se byl pan Matouš za tak krátký čas mohl obléci, jak sluší na šlechtice. Pan Matěj právě nebyl v pokoji: vyšel nevím již proč.

Zpamatovavši se veškeré publikum přijalo účastenství ve zdraví páně Matoušově, a vyjevilo své potěšení, že se rozšířil v tlouštku. Pan Matouš se s každým líbal a říkal: »Jsem velmi povděčen —«

Zatím boršťová vůně zavanula po pokoji a polechtala příjemně nosy vyhladovělých hostů. Všecko se valilo do obědnice. Růženec paní rozhovorných a mlčenlivých, suchých a tlustých soukal se ku předu, a dlouhý stůl se zapestřil všemi barvami.

Nebudu popisovati jídla, která byla u stolu. Nic se nezmíním ani o mniškách v kyselé smetaně ani o utribce, kterou podávali k boršti, ani o krocanu se švestkami a hrozinkami ani o tom jídle, které bylo na vzhled velmi podobno botám namočeným v pivě, ani o tom, které jest labutí písní jistého starodávného kuchaře, ani o tom, které se podalo na stůl oblité výstřelkovým ohněm, co velmi těšilo, ale také strašilo dámy. Nebudu mluviti o těchto jídlech, protože se mně mnohem více líbí jísti je než rozšiřovati se o nich v řečech.

Panu Matěji velmi zachutnala ryba, přistrojená s křenem. On se bedlivě dal do tohoto užitečného a sytného díla. Vybíraje tenouninké kostičky kladl je na talíř, a jaksi náhodou vzhlednul naproti. Tvorče nebeský! Jak to bylo divno! Proti němu seděl pan Matouš. V témž okamžení vzhlédnul také pan Matouš!…

Ne!… nemohu!… Dejte mi jiné péro! Péro mé je slabé, mrtvé, s malým rozskřipcem na takový obraz. Obličeje jejich vyrazivše na sobě omámení, učinily se jako zkamenělé. Oba uviděli tvář dávno známou, ku které bys nechtěje přistoupil jako k neočekávanému příteli a podal pikslu, řka: Poroučejte aneb Smím-li prosit, neporoučíte-li? Ale při tom také byla táž tvář strašná, jako zlé znamení.

Pot se lil s pana Matěje i s pana Matouše. Přítomní všickni, co jich bylo za stolem, oněměli a nespouštěli očí s bývalých přátel. Dámy, které až posavad byly vhloubeny v dosti zábavnou a důležitou rozmluvu o tom, jak se mají kapounovati kuřata, najednou přestaly. Všechno utichlo. Byl to obraz hodný ruky velikého umělce.

Konečně pan Matěj vyndal šátek a začal smrkat, a pan Matouš ohlédnuv se dokola pozastavil se očima na otevřených dveřích. Komisař hned zpozoroval jeho úmysl, a poručil zavříti dvéře pevněji. Tu oba přátelé počali jísti a již ani jednou se nepodívali jeden na druhého.

Jak jen se skončil oběd, zdvihli se oba bývali přátelé s míst a začali hledati čepice, chtějíce uklouznouti.

Tu komisař mrkl, a pan Matěj, ne ten pan Matěj, ale druhý, se šilhavým okem, postavil se panu Matoušovi za záda, a komisař zašel za pana Matěje, i počali je oba strkati od zadu, aby byli sťuknuti do hromady a nevypuštěni dříve, pokud by si nepodali ruce.

Pan Matěj, totiž šilhavý, strčil pana Matouše, ačkoli trochu šikmo, přece však dosti zdařile k tomu místu, kde stál pan Matěj: ale komisař vzal direkci tuze stranou, protože nikterak nemohl opanovati svou svévolnou pěchotu, neposlouchající tenkrát žádného komanda a jako na neštěstí odskakující velmi daleko a zcela na jinou stranu (co snad také bylo tím, že bylo u stolu mnoho rozličných likérek), takže pan Matěj upadl na dámu v červených šatech, která se ze zvědavosti přiblížila až do prostředka.

Tento počátek neznamenal nic dobrého. Přece však sudí, aby věc byla napravena, vstoupil na místo komisaře, a vtáhnuv do nosu všechen tabák s vrchního pysku, odstrčil pana Matěje na druhou stranu. Tato jest v Mirohradě obyčejná methoda smíření: je trochu podobna hře v míč. Jak sudí strčil do pana Matěje, hned se pan Matěj, šilhavý, opřel vší silou a strčil pana Matouše, z kterého se pot lil jako deštová voda s odkapu. Ačkoli se oba přátelé silně zpouzeli, přece byli sťuknuti dohromady, protože obě dějné strany dostaly znamenité posilnění od ostatních hostů. Pak je obstoupili těsně se všech stran, a nechtěli pustiti dříve, pokud by se neodhodlali podati si ruce.

»Pro Boha, pane Matouši a pane Matěji! Řekněte na svědomí, proč jste se rozhněvali? Nebyla-li to hlouposť? Nemáte-li z toho odpovídání před Bohem a před lidmi?«

»Já nevím,« řekl pan Matouš, zadychávaje se od unavení (bylo viděti, že by nebyl proti smíření), »já nevím, co jsem uškodil panu Matějovi; proč pak mi podřezal chlív a zamýšlel mne zahubiti?«

»Nejsem vinen ze žádného zlého úmyslu,« pravil pan Matěj, neobraceje na pana Matouše oči, »zapřísahám se před Bohem a před vámi, vážená šlechto, že jsem v ničem neuškodil svému nepříteli. Proč pak mne tupí a ubližuje stavu mému a hodnosti?«

»Čím pak jsem vám ublížil, pane Matěji?« řekl pan Matouš. — Ještě minutka a dávné nepřátelství již by bylo uhaslo. Již pan Matouš sáhl do kapsy, chtěje vyndat pikslu a říci: Poroučejte!

»Snad to není ublížení,« odpověděl pan Matěj, nezdvihaje oči, »když jste vy, milý pane, zneuctili mou hodnosť a jméno takovým slovem, které je zde neslušno vyřknouti?«

»Dovolte, abych vám řekl, přátelský pane Matěji, (při tom se pan Matouš dotkl prstem knoflíku páně Matějova, co ukazovalo úplnou jeho sklonnosť), vy jste se rozhněvali čert ví zač, za to že jsem vám řekl houser.«

Pan Matouš hned pozoroval, že neopatrně jednal, prořekna toto slovo, ale již bylo pozdě; slovo bylo vyřknuto. Všecko se zvrátilo. Když se při vyřknutí tohoto slova bez svědků pan Matěj zapomněl a hněvem rozpálil, že bych žádnému nepřál viděti koho tak rozhněvaného: jak pak nyní, posuďte, milí čtenáři, jak pak nyní, když to vražedlné slovo bylo vyřknuto ve společnosti, za přítomnosti mnoha paní, před nimiž pan Matěj obzvláště rád zachovával slušnosť. Kdyby byl pan Matouš zatočil jiným spůsobem, kdyby byl řekl pták, ale jen ne houser: ještě by se to dalo napravit. Ale tak — všemu konec. On hodil po panu Matoušovi pohled — a jaký pohled! Kdyby k tomu pohledu byla přivtělena moc vykonávající, obrátil by pana Matouše v prach. Hosti porozuměli tomu pohledu, a sami je pospíšili rozvésti. A ten muž, příklad mírnosti, který ani jednu žebračku neminul, aby se jí nevyptal a nepohovořil, vyběhl ve strašné vzteklosti ven. Takovou silnou bouři spůsobují náruživosti! —

Celý měsíc nebylo nic slyšeti o panu Matěji. Zavřel se doma. Truhlu úmluvy otevřel, a z truhly vyndal, což pak? karbovance^[1]! staré dědovské karbovance. A ty karbovance přešly do zamazaných rukou inkoustových dělníků. Proces přišel ke gubernium. A když dostal pan Matěj radostné návěstí, že zítra bude rozhodnut: tu teprve vyšel na světlo a odhodlal se vyjíti z domu. O, je! Od té doby gubernium každodenně oznamovalo, že se zítra proces skončí: po celých deset let.

---

Před pěti lety jsem projížděl skrze město Mirohrad. Jel jsem v ošklivé pohodě. Byl podzimek se smutnovlhkým povětřím, s blátem a mlhou. Jakási nepřirozená zelenost, následek mrzutých, neustálých deštů, pokrývala řídkou sítí pole i nivy, jimž tak slušela jako rozpustilosť starci, jako růže stařeně. Na mne tenkrát měla pohoda (povětrnosť) silný vliv; tesknil jsem, jako ona byla teskliva. Ale při všem tom jsem pocítil projížděje k Mirohradu, že mi silně srdce bije.

Bože, kolik vzpomínek! Dvanáct let jsem neviděl Mirohrad. Tenkrát tam žili v něžném přátelství dva neobyčejní soudruzi. A co již zemřelo znamenitých lidí! Sudí Děmjan Děmjanovič již byl nebožtíkem; pan Matěj se šilhavým okem také již dal tomuto světu s Pánem Bohem.

Vjel jsem do hlavní ulice; všude stály tyčky s přivázaným nahoře věchtem slámy; dělala se jakási nová planérka. Několik chalup zbořili: ostatky plotů a parkánů zoufanlivě trčely. — Byl svátek; já poručil zastaviti před cerkvou (kostelem), a vystoupiv se své rohožkové kybitky, vešel jsem tam tak tiše, že se nikdo neohlídl. Pravda, neměl se kdo ohlédnouti, cerkva byla prázdná, nebyl tam skoro žádný; bylo vidět, že i nejpobožnější se zhrozili bláta. Svíčky v pošmourný, lépe říci nemocný den jaksi byly divně nepříjemny, tmavé sínice byly smutny, oblá okna s kulatými skly zalévala se deštovými slzami.

Vešel jsem do sínice, a obrátil jsem se k vážnému starečkovi s šedivými vlasy. »Dovolte zeptati se, žije-li pan Matouš?«

Tu lampa před ikonou^[2] zahořela prudčeji, a světlo padlo na obličej pana souseda. Jak jsem se podivil, když jsem, patře naň, uviděl známou tvář! To byl sám pan Matouš.

Ale kterak se změnil! »Zdrávi-li, pane Matouši? Jak jste sestárli!«

»Ano, sestárnul. Já dnes byl v Poltavě,« odpověděl pan Matouš.

»Co to pravíte? Že jste byli v Poltavě, v takovém ošklivém povětří?«

»Což dělati? Žaloba…« Při tom jsem nechtěje vzdechl. Pan Matouš spozoroval to vzdechnutí a řekl: »Neračte míti starosť: já mám jistou zprávu, že se proces skončí na budoucí týden, a sice na mou stranu.« Já pokrčil rameny a šel dověděti se něco o panu Matěji.

»Pan Matěj je zde,« řekl mi kdosi, »i on je na klírose.«

Uviděl jsem vyzáblou figuru. To-li pan Matěj?! Obličej byl pokryt vráskami, vlasy zcela bílé, ale bekeš pořád ten. Po prvním pozdravení obrátiv se ke mně s veselým úsměchem, který vždycky tak slušel jeho eso-žaludovému obličeji, řekl: »Mám-li vám sdělit příjemnou novinku?«

»Jakou novinku?« zeptal jsem se.

»Zítra dozajista se skončí můj proces: gubernium mi dalo jistou zprávu.«

Já vzdechl ještě hlouběji, a honem jsem spěchal poroučet se, protože jsem jel ve velmi vážné záležitosti, a sedl jsem do kibitky.

Vyzáblé koně známé v Mirohradě jménem »kurjerských« poskočili, působíce kopyty, bořícími se v měkké bláto, zvuk nepříjemný sluchu. Déšť se lil jako s konévky na žida sedícího na kozlíku, a zakryvšího se rohožkou. Vlhkosť mne projala naveskrz. Smutná rohatka s budkou, v které invalid zašíval své popelavé dlouhošosaté brnění, pomalounku se protáhla mimo mne. Zase táž rovina, místy rozrytá, černá, místy zelenavá, zmoklé kavky a vrány, jednotvárný déšť, slzivé zakabonělé nebe…

Mrzuto na tom světě, pánové!

---

1. Karbovanec: tak jmenují v Malorusku, zvláště židé, stříbrné rubly.
2. Ikona, svatý obraz.