Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem/5

Pověsť o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem Nikolaj Vasiljevič Gogol
4	5	6

Pátá kapitola,

v které se vykládá rozhovor dvou vážených v Mirohradě osob.

Sotvaže pan Matěj zařídil hospodářství a vyšel podle obyčeje poležet pod přístřeším: k nevyslovnému podivení svému uviděl červenati se něco ve dvírkách.

Byly to červené výložky policejního komisaře. Pan Matěj si pomyslil: dobře že přišel pan Petr pohovořit! Ale náramně se podivil, vida, že komisař jde velmi zčerstva a hází rukama, co se stávalo velmi zřídka.

Na kabátě měl komisař osm knoflíků; devátý, který se mu utrhl o procesí při posvěcení chrámu před dvěma lety, ještě posavad drábové nemohou najíti, ačkoliv se každý den při raportě ptává: našel-li se knoflík. Těchto osm knoflíků měl posazených tak, jak báby sázejí fazule, jeden na levo, druhý na pravo. Na levou nohu byl ve vojně postřelen, a proto pokulhávaje házel ji tak daleko na stranu, že tím kazil skoro všechno namáhání pravé nohy. Čím čerstvěji pracoval ve své chůzi, tím méně mu jí ubývalo; a proto měl pan Matěj, než došel komisař k přístřeší, dost času pohroužiti se v důmínky, proč asi tak prudce rozhání rukama. Tím více ho to zanímalo, protože se zdála být věc nevšední důležitosti, neboť měl komisař také svůj nový kord.

»Vítám vás, pane Petře!« zkřikl pan Matěj, který jak již povědomo, byl velmi zvědav, a nikterak nemohl přemoci svou netrpělivosť, vida, jak komisař sice míří na výstupek, ale přece ještě nezdvihá očí vzhůru, a pořád se hašteří se svou pěchotou, která se nikterak nemohla jedním rázem dostati na schodek.

»Dobrý den přeji milému příteli a mnohováženému panu Matějovi,« odpověděl komisař.

»Prosím, račte sednout. Unavili jste se, jak vidím, protože vám raněná noha vadí…«

»Noha?!« křiknul komisař, hodiv při tom po panu Matěji jeden z těch pohledů, jakými hledí obr na trpaslíka, učený pedant na tancmistra; přitom vyzdvihl levici a bouchnul jí o zem.

Tato však srdnatosť se mu špatně vyplatila; neboť se celý jeho corpus zavrávoral, a nos ťukl do zábradlí; ale moudrý dohlížitel nad pořádkem, aby to na sobě nedal znáti, hned se narovnal, a hmátnul do kapsy, jakoby jenom chtěl vyndavat pikslu.

»Já vám pravím o sobě, nejmilejší příteli a mnohovážený pane Matěji, že já jindy dělával jiné marše. Ba, na mou duši, dělával! Ku příkladu za časů vojny 1807. roku… Ach, já vám povím, jak jsem přelezl přes plot k jedné krásné Němkyni.« Při tom pan komisař zamhouřil jedno oko a usmál se po všech čertech šelmovsky.

»Kde jste dnes ráčili chodit?« zeptal se pan Matěj, chtěje panu komisaři vskočiti do řeči a přivésti ho tím dříve ku příčině návštěvy; jemu by se bylo velmi chtělo, zeptati se, co mu asi pan komisař chce povědít, ale co výborný znatel spůsobů cítil sám neslušnosť takové otázky: tedy se musel sebrati a počkati, až se komisař sám rozhovoří, anoť mu zatím srdce tuze silně tlouklo.

»A dovolte, já vám povím, kde jsem byl,« odpovídal pan komisař, »přede vším však vám musím říci, že dnes máme překrásný den.« —

Při těchto slovech pan Matěj skoro již umíral.

»Ale dovolte,« pokračoval komisař, »já k vám dnes přicházím z důležité příčiny.« Tu páně komisařova tvář a postava vzaly na se tuž starostlivosť, s kterou se dobýval na výstupek.

Pan Matěj se vztýčil, a třásl se jako v zimnici, a nezameškal podle obyčeje svého otázati se: »Jaká pak? důležitá? snad že důležitá?«

»No, račte vidět: přede vším osměluji se doložiti vám, milý příteli a mnohovážený pane Matěji, že vy… s mé strany já, račte vidět, já nic, ale vůle zemského řízení tomu chce: vy jste se provinili proti obecně zavedenému pořádku.«

»Co to pravíte, pane Petře? Já vám nic nerozumím.«

»Prosím vás, pane Matěji, jak byste mi nerozuměli?

Vaše vlastní dobytče odvleklo velmi důležitý císařský spis, a vy pak ještě můžete říci, že mi nic nerozumíte!«

»Jaké dobytče?«

»S odpuštěním říci, vaše vlastní zrzavá svině.«

»A což já toho vinen? Proč úřední sluha nezavírá dvéře?«

»Ale, pane Matěji, vaše vlastní dobytče; to snad jste přece vinni?«

»Pěkně děkuji za to, že mne ke svini rovnáte.«

»No, takového já nic neřekl, pane Matěji, Bůh ví neřekl! Račte rozsouditi na čisté svědomí sami: beze vší pochybnosti bude vám známo, že je podle vůle zemského řízení zakázáno ve městě, tím pak více v hlavních ulicích probíhání nečistých dobytčat. Řekněte sami, není-li to věc zakázaná?«

»Bůh ví, co vy to mluvíte. Toť je asi věc, že vyšla svině na ulici!«

»Dovolte, povědíti vám, dovolte, dovolte, pane Matěji, to nikterak nemůže býti. Což dělat? Řízení zemské tomu chce: my musíme vykonávat svou povinnosť. Nehádáme se, že vybíhají někdy na ulici, ba i na náměstí slepice a husy, rozumíte, slepice a husy; ale o sviních a kozlech jsem dal ještě v předešlém roce nařízení, nepouštěti jich na veřejná místa, které nařízení jsem také tenkrát poručil přečísti, ústně, v shromaždění přede všemi, veřejně.«

»Ne, pane Petře, nevidím nic, kromě toho, že mně jen pořád, jak můžete, chcete dělat mrzutosti.«

»No, toť nemůžete říci, nejmilejší příteli a mnohovážený pane, že bych já vám chtěl dělat mrzutosti. Vzpomeňte si sami: já vám neřekl ani slovíčka předešlý rok, když jste vystavěli střechu, o plný loket vyšší než ustanovená míra. Naopak: já dělal, jakobych to byl zcela ani nespozoroval. Věřte, nejmilejší příteli, že ani nyní bych já docela, tak řka… tento… ani… ale má úřední tento… jedním slovem povinnosť žádá, abych hleděl na čistotu. Posuďte sami, když najednou na hlavní ulici…«

»Jděte mi s vašemi ulicemi; každá bába tam jde vyhodit, co nepotřebuje.«

»Dovolte povědíti, pane Matěji, vy sami mne urážíte. Pravda, to se někdy stává, ale větším dílem jenom u plotu, za kůlnami nebo komorami, ale aby se na hlavní ulici na náměstí potloukala soupraší svině: jak pak to může…«

»A což pak to škodí, pane Petře, vždyť je svině stvoření boží.«

»Pravda. To celý svět ví, že jste vy, pane Matěji, člověk učený, znáte vědy a ostatní rozličné předměty. Já jsem se ovšem neučil žádným vědám: psát jsem se počal učit v 30. roce svého stáří. Vždyť já, jak vám povědomo, počal sloužit sprostým vojákem.«

»Hm,« řekl pan Matěj.

»Ano,« pokračoval komisař, »v 1801. roku jsem byl v čtvrté setnině 42. mysliveckého pluku poručíkem. Setninným komendantem u nás byl, jestliže račte vědět, kapitán Jeremějov.«

Při tom pan komisař zapustil prsty do piksly, kterou pan Matěj držel otevřenou, a žmolil tabák.

Pan Matěj odpověděl: »Hm!«

»Ale má povinnosť,« pokračoval pan komisař — »jest vykonávat vůli představených. Vite-li, pane Matěji, že každý, odcizivší v úřadě císařský spis, padá jako každý jiný přestupník pod kriminál?«

»Tak dobře to vím, že, jestliže chcete, ještě vás naučím. Tak to zní o lidech, ku příkladu, kdyby vy jste ukradl spis; ale svině, dobytče, stvoření boží!«

»Všechno stejno; zákon praví: vinen z odcizení… prosím, poslouchejte pozorně: vinen! Tu se neoznačuje, aniž vykazuje ani stáří ani pohlaví ani stav; tedy se mi zdá, že i dobytče může býti vinno. Dělejte, co chcete, vaše vůle: ale dobytče musí být, pokud se nevyřkne kárný rozsudek, odevzdáno k policii, jakožto rušitel pořádku.«

»Ne, pane Petře,« odpověděl chladnokrevně pan Matěj, »to se nestane.«

»Jak chcete; já ale musím jednati podle předpisů zemského řízení.«

»Co, vy mne strašíte? Jistě pro ni chcete poslat jednorukého vojáka; já ale poručím kuchyňské bábě sprovoditi ho pometlem, poslední ruku mu přerazí.«

»Já se s vámi nebudu hádat, v takovém pádu, jestliže ji nechcete dostavit k policii, udělejte, jak vám libo; zapíchněte ji, jestli chcete k Vánocům, dejte do komína, aneb tak snězte. Jenom bych vás prosil, jestliže budete dělat jitrnice, pošlete mně páreček těch, co u vás tak mistrovsky dělá Anka z krve a sádla. Moje Agrafénka je tuze ráda jí.«

»Jitrnic, poroučejte, pošlu!«

»Velmi vám budu povděčen, milý a mnohovážený příteli! Teď dovolte ještě slovíčko: já mám od sudího, jako též ode všech našich známých nařízení, smířiti vás, jak říkáme, s přítelem vaším panem Matoušem.«

»Jak? S tím neotesancem? Smířiti se s tím hrubiánem? Nikdy! To se nestane, nestane!« Pan Matěj byl při tom neobyčejně odhodlaného ducha.

»Jak vy chcete,« odpověděl komisař, častuje obě dírky tabákem, »já vám nemohu radit, avšak dovolte povědíti: vidíte, teď jste v hněvu, a když se smíříte…«

Ale pan Matěj začal mluviti o chytání křepelek, což obyčejně dělával, když chtěl něco zamluviti. A tak pan komisař beze všeho pořízení musel odtáhnouti, odkud přišel.