Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Popelka s kouzelným proutkem

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Hadí korunka	Popelka s kouzelným proutkem	Nemoudrý Hasan

Údaje o textu
Titulek:	Popelka s kouzelným proutkem
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 89–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Bohatý jeden vdovec měl jedinou dceru, jižto velice miloval a vše, čeho si přála, jí dával, poněvadž neznal většího blaha nad spokojenosť dcery své.

„Otče, dej mi šat vyšívaný stříbrem,“ pravila jednou dcera, „dám ti zaň hubičku.“ Brzo potom dostala šat, otec pak políbení.

„Dej mi šat zlatem vyšívaný, otče,“ pravila opět brzy po tom dcera, „dám ti dvě hubičky.“ Také toto přání její bylo vyplněno.

„Otče. obstarej mi šat, posázený démanty,“ pravila dcera zase, „pak ti dám tři hubičky.“

„Dostaneš ho,“ řekl otec, „ale já zchudnu.“

Otec opatřil oděv, dcera objala ho a políbila třikráte volajíc: „Nyní, otče nejmilejší, dej mi kouzelný proutek, budu vždy nejhodnější dcerou tvou a naplním každé tvoje přání.“

„Milé dítě,“ pravil otec, „takový proutek nemám a nebude také snadnou věcí jej dostati, avšak pokusím se o to, bych učinil tebe blaženou.“

Otec vydal se na cestu, i vzal s sebou poslední majetek svůj, a hledal proutku kouzelného. Dostal se daleko do cizí země, kde slyšel o starém čaroději, že má kouzelný proutek. Šel tedy k němu, i tázal se, zač by prodal proutek ten.

Čaroděj pravil: „Proutek tento nelze koupiti za peníze, nýbrž, kdo jej chce koupiti, musí dáti zaň duši svou a život, neboť zemře třetího dne po uzavření kupní smlouvy.“

„Dobrá,“ řekl otec, „pro dítě své nelituji té oběti,“ i zapsal se do knihy a čaroděj vydal mu proutek. Otec na cestě domů utratil poslední zbytek svého jmění, ale nedbal toho, jen když mohl vyplniti přání dcery své! „Dobře bude, umru-li,“ myslil sobě, „neboť ona by sobě přála ještě více, a já nemoha její přání splniti, byl bych nešťasten.“

Dcera měla velikou radosť, když obdržela proutek.

Ale po třech dnech měla nové přání. Slyšelať o krásném princi v daleké zemi, i přála si míti jej manželem.

„Milé dítě,“ pravil otec, „dal jsem ti všecko, co jsem měl, a za kouzelný proutek obětoval jsem život, ba i duši svou. Opustím tebe a musíš sobě sama opatřiti prince, jehož sobě přeješ. Žij blaženě a vzpomeň si někdy též na mne.“

To řka skonal a dcera oplakávala jej upřímně.

Když zaplatila pohřeb, nezbylo jí pranic; také neměla příbuzných.

Oblekla se do šatů všedních, vzala šaty své stříbrné, zlaté a démantové, pak proutek kouzelný, i přála si býti u zámku, ve kterém bydlil onen princ.

Náhle povznesla se do vzduchu a za malou chvíli ocitla se v hustém parku a spatřila na blízku zámek. Proutkem svým udeřila do nejsilnějšího dubu i přála si, by v něm byla skříň, do níž by uschovala šaty své a pak komůrka, ve které by se mohla obléci. — To se hned stalo.

Potom přestrojila se za hocha i šla do zámku a sice do kuchyně, kde nabízela služby svoje kuchaři.

„Dobrá,“ pravil tento, „budeš kuchtíkem, rozděláš vždy ráno oheň a budeš pečovati o něj přes den. Pak budeš cíditi milost pánu princovi šaty a boty.“

Dívka konala pilně svoje povinnosti a za několik dní uzřela prince, jenž přinesl do kuchyně ptáka, kterého byl zastřelil, aby jej upekla. Princ byl sličný velice, postavy krásné, tak že dívka k němu pocítila mocnou lásku. Byla by ráda se k němu přiblížila, ale nebylo to možno.

Za krátký čas slyšela, že v blízkém zámku bude svatba, že bude trvati tři dny a že princ bude hostem.

Všecko běželo do zámku toho a popelka žádala kuchaře za svolení, by směla také jít se podívati na tanec. Kuchař jí to dovolil, načež ona šla ku známému dubu, oblekla se do šatu stříbrného a zhotovila si povoz, v němž jela do zámku. Když vešla do tančírny, podivili se všichni její kráse. Princ si ji hned oblíbil a tančil s ní.

Za hodnou chvíli zmizela a vrátila se domů.

Princ pohřešil ji záhy a vyptával se na ni, a když mu nikdo nemohl podati zprávy žádané, stal se velice nevrlým.

Kuchař přinesl princovy boty do kuchyně a naříkal si, že princ jest mrzut velice. Popelka vycídila boty tak, že kocour se v nich zhlédl a políbiv se v zrcadle, způsobil skvrnu na botě. Když kuchtík přinesl boty princovi, zpozoroval ten hned skvrnu, chopil botu a hodil ji kuchtíkovi na hlavu, křiče: „Naučím tě cíditi boty, ničemo!“

Večer jel princ zase do plesu a popelka s dovolením kuchařovým odebrala se do své komůrky a oděla se šatem zlatým, utvořila si povoz a jela do zámku. Když vešla do síně taneční, běžel jí vstříc princ a hned ji vedl k tanci. Potom se jí vyptával na mnohé věci, mimo jiné, odkud že jest. Se smíchem odvětila popelka: „Z Bothodína.“

Asi za hodinu zmizela opět a princ ji hledal marně, i ptal se po ní; avšak nikdo jí neznal.

Princ tázal se tajného rady, který byl s ním na plesu, kde jest místo nebo zámek Bothodín?

Rada se uklonil řka: „Vaše výsosti — to místo — jest — jest — toť bída — právě mi to nepřipadá. Jest vskutku místo nebo zámek toho jména? Kde pak by asi byl, Jasnosti?“

Princ obrátil se k němu zády a bručel mrzutě: „Platím mu pět tisíc zlatých ročně — a chlap ten ani neví, kde jest Bothodín. — Toť věru hrozné.“

Druhého dne ráno byl princ ještě mrzutější, a když oblekal kabát, uzřel na něm poskvrnku i volal, aby mu přinesen byl kartáč.

Popelka běžela k němu s kartáčem, ale princ byl tak rozhněván, že jí vytrhl kartáč z ruky a hodil jej po ní řka, by šaty podruhé byly lépe cíděny.

V poslední večer svatebního veselí spěchalo zase všecko do zámku a princ odjel tam také. Kuchtík prosil opět za dovolení a kuchař zabručel: „Inu, jdi si, ty zvědavý kluku.“

Popelka oblekla šat démantový, vsedla do vozu a jela do zámku. Princ tančil jen s ní a tázal se jí, jak se nazývá. Ona mu odpověděla: „Anerosa Kartačovic.“

Princ divil se tomu jménu, ale pravil konečně: „Ať jsi kdokoli, tu jest můj snubní prsten. Mocí toho jsi mou nevěstou.“

Popelka se ulekla, avšak vzpamatovala se rychle a zmizela.

Princ spěchal a poručil, by jeho povoz ji stíhal, ale marně. Popelka mu zmizela zase a poněvadž tanec tentokráte trval dlouho, bylo hnedle ráno a popelka neměla kdy by se převlekla, pročež hodila přes sebe honem šat všední a běžela do kuchyně.

Princ, který jel za povozem popelčiným uzřel, že jest na blízku svého zámku i divil se tomu a byl nevrlejší, nežli kdykoli před tím.

„Náš princ jest náramně mrzut!“ pravil kuchař kuchtíkovi svému, když přišel do kuchyně. „Musíme mu rychle uvařiti nějakou dobrou polévku, nebo čokoládu — honem rozdělej oheň.“

Snídaně byla uvařena, popelka hodila do ní princův prsten a kuchař odnesl snídaní.

Princ nalezl na dně šálku prsten i zvolal: „Kdo byl tak časně již v kuchyni?“

„Nikdo, Jasnosti, nežli já a kuchtík můj,“ řekl kuchař.

„Pošli mi sem toho kuchtíka,“ velel princ, a když popelka přišla, pohledl na ni princ bystře, ale šat všední zahaloval její krásu. „Pojď sem,“ velel princ, „učesej mne, kadeřník můj dosud spí.“

Popelka poslechla, vzala hřeben a česala bujný a krásný vlas princův. Princ prohlížel její všední šat, jenž byl na některých místech vetchý a děravý, tak že bylo viděti lesk ukrytého pod ním nádherného šatu démantového.

„Ó, poznávám tebe, milenko moje,“ zvolal princ radostně, „nyní jsi moje na vždy a já tvůj.“

Při tom ji objal a políbil.

Brzo potom konala se svatba. Nevěsta vyžádala si od ženicha milosť.

Hodný kuchař, jenž osvědčil se k ní tak laskavým, stal se rytířem a dědičným číšníkem princovým. To mu bylo vhod velice, nebylo mu již třeba vařiti a pokrmy strojiti, a když slavila se svatba, přinášel, ozdoben odznaky své důstojnosti, sám na stůl pokrmy novým manželům.