Polní hospodáři

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Polní hospodáři
Autor: Karel Starý
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 10–13.
Licence: PD old 70

Vidíte tam pod mezí tu nevelikou šikmou díru do země, před níž leží země čerstvě vyhrabaná a pevně utlapaná? To je vchod k residenci hospodáře, jemuž lidé v Čechách říkají sysel. Je časně z rána, a co neviděť budou žně; proto také našeho občana není doma, a marně bychom se namáhali, kdybychom jej nyní svou návštěvou chtěli poctiti. Vyhledáme si jej raději na poli při práci; však asi daleko není.

Hle, tu jest, a nikoli sám, nýbrž ve společnosti choti své a četných vzrostlých dětí, které z lásky a vděčnosti drží se posud otce a matky. Zastihli jsme celou rodinu právě snídající na kraji pšeničného pole. Nu, co škodí — „dobré chuti!“ Zdá se, že zrna pšeničná jsou již dosti šťavnatá; neboť vidíme všechny členy rodiny co nejhorlivěji v práci zabrány. Někteří prohryzují při zemi tuhá stébla, aby se skácela jako stromy v lese a klasy aby k zemi se schýlily; jiní pochutnávají si již na sladkých zrnech, a zase jiným, jak se zdá, znechutily se již klasy; neboť se ohlížejí po jiných pamlscích.

A co jde pánům syslům nejlépe pod vousy? Choutky jejich bývají rozličné a řídí se dobou roční. Na jaře bývají křehké rostlinky a kořínky řepíku nebo pampelišky nejmilejší jejich pochoutkou; později sbírají jahody, berouce také za vděk kouskem zelí, ždibcem jetele neb i konečně listím řebříčkovým a kláskem jitrocelovým; dostane-li se jim náhodou ptačí vejce pod nos, ani jím nepovrhují; na podzim pomáhají rolníkům kliditi obilí a po žních sbírají po zemi zrní, které se vytrousilo z klasů přezrálých.

Celkem nemá sysel huby mlsné, a potřeby jeho vezdejšího živobytí nejsou neskrovny, ačkoli strká nos často i tam, kam ho nezvali. Jen ta prožluklá zima dělává mu mnoho vrtochův, a náš hospodář musí chtěj nechtěj schraňovati, snášeti a činiti zásoby, sice by pozdě bycha honil. Sysel sice nejtužší zimu tvrdě prospává a nepotřebuje potravy; ale na jaře, když se probouzí ze spánku zimního a pole jsou ještě pusta, velmi zle by bylo chuďasovi, kdyby špižírny jeho nijakých zásob potravních nechovaly. A proto každý sysel, jakožto rozšafný hospodář, odnáší na podzim přebytky plodin polních ve svých torbách do podzemních skrýší, aby nemusil zubů sušiť, až přijdou zlé časy.

Prozatím však naši syslové ještě nepomýšlejí na to, aby snášeli potravu, a žijí bez starosti den ode dne. Přihledněmež opět k nim, kterak si počínají. Každý drží potravu oblíbenou velmi slušně v předních tlapkách, maje tělo napolo vztýčeno; po jídle utře si slušně hubu a leckterý také hlavu předníma nožkama; potom věnuje delší dobu úpravě svého těla, hladě a líže kožich svůj, aby na něm bylo vše v pořádku. Kožíšek syslí nevyniká sice velikou nádherou, ale za to je pevný a do štrapací jako udělán; na hřbetě převládá barva žlutošedá s rezavými tečkami, spodek pak těla je částečně bělavý a částečně rezavě žlutavý. Všechny tyto barvy nejsou ovšem ani vzácné, ani lesklé; ale sysel přizpůsobuje se jimi tak velice půdě, na které žije, že člověk, nemá-li velmi bystrého zraku, velmi nesnadno rozeznává sedícího sysla od hroudy hlíny. Věc tato, ač na pohled nepatrná, je syslu dosti důležita; jest mu přirozenou obranou proti všelikým nepřátelům. — Nyní na blízku něco šustlo; mžikem přestala matka a vůdkyně celé tlupy klásek rozbírati a pánkujíc pohlíží napjatě v tu stranu, odkud se dotekl šramot sluchu jejího. Vůbec syslice, obklopena jsouc syslaty, dává na jevo velikou ostražitosť a pečuje o ně s velikou láskou mateřskou; napomíná, varuje i kárá mláďata z lehkovážnosti a nezkušenosti jejich, učí je pánkovati, potravy hledati, v nebezpečenství hvízdati a k danému znamení horem pádem utíkati nebo vrhati se v těsné díry, kdež nalézají bezpečné útočiště. Proto také synové i dcery závodí důkazy vzorné vděčnosti ku své matce, chovajíce k ní plnou důvěru a povinnou uctivosť; z téže příčiny drží se také matky až k době podzimní, a teprve když se přiučili řádně požadavkům svého občanského povolání, roztrhne se svazek rodinný, a členové jeho rozcházejí se na všechny strany, nechtíce býti déle na obtíž matce starostlivé. Každý založí si vlastní krb, vyhrabaje si někde pod mezí nebo v mírném svahu pahorku zhloubí metru až dvou díru, kterou na konci rozšiřuje v komoru mající asi 30 cm v průměru. Obydlí toto není ovšem hrubě krásno; ale sysel umí je tak slušně urovnati a měkkým senem vystlati, že mu nikterak netřeba za ně se styděti, nehledíc ani k tomu, že je v něm od větru a mrazu úplně chráněn. Také chodba k podzemnímu brlohu jest velmi rozumně vedena, majíc jen velmi mírný spád a všelijak jsouc prohýbána a křivolaká, aby příval nemohl způsobiti spáči nemilé lázně; kromě toho přidělává si každý sysel ku komoře malý výklenek čili sklípek a hledí jej naplniti obilím, luštinami, klásky jitrocelovými a jinými potravinami.

Blíží-li se konečně zima, sysel zavře se ve svém obydlí, ucpe hlavní chodbu, vyhrabe kolmo do výše až k samému povrchu zemskému těsnou troubu, aby mohl vnikati vzduch potřebný k dýchání; potom schoulí se v klubko a spí, jest-li zima tuha, až do budoucího jara; pakli jest teplota zimní nestálá, probuzuje se sysel často, trávě ze zásob na podzim snesených. Někdy se také stává, že je zima velice deštiva, a tu vnikává voda syslovi až do ložnice, která se chuďasovi proměňuje ve smutný hrob.

Nezastihne-li však sysla pohroma, prorazí na jaře nejprve troubu větrní až na povrch půdy a teprve potom, nastřádanou potravou poněkud jsa zotaven, jme se vyklizovati hlavní chodbu; jest-li počasí teplé, počne hned živobytí nové a veselé, hledě předkem posilniti své tělo, dlouhým postem zimním až na kosť vychrtlé.

V měsíci květnu rodívá se v podzemním útulku šest až osm hezounkých syslat, kterých máti ošetřuje co nejpečlivěji; tato nimrata jsou zvířátka prostomilá a poskytují všelijaké kratochvíle tomu, kdo je náhodou z hnízda vybere. Sysel chycený a v kleci uvězněný počíná si dosti rozumně; již po několika hodinách odevzdává se zcela do vůle svého pána a spřátelí se s ním; svou mírnou, čilou a přítulnou povahou způsobuje opravdivé potěšení každému milovníku zvířat.

Vlastí syslovou je celá východní Evropa; i v Čechách zdržuje prý se více na pravém, nežli na levém břehu Vltavském. Škoda, kterou způsobuje člověku, není přílišná, a sysel ji nahrazuje částečně svým chutným masem, jakož i dobrou kožišinou, která se hodí za podšívky do kožichův. Ačkoli jsou lasice, kuna jakož i draví ptáci syslu nepřátely velice krutými, před nimiž jest se mu míti na pozoru, bývá přece člověk jeho nejúhlavnějším pronásledovatelem. Lidé lapají sysly do tenat a pastí, vykopávají je ze země, vyhánějí nebohé také vodou z děr, usmrcujíce je pomocí psů, ve kteréžto honbě mívají zvláště kousaví pinčové neobyčejné zalíbení. Jest-li podzemní brloh obydlen čili nic, venkovští hoši poznávají tím způsobem, že staví před otvor stébla slámy křížem; jsou-li stébla druhého dne proražena, je to znamením, že se zdržuje v doupěti posud syslík, jemuž lovci hledí dostati se na kobylku.