Politika vědou a uměním/Politika vědou

Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab
	Politika vědou	Politika druhem činnosti

Není snad slova, jehož by se ve veřejném životě častěji užívalo a zneužívalo, než slovo politika. Proto máme-li o politice vědecky jednati, musíme především o tom se dohodnouti, co politikou nazývati chceme.

Slovo „politika“ označuje dva rozdílné okruhy zjevů. Jednak určitou skupinu vědomostí, jednak určitý druh činnosti. Při tom během dějin možno stopovati, že obojí tento okruh časem se zužuje. Pokud především jde o politiku jako určitý okruh vědění, krylo slovo toto původně všechny poznatky, vztahující se na stát. Tedy nejen to, co snad dnes více méně politikou nazýváme, nýbrž i okruhy vědní, které od dob prvních pěstitelů vědecké politiky v samostatné vědy se rozvinuly. Pod názvem „politika“ shrnuty jsou tu poznatky o něž dnes všeobecná i specielní státověda se dělí se sociologií, filosofií práva, národním hospodářstvím, a všeobecnou i speciální vědou správní, i vědou finanční. Jak patrno, jest to velmi značný okruh různorodých věd, jejichž společným znakem jest toliko, že se vztahují na společenský život ve státě.

Nutno tedy především pokud možná jasně okruh dnešní vědy politické oproti okruhu těchto příbuzných věd ohraničiti. Společenský život ve státě můžeme dvojím způsobem pozorovati a vědecky zpracovávati. Buď totiž se ptáme, jak tento společenský život jest utvořen, anebo se ptáme, jak by utvořen býti měl, aby vyhovoval oněm úkolům, v jejichž splnění vidíme vlastní jeho smysl a podstatu. Podle toho vědy o společenském životě ve státě můžeme děliti ve dvě velké skupiny. Totiž ve vědy popisné či ontologické a ve vědy předpisné, či nomothetické. Pokud jde o popisné vědy, můžeme opět především se omeziti na určitý stát jako jedince, a pracovati o popisu tohoto individua. K tomu důležitou pomůckou nám bude zeměpis, dějepis a statistika dotyčného státu, s jejichž pomocí můžeme popisovati jednotlivé typické zjevy ve státě, jako život zemědělský, dělnický, zločinnost, majetkové poměry a pod. Druhá možnost jest, že konkretní stát nepokládáme za individuum, nýbrž za jeden z cele řady exemplářů státu, a snažíme se o to, abychom jasně vystihli, co různým státům jest společného, a čím i proč se liší. Jak patrno, jest první způsob pozorování průpravou k tomuto druhému a naopak jasné vystižení zvláštností konkretního státu není dobře myslitelno bez těchto všeobecných poznatků o státech vůbec. Tak vedle konkretních věd o státě máme vědy abstraktní, jako, pokud o státní moc jde, všeobecnou státovědu, pokud o hospodářský život jde, národní hospodářství, pokud o opatřování prostředků nutných k plnění státních úkolů, všeobecnou vědu finanční, pokud o formy výkonu státní moci, všeobecnou vědu správní atd. Všechny tyto abstraktní i konkretní vědy mají to společné, že cíl svůj vidí v přesném, pokud možná, vystiženi skutečnosti. V tom tedy podobají se vědám přírodním, a, jako přírodní vědy snaží se poznatky své vyvrcholiti ve všeobecně platné zákony, tak také tyto specielní popisné vědy společenské jeví více méně snahu, nalézti všeobecně platné zákony společenského dění, jejichž souborem by byla filosofie společnosti, čili sociologie.

Zákony, s nimiž sociologie pracuje, jsou tedy zákony popisné, vystižení pravidelností v dění společenském.

Pod vlivem rozvoje věd přírodních převládlo v druhé polovici devatenáctého století mínění, že jedině toto přírodovědecké pozorování zasluhuje čestného názvu vědy, a že každá snaha po tom, aby individuum si uvědomilo, jak společenský život by uspořádán býti měl, jest nevědeckou fantasií, ne-li hříčkou vážného myslitele nedůstojnou.

V poslední době však toto přeceňování přírodovědeckých method ve zkoumání sociologickém poznenáhlu ustupuje. Zda tu spolupůsobí poznatek, že ani přírodní vědy, jakmile živým organismem zabývati se počnou, se neobejdou bez teleologického pozorování a hodnocení, na tomto místě rozhodnouti nelze. Jisto jest, že objektivismus věd sociálních sice dovedl utlumiti, nedovedl však potlačiti vědomí individua, že třeba by v celku sociálním se ztrácelo, přece v sobě chová síly, jimiž na budoucí utváření se společnosti působiti může. Všeobecné pak hnutí myšlenkové, směřující k subjektivismu a individualismu, charakterisující počátek XX. století, vyneslo v poslední době zase na povrch cenění oněch věd, jež snaze člověkově po zlepšení jeho osudu by snad pomoc poskytnouti mohly, totiž společenských věd nomothetických.

Význam těchto věd lépe si uvědomíme, přihlédneme-li ke vědám, jež zaujímají zvláštní místo mezi společenskými vědami ontologickými a nomothetickými, totiž k vědám právním. Jejich předmětem jest právo jako soubor jistých norem, upravujících lidské jednání. Právo tedy samo o sobě jest již produktem nomothetické činnosti ducha lidského, poněvadž nám neukazuje, jak lidé jednají, nýbrž jak by jednati měli. Tyto normy lidského jednání nejsou z pravidla výsledkem nějakého vědeckého uvažování, nýbrž vznikají z potřeby doby a místa asi podobně, jako jiné projevy a nástroje sociálního bytí, na př. umění, řeč nebo písmo. Má tedy právo dvojí tvář, jsouc jednak měřítkem pro hodnocení lidského jednání, jednak kulturním produktem sociálním daného národa v dané době. Podle této dvojí tvářnosti práva možno vědu právní zařaditi i mezi vědy ontologické i mezi vědy nomothetické. Náležíť mezi vědy ontologické, pokud vidí svůj cíl v přesném vystižení smyslu daného práva, po případě, pokud se snaží (ve všeobecné pravovědě) vystihnouti zákony vzniku, trvání nebo zániku práva vůbec nebo té neb oné instituce právní. Věda právní však jest také vědou nomothetickou, ne tak proto, že se zabývá nomothetickými zjevy, jako proto, že musí, má-li praktickému svému úkolu vyhověti, tyto zjevy, právní předpisy a instituce, hodnotiti, a o tom soud si utvořiti, které právní předpisy jsou účelné, které nikoliv a jakými jinými by tyto neúčelné právní předpisy nahraženy býti měly. Věda, jež takto kriticky právními zjevy se zabývá, a jež pro tuto kritiku povšechně platné hodnotní stupnice stanoviti se snaží, jest filosofie právní. Jest tedy filosofie právní nomothetickou vědou společenskou, zabývající se hodnocením zjevů, do okruhu práva spadajících. Jest na první pohled patrno, že tato věda nevyčerpává celý okruh nomothetického pozorování společnosti, právě tak, jako všeobecná pravověda nevyčerpává celý okruh ontologického pozorování společenského života. Vzahujíť se obě jen na ty zjevy, jež právními předpisy jsou upraveny. Okruh těchto zjevů jest ovšem v různých dobách různý. Nikdy ale nemůže právo vztahovati se na všechny společenské zjevy a upravovati je pro všechny časy a místa. Máme tedy jak při popisu tak při hodnocení práva vždy před sebou jen určitou stránku společenského života, jež, třeba by ku poznání společnosti byla sebe důležitější, nestačí sama ani k tomu, abychom si utvořili přesný obraz o společenském životě, ani, abychom jej ve všech směrech správně hodnotili.

Jako tedy v ontologickém pozorování společenského života vedle všeobecné pravovědy máme popisné vědy, zabývající se společenským žitím, aniž naň hledí očima platného práva (národní hospodářství, finanční vědu atd. atd. a sociologii) tak v okruhu nomothetických věd společenských jest ohromná skupina poznatků o tom, jak i mimo okruh platného práva společenské vztahy lidské by upraveny býti měly. Tak docházíme k prozatímnímu vymezení politiky, jako oné nomothetické vědy společenské, jež zabývá se hodnocením společenských zjevů, neomezujíc se na hodnocení platného práva.