Politika vědou a uměním/Politika, stát a právo

Politika vědou a uměním Jaroslav Kallab
Politika druhem činnosti	Politika, stát a právo	Politika vědou, či uměním?

Ať v tom neb onom smyslu o politice mluvíme, vyjadřujeme slovem tím vždy jakési působení na cizí vůli; a sice působení tím charakterisované, že cizí vůle má se přizpůsobiti vůlí jednajícího, ať pak dobrovolně, nebo nedobrovolně, ať ustupujíc síle rozumových důvodů nebo podléhajíc násilí nebo lsti. Předpokládá tedy politika rozpor snah a vůle, jenž opět jest výsledkem rozporu zájmů. Politika právě jest překonáváním tohoto rozporu, jeho vyrovnáváním buď tím, že v konečném jednání jen jedna ze soupeřících vůlí, jeden z odporujících si zájmů rozhoduje, nebo že kompromisem obě soupeřící vůle na třetí se sjednotí, jíž pak oba odporující si zájmy aspoň částečně k platnosti přijdou.

Takovýto rozpor zájmů nutně vzniká tam, kde více individuí trvale na určitém území jest usazeno a kde kulturní vývoj dospěl k dělbě práce, jejímž následkem jest vzájemná závislost individuí. Na tomto stupni vývoje by byl život vůbec nemožný, kdyby lidstvo nebylo tisíciletým vývojem si vytvořilo formu společenského bytí, umožňující vzájemné vyrovnávání soupeřících zájmů. Touto formou, společenský život umožňující, jest stát. Stát jest totiž forma společného života většího počtu osob na určitém území, umožňující život tím, že poskytuje možnost tvorby vůle pro všechny rozhodné a uskutečnění této vůle. Jen podřízením individuelní vůle pod kollektivní vůli jest možné spolužití (a tedy na určitém stupni vývoje život druhu „člověk“ vůbec), poněvadž jen takováto kollektivní vůle zaručuje vyrovnávání soupeřících vůlí individuálních. Slovem „kollektivní vůle“ nechci ovšem tvrditi, že by pro stát bylo podstatným kollektivní usnášení se o tom, co za vůli státu v daném případě má platiti. Chci tím jen označiti, že musí ve státě býti orgán, ať pak individuum nebo skupina osob, nebo veškerenstvo členů státního společenství, jehož projev vůle je pro všechny závazný, má platnost vůle společné. Jest tedy pro stát dvojího třeba: společné vůle a společné moci, obojího jako podmínky společného života lidského. Dalším kulturním vývojem tvoří se ovšem jednak uvnitř státu, jednak i přes hranice jednotlivého státu nové, státu podobné společenské celky, jako antické familie, církve, ve feudálním státě soubory poddaných pozemkové vrchnosti, v moderním státě hospodářské organisace výrobců, dělníků, konsumentů nebo organisace k snazšímu dosažení jistých kulturních cílů, spolky a pod. Nemá-li se však stát rozpadnouti, musí oproti těmto společenským celkům uhájiti svou suverenitu, totiž společnou vůli a moc s konečnou platností urovnávati rozpory zájmů jednak mezi těmito sociálními celky, jednak mezi nimi na jedné, a jednotlivými občany na druhé straně. Jest ovšem možno, že stát některou část této své pravomoci přenese na některý jiný společenský celek, tím však toliko učiní tento celek v naznačeném směru svým orgánem a má vždy aspoň teoretickou možnost dotyčnou pravomoc na jiný orgán přenésti.

Z toho jest již patrno, že stát pojmově jest nejvyšším společenským celkem potud, že nutně v něm ztělesněna jest kollektivní vůle a moc rozpory zájmů mezi individui s konečnou platností vyrovnávati. Kdo tedy chce působiti na utváření se vztahů mezi lidmi, musí se o to snažiti, aby nabyl vlivu na tvoření se této kollektivní vůle a na výkon této kollektivní moci.

Mluví-li se tedy v obecné mluvě o politice rodinné, spolkové, stavovské, církevní vedle politiky státní, nutno míti na mysli, že tu užívá se slova „politika“ jednou v širším, jednou v užším slova smyslu. V širším slova smyslu jde při politice o určité vyrovnávání vzájemně se křížících zájmů, o konečnou úpravu vztahů mezi lidmi, mající umožniti jejich společnou existenci. Co do směru činnosti není tu tedy rozdílu, mluvíme-li o politice rodinné, spolkové, církevní atd. nebo o politice státní. Jest tu ale podstatný rozdíl co do dosahu činnosti. Neboť, poněvadž stát jest oním sociálním organismem, jehož vůle s konečnou platností mezi soupeřící zájmy zasáhnouti může, a jenž má orgány k tomu zřízené a uzpůsobené, aby tuto vůli provedly, jest dosažení vlivu na tvoření této vůle a na výkon této moci nejvyšším dosažitelným cílem člověka, jenž politicky činným býti chce, jest politickou činností κατεξοχὴν a proto, mluvíme-li o politice, mluvíme především o politice státní a míníme tím činnost, směřující k tvorbě státní vůle a k uplatnění státní moci. Tím máme vysvětleno, proč politikou v přední řadě nazýváme určitou činnost za stát a ve jménu státu.

Zbývá nám ještě odůvodniti, proč uvnitř této činnosti rozeznáváme dále činnost politickou a činnost právní nebo zákonnou.

Viděli jsme, že vlastní úkol státu spočívá v tom, aby vyrovnáváním soupeřících zájmů individuí nebo vnitrostátních společenských celků umožňoval život a vývoj lidský ve společnosti. Jest tedy vlastní úkol státu nikdy nesplnitelným ideálem. Neboť kde jest společenský život, tam jest nutně rozpor zájmů, a stát, podstatou svou o to usilující, aby tyto rozpory odstranil, koná vlastně práci Sisyfovu. Práce ta však přece není marná, a nesnižujeme ji nikterak, pravíme-li, že dosažení jejího konečného cíle jest nemožno. Vždyť onen stálý rozpor individuelní a kollektivní vůle jest podmínkou kulturního života, a víme, že všude, kde státu skutečně se podařilo ve větší míře odstraniti rozpory individuelních vůlí, odstranil tím také hlavní motor individuelního myšlení, způsobil zkostnatění kultury, jako v Číně, nebo její úplný zánik, jako v říši Inků. Stát tedy, který vážně jest si vědom, že není konečným cílem, nýbrž jen prostředkem k umožnění života a vývoje lidského, položí vůli i moci své určité meze. Zanechá marně snahy, aby předem všechny myslitelné rozpory zájmů překonal, a přenechá dosti volného místa individuelním snahám tvořivým. Jen jakýsi rámec určí, přes nějž individuelní vůle nesmí, tento rámec udržuje celou svou mocí, uvnitř něho však připouští volný boj zájmů a rozhodování jejich konfliktů od případu k případu.

Tím právě činnost za stát rozpadá se nám ve dva podstatně rozdílné druhy. Jedna skupina upravena jest předem závaznými předpisy. Individualita jednajícího, jeho osobní vůle ustupuje tu do pozadí oproti projevené vůli státního společenství, individuum jest jen orgánem, jenž provádí vůli vyššího celku. Tím, že stát určité úkony vpravuje do pevných norem nezávislých na individuelních úvahách jednajícího, dosahuje stejnoměrnosti a jistoty úkonu, ovšem za cenu jeho jemnosti a přesnosti. Neboť norma nikdy nemůže vystihnouti všechnu jemnost konkretního případu. Přes to, má-li stát podle úkolu svého zajistiti život a vývoj společenský, musí, třeba za cenu přesnosti, opatřiti bezpečnost hlavních úkonů a zájmů pro společenský život nutných, vyjmouti jejich ochranu z okruhu individuelní libovůle a zajistiti je závaznými právními předpisy. Tak vzniká právní řád, jehož poměr k politice teprve později budeme moci přesněji vymeziti, o němž prozatím jen tvrdíme, že jeho uplatňování tvoří samostatnou nutnou část činnosti za stát podnikané, a sice část činnosti tím charakterisovanou, že při ní individualita jednajícího i individualita případu ustupuje do pozadí oproti zájmu na tom, aby stále a stejnoměrně určitý druh případů státními orgány (v nejširším slova smyslu) byl řešen.

Mimo hranice právem upravených úkonů jest velké pásmo úkonů, jimiž stát zásadní své poslání plní podle potřeb daného případu, tedy individuelně, nikoliv podle předem stanovených závazných pravidel. Skupina těchto úkonů podstatně se liší od předešlé. Záležíť tu vše na jednajícím individuu, od jehož úsudku závisí hodnocení zjevů, do nichž úkonem zasaženo býti má, hodnocení cíle, kterého má býti dosaženo i volba prostředku, kterého se má použíti. Kdežto při právních úkonech individualita jednajícího ustupuje do pozadí a vlastně rozhodnou je jen vůle společenského celku, vystupuje při této druhé skupině úkonů naopak vůle jednotlivcova do popředí s tou snahou, aby sama uznána byla za vůli celku; kdežto při činnosti právní jednotlivec vystupuje jako orgán státní, jako jeho nástroj, v této druhé skupině úkonů naopak jednotlivec má snahu, moci státní použíti jako orgánu k provedení své vůle.

Tak i členění věd společenských i rozbor činnosti státní nám ukazují jistý okruh zjevů, od ostatních dosti ostře odlišených a tedy k samostatnému pozorování se hodících, pro něž nejúčelněji můžeme vyhraditi mnohoznačný název politiky.

Jest tedy politika jako druh činnosti tvůrčí činnost individua, směřující k plnění úkolů státních, politika jako věda pak soustavné zpracování zásad pro tuto činnost platných.

Politika jest tedy především činnost. Tím chceme říci, že není politikou, jak často se míní, pouhé plané mluvení o zjevech veřejného života. Také vědou politickou není uvažování o veřejných zjevech, které nemá na mysli, že tu jde o činnost, pro níž má věda vypracovati spolehlivé zásady. Nejde tedy také při vědě politické jen o hodnocení cílů, nýbrž i o hledání a hodnocení prostředků k jejich uskutečnění.

Politika jest dále činnost směřující k jakémusi účelu. Tím liší se politika od úkonů, které nejsou diktovány snahou po dosažení nějakého sociálního účelu, nýbrž, které mají jen zakrýti naprostou bezradnost.

Abychom činnost účelem ovládanou mohli nazvati politikou, jest třeba konečně, aby cílem, k němuž tato činnost směřuje, bylo plnění úkolů státních, totiž umožnění soužití více osob vyrovnáním jejich křížících se zájmů. Není tedy politikou činnost, jejímž cílem není určitá úprava vztahů mezi lidmi, třeba by v daném případě, jak tomu bývá při důležitějších objevech a vynálezech, činnost za jiným účelem podnikaná, tento účinek měla. Není však každá činnost, mířící k uspořádání vztahů mezi lidmi za účelem umožnění a zlepšení jich existence již politikou, nýbrž třeba jest nad to, aby činnost všechny právě vypočtené znaky vykazující byla činností tvůrčí, to jest nebyla pouhým používáním daných závazných pravidel na určitý případ, nýbrž individuelním úkonem potud, že v něm jak individualita jednajícího, tak individualita případu k plné přichází platnosti.

Tento posléze uvedený znak jest s to, aby v nás vzbudil důvodné pochybnosti o tom, je-li vůbec myslitelna nějaká věda politická. Vždyť cílem každé vědy jest, jak se učí, nalezení všeobecně platných zásad a zákonů. Jak tedy by byla možná věda o činnosti, mezi jejíž podstatnými znaky jest, že jest činností tvůrčí, tedy individuelní?