Politika vědou a uměním/Politické strany

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ještě méně, než pro vědeckou, možno pro uměleckou stránku politiky stanoviti všeobecně platná pravidla. Již z toho však, co o vztahu politiky k psychologii a k právnictví bylo řečeno, vyplývá, že umění politické spočívá v tom, že pro politický názor třeba jednak získati souhlasu, jednak moci. Okruh osob, jejichž souhlasu k provedení politické myšlenky jest třeba, i způsob, jakým vliv na státní moc jest vykonávati, upraven v hlavních rysech přesnými právními předpisy, jež tvoří obsah ústavního práva státu. Proto formálně můžeme politické umění označiti jako umění, dosíci v rámci dané ústavy politických cílů.

To však jest jen jedna stránka problému, třeba bychom podle toho, co v předchozí úvaze o souvislosti politiky s právem bylo vyloženo, do téhož okruhu musili zařaditi i případy, kde v mezích positivního ústavního práva jest ústavní právo samo změniti, a tím, na př. změnou volebního řádu, uvolněním práva shromažďovacího, tiskového a pod. nové vrstvy k politické součinnosti přibrati.

Může se totiž za abnormálních okolností státi, že příliš těsné meze positivního práva kladou vývoji nepřekročitelné překážky, že stát v okovech positivního práva není s to, aby podstatnému svému úkolu, vyrovnávati soupeřící zájmy, dostál. Tu pak nezbývá, než hledati pomoc mimo okruh práva, a pokusiti se o to, dojíti k novému útvaru státního spolužití přes právo, tedy buď státním převratem, provedou-li přeměnu držitelé státní moci sami, nebo revolucí, snaží-li se činitelé, doposud ze součinnosti ve státní politice vyloučení, nabýti cestou mimoprávní státní moci. V obou případech přestává na čas, t. j. až do utvoření se nového práva, vláda práva buď vůbec, nebo, co na našem kulturním stupni jest pravidlem, v určitém oboru, a o přípustnosti toho neb onoho jednání rozhodují toliko ohledy politické. Případu revoluce a státního převratu podobný jest případ války, kdy k uhájení vlastních zájmů stát proti druhému, nedbaje právního stavu, postupuje násilnými prostředky tak, aby jej donutil k jistému odhodlání.

Musíme tedy rozeznávati v politickém umění jednak činnost, vztahující se na vlastní stát, jednak činnost, jejímž cílem jest působení na stát cizí, tedy politiku státní a politiku zahraniční. V obou těchto velkých okruzích pak dlužno rozeznávati jednak politickou činnost normální, držící se v mezích právních, jednak pathologické zjevy politické, na jedné straně státní převrat a revoluci, na druhé válku.

Dříve, než k těmto čtyřem základním okruhům politické činnosti přihlédneme, nutno uvésti aspoň nejhlavnější typy politické činnosti vůbec.

Každá politická činnost podle toho, co bylo vyloženo, předpokládá získání přívrženců, kteří by daný politický program hájili a dále šířili, a kteří by politické myšlence dodávali důrazu, či získávali moci, ať pak vahou svých hlasů při volbách, nebo svým postavením, obecnou vážností a pod. Základem politické činnosti jest tedy politická strana a program, počet či rozvrstvení politických stran jest nejspolehlivějším měřítkem politické vyspělosti národa. U nás, bohužel, skutečně politických stran téměř nemáme. Následkem politické nevyspělosti nejen širokých vrstev, nýbrž i ohromné části vzdělanců, i následkem staletých tradicí, absolutismem vypěstěného spoléhání se na „milostivou vrchnost“, omezuje se z největší části naše politická činnost na hájení politického stanoviska toho neb onoho národa, toho neb onoho stavu nebo společenské vrstvy před držiteli státní moci. Naše politické strany jsou z největší části více méně hbití a šikovní advokáti, hájící věc národa, povolání, vrstvy, často i jen voličského okresu, před soudnou stolicí vlády. Od vlády se čeká, že bude jednati, ona má odpomoci všem nesnázím.

Při této politice se přehlíží dvojí. Především, že politika jest činnost a ne pouhé uvažování, raisonnování a theoretické rozhodování, kdo ze svářících se stran jest v právu. Cílem skutečné politické strany není, aby někdo třetí, tedy vláda, uznal oprávněnost politické myšlenky a podle toho jednal, nýbrž, aby politická strana sama dostala vládu do rukou, a sama provedla to, co za politicky správné pokládá. Nedbá-li politická strana této nejzákladnější poučky každé politiky, propadá nutně oběma vadám, které tak často pociťujeme; totiž buď politickému doktrinarismu, nebo nesmyslné demagogii. Obé vyvírá z téhož kořene, jímž jest nedoceňování skutečnosti, že politika jest činností. Neboť politik, jenž to má na mysli, vždy si uvědomí, že i politickým cílům i politickým prostředkům dány jsou jisté meze, přes něž s nejlepší vůlí na ten čas se přesunouti nelze. Jen politik, jenž to má na mysli, uchrání se v politice tak osudného zklamání, jež nastává nutně tam, kde pod názvem politiky se lidu před oči staví cíle, které jejich hlasatel by uskutečniti nemohl, ani kdyby sám měl v rukou celou státní moc.

Politika jest právě sice činností tvůrčí, ale jest to přece činnost lidská, tedy není všemocná.

Politika, jež přehlíží, že jest praktickou činností, má však ještě druhou stinnou stránku, jež se jeví na vládě. Na první pohled se zdá, že nemůže býti pro vládu nic vítanějšího, než omezují-li se zástupcové lidu na kritiku a na petice více méně naléhavé, a zdá se, že i v našich vládních kruzích tento názor převládá. Názor tento jest však právě tak chybný, jako názor právě kritisovaný. Přehlížíť, že právě činnost vládní jest činností politickou. Z toho plyne, že potřebuje v nynějších kulturních poměrech souhlasu aspoň značnější části lidu, aby se mohla opírati o moc. Byrokratická autorita neopatří ani sebe lepší vládě důvěry a souhlasu, jehož potřebuje vláda, má-li jako politický činitel míti moc. Tuto oporu na delší dobu také nelze si již opatřiti, jako v dobách absolutismu, postranními cestičkami osobních výhod pro okamžité vůdce lidu nebo pro jejich voliče. Neboť ten, kdo od vlády přijímá nějakou výhodu, jest jen velmi nespolehlivým jejím stranníkem podle známého pravidla, že s jídlem přichází chuť, zcela nehledě k tomu, že každé takové podporování jednotlivců, nebo určitých národností nebo stavů budí na druhé straně závist, jež zase vládě na jedné straně ujímá té moci, kterou doufala si na druhé straně opatřiti.

Politika tedy, jež přehlíží, že k politické činnosti třeba jest tvůrčí účelné činnosti, jest špatnou, a není na delší dobu s to, aby plnila úkoly jí vlastní.

Z toho již vyplývá vlastní smysl a úkol politické strany. Politickou ve vlastním slova smyslu nazveme jen tu stranu, která se snaží o takové cíle, jež by mohla uskutečniti, kdyby k vládě se dostala, a jež za tím účelem vládní moci dosáhnouti se snaží, nebo, jež podporuje vládu, která stejné cíle sleduje. Ovšem, že za zdravých poměrů tu jde vždy jen o cíle politické v tom smyslu, jak jsme je již dříve poznali, totiž o snahu, umožniti soužití ve státě vyrovnáváním křížících se zájmů podle určitých zásad.

Pokud o bližší vymezení politické činnosti jde, musíme se zde omeziti na hlavní typy, jak dány jsou samým pojmem politiky.

Viděli jsme, že politika jest činnost tvůrčí. Při stálé změně sociálních a hospodářských poměrů ve státě může tato tvůrčí činnost jíti dvojím základním směrem, mezi nimiž ovšem je myslitelná nepřehledná řada přechodů. Jeden směr míří k uspořádání veřejných poměrů v souhlasu s měnícími se poměry životními. Tento směr označíme nejlépe jako pokrokový. Na první pohled se zdá býti jedině oprávněným, poněvadž není stát sám sobě účelem, nýbrž jest jen formou spolužití, umožňující vyrovnáváním individuelních zájmů kulturní vývoj národa, což není jinak možno, než přizpůsobí-li se a slouží-li poměrům, jak v proudu dějin se vytvářejí.

To by platilo bezpodmínečně, kdyby právě politika nebyla pouhou činností lidí, kteří nejsou nadáni vševědoucností. Následkem toho jen velmi nedokonale si uvědomujeme, zda a pokud sociální změny, pozornost k sobě poutající, jsou skutečně pokrokem, či zda nejsou jen zcela efemerními zjevy, nebo dokonce symptomy choroby, kterou v začátcích dlužno potlačiti, nemá-li v nebezpečí uvésti to, co na sociálním životě je nám nejcennějšího.

A tím docházíme ke druhému základnímu směru politické činnosti. Tvořivost politiky se může totiž také jeviti v činnosti obranné, totiž v tom, že osvědčivší se již politické vymoženosti bráníme proti újmě, jež jim hrozí novými směry a proudy v politickém životě. Tento směr politiky nazýváme konservativním.

Jiné rozdělení politických stran obdržíme, rozpomeneme-li se na to, co jsme řekli o poměru politiky a práva. Politika se totiž může buď snažiti, aby svého cíle dosáhla tím, že předem stanoví cestu, jíž k dosažení cíle se má kráčeti, nebo, že cíl vytkne, ponechá však volným silám společenským, aby hledaly prostředky k jeho dosažení.

Podle toho můžeme rozeznávati dva základní typy politiky, jež přibližně můžeme charakterisovati jako typ liberální a typ sociální. Při liberálním typu politiky jde o to, aby státní moc co nejvíce byla omezena, tak, aby na druhé straně volným silám společenským, hlavně hospodářským, co nejširší pole působnosti bylo přenecháno. Jakýmsi výstředním druhem tohoto typu jest politika anarchistická, která theoreticky buduje lidské společenství vůbec bez státní moci, tedy hájí nejkrajnější autonomii jednotlivcovu, která ovšem, poněvadž nežijeme ve vzduchoprázdném prostoru, musila by bráti zřetel na ostatní individua, čímž by právě státní společenství všech lidí bylo zachováno. Socialistický typ politiky naopak o to se snaží, aby moc státu co nejvíce byla rozšířena, jmenovitě, aby v okruh působnosti státu zahrnuty byly i činnosti, jež doposud z největší části autonomii individuelní nebo rodinné se přenechávají, jako činnost hospodářská a snad i péče o mládež. Tento socialistický typus všemocného státu jest opět myslitelný ve dvou krajních formách. Buď totiž, že celá moc státní koncentruje se v jedinci, jenž jaksi patriarchálně o každého svého poddaného se stará, jak jsme zažili v době osvíceného i méně osvíceného absolutismu, nebo modernější forma, v tom spočívající, že státní moc vykonávána jest souborem všech občanů, nebo aspoň, poněvadž to ve větším státě jest technicky nemožno, zástupci, vycházejícími ze všeobecných voleb. Mezi těmito čtyřmi extrémy, vládou monarchickou a demokratickou, správou liberální a socialistickou, pohybují se nesčetné přechodné útvary v nichž tyto prvky v různé míře jsou sloučeny.

Otázku, která kdysi tvořila vlastní obsah theoretické politiky, otázku totiž po nejlepší formě státní, musíme tu nechati stranou, poněvadž má dnes právě tak toliko historický význam, jako otázka všeholéku, kamene moudrosti. Vímeť a bylo již dříve zdůrazněno, že v politice není absolutních hodnot, které by vždy a všude stejně platily.

Proto jest otázka nejlepšího státu, jako otázka, vůbec neřešitelná. Hodnoty v politice můžeme stanoviti toliko pro přítomnost a můžeme jen říci, že za daných okolností jednomu zřízení náleží přednost před druhým.