Počátky slovanštiny/Slovinština

Počátky slovanštiny František Vymazal
Bulharština	Slovinština	Maloruština

VI. Slovinština.

Slovinské (domácím jménem slovenské) krajiny jsou: jižní Štyrsko, čásť Korutanska (něco přes čtvrtinu), Krajina bez mála celá, Pomoří (Gorica, Gradiška, Terst), čásť Istrie, západních Uher a západního Charvátska (županie Varaždinská, Križevacká a z části Záhřebská). Řeč slovinská sluje také nářečím kajkavským od tázací náměstky kaj = co? naproti sousední charvátštině jako nárečí čakavskému (ča = co?) a srbštině jako nárečí štokavskému (što = co?)

Spisovná slovinština je nárečí krajinské, vzdělané hlavně pracemi Vodnika a Preširna. Sredíšče knjížne délavnosti je bíla Slovéncom kránjska dežéla, posébno pa njéno (její) poglavítno mésto: béla Ljubljána, píše Miklošič.

O slovinštině panuje u nás mínění, že je nářečím pro nás ze všech slovanských nejtěžším. Mínění toto vzniklo tuším za příčinou slov obecného života nám nepovědomých jako miza stůl, ol pivo, brati čísti, tič pták, veža předsíň, klet sklep, klop lavice atd. V pravdě je nám slovinština sotva vzdálenější než charvátština. Psaná slovinština nečte se tak snadno jako čeština, poněvadž neznamená ani přízvuku ani délky, leda výjimkou. Slovo svét zní různě podle toho, znamená-li svatý nebo svět. Psané dal vyslovuje se dau, psané poln zní povn, poun a pún.

Hlavní zvláštnosti slovinštiny.

1. Slovinština rozeznává krátké a dlouhé samohlásky. Krátké přízvučné samohlásky znamenávají se gravem: zèt (zeť); dlouhé přízvučné akutem: tát (zloděj), péta (pata), někdy stříškou: golôb (holub). Samohlásky bez přízvuku nejsou téměř nikdy dlouhé; jenom přízvučné samohlásky bývají zároveň dlouhé. Které samohlásky jsou dlouhé a které krátké, nedá se zahrnouti do několika pravidel.

2. Za české pohyblivé e, vlastněji za staroslov. polohlásky ъ a ь má slovinština buď e, buď a nebo nic: dеž (dьždь, déšť), mah (mьchь, mech), san (sъnъ, sеn), ta (tъ, ten), orel (orьlъ), kupec, temà (tьmа), dan (dьnь), vas (vьsь), vеs (vьsь, všecek), pаs (рьsъ). Sourodá charvátština mívá na těchto místech a: san, pas, dan.

3. Za staroslov. jať (ҍ) má slovinština e. Toto e je buď dlouhé buď krátké. Dlouhé ê (z jati) zní jako e blízké k i (jako francouzské é v été nebo maďarské é v szép): svêt (starosl. svêtъ, svět) zní asi svéⁱt, svêča, trêska (tříska), oblêka (oblek), besêda (slovo), dête (dítě), vêk. Jindy je e (z jati) krátké: človek (stsl. človêkъ).

Slovo véra zní prý všude jako české víra.

4. Také za nosovku ę má slovinština dlouhé nebo krátké e. Dlouhé toto e zní jako naše: svet (stsl. svętъ, svatý) zní svét, kdežto svet (za svêtъ) jako svéⁱt se vyslovuje; gréda, kléčati (vysl. kléčaty), kléti, péta; krátké e (z ę): ječmen (jęčьmу nebo jеčьmеnь), jezik (językъ).

Druhé nosovce odpovídá ó, o: rôka zní róka (rąka), móka (mouka), môž (mąžь), рôt (раtь, cesta), bôdem anebo staženě bôm (budu), bôdeš, bôš, bôde, bô atd. Krátké o: moka (muka), toča (krupobití), goba.

Korutanci vyslovují posud nosovky: mjesenc, monka, ronka, pont, pajenk a pajek (pavouk). 5. Slovinské i zní vždy jako české y a zastupuje oboje i, tvrdé (y) i měkké (i): slišati (vyslov slyšaty), dim (dým), miš, stríc, hvaliti (hvality). Mékké ň se znamená nj: ogenj (oheň), konj (koň, zní prý spíše kojn), konja, konju, konjem, konji; knjiga, njiva; Kranjec, kranjski (ne krajnski) od Kranj Carnia.

6. Za české ch píšou a vyslovují Slovinci h: hvaliti (chváliti), mah (mech), hiša (chýše), prehod (přechod), hotel (chtěl). Za české h mají jižní reči g: starega starého, ganoti se hnouti se.

7. Slovinské l je dvoje: prostřední (české, německé atd.) l a měkké lj. Oboje múžeme vyslovováti jako naše 1: Ljubljana, Ljubuša, ljudje, kralj.

L konec slova a před souhláskou zní jako w, nékdy jako o: dal zní dau, vesel (veseu), volk (vouk, vovk, vúk), molčal (móučau, mlčel), solnce (sounce).

Slov. má samohláskové r jako čeština črn (černý), smrt, trn.

8. Českému c (pec, svíce) odpovídá slovinské č (jako v ruštine): peč, svêča, svêčnik, domači, telečji, mačeha. Českému z (z dj) odpovídá j: préja (pŕíze, predja), saje (saze, sadje), meja (meze, medja), žeja (staroč. žéza, žízeň, žedja), tuj (staroč. cuzí, cizí), jêj (jez), rojak (rodák), prirojen (pŕirozen), vojen (voděn), réjen (ŕízen, pořádán).

9. Za adjektivní genitív dobrého má slov. dobrega. Nominální tvary (dobr, nemocen) zachoval toliko mužský nominativ jeánotný: leposloven in znanstven list (belletristický a vědecký list), črnolas mlad mož (cernovlasý mladý muž). Dále se rozeznává sládko vino (sladké víno) a sladkó vino (nomin. tvar: sladko víno).

10. Slovinština zachovala duál jmen i sloves: roba (dva otroci), konja (dva kone), polji (dve pole), ribi (dve ryby, plurál ribe), ta (ti dva), dobra (dva dobří), sva (my dva jsme), sta (vy dva {{Oprava|ste|jste), sta (oni dva jsou), kupujeva (my dva kupujeme), piševa (my dva píšeme), dêlava (my dva děláme). Celje in Maribor ste slovenski mesti. Ako slepec slepca vodi, oba v jamo padeta (padnou).

11. Specificky slovinské kaj = co má tyto tvary: gen. česa (čeho), dat. čemu, instr. čim a lok. čem; relativní kar = co má v gen. česar (čehož), v dat. čemur, instr. čimur, loc. čemur. Místo „kterého“ ŕíká se ki ga, m. kterému ki mu atd.: mož ki smo mu dali = muž co jsme mu dali, kterému jsme dali. Novéjší zavádějí za ki, ga kterega atd.

12. Aorist a imperfektum slovinština pozbyla.

Slovinské čtení.

Přísloví. Člòvek obráča, Bog obŕne. — Dosti besedí dóbrega ne rodí. — Sreča je opotóčna. — Ni krúha brez trúda. — Ógenj in vóda dóbro slúžita, pa húdo gospodárita. — Kákoršna slúžba, tákoršno pláčilo. — Bólje verjéti svójim očém kot tujim ušésom. — Čésar nímaš v glávi, móraš iméti v pétah. — Dóber počétek je pol déla. — Laž imá krátke nogé. — Kar tébi ni drágo, ne délaj drúgemu. — Kónec délo hváli.

Pohádka o bídě^[1].

Trijé knéžji sinóvi odpotújejo z doma ískat nadlóge (bídy). Pridejo do velíkega lesa in stópajo napréj in napréj po njém. Dohití jih téma in tréba jim je pomísliti, kjé bi prenočíli. Dólgo glédajo ali nikjér ne mórejo nájti méhkih póstelj, na ktérih so domá spávali. Poskúšajo kako bise spalo na gólih tléh áli vsélej zópet vstánejo, dókler ne léžejo pod vótlo drevó na méhki mah. Ali jédva zadrémljejo, kár se začuje rjovénje dívje zverjádi. Prestrášeni vstánejo in zlézejo na drevésa, kjer jim je bílo prebíti vso noc. Téžko pričákujejo jútra ìn ko je pričákajo, vstánejo in blódijo potém ves dan po lésu láčni in utrújeni. Veséli so bíli, da so mógli z dívjim sádjem (ovocem) glad potolažíti. Zvéčer so mórali zópet na drevésa, na ktérih so se le mógli téžko držáti, kájti spánec jih je premagovál. Drúgi dan in trétji še níso mógli iz lesa in ko mu slédnjič véndar prídejo do kónca, zadéne je nóva nesréča (neštěstí). V tem kráji namréč lovíl je strašánsk velikán zveríno, ktéro so mu ljudjé zgánjali, in zdaj se je blížal lésu prav na tem méstu, kjer so bíli knéžiči. Skríjejo se za velíkim hrástom (dubem), ali velikán opazivši jih zagrmí nad njimi: „Le ven vi zeméljski črvíči.“ Óni ubógajo, a hrust z veséljem jih opazujóč mláskne z jezíkom in právi: „Kaj hóčete túkaj?“ Óni odgovoré, da hódijo po svetu, ker bi rádi nadlógo upoználi. „No tú vam mórem bíti posébno na uslúgo, — le pójdite z máno,“ zavpíje velikán hrohótom, da se je dálec po lésu razlégalo. Sílno prestrášeni stópajo za njím in prídejo do prav globóke pečíne. Ker si ne úpajo vá-njo, príme vsákega zapóred z dvéma pŕstoma in ga dóli vŕže ter naposléd sam za njími stópi. Knéžiči zapázijo, do so v velikej pečíni kjer je bílo kákih sto skópcev ter óbrova póstelj in ognjišče. Zaukáže jim ógenj unétiti in ko je bílo to storjéno, se zadére: „Ktéri je najstaréjši izmed vás?“ „Jaz“ oglasí se najstaréjši. „Tedáj ga vídva mlájša ubíta,“ zaukáže velikán. Ker téga nóčeta, zagrábi in zadávi sam najstaréjšega, natákne ga na ráženj ter na dveh rázsoháh položí na ógenj. Ko je bil nekóliko péčen, snáme ga in pojé z najvéčjo slastjó. Takisto storí tudi s srédnjim. Potém se vŕže na póstelj, bŕzo zaspí ter záčne smrčáti, da se pečína strésa. Med tím premišljuje mlájček, kakó bi se dálo óbru uíti. Uhód do pečíne je bil takó visók, da bi nikákor ne mógel do njéga, a drúgega izhóda iz pečíne ni bílo nobénega. Gléda sem in tjá, áli ko se mu zdí vse zastónj, potégne meč in iztákne óbru očí. Le-tá zarjóve, skóči kvíšku in zavpíje razjárjen: „Le čákaj ti gad, gŕdo ti bódem to popláčal.“ Nató hlástne z rokámi po knéžiči, da bi ga zagrábil, ali tá skóči med skópce in se vsélej ógne, dási mu je čésto prav blízu. „Takó bi se láhko ves dan igrála,“ právi velikán in záčne skópce iz pečíne metáti. Knéžič se príme nékega skópca in velikán ga z njim vŕže na pláno. „Vendar sem te preváril,“ právi mladéneč. „Ker si takó premetén, ná nékaj za zpomín,“ právi résno velikán in mu vŕže dragocén pŕstan. Knéžič ga natákne, ali tá hip zakričí velikán: „Pŕstan kje si?“ „Tú sem“ odgovorí pŕstan sílnim glásom. Velikán se spustí za knéžičem, ki beží kólikor móre; áli óni mu je bil že za petámi, kájti pŕstan neprestáno kričí: „Túkaj sem.“ V tej zadrégi hóče mládenec pŕstan snéti, áli ker téga nikákor ne móre, odgrízne prst in ga vŕže s pŕstanom vred dáleč od sébe. Ko ga po glásu velikán nájde, právi: „Gléj na gáda, rajši si je pŕst odgríznol! Pa túdi dóbro; bódeš vraj láhko domá máteri pripovedavál, kaj je nadlóga.“

1. Pohádku tuto vzdělal z českého originálu u Radostova (v Praze, 1883, str. 536—540) prof. Řehoř Krek v časopise Kresu r. 1883.