Počátky slovanštiny/Počátky litevštiny

Počátky slovanštiny František Vymazal
Lužická srbština	Počátky litevštiny

Počátky litevštiny.

Litvané jsou podle Šafaříka (Národopis) kmen původem, jazykem a povahou Slovanům nejpříbuznější. Sídla jejich prostírají se okolo velikého záhybu východního moře. Všech Litvanů počítá Šafařík roku 1842 okolo 2,380.000, z nichž veliká většina, totiž 2,224.000 do Ruska a toliko 156.000 do Pruska náleželo.

Litevština má troje hlavní nářečí, staropruské, litevské a lotyšské (Lotyšové bydlí všickni v Rusku). Nejdůležitější z nich je litevština.

Litevština nebyla nikdy veřejným (státním) jazykem. I v dobách rozkvětu litevské moci byla tu ruština jazykem úředním, od počátku pak 16. stol. polština. Na jazyk spisovný povýšena jest teprve koncem 16. století a to překladem katechismu. Litevština honosí se starou národní poesií; četné národní písně (dainy) povstávají podnes. První je odporučil literárnímu světu Němec Lessing. První větší sbírku těchto písní vydal s německým překladem Rhesa v Královci 1825. Čelakovský přeložil tuto sbírku do češtiny. Jednu dainu pojal Jireček do své čítanky pro první třídu: Sirotek. Na zátoce z hloubky moře vystupuje skála, na té skále na vysoké zelená se doubek atd.

Do vědeckého světa^[1] uvedl litevštinu prof. August Schleicher. R. 1852 jsa tehdy professorem na universitě pražské cestoval nákladem vídeňské akademie na Litvu, aby tu studoval litevskou řeč a roku 1856 vydal Grammatik der lithauischen Sprache s chrestomathií.

Stará pruština vyhynula teprve v druhé polovici 17. století. Domovem jejím bylo pobřeží mezi řekami Vislou a Němnem (s městem Královcem).

Za doby reformace dal vojvoda Albrecht luterský katechismus a agendu do pruštiny přeložiti, poněvadž tamní obyvatelé německy nerozuměli.

Jazykozpyt učí, že Slované a Litvané v dávných dobách předhistorických činili jeden národ a mluvili společnou řečí, litevsko-slovanskou. Tato řeč rozštěpila se časem na nářečí slovanská a litevská. Litevština zachovala mnohdy starší podobu slov než slovanština, proto lze ji nazvati v jistém smyslu jazykem předslovanským. Z toho patrna její důležitost pro slovanského jazykozpytce: bez nějaké znalosti litevštiny nemůže nyní nikdo s užitkem čísti srovnávací grammatiky slovanské. Litvané žijíce uprostřed mezi Slovany (Rusy a Poláky) a Němci přijali mnoho slov zvláště slovanských do své řeči: ubags (ubohý), uliča (ulice), urédas (úřad), razbaininkas (rozbojník), buras (bauer, sedlák), kézas (Käse, sýr) atd.

Litevská výslovnosť.

Litevština má pohyblivý přízvuk (na různých slabikách). Přízvuk její shoduje se často s ruským, na př. galvà (hlava), rusky голова, akk. sing. gàlvą (vyslov galva), rusky голову; podobně ranká рука, rànką (vyslov. ranka) руку, sunùs (syn), súnų (vysl. súnu) syna atd.

Přízvučné krátké slabiky znamenáme gravem: galvà, rankà; přízvučné dlouhé slabiky akutem ´, pouhou délku příčkou — anebo stříškou ^: sūnùs (první slabika je dlouhá, druhá krátká a přízvučná); súdas (soud, slabika sú je dlouhá a pří- zvuěná jako ve slově súsed); rànkôs (ruky, gen. sing.); pònû (pánů).

Pravopis litevský je z části napodoben polskému: cz = č: czēsas čas, sz = š: szirdìs srdce, ż = ž: żìrnis hrách. Hlásky c, s, z znějí vždy jako v češtině (polštině): cìmerninkas z něm. Zimmermann tesař, sápnas spánek, zokánas zákon.

Samohlásky s háčkem ą, ę, į, ų rovnají se hláskám a, e, i, u. Hlásky tyto bývaly nosovkami: ą = an, ę = en, į = in, ų =: un. Na počátku a uvnitř slov jsou dlouhé: ą = á: drąsùs čti drāsùs drzí, smělý, bégąs běže. Vedle gyvęti (žíti, bydliti) udrželo se posud gyventi s nosovkou en; vedle nužaviti (zabíti) trvá nužavinti; įmesti čti ímesti (vmésti, vhoditi). Konec slov jsou ą, ę, į, ų krátké a, e, i, u: rànką (ruku) zní ranka, súnų jako súnu atd.

Hláska y nazývá se ii a čte se vždy zdlouha: gývas živý, pỳvas pivo, yrá jest, jsou, żỳdas žid.

Hlásky ė, ë (někteří píší za ně tu a tam ie) čteme jako dlouhé e: dévas bůh (jiní píšou dievas, diewas), vënas jeden (jiní vienas), Lëtuvà (Lietuwa) Litva.

Kolečkované ů (Tůma z Tóma) můžeme čísti jako dlouhé ó: důna dóna chléb, kůlas kůl, ménů měsíc, nůgas nahý, nůbażnas nábožný, obůlas jablko.

Měkké slabiky jako ja, cza čtou se přehlásené, jako je, če: sáuja čti sáuje hrst, úlycza čti úlīče, súdža sudí, svéczas svéčes host, tréczas třetí, tůszczas tuščes prázdný (tštitroba = prázdný žaludek), żálias t. j. żaljas čti żáles zelený, żalià čti żalè zelená, vélnias čti vélnes čert atd.

Slovo pónas (pán) čte se póns, búras búrs, vënas véns, tëvas (otec) tévs, lábas vákaras (dobrý večer) lábs vákars atd.

Ve slově jáunas (mladý, lat. iuvenis) má první hláska dvojhlásky au přízvuk; jindy bývá druhá hláska přízvučná: kraújas (kraujes) krev, daúg mnoho, draúgas druh, soudruh, taíp (čti přehláseně teíp) tak.

Starožitnost litevštiny ukazují např. tato slova. Litevské keturì (čtyři) je zajisté starší než slov. četyrije; hlásky č, y vznikly z někdejších k, u. Slovo várna (vrána) má starší ráz než slovanskě vrana; podobně várnas, vran (havran), vìlkas vlk. Slovanština má tvar sestra, litevština zachovala ještě původní konsonantní kmen slova tohoto v gen. sg. seser-s (sestry). Naše slovesa skoč-iti, skok-nouti (slovensky), skák-ati jsou pozdější útvary než litovské szòk-ti jakoby řekl skok-ti, szòku. Starou náměstku ji (= on), jeho, jemu nahrazujeme nejčastéji slovem on; lit. má však posud staré jis = on, ji = ona.

Jindy má slovanština přednost starobylosti. Středních tvarů jako dílo, pole litevština nemá, a nahrazuje je ženskými nebo mužskými. Ze slov. lekarstvo utvořila si lékarstva, z mesto mužský tvar méstas. Slov. instr. vlkem má starší koncovku než lit. vilkù za předhistorické vilka-mi, z toho vilkam, vilkum atd. Ale ve slovech jako sūnu-mì (synem) zachovala lit. ješte starší koncovku -mi.

Z litevského tvarosloví

Já (stsl. az) se jmenuje až (obyčejné píšou asz), ty je tu, on = jis ona = ji; my sluje més, vy = jús, oni = jé, ony = jos.

Býti jest búti.

• Jsem = esù, esmì
• jsi = esì
• jest = yrà, yr
• jsme = ésame
• jste = ésate
• jsou = yrà, yr
• my dva jsme = ésava
• vy dva jste = ésata
• jsa = ésąs, búdamas

Aż esù, tu esì, jis yrà, més ésame, jús ésate, jé yrà.

Ostatní tvary slovesa búti vedou se od kmene bu-.

Minulý čas (praeteritum)

Sing. 1.	buvaù	byl jsem
2.	buvaì	byls
3.	bùvo	byl, byli
Plur. 1.	bùvome	byli jsme
2.	bùvote	byli jste
Dual. 1.	bùvova	my dva jsme byli
2.	bùvota	vy dva jste byli

Tvar bùvo (byl) přechází do plurálu a do duálu: bùvome, búvova.

Příklady. {{Cizojazyčně|lt|Póvilas bùvo apásztalas. Pavel byl apoštol. Bùvo vëns búrs (anebo: vënas búras) ìr (a) vëns póns (pónas).

Imperfektum

Imperfektum od búti jest bú-davau a znamená býval jsem (minulý čas opakovací).

Sing. 1.	búdavau	býval jsem
2.	búdavai	bývals
3.	búdavo	býval, bývali
Plur. 1.	búdavome	bývali jsme
2.	búdavote	atd.

Podobné tvorí se imperfektum všech sloves: bég-ti (běžeti): bég-davau, gélbē-ti (pomáhati): gélbē-davau, lòpy-ti (látati, zašívati): lòpy-davau, kỳbo-ti (věšeti), kỳbo-davau.

Futurum

Slovanština měla kdysi futurum na spůsob řeckého : dō-sō (dám), totiž : byšą (budu), byšeši (budeš), byšetь (bude) atd. Litevština má toto futurum podnes:

Sg. 1.	bú-siu	budu (čti asi búśu)
2.	bú-si	budeš
3.	bùs	bude, budou
Pl. 1.	bú-sime	budeme
2.	bú-site	budete atd.

Zrovna tak tvoříme futurum všech sloves: bēg-siu poběhnu, bēgsi pobehneš, bēgs pobéhne, poběhnou; gélbē-siu pomohu, lòpy-siu zalátám, kỳbo-siu pověsím.

Imperativ

Sg.	bú-k	buď
Pl.	bú-kime	buďme
	bú-kime	buďte atd.

Podobně u jiných sloves:

bēgk, bēgkime bež, bežme; gélbē-k pomoz, gélbē-kite pomozte; lòpy-k látej, lòpy-kite látejte; kỳbo-k věšej, kỳbo-kite věšejte.

Optativ

Byl bych překladá se tvarem bú-czau.

Sg. 1.	bú-czau	kéž jsem
2.	bú-tumbei	kéž jsi
3.	bú-tu	kéž je, jsou
Pl. 1.	bú-tumbime	kéž jsme
2.	bú-tumbite	kéž jste atd.

Podobně tvoříme optativ všech sloves: bēg-czau běžel bych, bēg-tumbei běžel bys; gélbē-czau pomohl bych; lòpy-czau látal bych; kỳbo-czau věšel bych.

Má tedy litevské sloveso šest finitních tvarů, t. j. takových, k nimž lze přidati osobní náměstky já, ty, on atd. Aoristu a starého imperfekta nemá. Litevské opakovací imperfektum skládá se jako německé ich lobte ze dvou sloves, z kmene na př. bu- a ze slovesa davau činil jsem od déti, důti díti, činiti.

Participií má litevština hojnost: ésąs a búdamas jsa; k imperfektu búdavau náleží búdavęs bývaje, k praeteritu budaù búvęs byvší, k futuru búsiu búsęs budoucí.

Sloveso litevské tvoří své tvary hlavně podle čtyr vzorů: bēg-ti (srovnej nés-ti), gélbē-ti pomáhati (srovnej: umě-ti), lòpy-ti látati (sr. chváli-ti) a kỳbo-ti.

Bég-ti a gélbē-ti tvoří praesens stejně:

Sg. 1.	bégu běžím	gélbu pomáhám
2.	bégi běžíš	gélbi pomáháš
3.	béga	gélba
Pl. 1.	bégame	gélbame
2.	bégate	gélbate atd.

Také lòpyti a kỳboti mají stejné praesens:

Sg. 1.	lòpau,	kỳbau
2.	lòpai,	kỳbai
3.	lòpo,	kỳbo
2.	1òpote,	kỳbote atd.

Praeterita končí se všeeka (v první osobě) na au.

Sg. 1.	bégau	gélbējau	lòpjau	kỳbojau
2.	bégai	gélbējei	lòpei	kỳbojei
3.	bégo	gélbējo	lòpē	kỳbojo

Ostatní osoby uhodneme: bégova my dva jsme běželi, bégota vy dva jste běželi, bégome běželi jsme, bégote běželi jste atd.

Futurum je nám již známo: bégsiu, gélbēsiu, lòpysiu, kỳbosiu.

V litevských slovnících uvádějí se slovesa ve čtyřech hlavních tvarech, na př. vedù (vedu), vedżaù (z vedjau) vedl jsem, vèsiu (psáno místo ves-siu z ved-siu) povedu, vèsti; imù (jmu, beru), ēmjaù vzal jsem, ìmsiu vezmu, ìmti vzíti; mataù vidím, maczaù (z matjau) viděl jsem, matỳsiu uvidím, matỳti viděti; einù jdu, ejaù šel jsem, eìsiu půjdu, eìti jíti.

Mužská podstatná poznáme po koncovce -as, -is (gen. o), -ys, us, -ů; ženská se končí na -a, -ē, -is (gen. es). Středních a-kmenů litevština nemá: pivo = pyvas.

Litevština má mnoho u-kmenů, t. j. kmenů na u jako sunù-s (syn). V následující deklinaci slova tohoto oddělen jest, kde možno, kmen sunu- od přípon pádových.

	Sing.	Plur.
Nom.	sūnù-s	súnū-s
akk.	súnų	sūnù-s
gen.	sūnaú-s	sūnú
dat.	súnu-i	sūnù-ms
instr.	súnu-mì	sùnu-mìs
lok.	sūnu-jè	sūnů-sè
vok.	sūnaú	súnū-s

Duál má jenom dva tvary, nominativní sūnù dva synove a dativní sūnù-m dvéma synům.

Podlé tohoto vzoru jdou ostatní u-kmeny jako: Krìstus, staus, lytùs (sr. liják) déšť, gen. lytaùs, dangùs (sr. duha) nebe, gen. dangaùs, medùs med, medaùs, Karaliáuczus, czaus Královec atd. — Litevština má také adjektivní u-kmeny: saldùs sladký: medùs (yra) saldùs med je sladký. Slovanská adjektiva jsou a-kmeny: zelen, zelena.

S naším dativem u-kmenovým syn-ovi shoduje se litevský dativ sún-ui, s vokativem synu lit. sunaú.

A-kmen mužský jest na př. póna-s pán.

	Sing.	Plur.
Nom.	pónas	pónai
akk.	póną	ponùs
gen.	póno	pónû
dat.	pónui	pónáms
instr.	ponù	pónais
lok.	poné	pónůse
vok.	ponè	pónai

Také tu má duál jenom dva tvary, nom. ponù dva páni, a dativní pónam dvěma pánům.

Mužských a-kmenu je také v litevštině veliká síla: výras muž, czesas čas, dváras dvůr, dëvas bůh, Mértynas Martin, Pétras Petr, téwas otec, tewaì rodiče, Véngras Uher, vìlkas vlk atd.

Jednotný dativ pónui = pánovi napodoben jest deklinaci u-kmenů sunui. Jiné a-kmeny mají svou vlastní dativní formu: tìltas most, dat. sg. tìltai.

Adjektiva mají dva tvary: géras dobrý, gerà dobrá, akỳlas pozorný, akỳla pozorná, czỳstas čistý, czystà atd.

Tato adjektiva jdou v některých pádech jako podstatná na -as: pónas; v jiných osobují si koncovky zájmena jis = on, jo = jeho, jám = jemu, jamè = v něm. (lok.), jëms = jim atd. Czỳstas tvoří tyto pády:

	Sing.	Plur.
Nom.	czỳstas	czystì
akk.	czỳstą	czystùs
gen.	czỳsto	czystû
dat.	czystám (dle jám)	czỳstéms
instr.	czystù	czystaìs
lok.	czystamè (dle jamè)	czystůjè

Duál má nom. czystù a dat. czystém.

Příklady. Aż esù álkanas já jsem hladov (lačen). Més ésame álkani my jsme hladovi. Kálnas áuksztas yrá hora vysoká jest. Kalnai áukszti yrá. Búk teíp meilìngas buď tak laskav. Búkite teíp meilìngi buďte tak láskaví. Oras yrá pìktas počasí je špatné. Pónas bùvo meilìngas. Pónai bus meilìngí. Szendien szaltà dnes (je) zima. Ženský tvar szaltà zastupuje neutrum (zimno).

Jak známo, skladá se na př. český genitiv dobrého ze dvou slov, z kmene dobro a z genitivu jeho: dobro-jeho. Tato adjektiva jmenujeme určitými, ponevadž odpovídají původně adjektivům jinojazyčným s určitým členem: dobrý = der gute, dobrého = des guten. Také litevština má taková adjektiva.

géras dobr; geràs-is (m. jis) dobrý; gen. géro-jo dobrého, dat. géramjam dobrému, akk. gérąjį dobrého atd.

Ženské a-kmeny (ruka) deklinují:

	Sing.	Plur.
Nom.	rankà	rànkos
akk.	rànką	rankàs
gen.	rànkôs	rànkû
dat.	rànkai	ránkoms
instr.	rankà	rànkomis
lok.	rànkoje	rànkose
vok.	rankà	rànkos

Duál rankà ruce, rànkom rukám.

Adjektivní a-kmeny (čista) tvoří tytéž pády:

Nom.	czystà	rankà
akk.	czỳstą	rànką
gen.	czystôs	rànkôs
dat.	czỳstai	rànkai
instr.	czystà	rankà
lok.	czystojè	rànkoje
vok.	czystà	rankà atd.

géra (dobra) složena s ji (ona) dáva geròji = dobrá, akk. gérąję dobrou, instr. géraje atd.

Komparativ ku géras jest gerésnis (přípona -ésnis) lepší, k saldùs sladký, saldésnis sladší; superlatív zní: geriáusias (cti asi geriáuśes, přípona -iáusias) nejlepší, saldżáusias (místo saldjausias) nejsladší.

akì-s (oko) jest v lit. i-kmen jako v slovanském duále: oči, oči-ma. Má tyto pádové tvary:

	Sing.	Plur.
Nom.	akì-s	áky-s
akk.	ákį	akì-s
gen.	akë-s	aki-ú
dat.	ákei	akì-ms
instr.	aki-mì	aki-mìs
lok.	aky-jè	aky-sè
vok.	akë	áky-s

Duální nom. akì, dat. akìm.

Akìs, gen. akës je podlé uvedeného pravidla femininum. Zrovna tak se skloňuje na pŕ. fem. nòsis (nos) se stálym přízvukem na o: nòsës atd.; dalìs, dalës (díl), avis, avës (ovce), ausìs, ausës (ucho).

Jiné slovo na -is na př. żìrnis (hrách) má v genitivě żìrniō tak jako pónas, póno. Podlé hořejšího pravidla je żìrnis mnžského rodu. Z genitivu żirnio sondíme, že zněl nominatív kdysi żirnias (jako pónas) či żírnja-s. Takové kmeny slovou (podlé zakončení) ja-kmeny. Ja-kmeny neliší se (aspoň theoreticky) od a-kmenů (póna-s).

	Singulár	Plurál
Nom.	żìrnis m. -njas	żìrnei m. -njai
akk.	żìrnį	żìrnius
gen.	żìrnio	żìrniû
dat.	żìrniui (dle sunui)	żìrniáms
instr.	żìrniu	żìrneis m. njais
lok.	żìrnyje (dle akyjé)	żìrniůse
vok.	żìrni m. -nje	żìrnei

Duální nom. żìrniu, dat. żìrniám.

Z theoretického tvaru żirn-ja-s = żirn-i-s dobývame pravidla, že ja přechází v i. Množný nominatív żirn-jai a instr. żirn-jais ukazuje, že spřežka jai se přehlasuje v ei: żirnei, żirneis.

Žòdis (slovo) má vjednotném genitivě żòdżo t. j. żod-jo (żodio), v dativé żòdżui z żod-jui (żodiui), v instr. żòdżu z żodju (żodiu), nom. množný żòdżei místo żodjei, gen. mn. żòdżû místo żòdjû, dativ mn. żòdżáms místo żodjáms, akk. mn. żodżùs místo żodjùs, instr. mn. żòdżeis místo żodjeis, lok. mn. żòdżůse místo żodjůse, duál: żodżù místo żodju, żòdżám m. żòdjám. — Ostatní pády jsou: żòdį (akk.), żòdi (vok.), żòdyje (lok.)

Żirnis (místo żirnja-s) je mužský ja-kmen. Jsou také ženské ja-kmeny. Żolē (tráva, sr. zelí, zelina) má v gen. jednotném żòlēs jako rankà rànkôs. Podle rankôs si sestrojujeme theoretický genitiv żoljo-s (zajisté dříve żolja-s) a theoretický nominativ żolja.

	Sing.	Plur.
Nom.	żolē m. -lja	żolés
akk.	żólę m. -lją	żolès
gen.	żolēs m. -ljos	żoliù
dat.	żólei m. -ljai	żoléms
instr.	żolè m. -lja	żolėmìs
lok.	żolējè m. -ljoje	żolėsè
vok.	żōlė m. -lja	żólės

Z těchto tvarů poznáváme hláskový zákon: ja, jo přecházejí v e.

Adjektivní ja-kmen je na pŕ. dìdelis veliký, gen. dìdelio, dìdelē veliká, gen. didelēs atd.

K závěrku několik číslovek.

	Čísl. základní:	pořadné:
1	vënas, venà	pìrmas, pirmà
2	du, dvi	àntras, antrà
3	trys	tréczas, czà
4	keturì	ketvìrtas, tà
5	penkì	pènktas, tà
6	szeszì	szésztas, tà
7	septynì	septìntas, tà
8	asztůnì	asztùntas, tà
9	devynì	devìntas, tà
10	dészimt	deszìmtas, tà
100	szìmtas	szimtàsis
1000	túkstantis	túkstantysis.

---

1. Ganz neuen Stoff hat er der Wissenschaft durch seine litauischen Studien zugänglich gemacht. Delbrück, Einleitung in das Sprachstudium (1880).