Patery knihy plodů básnických/Pan profesor

Patery knihy plodů básnických
Dudák	Pan profesor	Myšlenky

Údaje o textu
Titulek:	Pan profesor
Autor:	Karel Václav Rais (jako Karel V. Rais)
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 373 - 374.
Licence:	PD old 70

Jizbu má jen mládenecky prostou,
v každém koutě haldu tlustých knih,
vedle myrty v okně bujně rostou
celé trsy růží měsíčních;
na zdi staré obraz jeden visí,
pavoučiskem síťka utkaná
závojem svým na něm cloní rysy
velikého otce Jungmanna.

U stolečku nad knihami bádá
profesor již na třicátý rok;
sníh mu zvolna do kadeří padá,
líce zvadá, uklání se bok,
jen to srdce ještě buší mladé,
ač mu dávno bouře zavály
chvíle snů, kdy v bezu na zahradě
Lence líbal rtíků korály.

Žije nyní jen té mladé chase,
které loňská moudrosť předivnou,
jíž však srdce při velebné kráse
českých veršů spíše oživnou,
nežli řadou pravidel a vzorů,
dle nichž krása prý je ulita;
víc než obsah žuly, ruly, svoru
zvěsť ji teší, jak žil Husita.

Zná ty mladé českých synů hlavy,
ví, že stačí jiskra pramalá,
aby v plamen lásky k vlasti žhavý
mysl jejich jará zaplála;
vroucím slovem do těch duší dmýchá,
na postupu — což mu záleží?
Žití jeho radosť všecka, pýcha
patří jí, té české mládeži!

Sotva práznin klidné přijdou doby,
širák starý na skráň posadí,
chytne hůl, již obr Žižka zdobí,
a již kluše jako za mládí
dál a dál v ty kraje naše lepé,
v luhy plné nejdivnějších krás,
a to srdce radostně mu tepe
a z těch očí štěstí září, jas.

S každou tetkou zastaví se v poli,
na paloučku sedá u dětí,
ve vsi na táč zajde do stodoly,
kde dav mlatek ryčně repetí,
váží cestu přěs hrudové lány
tam, kde pasák jaře haleká,
dívčí šátek pestře květovaný
přivábí ho k sobě z daleka.

Jsou již známy dlouhé jeho šosy,
jež se za ním vlní po vánku,
i ta bláhovosť, že snažně prosí
za jedinou všude zpěvánku,
jakých mnoho z hrdel jejich puká
na pastvišti, v poli na líše,
a že stará, třesoucí se ruka
v listy žluté všecko zapíše.

V dalný jih když tažní letí ptáci,
babí léto padá na kvítí,
ze své toulky k domovu se vrací.
Ó, co potom teprv procítí,
když ty skvosty nasbírané řadí!
Nad čelem jak vanul by mu šum
křídel měkkých zlaceného mládí,
jimiž letět chtěl až k nebesům,

Povzdech lásky časně zakopané,
ten dech mrtvý zvadlé naděje,
vůně, která z nivy české vane,
když se květem jara oděje,
nářek trpký utýraných skrání,
který srdce citná probodá,
potom jako klidné oddýchání
předrahého jeho národa!

V Osvětě, 1885.