Pan Mikeš Divůček

Údaje o textu
Titulek:	Pan Mikeš Divůček
Podtitulek:	Historická novelleta z počátku bouří husitských
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 39–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dávno tomu juž, co bývalo „královské, svobodné horní město“ Hora Kutná, či jak se tehdy běžné psávalo a říkalo Hory Kutny ve všem první po Praze; v létech pokoje první co do nádhery, slávy a lesku, v létech války první co do obětí, jež proti nepříteli poskytovala slynoucí svou bojechtivostí.

Když pak nauka velikým mistrem z Husince po českých krajích hlásaná, zapustila v lidu českém kořeny, že byl hotov hájiti té nové víry svojí až do těch statků a hrdel svých, byli Kutnohorští z nejprvnějších, kteří počali lidu tomu pro víru jeho, nejen příkoří činiti, ale i statky i životy bráti, a tím z nejprvnějších, kteří rozdmychovali v České zemi onen plamének náboženských nesvárů, až zplanul z něho veliký oheň svaté války za víru a domácí právo toho lidu, jenž ve vlastním domově, u vlastního krbu svého utiskován byl cizáky-vetřelci; jenž nechtěl korunu svatováclavskou po otci vlasti Karlu IV. blahé paměti zděděnou, na hlavu vložiti nehodnému synu jeho, který svými Uherčíky ochraňoval bezpráví těch, již byli mu upálili největšího miláčka jeho, králi, jenž chtěl nejsvětější věci a práva jeho pošlapat kopyty svých bujných uherských koní, jako šlapala na českých nivách, výsledky českých mozolů.

I v tom Kutnohorští měli přednosť před ostatními stranníky svými, že neznali smilování v zvířecí své ukrutnosti, že mučili, ubíjeli i do šachet metali nejen muže ozbrojené v boji zajaté, ale i bezbranné starce, ženy a děti, tak že jméno Horník^[1] značilo po celých Čechách nejkrutší krvežíznivce, kteří prahli po krvi více než divoké šelmy.

A vůdcem Horníků byl nejvyšší mincmistr království Českého pan Mikeš Divůček z Jemnišť, jenž sídlil na Horách; avšak nebyl jich vůdcem v poctivém, přímém boji, jehož páni Horníci neznali, nýbrž vůdcem předním v ukrutných ohavnostech…

* * *

V prostranné komnatě Vlašského dvora, sídla to nejvyššího mincmistrovství na Horách Kutnách za pozdního večera dne 5. listopadu léta Páně 1419 přecházel nejvyšší mincmistr království Českého pan Mikeš Divůček z Jemnišť zdlouhavým krokem, ruce maje založeny.

Míhavé, slabé světlo kahance hornického matně osvětlovalo hřmotnou, prostředně vysokou jeho postavu. Nízké čelo jeho pokryto bylo chmurami, což nepravidelné, hustým až na prsa dosahujícím černým vousem zarostlé tváři dodávalo rázu ještě více odpuzujícího, než měla obyčejně; a kdybyste byli pohlédli v jeho tmavý, příšerně jiskřící zrak, byli byste zděšeně ucouvli, tak jako couváme před člověkem zlým, zločinným, a byli byste řekli, že má v tom zraku zřetelně napsáno — že je schopen všeho; třeba i vyhladit celé České království až do kořen.

A věru, že neklamali byste se; na tomhle člověku lpěly nesčíslné slze matek a sirotků, nesčetné kletby otců, mužů a synů, že jím prolita byla krev jejich nejdražších, již na jeho rozkaz vmetáni byli do temné, bezedné hloubi šachet kutnohorských, aby, jak potupně sám říkával, „těm beranům ty tvrdé palice změkly“.

Mezi lidem zván byl Mikšem Divokým, a jel-li po kutnohorských ulicích, matky s oken dětem ho ukazovaly jakožto metlu na zlé lidi; myslily při tom ty „kacíře“ husity, kteří prý kde kdo katolíkem a kde kdo Němcem, zabíjí. A to poslední také na Horách padalo na váhu: valná čásť obyvatelů byla cizinců odkudsi z Němec, zvláště ze Sas a z Bavor, též z Říše sem přišlých.

Na ty novotáře-kališníky byl skutečně pan Mikeš Divůček pravou metlou, ranou morovou. Nejen, že kde jaký takový v městě samém byl hned po smrti Václava, krále, pohřben v lůno šachet, ale pan mincmistr své žoldáky a zbujnou hornickou chasu, jež zaražením panování v mnohých důlech bez práce byla, nejdříve do vesnic vůkolních a pak daleko do kraje vysýlal, aby kde jaký Čech pod obojí byl, je schytali, a na Hory Kutny přivedli, on že jim dá „z kaluží šachtových místo z kalicha píti“. A za každou takovou přivedenou ubohou oběť platil po jedné kopě, a byl-li to kněz, po pěti kopách grošů Pražských.

A po nejvyšším panu mincmistrovi dělali to všichni bohatí páni měšťané na Horách, jen aby přízeň velmocného tohoto pána, jehož slovo u krále Sigmunda velmi mnoho platilo, neztratili, a aby ubíjením kacířů dobrými katolíky býti se ukázali.

Pan Mikeš Divůček přemýšlel, látky k tomu měl dost, ano až příliš mnoho. Schylovaloť se tenkráte v Čechách k divným věcem; vrchní vláda v zemi svěřena slabým, ženským rukoum královny Žofie, těch kteří se ku kalichu hlásili po Čechách plno, jak mezi šlechtou, tak v městech i na vsích a ti byli hotovi hájiti víru svou až do poslední krůpěje krve. Král Sigmund zaměstnán jsa Poláky, Benátčany, Turky a řádem Pruským nemohl se svými Uherčíky hned tak do Čech přikvačit, a k tomu ještě po všech krajích ty schůze lidu venkovského, ty tábory na nichž kněží husitští plamennými slovy hlásali tomu sprostému lidu o věcech, o nichž v dosavádní tuhé své porobě neslýchal, o nejsvětějších právech jeho v jazyku mateřském, o právu k té půdě domácí, rodné, z níž cizáci chtěli těžiti na vlastní újmu jeho, a pak o svatém kalichu, jejž mu chtěli bráti a v prach zašlapati, potupiti, což divu, že ten prostý lid v rozvášnění svém mstil se za bezpráví, a stejnou měrou odplácel, jak mu bylo naměřeno.

Co den bývalo viděti z komnat pana Mikše Divůčka oblohu ozářenou, to svítili si Husité na cestu, na tábory jdouce. Tak aspoň mínil pan mincmistr; při tom ale nepomyslil ani zdaleka, že to hornické jeho chasy zbůjná zlovůle zažehla bezvinným lidem krovy nad hlavou. Vždyť ani Husity cesta kol Hor Kuten na tábory nikdy nevedla, vyhýbaliť se zůmysla, jak říkali, tomu „proklatému hnízdu havířů-Němčíků, jež Bůh zatrať“. Necítili se v okolí kutnohorském bezpečnými. Však nemusili se ani Horám Kutným vyhýbati a přece mnohdykráte a to přemnozí z nich zajati byli oněmi ozbrojenými špehýři pana Mikše Divůčka a pánů kutnohorských, kteří jako hyeny po krajích se loudávali, hledajíce, kde koho by z podobojích lapili, pastýřů od stád, hospodářů od domácích krbů odtrhujíce.

Leč pan mincmistr před několika málo dny, kdy vypravování toto započalo, vyslal celou velkou výpravu, v čele pana Petra Konopištského ze Šternberka a pana Jana Ptáčka Pirksteinského z Ratají mající, s mnohými ještě jinými pány, aby pronásledovala lid kališnický, jenž ze všech končin české vlasti do Prahy na shromáždění, jež mělo se dne 10. listopadu odbývati, pospíchal.

A ti páni onen lid v půtkách netužený, nečetný, ve zbrani necvičeny u Knína přepadli a co z nich, krom těch, jimž se útěkem podařilo zachrániti, na místě neubili, jali a na Hory Kutny v okovech přivedše, do nejhlubších vězení Vlašského dvora je vsadili.

Pan Mikeš Divůček myslil právě na ubohé ty zajatce, již hluboko pod ním sténali pod tíží okovů až do krve zatažených, a ještě více pod tíží myšlenky na to, co je očekává.

A panu Divůčkovi zas při té myšlénce srdce zaplesalo: jen na rozpacích byl, má-li se, jak dosud obyčejně, byli-li Husité na Hory přivedeni, i tentokráte každému zvlášť přísaha uložiti, zříká-li se víry své, a vyšetřiti jméno, jakož i nejbližší poměry jednoho každého ze zajatých.

„Eh, bídná havěti, chycena’s byla a na tom dosti,“ ustanovil se konečné pan mincmistr, „jen žádných dlouhých okolků s kacířským plemenem.“

A usednuv ke stolu psal listinu jakousi; byl to rozkaz, aby dnešní noci mezi první a druhou šichtou^[2] všickni u Knína zajatí — bylo jich šest a devadesáte — do šachty svatého Martina, kteráž Horníky Husitům na posměch Táborem nazvána byla, bez milosti vmetáni a při tom, jak pan Mikeš Divůček výslovně podotýkal, aby „po cestě pro chvíle ukrácení a větší chasy kratochvíli pochodněmi hořícími lehtáni byli.“

Dopsav a opatřiv list pečetí svou, zavolal sluhu, jenž vchod do komnaty pánovy střežil.

„Aleši, spěš s tímto listem na faru,“ zněl rozkaz, „odevzdej jej faráři Augustinovi k podepsání a rci mu zároveň, aby dal rozkaz ihned vykonať.“

Aleš ani slova nepromluviv a hluboce se ukloniv odstranil se ze síně.

Pan Mikeš se smál zplna hrdla. Ale bylo znáť, že pod tímto smíchem ukrývá se jedovatá zloba, která při tom tvář pana Divůčka hyzdila, výrazu ďábelského jí dodávajíc, neboť kdybyste byli ji uzřeli, ustoupili-li jste prve před jiskřícími se zraky páně Mikšovými na krok, byli byste nyní dojista na dva ucouvli a řekli byste, že tak se směje ďábel sám, padla-li mu za oběť duše nevinná… A tomuto jich padlo právě touto chvílí za oběť devadesát šest…

„Ano, sám to klaté kacířské plémě dovedu zničiť, vyhladiť až do kořen; ani králových Uherčíků mi zapotřebí k tomu nebude. Beztoho je to samá robská, psí havěť, samí kmeti, sedláci. A co je mezi nimi pánů, odrodilci, odpadlíci bídní to jsou, kteří ani šlechtického jména nezaslouží a myslí si, až ten jednooký korunu uloupí, že je na hodnosti povýší, jakýchž by jim císař a král Sigmund ani zdaleka neposkytl… Však je to chátra, jako ten lid, jejž vedou; dobrý mám ještě zrak, abych do bídných duší jejich až na dno viděl… Však počká si na korunu ten jednooký! Kdyby z přívržencův Sigmunda ani hlava nezůstala, jen když já budu na Horách; těm jeho plánům ku čertu posvítím a těm jeho robům do horských šachet. — Však jsou ještě hluboky dost a kdyby bylo kacířů ještě jednou tolik, co jich po Čechách pálí a loupí, všechny na ražumpy^[3] dovedu uložiť… A až přijde jeho Milosť Císařská, král Sigmund sám, korunu mu podám; však dobře vím, jak se umí věrným svým odměňovati… A pozdních vnuků vnukové až budou mluviť s ošklivostí a opovržením o morové ráně kacířství, jež celé Čechy zasáhla, s vděčností a úctou vyznají, že Mikeš Divůček z Jemnišť to byl, jenž Čechy od té rány morové vyhojil, jenž zahladil to nepodajné plémě zpurných, tvrdolebých Čechů“…

Sotva že domluvil pan Mikeš Divůček, vstoupila do komnaty ženština jakási, v nuzném šatě, jenž zdál se nasvědčovati, že dlouhou cestu vykonati musila.

Pan mincmistr užasl překvapením.

Bylo to snad poprvé, aby cizá osoba do jeho komnaty vstoupila. Ani služebníci jeho nedleli rádi blíže svého pána a cizí lidé, jimž bylo s ním jednati, činili to za dne v úřadovně nejvyššího mincmistrovství, a ti ještě činili toho jen za nejnutnější potřeby; stranilť se pana Mikše každý, neboť ne nadarmo měl příjmí: Divůček.

Příchozí ženštině nebylo možno rozeznati tahy obličeje, poněvadž loktušku, již měla na hlavě, hluboce do čela staženou měla a nad to slabé světlo kahance ke dveřím, kde stanula, jen málo zasahovalo.

„Kdo vpustil tě sem bez ohlášení?“ místo uvítání pan Mikeš pozdního hosta rozhořčeně se otázal, zapomenuv, že Aleše, jenž v předpokoji, jak již dříve podotknuto bylo, ku komnatě pánově vchod střežiti a příchozí hlásiti měl, s osudnou listinou k faráři Augustinovi poslal. Poněvadž však nikdo k panu mincmistrovi nepřicházíval a tedy Aleše v předsíni zapotřebí nebylo, posýlával jej pán k vykonání rozličných svých rozkazů, jako byl před chvílí učinil.

„Nikde nikoho nebylo, po kom bych svůj příchod Vaší Jasnosti ohlásiti dala, jen ve bráně se mne vrátný ptal, koho na Vlašském dvoře pohledávám, a když jsem mu řekla, že jdu k Vaší Milosti, beze slova mne pustil dále,“ odpověděla tichým, nejistým hlasem ženština.

Dobře, že byl pan Mikeš zády ke světlu obrácen, aspoň neviděla, jak ve tváři zbledl…

„Až sem za mnou se opovažuješ, zahřímal pan mincmistr, když byl od okamžitého návalu citův si odlehčil, „nebylo ti na tom dosti, že jsem ti nedal i s tvým prokletým bratrem odzpívati, což by mi byl leckterý pacholek za několik mizerných grošů milerád učinil?!“

Bylť dobře poznal po hlase, s kým jest mu činiti; proto nadarmo nezbledl. Bezpočtukrát děsíval jej ve spaní bledý, utrápený obličej krásné dívky s rozpuštěným, dlouhým, zlatým vlasem, krvavýma od pláče očima; dívku tu dal jednou ze svého domu psy vyštvati, když ho přišla prosit o skývu chleba pro sebe — a pro synáčka jeho. Bylo teď tomu sice dlouho, hned za krále Václava kdesi v Praze; ale do dneška ty krvavé oči dívčiny pronásledovaly pana Mikše i ve dne. Šel-li temnými chodbami Vlašského dvora, zíraly naň ze všech koutů, a i ta socha Ukřižovaného, jež v jedné postranní chodbě na stěně visela, zdála se panu Divůčkovi míti na vlas takové oči, vyrudlé, zakrvavělé, a proto onou chodbou šel jen tehdy, vedla-li ho k tomu nejnutnější potřeba… A ona dívka psy druhdy vyštvaná stála tuto… Jen že dívčí postava to nebyla; spíše stařeně sedmdesátileté patřila by ta shrbená šíje, než ženě, jež před dvaceti lety svojí krásou kouzlila přemnohé šlechtické záletníky, nad nimiž pan Divůček podivnou lstí byl zvítězil.

„Nemyslila jsem, že budu hned tak poznána v první chvíli, leč beztoho jen hlas mne vyzradil. Však mne ty útrapy ohnuly za těch několik roků, však mi rozbrázdily hladkosť obličeje, jež bylo mým neštěstím, a z očí na místě slz, aby mi už krev tryskala, nebo kde by se jich nabrati mělo, když takovou již dobu každodenně suchý, okoralý chléb si jimi omáčím, když každou noc, co jich za těch dvacet let bylo, v slzách jsem utopiti chtěla onoho červa, jenž hlodá mi v nitru, že jsem opustiti musila rodnou střechu, že jsem vyhnána byla od svých nejdražších a pak ještě psy štvána a to všechno pro —“

„A proto jsi sem přišla, abys hloupým žvástáním mne z práce vyrušovala?“ zvolal pan Mikeš hněvivě; ale hned po těch slovech ucouvl. A aby pan Mikeš Divůček z Jemnišť, nejvyšší mincmistr království Českého před někým ucouvl, to se nestalo nikdy. I kdyby snad byl přišel ďábel sám, tak hrdě říkával pan Mikeš, a duši z těla chtěl mu vyrvati, aby ji do ohně pekelného odnesl, nebyl by ani o krok ucouvl, byl by z příma zůstal stát, bez nejmenšího zachvění, a teď před slabou ženou ustupuje, zachvěl se jak osyka.

Bylať tato o několik kroků blíže ode dveří postoupila, tak že paprsky kahance přímo ji osvětlovaly.

A skutečně měl pan Mikeš proč ucouvnouti a se zachvěti. Kdybyste viděli tu předčasně sestárlou, k nevypsání zuboženou tvář, byli byste s těží s to, slz se ubrániti; a ty oči její byly na vlas takové, ne-li horší, jako byly tehdy před dvaceti lety, když psy ji dal pan Mikeš vyštvati, na vlas takové jak je tento vídával ve snách, na chodbách i na kříži…

„Přišla jsem k Vám prosit, Vaše Milosti; prosit o tu duši nejdražší, již na světě mám“ — a sotva že dořekla, v usedavý pláč vypukla, jenž nedal jí dlouho promluviti; a když promluvila, nebyla ani s to větu souvisle ukončiti.

„A mně přicházíš prositi — nač?“ pan Divůček tázal se hlasem hněvivým, ale nejistým, ženy, jež mezi tím stále štkala.

„Byl mým obráncem, mým živitelem, když jsem byla ve světě samojediná bez útěchy, bez posily, bez útulku — — — — a u Knína mi ho zajali, ale chytli, jako se chytá divá zvěř nebo pominutí psové, a sem — sem jej zavlékli. Pro rány Kristovy“ — a dále mluviti pro pláč nemohla žena prosebnice.

„A proto jsi sem se přiblížila, až na Hory Kutny, jako ďáblův stín, abys mně nedala ani po tolika letech pokoje — ale dobře, žes přišla, aspoň tvé dračí oči vícekrát se mi nezasvítí,“ vzkřikl pan mincmistr a postoupil k ženě; však až k ní nepřistoupil. Bylať se tato vrhla na kolena.

„Pro rány Kristovy i pro všechno moje utrpení, smilujte se, vždyť je to váš vlastní —“

„Zamkni ta ústa zlolajná,“ zahřměl pan Mikeš nedada jí domluviti a ubohou za hrdlo uchopil, stisknuv ji svou drsnou, mohutnou rukou, že ubohá zasténala, „vždyť tolika let již ničím k tobě vázán nejsem a ty sprosťačko, opovažuješ se svého bratra vlastním švakrem mým nazvati, mne nejvyššího mincmistra v království tak potupiti?“

V tom vkročil Aleš do komnaty, vrátiv se z fary a podivením oči vyvalil.

„Troupe,“ obořil se na udiveného sluhu pán, jenž doposud nebyl ubohou z ruky pustil, „vem tu poběhlici a odnes ji dolů, aby jí ukázali, jak se v svatomartinské šachtě po cestě odpočívá,“ a po těch slovech ženštinu, kteráž pouze slabě sténala a kteráž, jak se zdálo, byla bez vědomí, v pravém slova smyslu do náručí vhodil a sám pak sluhovi dvéře otevřel, aby projíti mohl.

„Jdi stará hříšnice, však oni ti ukážou, kudy cesta ku tvému kacířskému bratříčkovi, jenž bez toho tě živil snad loupežemi,“ volal ze dveří. Zavřev pak dvéře pokračoval: „Dobře, předobře, že tě sem ďábel přinesl; aspoň se jakživ nebudu již obávat, že za mnou přilezeš, abys mi nepříjemnosti činila…“

A pan Divůček již mlčel; jen po komnatě chodil přemýšleje…

Za hodně dlouhou chvíli vrazil do dveří Aleš udýchaný, zbledlý, poděšený.

„Mluv, co tě poděsilo,“ prudce tázal se ho pán. Aleš se jaksi zdráhal.

„Mluv,“ vzkřikl pan Mikeš zlostně nohou dupnuv, „nebo tě ku všem ďáblům pošlu, jako tu před chvílí.“ Avšak služebník ještě se zdráhal. To však bylo panu Mikšovi již přes příliš: rozehnav se po Alešovi, udeřil jej vlastní mincmistrovskou rukou do tváře tak silně, že ubožákovi ihned proudem krev z nosu a úst se vyřinula.

„Nuže, budu mluviti, když krev má proto teče, že nemluvím; leč ve zlé mi to pak Vaše Milosť pokládati nesmí; žena, již jste mi odvésti poručit ráčil, již dole mi v náručí skonala; odevzdal jsem ji Epíkovi již studenou. Však před posledním vzdechem poslala kletbu na Vaši milosť, tisícerou kletbu, že zavražditi jste dal bratra jejího; že prý teď na prahu smrti poznává, jakého že měl ten její syn otce, když naň pochopy najmul, aby ho zavraždili, leč dýka jejich, že náhodou zasáhla místo syna bratra jejího a vám, že mladšího z obou mužských s ní bydlících se světa sprovodili; a zatím že jeho vrahem vlastní otec je, Vaše Mil…“

„V hrdlo lžeš, padouchu zlolajný,“ řeč sluhovu přerušil pan Mikeš; leč nebyl to již hlas, ale byl to řev poraněné šelmy. A při tom poděšeného Aleše dle svého obyčeje za hrdlo uchopil, chtěje ho zardousiti.

Mezi tím vstoupil do jizby jakýs muž, jenž zvučným hlasem, v němž nemohl zatajiti stín podivu nad chováním se páně Divůčkovým. tomuto oznamoval: „Oznamuji, že právě byl rozkaz Vaší Jasnosti vykonán: všech šest a devadesáte kacířův polehtaných pochodněmi odpočívá na ražumpu šachty svatomartinské.“

„A tento lotr zde bude devadesátý sedmý,“ zvolal pan mincmistr vztekle, ještě pevněji stiskuje hrdlo Alešovo; okamžitě ať shodí ho do šachty u sv. Martina!“ — — —

* * *

Druhého dne o ničem jiném na Horách se nevypravovalo, než o včerejší popravě devadesáti a šesti „kacířův“ u Knína chycených.

Byloť to Horníkům něco zvláštního, tak hromadná poprava; leč za několik málo týhodnův, ba dnův, byly i hromadné popravy kutnohorským věcí zcela všední; o to postaral se již pan Mikeš Divůček, jenž uvalil na Hory Kutny bouři, která jim záhubou hrozila. Zvoněnoť v Praze, jak mile tam zpráva o oné popravě došla, na poplach, a sbíráni zástupové ozbrojení, aby na Hory šli pomstit bratry z Kalichu a potrestat ty, kteří tak hanebnou smrť jim byli učinili.

Byl to první krvavý počátek válek husitských, jak dějepisec praví, jejžto mincmistr kutnohorský zavinil.

*

O popravě, jež děla se ještě téže noci, co ona hromadná, nevěděl v celém městě nikdo, kromě těch, kteří ji na ubohém Alešovi byli vykonali, a ani ti nevěděli ničeho o příčině její; ani hlesnouti nesměli nikomu o tom, co činili, nechtěli-li ztratit milosť páně mincmistrovu.

Toliko věděli, že Aleš, jemuž po celou cestu toliko nesrozumitelný chrapot z hrdla se dral, letě v hloub, temně ze sebe vyrazil: „Vrah!“

Marně a dlouho lámali si hlavu, koho tím umírající Aleš myslil, nevěděli toho, že byl vrahem tím jejich pán, a to vrahem kolikanásobným a mimo to vrahem vlastní krve své, vlastního syna svého.

---

1. Horníky slouli tehdá nejen ti, již prací v dolech zaměstnáni byli, ale všichni obyvatelé Hor Kuten.
2. Šichta prvá počínala 8 hod. po západu slunce a trvala, jako ostatní tři šichty, dle nichž den byl rozdělen, šest hodin.
3. Ražump slulo nejhlubší místo šachty.