Památce mistra Jana Husi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Památce mistra Jana Husi
Autor: Emanuel Miřiovský
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 1–4. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Měl Israel kdys velikého Krista,
my měli Tebe, žertvo za svobodu;
nad hranicí Tvou vzplanula zář čistá
a rozsvítila svíce po národu.
Zabili tmáři tělo pod plameny,
však duch jak orel vzletěl bujným letem
do modrých nebes laurem ověnčený,
mohutná křídla prostřel nade světem,
zamával jimi v tmu, jež rozžehla se
ve světle svobody a uvolnění;
dej, tmáři, pozor jen, ať nehoupá se
tvá hlava bídná u vran kuropění,
u ďáblů smíchu orla pod zobákem!

A houpala se; v kouři z vašich kostí
polétal orel s vítězství odznakem,
nad krví čerstvou renegatské ctnosti.
Řinčely meče pomstou ukované,
zašlehl blesk na čele hanou krytém,
vzdmuly se hrudi bědou rozeklané,
duněla země hněvným pod kopytem.
Rek Trocnovský vynesl prapor k nebi
a potřísněný ukázal jej lidu,
jejž chtěli na kříž vbít své zvůle hřeby
a ukláněli v porobu a bídu.
A celý národ soudil; soud to krátký,
kdy vina vraha každé srdce pálí
a zatíná se v prsa vlasti matky:
nesmírné vině trest buď neskonalý!
A národ trestal; dějin otažte se,
jaký to vzdech zavířil pod oblohou,
jaké to zvuky hřměly v poli, lese
a jaký dusot pod bojovnou nohou!
Svět chvěl se bázní, tyran šiji klonil,
když uzřel krev nabírat do kalichů,
a s kaple betlemské zvon hrozně zvonil:
Už přeplněna míru vašich hříchů!

Minuly věky. Orel dosud lítá
po šírém moři světů nepoznaných,
a kde se vznáší, tam se jasní, svítá
a jaro bují v prsou rozeklaných.
I minou věky. Orel přetrvá je,
hrdější od staletí ku stuletí,
a výš se vzpne nad témě Hymalaje,
než aby padnul vrahu do objetí.

Ty duše duší. lásko nejdražší nám,
plamenná záři ve tmách lidské bědy!
tvá myšlénka tu pěla rozvalinám,
a tmáři praví, že zní naposledy
ta píseň její lidstva za sbratření,
za volnost jeho, za pád otročení.
A teď prochází paláce a chaty,
žebrák i pán ji na svém srdci chová
co amulet, jímž ku božstvu je spiatý;
k nám prvně přišla svého do domova,
a než jsme mohli přitisknout ji k sobě,
vrah přitisk’ nás ku druži — ku porobě.
Veliký mistře, světla hlasateli,
ty svatá hlavo, zdrána do popele!
Věnčí Tě úctou vděčně národ celý
a klesty palmové na cestu stele —
na cestu do srdcí, v nichž oheň pálá,
živený láskou, drážděn útrapami.
To srdce naše výheň, hlava skála,
o níž se tříští vrah náš, sketa chámý;
loď jeho zbortí se jak bouří divou,
vydána vlnám velké lásky naší,
pod jejímž praporem cnost smetem’ lživou,
by vzešlo jitro jasnější a krasší.

Veliká neděle zavítá k dějům Čechů,
zavítat musí — pozor na sobotu!
jak minulost — snad bude plna vzdechů
a sáhati už bude po životu —
ne nám, leč těm a těm; a kterým, kdo ví?
Však národ celý ve triumfu vstana
k božímu hodu přijde mladý, nový,
a zapěje v svět mocné hossianna!
Oj, vzplaňte naše luhy temnem kryté
na znak těch svátků naší historie,
k činům se vzbuďte, spící Táborité
ať pozná svět, že vaše plémě žije!

Jsme ještě živi, ač nás mořili,
jsme ještě hrdi, ač nás kořili:
tím hrdým životem nás láska ponese,
a volná píseň světem otřese,
a volná píseň světem poletí
a svátek volnosti nám zasvětí!