P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku

Údaje o textu
Titulek:	P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku
Autor:	Hynek Kollmann
Zdroj:	Kollmann, Hynek. P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku. In Sborník historického kroužku, sešit 3, rok 1894. Odpovědný redaktor prof. PhDr. M. KOVÁŘ. Praha : Družstvo Vlasť. ISSN 1803-3091. OCLC 183234384. Strany 87–105.[red 1]
Vydáno:	1894
Licence:	PD old 70
Snímky knihy na Commons
Související články ve Wikipedii: Římskokatolická farnost Fulnek, Fulnek

P. Bonaventura z Kolína,
kapucin, reformator města Fulneku.

Studie z archivu sv. kongregace de propaganda fide v Římě.^[1]

Píše
HYNEK KOLLMANN.

---

Kratičký⁸⁷ boj na pláni bělohorské byl dobojován, odpor stavů českých zlomen, a velmi rychle všecky ostatní země koruny České octly se zase v moci císařského rodu Habsburského. Jakkoliv pak odboj český nebyl v podstatě bojem náboženským, přece, jakmile byl udolán, vítězná strana katolická ruče ujala se příležitosti vítané, aby přinavrátila k jednotě s církví římskou staroslavné Čechy a učinila z nich, jež byly celé střední Evropě prvním východiskem hnutí evangelického, mocnou baštu katolicismu.

Cís. Ferdinand II. byl zpečetil úmysl ten slavným slibem v poutnickém kostele mariazellském již dávno před bitvou bělohorskou, a veškera minulost jeho v zemích štýrských prvé, než nastoupil v⁸⁸ dědictví po cís. Matyášovi, byla zárukou, že splní naděje kladené veň od světa katolického, ale přes to přese všechno tužba strany katolické nedala se uskutečniti bez velikých obtíží.

Ohromná většina obyvatelstva zemí Českých stála v táboře nekatolickém a cenila si náboženské přesvědčení výše než národnost. To platí nejvíce o bratřích českých. Lutherani vedlo toho doufali vždy v přímluvy spojence císařova, kurfirsta saského, které vskutku opětovně byly činěny za ně. Neutuchající válka a zápletky zahraničné dodávaly obojím posily k vytrvalosti, kdežto byly závadou straně katolické, bez toho málo četné v zemi a trpící vadou nejednou. Arcibiskup pražský, Jan Lohelius, muž kdysi proslulý svou rázností, byl již sešlý věkem, duchovenstva byl veliký nedostatek, a stav jeho účinkem dob předešlých byl z části velmi pokleslý. Došlo k tomu hlavně vinou vrchností, bez rozdílu, zda byly protestantské či katolické, vykonávajících právo patronatní způsobem takovým, že úpadek stavu kněžského jak hmotný, tak namnoze i mravní byl neodvratným jeho důsledkem. Postavení kněžstva katolického v Čechách bylo tak bídné ještě r. 1622, že faráři houfně žádali za propuštěnou.^[2]

Rok 1622. způsobil značnou proměnu: jednak v Čechách zemřel arcibiskup Lohelius (2. list.), jehož nástupcem stal se Arnošt Vojtěch, hrabě z Harrachu, muž mladý, plný bujaré síly a ušlechtilého nadšení, jednak v Římě založena byla (6. led.) kongregace de propaganda fide, ústřední to sbor kardinalův a prelátů, který měl starati se missiemi a jinými prostředky o šíření víry katolické.

Kongregace tato — již v zájmu krátkosti budeme nazývati Propagandou — záhy pojala v obor své působnosti země koruny České, k nimž pozornost její první ze všech obrátili pánové Vilém Slavata a Jar. Bořita z Martinic zprávou o náboženském stavu království Českého, již dali napsati známému zpovědníkovi císařovu P. Vil Lamormainovi.^[3] Brzy potom došla nová zpráva s příslušnými návrhy od proslulého P. Jeronyma Lappia, generalního visitatora řádu konventualův,^[4] a velmi obšírná zpráva nuncia vídeňského, Mons. Karla Caraffy, biskupa averského, který mimo to pravidelnými listy oznamoval Propagandě potřeby církve české.^[5]

Tudy Propaganda hned v prvním roce trvání svého postavena byla před otázku českou. Naskytl se tu nejeden úkol vážný, obtížný! Jedním z neodkladných byla pomoc v příčině nedostatku kněžstva.

Když byl cís. Ferdinand II. přísnými patenty vypověděl ze země kazatele protestantské a bratrské, převážná většina far zůstala neosazena, největší díl kostelů zbaven veškerých bohoslužeb. Skrovný počet duchovenstva katolického nepostačoval a ještě i ten musel býti ztenčován odstraňováním kněží nehodných. Šlo zajisté při apoštolské práci, jaká nastávala v zemích Českých, vrchním pastýřům jejich, v Čechách arcibiskupovi pražskému, hr. Harrachovi, na Moravě biskupovi olomouckému a spolu kardinalovi, Frant. knížeti z Dietrichštejna, o to, aby kněžstvo působilo nejen slovem, nýbrž i příkladným životem svým. Když pak ani zvláštní plné moci vymáhané Propagandou pro země České v příčině svěcení kněžstva, ani výhody⁸⁹ poskytované jim při papežských seminářích pražském a olomouckém nestačily, Propaganda rozhodla, aby duchovenstvo řeholní bylo přibráno ku pomoci. Příklad toho byl dal — nejspíše na ponuknutí zmíněného visitatora P. Jeronyma Lappia — general řádu konventualů, který již v polovici roku 1622. vypravil z provincie hnězdenské několik kněží řádových do Čech.^[6] Tudy Propaganda r. 1623. dala rozkaz generalům nejprve řádů dominikanského a augustinianského,^[7] potom všech ostatních,^[8] aby vyslali do zemí Českých řádové kněze mravů bezúhonných, kteří by byli mocni jazyka českého nebo polského neb německého, aby mohli s prospěchem zastávati úřad buď farářů, buď missionářů. Zároveň pak vybírala sama z kněží řeholních muže nejschopnější a ustanovovala je svými missionáři v zemích Českých, dávajíc jim patenty, kterými oni — až na kázeň řeholní — byli vyjímáni z pravomoci svých představených klášterních, tak že tito neměli práva určovati jim jejich působiště, ani odvolávati je z missií, ve kterýchžto věcech missionáři Propagandy podléhali toliko jí samé. Tyto posly své Propaganda opatřovala ochotně vším, co mohlo usnadniti těžkou jejich úlohu. Posílajíc je kázat slova Božího a vykládat evangelia nekatolíkům, dovolovala jim, aby směli míti u sebe a čítati knihy kacířské a zakázané, aby poslouchali zpovědi a směli rozhřešovati též od klateb a jiných přísných trestů církevních i ty, kteří byvše již obráceni na víru katolickou opět zapadli do bludů, aby směli beztrestně obcovati obřadům nekatolíkův a poslouchati kázání jejich, aby směli míti oltář přenosný, konati bohoslužby také za přítomnosti nevěrců, ba mnohdy sloužiti dvakráte za den mši svatou; také dávala jim plnou moc znova světiti kostely a hřbitovy znesvěcené. Všeliké výhody tyto scházely missionářům, jimž jejich vlastní představení řeholní — po smyslu rozkazů Propagandy — ukládali missie. Řeholníci takoví zůstávali podrobeni ve všem přímým představeným svým, a Propaganda zřídka a pouze náhodou zvěděla kdy co o jejich působení, kdežto dávala si od missionářů svých i zase o nich posílati zprávy pravidelné, sledujíc a posuzujíc každý krok jejich.

Zmíněné rozkazy Propagandy týkaly se arci v první řadě řeholního duchovenstva v zemích našich. Jinde bylo by asi nesnadno bývalo nalézti kněží znalých řeči české. Avšak právě v zemích našich Propaganda uhodila v té příčině na jistý odpor. Někteří z přísnějších řádů — na př. řád kapucinský — totiž nevalně přáli missionářskému životu členů svých, vidouce v tom rušení řehole; a museli-li přece povoliti nařízením vydaným z Říma, vyhledávali vždy příležitosti, jak by shromáždili rozptylené bratry zase ve zdech klášterních. Tudy Propagandě zhusta bylo slýchati žaloby tu missionářů proti představeným, tu těchto proti oněm a konati o nich vyšetřování zevrubné, při čemž nerada stavěla se proti duchu řeholí.

---

Případ⁹⁰ toho druhu udál se s P. Bonaventurou z Kolína^[9], knězem řádu kapucinského na Moravě.

P. Bonaventura přebýval počátkem r. 1623. v klášteře olomouckém. Guardian kláštera toho k rozkazu provinciala řádového, P. Romana z Lodi, v čase svatopostním r. 1623.^[10] poslal ho na missie do Fulneku, nejspíše vytknuv jemu čas, po který měl zdržeti se tam. Zajisté provázel ho na missii jeho jeden ze mnichů téhož kláštera.

Ze zprávy, kterou P. Bonaventura učinil svému provincialovi, zvěděl o působení jeho nuncius vídeňský, Mons. Caraffa, který nemeškaje podal o tom zvěst Propagandě. V dopise, daném ve Vídni 3. dne června 1623.^[11], oznamoval jí pokroky katolické reformace v Čechách i na Moravě, přednášel stesky kardinala z Dietrichštejna na nedostatek duchovenstva a radil, aby vyzváni byli řádové řeholní k missiím v zemích Českých, které prý jsou k velikému užitku, „jakož P. Bonaventura z Kolína kapucin píše P. Romanovi provincialovi, že odebrav se s jeho dovolením z kláštera olomouckého kázat do města Fulneku, v době osmi dní katechizoval a přijal do církve 130 kacířův a v den sv. Filipa a Jakuba^[12] spálil tolik knih kacířských přinášených jemu od dítek městských, jež násilím braly je ze všech domů, že oheň uprostřed náměstí trval plných 5 hodin; kteréžto dítky nalezše v domě jistého pikharta (rozuměj českého bratra) obraz Bedřicha Falckého, připevnily jej na dlouhou tyč a nosily dlouho po městě, tupíce ho i volajíce: „Zimní král“, a posléze hodily jej do ohně. A na zítří tytéž dítky vyrazivše ze škol, vnikly do radnice, vybraly odtamtud knihovnu chovanou tam jistého odpadlého kazatele^[13] a donesše ji na náměstí, obrátily ji v popel. Načež řečený kněz odešed do Olomouce, opustil onen lid jak katolický, tak kacířský, kterýž všechen oplakával ho něžně. Tudy za málo dní poslali povolat ho nazpět.^[14]“

Tento list nunciův byl čten ve valném shromáždění kongregace de propaganda fide, konaném 27. června 1623., a přijat s velikým potleskem.^[15] Bylo usneseno odpověděti nunciovi s povděkem za zprávu tak vítanou a vyzvati ho, aby častěji oznamoval Propagandě i pokroky i potřeby. V odpovědi dané nunciovi 1. dne července 1623.^[16] podotčeno bylo výslovně, kterak zpráva o činu dítek fulneckých byla papeži i Propagandě k veliké libosti, poněvadž prý jest cosi zázračného u věci té. — Zároveň poslán byl dopis latinský P. Bonaventurovi samému, jímž Propaganda ho prosí, aby, jak započal ve Fulneku, pokračoval ve svatém díle tom, ujišťujíc ho, že učiní⁹¹ věc velmi příjemnou Bohu, papeži i Propagandě, od níž přál-li by si patentu a plných mocí, aby stal se jejím missionářem, nechť jen oznámí; bude mu vyhověno.^[17]

List tento, poněkud opozděný na cestě, zastihl P. Bonaventuru již v kapucinském klášteře pražském. Bylť z missie své fulnecké koncem měsíce července (1623.) od představených svých na dobro odvolán a z trestu poslán do kláštera pražského, zbaven byv tudy každá naděje, že by znova vypraven byl na missie. Naděje jeho Propaganda dopisem svým oživila, ba dokonce dala mu doufati, že stane se přímo missionářem jejím. I neváhal přihlásiti se o patent její listem^[18] daným 5. dne listopadu 1623., v němž obšírně vyložil působení své ve Fulneku a trpce toužil do představených svých, stavících se na příč missiím.

Vylíčiv hluboké moře zármutku, do něhož střemhlav uvrhla jej zlá vůle představených, končí dopis svůj těmito slovy: „Ejhle, když hrozí největší nebezpečí utonouti, Bůh milosrdný, který nás potěšuje, abychom i my mohli těšiti jiné, podav mi ruku pomocnou, navrátil mne do předešlého klidného stavu duše. Vnukl a vdechl svaté kongregaci, aby nabídla mně patent mé missie a plné moci potřebné k tomu úřadu. Nabídla jej a slíbila, že ho dosáhnu a dostanu. Poznávaje tedy, že horlivost má je milá Bohu, drahá Jeho Svatosti i celé sv. kongregaci, důvěrně sice, ale pokorně vrhám se k nohám jejím, uvádím na pamět list poslaný mně a očekávám veřejný list své missie spolu s nejsvětějším požehnáním, bych netoliko na jednom místě, ale všude směl kázati, kde podá se příležitost. — Žeň nachází se mnohá hlavně proto, že od cís. Veličenstva vypověděni jsou kazatelé kacířští, ale dělníků jest málo. Prosme tudíž pána žně, aby poslal dělníky na žeň svou. Kdyby náš řád poslal kazatele na místa kacířská, velký vzrůst měla by z toho církev katolická, neboť více než ostatní působí kapucin slovem i příkladem; víc naučí a pohne hrubý jeho šat, než jiných řeči vyšperkované. — Tato provincie živí více než 50 kazatelů, z nichž sotva 10 vskutku káže. Nevýslovný užitek ostatní by učinili mezi kacíři. Na mnohých místech lid jest učelivý, kterýžto je pokažen špatným životem a příkladem duchovních; duchovními rozmluvami nebo vystavováním jména Páně, jak máme v obyčeji činiti při lidech trpících zimnicí, dal by se obrátiti od kapucina. — Tolik však vím ze zkušenosti: kde je mnoho bratrů, že kazatelé málo prospějí pro přílišnou důvěrnost některých; více však prospějí, kde neznámi, sami se soudruhem zralého a osvědčeného života dlí.“

„Dlouho pídícímu mně se po takovém soudruhu vytoužen sám se nabídl: velebný otec Bernardin Florenčan, kazatel, muž ducha horlivého, žádostivý cti Boží a spásy duší a hotov snášeti dobré i zlé, jak lze viděti z listu připojeného. Toho tedy si žádám, aby byl přidělen mně listem veřejným za průvodce.“

„Abychom však působili se zdarem, je potřebí mnoha plných mocí, o než pokorné a snažné žádáme: 1. Přisluhovati všemi svátostmi v místech, kde nebudou kněží; 2. čísti knihy kacířské a zakázané⁹², abychom jedny mohli spáliti, ze druhých usvědčiti kacíře; 3. rozhřešovati z každého kacířství, ne jenom z jednoduchého, nýbrž i takového, do něhož klesají, kdož odpadávají od víry katolické. Jsouť lidé, kteří podruhé nebo častěji byli nuceni opustiti víru katolickou, nebo takoví, kteří zanechavše některého bludu, vyznávali po nějaký čas víru katolickou a z donucení, nebo ze strachu, nebo z přílišné nevědomosti zase zapadli do kacířství, touží však opět obrátiti se a nebudou-li rozhřešeni, nenavrátí se již, nýbrž spíše zahynou. Ubozí, měli mnoho pánů: hned katolíky, hned kacíře, znova katolíky, znova kacíře; jací však jsou páni, tací jsou i poddaní. Jest potřebí, aby za těchto nejposlednějších dob všichni všechno činili, abychom získali mnohé. O tom nijak nepochybuji, dá-li mi sv. kongregace list veřejný mé missie a povolí plné moci potřebné k úřadu tomu, mezi nimiž jest i moc čísti mše a kázati na místech znesvěcených od kacířů. Dosáhneme-li toho, odebereme se na místa kacířská. S tím a.“

Přiložený dopis společníka Bonaventurova P. Bernardina z Arezza, psaný vlaským jazykem a daný 4. listopadu 1623.^[19], jest obšírnější. P. Bernardin předně vytýká v něm s důrazem, že úmyslem zakladatele řádu sv. Františka bylo nejen, aby bratří řeholní hledali spásy duše své, nýbrž také duší jiných, hlavně nevěřících, a vybízí je k tomu velmi důtklivě ve 12. hlavě své řehole, v níž dí: ti z bratří, kteří z vnuknutí Božského budou chtíti mezi Saraceny nebo jiné nevěřící jíti, nechť zažádají za dovolení. P. Bernardin sám byl prý před mnoha lety přiveden z temnot tohoto světa ke světlu a poznal v řádě svém dobrodiní Boží; uznávaje je a maje na mysli jak povolání své tak svatý úmysl zakladatele řádu, cítí, že nemůže jinak ukázati se hodným jeho nežli touhou vyliti vlastní krev ke cti jeho a pro spásu duší. Touhu tuto Bůh sám vložil mu od prvopočátku do srdce, ať již stojí ho třeba vlastní život. Vzrostla pak tím více, když představení jeho svěřili mu úřad kazatelský. Poznal totiž, kterak tato kázání v místech, kde bratří obyčejně zůstávají a jsou známi, bývají s malým prospěchem, buďsi proto, že laikové pozbyli příchylnosti k řádu jejich, buďsi proto, že hříšníci zvyklí již chybám svým, slyšíce ustavičné výčitky a obvyknuvše si poslouchati stále totéž, potřásají hlavou a vysmívají se kazatelům, mnozí pak přicházejí na kázání spíše ze zvyku, buď aby se zdáli hodnými, buď aby posuzovali kazatele, zda káže dobře, či špatně, a tudy činí se nehodnými slova Božího. Takž kazatelé vidouce, že podstupují doma nadarmo veškeru námahu, jíž by mohli na místech jiných přivésti tisíce duší k poznání pravé víry, kdežto hodinu co hodinu tisícové, nemajíce, kdo by jim kázal, padají do záhuby věčné, sžírají ducha svého touhou, aby směli jíti mezi ně, jakož Kristus nařizuje v evangeliu. On sám přednesl prý několikráte tuto tužbu představeným svým a zvláště také generalovi řádovému; jedni mu odpověděli, aby prý psal si do Říma o dovolení, jiní vymlouvají se, že nenaskytla se jim příležitost a pod. Velkou naději a útěchu čerpal z listu psaného od Propagandy P. Bonaventurovi Kolínskému, kazateli velmi velikého zápalu i ducha, kterýž svým přičiněním a s pomocí milosti Boží obrátil na sv. víru jedno celé město s 18 vesnicemi okolními⁹³, kdež byli vesměs kacíři. Ve kterémžto listě ona projevujíc mu spokojenost nad jeho nadšením, s láskou a horlivostí právě otcovskou a pastýřskou ho vybízí, aby pokračoval ve svatém díle tom, nabízejíc mu ochotně všechnu pomoc a veškery prostředky, které by mu byly k tomu nutny. I pozoruje tento hodný kněz, kterak takřka zahazuje námahu svou, když káže uvnitř kláštera, a znaje z vlastní zkušenosti, jak úspěšna by mohla býti činnost jeho na venkově, kdežto představení řádoví nechtějí, aby kazatelé vzdalovali se kláštera, vážíce si více nežli spásy duší toho, aby mnich společně s druhými zpíval hodinky v choru, skutečně již poklesl na mysli. Avšak Bůh sám přišel mu na pomoc, ponuknuv Propagandu, aby nabídla jemu pomoc svou, a on, jako pokorný a poslušný syn, jest hotov pokračovati v díle počatém s dovolením a požehnáním jejím, kdekoli líbilo by se jí. — P. Bernardin zvěděv to všechno od samého P. Bonaventury, v touze rovné s tužbou tohoto, nabídl mu se za společníka v missii. Jeť prý při úkolu tom pomoc nevyhnutelna; jediný kazatel nestačí na místě jednom, poněvadž zatím co onen je zaměstnán kázáním a přípravou k němu, je potřebí druhého, který by poslouchal zpovědi, přisluhoval svátostmi, pomáhal u vyučování katechismu a vysvětloval tajnosti i obřady církve svaté. P. Bonaventura prý ochotně přijal nabídku jeho, ač-li Propaganda dá souhlas svůj. Tudy prosí co nejsnažněji o milost tu. — V závěrce listu svého P. Bernardin, který byv průvodčím provincialovým, prošel s ním téměř celou provincii (Čechy, Moravu a obojí Rakousy), líčí z vlastní zkušenosti nedostatek duchovenstva v zemích těch, dokládaje, jak velkých úspěchů lze dodělati se skrovnými mnohdy prostředky. Vypravuje, kterak r. 1622. na cestě z Prahy do Budějovic pouhý frater provázející je, obrátil na víru katolickou 3 nebo 4 kacíře. O podobných případech doslechl prý také z Uher a z Orientu. V Čechách prý hlavně od toho času, kdy císař vypověděl kazatele evangelické, udá-li se, že některý kněz řádu kapucinského přijde do města, vše hrne se za ním, a páni nebo hejtmané měst těch, kteří jsou nyní veskrze katoličtí, donucují také trestem ty, kteří nechtějí jíti na kázání; mnozí chtěli by prý přinutiti své poddané, aby se pokatoličili, ale nemají, kdo by jim kázal a je vyučoval u víře, a tím činem přemnozí zůstávají v osidlech ďáblových. Z toho ze všeho a z vítězství zázračných, jež Bůh dává zbraním císařským, P. Bernardin vyvozuje, že Bůh obrátil milosrdné oči své na země ty a chce navrátiti jim světlo své víry, přivolati je ze smrti k životu. Uskutečniti tuto vůli Božskou jest úlohou Propagandy. Pisatel však vytýká, že k úkolu tomu není potřebí pouze slov, nýbrž i dobrého příkladu. Zázraky totiž považují kacíři za dílo ďáblovo, učenost porážejí důvody Lutherovými a Kalvinovými; připojí-li však kazatel ke slovům svým řádný život, znázorňující život i působení Krista a apoštolů, tomuto důvodu, nemajíce co namítati, vzdávají se.

Oba dopisy, Bonaventurův i Bernardinův, došly šťastně do Říma a byly přečteny ve shromáždění Propagandy konaném 12. dne prosince 1623. Z usnesení její věc přednesena generalnímu prokuratorovi řádu kapucinského. Patrně nechtějíc sama vkládati se do sporu mezi oběma zpravodaji a jejich představenými, Propaganda přenechala generalnímu prokuratorovi vyšetřiti podstatu jeho a mezi tím nedala žadatelům odpovědi.

P.⁹⁴ Bonaventura nezůstal dlouho v Praze. Ještě před sklonkem r. 1623. (před vánocí) povolán byl do Brna, a tam byl mu svěřen úkol kazatele v kostele klášterním, s nímž on ovšem byl velmi málo spokojen, očekávaje netrpělivě žádoucí odpovědi z Říma. Když dlouho mu nepřicházela, odhodlal se v únoru 1624. psáti poznovu Propagandě.

Druhý list Bonaventurův souhlasí s dopisem prvním, ale jest o něco obšírnější; a poněvadž nápadna jest shoda jeho také se zprávou poslanou před delší dobou provincialovi P. Romanovi z Lodi, jak úryvek její přešel do zmíněného dopisu nunciova ze 3. dne června 1623., jest na snadě domněnka, že P. Bonaventura činil si hned na působišti svém současné zápisky, které byly potom základem jeho zpráv.

I povšimneme si blíže tohoto druhého dopisu. Jestiť zajímavý v příčině nejedné. Předně znázorňuje způsob, jakým P. Bonaventura i přečetní missionáři jiní šířili víru Kristovu; podruhé jest působištěm jeho Fulnek, tehdejší hlavní sídlo Jednoty bratrské na Moravě, v němž nescházelo však ani jiných evangelíků; potom obsahuje také některé zmínky o Janu Amosu Komenském.

Komenský, jehož P. Bonaventura jmenuje v listě svém prostě bratrem Amosem anebo jen kazatelem, žil ve Fulneku v letech 1617.—1621. Byl tam kazatelem sboru bratrského a řídil městskou školu německou. — V Brandlově Knize pro každého Moravana (II. vyd. v Brně 1892. na str. 398.) podle kronik fulneckých, sebraných v l. 1811.—1819. od tamějšího měšťana Felixe Jašky, vypravuje se o pobytu Komenského ve Fulneku takto: „R. 1617. přišel lutherský (sic!) kazatel do Fulneku. Člověk tento narodil se prý v Komně, míli od Uh. Brodu… nebyl dlouho ve Fulneku a již si získal mnoho přívrženců; zabýval se nejraději vyučováním dětí a ukazoval takovou dobrosrdečnost i naproti těm, kteří ho uráželi anebo trýznili, že ve Fulneku přísloví povstalo, že pastýř beránčí (Lampelhirt] žádné žluče nemá. Veliké zalíbení měl v knihách.“ Potom zmínka následuje, kterak zavedl včelařství do Fulneku, a končí těmito slovy: „Když však Komenský z Fulneku utéci musil, byly všechny věci od něho zachované zničeny. Až dosud sluje dům v předměstí „sbor“ (nyní fabrika), kde bratří nábožné obřady konali. Když r. 1621. španělští vojáci do Fulneku vrazili, prchl Komenský do Lešna (sic) v Polsku, načež Fulnek přičiněním jesuitů ke katolicismu se navrátil.“

Po slovích těch zdá se, jako by majetek Komenského, jmenovitě knihovna, byl zničen hned r. 1621. za vpádu vojenského. List Bonaventurův — již oním místem, které přešlo do červnové zprávy nunciovy — opravuje tuto okolnost, zároveň pak podává doklad o schylnosti Komenského k mysticismu již v těchto letech jeho života.

Následujtež nyní vlastní slova listu Bonaventurova, připsaného nejspíše kardinalu Ludovisovi, praefektovi Propagandy^[20]:

„Nejosvícenější a nejdůstojnější Pane!“

„Tělem vzdálen, ale duchem jsa přítomen, na kolenou líbám lem roucha Vašeho, zakazuje se nepatrnými službami svými a modlitbami⁹⁵ od Toho, kterýž jest nejvyšší dobro, vše dobré Vám ždám.“

„Blahosklonný list nejosvícenější a nejdůst. Milosti Vaší daný mně 1. dne července minulého roku (t. j. 1623.), který byl zachycen a dlouho zadržán, dostal jsem konečně mimo všechno nadání a očekávání i poznal jsem z něho nikoli bez podivu, že nuncius u císařského Veličenstva stkvělou podal sv. kongregaci zprávu o jménu mém i práci vykonané ve Fulneku. Že pak Nejosvícenější a Nejdůstojnější ráčil zpraviti o tom mne maličkého a nehodného, za to vzdávám díky ne sice takové, jimiž jsem povinen, nýbrž, jak mohu, největší a vždy vynasnažím se nahraditi blahovolnou přízeň svými nehodnými modlitbami. Nejdůstojnější nuncius odkud či co referoval, dosud jest mne tajno^[21], aby však sv. kongregace nesoudila o věci ni hůře, ni lépe, to, co sběhlo se působením Božím, nejosvícenější a nejdůstojnější Milosti Vaší sám jsem vyložil listem daným v Praze 4. (sic!) dne listopadu r. 1623. Poněvadž však za tak dlouhý čas nedostal jsem odpovědi, bojím se, že dopis byl zachycen a nedodán. Odtud horoucí žíznivost po spáse duší nabádá mne, abych jej opakoval skoro týmiž slovy a šíře znova napsal, co jsem psal. Doufám, že nejosvíc. a nejdůst. Milosti Vaší nepřijdu nevhod, nýbrž vhod.“

„V postě roku minulého (1623.) vyslán byv kázat od svého olomouckého guardiana, ten den po popelci^[22] přišel jsem do Fulneku na slezských hranicích, kde nikdy před tím nebyl viděn kapucin. Abych tam kázal se zdarem, bedlivě pídil jsem se po všem, co mi bylo nutno zvěděti, a s bolestí poznal jsem, že k Fulneku počítá se sic 18 vsí, ale není v něm ani tolik katolíků, nýbrž pikharti (rozuměj čeští bratří), kalvinisté, lutherani a několik pod obojí. Jakmile vyzkoumal jsem to, všechnu svou snahu, práci, péči, píli, všechny myšlénky, ba veškerého ducha svého na to jsem upjal a nařídil, abych ovce zbloudilé vedl ke zdravé pastvě písma svatého a nazpět uvedl do ovčince Kristova. Tudy po celý půst (hlásaje slovo Boží, naléhaje ať vhod ať nevhod, vyčítaje, zapřísahaje, laje ve vší trpělivosti a učenosti) vyváděl jsem a nazpět uváděl je tak věrně, že denně přemnozí snažně prosili, aby byli připuštěni do ovčince Kristova a k jednotě církve katolické. Když pak týden svatý blížil se, na čas učinil jsem konec článkům záhadným a vyloučiv bezbožné, kteříž o zpovědi ušní (tak totiž ji jmenují) praví, že pošla z dílny ďáblovy, a o papežencích, když vymáhají a hlásají zadostučinění za hříchy, tvrdí, že nejenom zmenšují zásluhy Kristovy, který sám dosti učinil za hříchy naše, nýbrž spíše vynasnažují se venkoncem vyhladiti je z paměti lidské, vyloučiv, pravím, tyto, zval jsem lid na kázání o utrpení Páně a ke slavnému processí kajících, aby viděli a poznali, zda chceme utrpení Kristovo uvrci hluboko v zapomenutí, či spíše vštípiti a vtisknouti je v srdce lidí pomocí rozličných nástrojů pašijových, postav, obrazův a maleb.“

„O velký pátek^[23] když jsem byl v noci a časně z rána kolem kazatelny pěkně uspořádal všechny nástroje utrpení Páně, jakmile lid⁹⁶ vešel do kostela, druh ptal se druha, co to bude, a jaké že jsou to přípravy neobyčejné a nikdy neviděné? V hodinu určenou s železným kruhem a řetězem na hrdle a s rukama uvázanými provazem ke krku vstoupil jsem do chrámu, v jehož středu nadpis umučení — Umučení Pána našeho Ježíše Krista — zapěl jsem hlasem truchlivým, u paty kazatelny silněji, na kazatelně vysokým a jasným hlasem totéž jsem zalkal a na thema: „Vyjděte a pohleďte, dcery sionské na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den zasnoubení a v den veselosti jeho,“^[24] měl jsem kázání, po němž ohlásil jsem průvod večerní,^[25] k němuž jakožto ku věci neslýchané a nikdy nevídané na kolik mil cesty sběhl se lid. Večer všechno připraviv a hezky urovnav, uvedl jsem průvod z nově obrácených do kostela a na slova: „Užasněte nebesa nad tím a brány jeho zkormuťte se;^[26] plačte, andělé míru, a obyvatelé země, kvělte,“^[27] počal jsem výklad o bičování. Aby však nezdálo se, že učím něčemu, co Kristus ve mně nepůsobí, se zakrváceným^[28] bičíkem v ruce sešel jsem z kazatelny a vykasav kutnu, pod níž měl jsem na sobě pytel, vyšel jsem s jinými ve jménu Páně k blahoslavené Panně Marii ve vsi nejbližší u města, 1000 kroků tam a tolikéž nazpět^[29] Tato věc a průvod, při němž lid každému z nás napočítal 5000 ran, tak zaujaly všechny, tak otřásly, tak pohnuly a uchvátily je, že po několik dní chodili spíše mrtvi nežli živi, jsouce spleteni a na vahách, co by měli činiti, kam se vrtnouti.“

„Od mnohých tato rozmluva byla slyšena: „Titoť jsou v pravdě mužové apoštolští, kteří nehledají, což jejich jest, než co jest Kristovo; kteří ne po věcech světských, nýbrž po spáse duší našich žízní s tak velikou horlivostí; kteří nemilují, ani nekrmí těla svého, nýbrž mají je v nenávisti. Kdo by nepřidal se k nim? Kdo jim neuvěří? Kdo by nesouhlasil s učením jejich?“ Mezi těmito byla rada městská stará i nová^[30], mužové nejčelnější v obci, kteří častěji odvážili se pověděti přede mnou: „Kdyby byl přišel jakýkoli řeholník, nebyl by způsobil nikdy, co způsobeno jest; byli bychom zůstali zarputilí a zahynuli. Nyní jsme překonáni, buďtež Bohu díky! Tudíž poruč, Otče, rciž, co jest nám činiti. Prokážeme se ochotnými.“ A vskutku shledal jsem to tak. Denně tolik jich si přálo býti poučenu ve víře katolické, že až do osmé neděle po sv. Trojici^[31] nebylo mi možno katechizovati všechny. Ale vyslechl jsem přece zpovědi převalné části jich, jež rozhřešil jsem z kacířství a po vyznání víry učiněném slavnostně vůči celé obci církevní posilnil jsem je svatým přijímáním.“

„Třetího dne letnic^[32] zaujal jsem s povolením velebné kapituly olomoucké sbor vystavený od Bratří a opuštěný pro Neapolany^97[33] a neobydlený a v něm jako v každém jiném domě neobývaném konal jsem služby Boží. Svaté obřady konal jsem na přenosném oltáři a kázal jsem po žádosti kacířův. Ostýchaliť se velmi choditi do kostela katolického poslouchat kázání. Dávali na srozuměnou, že by obcovali mu rádi, kdyby konalo se v modlitebně jejich. Touha jejich měla konec, jakého nenadáli se, neboť pohnul jsem na 20 předních měšťanů kacířských, že na tom místě veřejně odpřísáhli blud, a podal jsem jim svátost oltářní, když byli tamže vyznali víru pravou. Potom za přítomnosti jak katolíků tak kacířů z nenadání měl jsem kázání polemické, které právě tak, jako ono odpřísáhnutí tak sklíčilo kacíře, že nejen nedovedli zadržeti slzy, nýbrž pro přílišnou bolest a úzkost takřka duše vypustili; také pak kázání na slova: „Slovo Boží trvá na věky,“ napsaná od kacířů na kazatelnici, utvrdilo ve víře kolísavé mínění mnohých. Abych odňal kacířům veškeru naději, že získají zase sbor svůj, kázal jsem tam na večer každou neděli a svátek.“

„O této modlitebně^[34] zvěděl jsem věc velmi pamětihodnou: Tenkráte, když zběsilost Čechů po korunovaci falckrabího v Praze^[35] zuřila nejvíce, jakýsi katolík byl na kázáni bratrském, při němž viděl uprostřed chrámu oltář vystrojený, se dvěma svícny a svíčkami a kněze před ním, oblečeného v albu. Jat podivem, co by to bylo, že mimo mrav a zvyklost užívají oltáře, svícnův i svíček, nevčas tázal se sousedů: „Proč pak onen chodí oděn jako kněz katolický?“ Oni, nevidouce ničeho, domnívali se o něm, že šílí, když však on ustavičně dotvrzoval to, vzniklý hluk přerušil kázání a učinil jemu konec. Muž ten tudy byv uveden do jistého domu a podroben u přítomnosti pána svého a některých jiných přísnému výslechu, přísahou potvrdil, že viděl nejinak, než jak je praveno. Odtud bratr Amos,^[36] kazatel bratrský, chytře jal se vykládati, že to zjevil se anděl Páně, aby dotvrdil slova, jež on kázal. I bylo zapověděno muži onomu pod trestem smrti, aby nikdy neodhaloval člověku žádnému, co byl viděl. On však vida o prvních nešporách na třetí svátek letniční oltář ustrojený uprostřed modlitebny se dvěma svícny a svíčkami a před ním kněze (totiž P. Bonaventuru) oblečeného v albu a pějícího nešpory, dosvědčil v mé přítomnosti pod přísahou, že před třemi léty viděl týmž způsobem.“

„V celém panství fulneckém^[37] bylo velmi málo lidí přijímajících pod jednou, nyní asi tím méně bude tam kacířů.^[38] Některým svátost oltářní podávána byla pod obojí způsobou, nyní se již nežádá, tím méně podává. K nemocným byla nošena pod obojí způsobou, tajně,^[39] bez úcty, nyní veřejně se zpěvem, prapory a světly se nosí v průvodě pod velmi hezkými nebesy, jež sám jsem učinil a zhotovil vlastníma rukama z hedvábí.“^[40]

„As⁹⁸ od 50 let^[41] Fulnečané nesvětili svátků. Mše se hrozili. Tak veliký jest nyní zápal obrácených, že rozdělivše obec na čtvrti, každé z nich postavili v čelo po čtvrtním, kteří velmi tuhou přísahou jsou zavázáni dohlížeti, aby všechny osoby jakéhokoli stavu a důstojnosti slavili svátky, byli přítomni již před epištolou mši svaté, jednosvorně přistupovali k obětování, kdy je zvykem, aby nikdo nescházel při průvodech a kázáních, aby při klekání ráno, v poledne i večer, ať jsou kdekoli, kde právě zvuk je zastihne, třeba uprostřed náměstí v blátě, vodě nebo dešti poklekli a modlili se k Bohu, dále aby nikdo nepožádal v postě masa, ani Bohu ani svatým se nerouhal, aby nebyly zpívány písničky hanebné ani se nehovořilo při hodech o věcech víry, aby nikdo nepronesl slova proti papeži. Kdokoli by byl postižen od čtvrtních, že provinil se v něčem neb obmeškal čeho, v tutéž hodinu jest uvržen do žalářův a nepropustí se prve, pokud není dostatečně potrestán po rozsudku rady. K tomu nedopouští se nikomu, aby se oženil, aniž jest přijímán v počet měšťanů, není-li katolíkem.“

„O růženci, posvěceném vosku, medalliích a podobných věcech nic se nevědělo; nemluvňata, která dosud neumějí propovídati slova, nyní prahnou nositi je stále na hrdle.^[42] Podivuhodno jest toto: opatřil jsem si odjinud přes 200 růženců; když jsem rozdal ihned všechny při tak velikém počtu dětí, mládež obojího pohlaví sbíhala se s velmi velikou horlivostí, tak že, kdybych byl měl tisíc růženců, za dvě hodiny jediný nebyl by mně zbyl. Slíbil jsem, že nedám nikomu, leč by uměl řádně udělati kříž a modliti se růženec. A vskutku: asi za dvě hodiny ti, kteříž o růženci ani nebyli slyšeli, z touhy po něm od jakéhosi chlapce naučili se, čemu jinak sotva byli by se přiučili za půl roku. Chodili jeden za druhým, říkajíce: „Umíme dělati kříž, umíme modliti se růženec, budiž nám dán!“ Ale poněvadž jsem nevystačil s nimi pro všechny, odepřel jsem jich kacířům; tu všichni prohlašovali se katolíky. Pravil jsem, že rodiče jejich jsou kacíři, avšak děti pověděly: „Ať táhnou k čertu rodiče, my budeme živi a zemřeme jako katolíci!“ Dal jsem tedy, kolik a dokud jsem měl. Mnozí, na něž se nedostalo, odcházeli slzíce. Taktéž dělo se s 50 agnusky, které jsem byl udělal. Když přicházejí do kostela ti, kteří mají ode mne agnusky nebo růžence, mají je na krku. Nemluvňata vidouce to, nedají pokoje, dokud také nemají na hrdle viseti růženec.“

„Knihy neužitečné^[43] a zakázané i kacířské ovšem vesměs odňal jsem obráceným na víru a velmi veliké množství jich právě v den sv. apoštolů Filipa a Jakuba^[44] uprostřed náměstí hodil jsem do ohně. Když pak hořely po 5 hodin, Bůh ústy maličkých naplnil chválu svou: dítky jak kacířů tak katolíkův i nově obrácených sebravše se v jedno a od nikoho nenavedeny, nýbrž jedině vnuknutím Ducha svatého běhaly po celém městě hledat knih; vnikaly do domů vlastních⁹⁹ i cizích, rozbíjely bedny a kolik knih našly, nosily do ohně. Mezi jiným našly u kalvinisty obraz Bedřicha Falckého, jejž na holi na způsob praporu nosily po celém městě s knihami v rukou, po nichž šlapaly, zhusta je házejíce na zem, a po dvou kráčely k ohni, opět a opět pokřikujíce: „Bedřich, zimní král“,^[45] a když třikrát obešly oheň, pálily obraz králíkův.^[46] Nazítří po svátku svatých apoštolů prohlížel jsem knihovnu kazatelovu^[47] uloženou na radnici. Dověděvše se o tom, chlapci přiběhli v malé chvíli u velikém počtu, chytili knihy^[48] a v tu hodinu spálili je na popel na předešlém místě tak horlivě a tak rychle, že málem byli by mne roztrhali i s knihami a jedni připálili si vlasy, druzí šaty.^[49] Se stejnou ochotností^[50] vždycky spálí knihy kacířské, jež jim padnou do rukou. Tento zápal maličkých tak zarazil rodiče, že byli donuceni obrátiti se, uznavše pravdu.“

„Sv. kongregace napomenula mne,^[51] abych nikdy nezanedbával své povinnosti, nýbrž tím krokem, kterým jsem počal, pokračoval v šíření víry katolické a v obracování kacířů. Kéž byla by mně dána příležitost! Rád bych poslechl. Neboť může-li býti mně co dražšího, příjemnějšího,^[52] či žádoucnějšího nežli zastávati úřad ten, jejž jednorozený Syn Boží^[53] tolik cenil, že sám vykonával jej na zemi a chtěl, aby žáci jeho plnili jej, a který také přesvatému otci našemu, sv. Františku, tak přirostl k srdci, že jako druhý Kristus nechtěl žíti sobě samému, nýbrž prospěti také jiným, veden byv horlivou láskou k Bohu. A právě v tom především chtěl ne tak on, jako spíše Kristus sám míti bratry řádu svého napodobiteli, kdy kladl do řehole slova: „Kdokoli z bratrů z vnuknutí Božího by chtěli jíti mezi Saraceny a jiné nevěřící, nechť žádají dovolení od svých provincialů.“ Neboť Kristus chtěl ve služebníkovi svém Františku obnoviti upomínku svého umučení a ran svých a pozvati kázáním bratří celý svět k pokání. Ale jak bude tento pozván, nebude-li slyšeti? Jakž uslyší bez kazatele? Jak budeme kázati, nejsme-li posláni? K serafinské řeholi povolán byv já milostí Boží a působením této povýšen k úřadu kazatelskému, povinnosti svého úřadu, jako jsem zastával, tak budu zastávati. Snažil jsem se a budu snažiti se, abych se srovnal s vůlí Boží a přesvatého otce našeho^[54]. Tudy to, co Bůh třikráte nejlepší, největší byl podivuhodně počal skrze mne nehodného, nebyl bych si přál přerušiti, nýbrž v tom pokračovati. Že však dílo bylo přetrženo, jest mně velmi líto:^[55] dne 26. července (1623.) velmi přísným listem důstojného otce provinciala¹⁰⁰ z moci svaté poslušnosti byl jsem povolán do kláštera určeného pro mne, jakožto^[56] neposlušný, poněvadž jsem se nenavrátil v týden určený, nechtěje zanechati vše nedokončeno. A odtud po nějaký čas byl jsem nucen žíti v Praze v Čechách, jako bych nikdy nebýval připuštěn k úřadu kazatelskému. Konečně na narození Páně byl jsem poslán do Brna, kdež až do velikonoc budu kázati s prospěchem nevalným. Kdyby bývalo mi možno působiti ve Fulneku po čas, co jsem zahálel, ani jediný kacíř nebyl by zůstal na celém panství. Byl jsem tam zůstal déle o čtyři neděle, neboť nově obrácení potřebovali lepšího a delšího poučení. Kdybych nebyl poučil je dobře, lépe bylo nevpouštěti jich nikdy do ovčince Kristova; kdybych byl chtěl dáti jim zahynouti dychtivostí po slově Božím, lépe bylo je vyloučiti, než uvésti dovnitř. Nad to přicházeli denně ti, kdo chtěli se obrátiti, a vyhnouti se (jak učiniti byl jsem přinucen) a nevyhověti jim, byla vina veliká. Na to dostal jsem odpověď: „To netýče se nás. Naší povinností je starati se o sebe, nikoliv o jiné, sloužiti řeholi, ne jiným.“ Já jsem si přál se sv. Pavlem padnouti do kletby Kristovy pro bratry, aby byli spaseni, a s Mojžíšem býti vytrženu z knihy života pro církev, aby nebrala újmy, nýbrž vzrůst. Ale zbožné přání protivná vůle představených zmařila. Běda, kolik tisíc duší bez poznání Boha a pravdy víry katolické žije a bez poznání toho umírá! Kolik tisíc duší hyne, jež slova Božího, nedím za celý rok, nýbrž odvážil bych se říci, za celý běh života neslyší!“

Potud doslovné znění listu. V ostatku jeho P. Bonaventura opětuje celkem tytéž myšlénky, jimiž ukončil dopis předešlý, a chlubí se: „Nekázal jsem (rozuměj, ve Fulneku) ani 20 neděl, a několik tisíc kacířů zůstavených bludům obrátilo se. Otevřeně vyznávám: ani jednou nekázal jsem marně, ani jediná rozprava nebyla jalová; neboť každý den, ba takřka každou hodinu měl jsem kajicníky a to ve množství takovém, že katechisuje je po třech anebo po čtyřech, nemohl jsem vyhověti jednotlivým. Což kdybych byl kázal po celý rok?“

K závěru P. Bonaventura s povděkem vzpomínaje nabídky, že Propaganda opatří jemu patent missionářský, prosí zaň, podotýkaje, že přál by si býti vypravenu do Slezska a to buď do knížectví Opolského a Ratibořského, kdež od ochrany arciknížete Karla^[57] doufá ve výsledky nejstkvělejší, buď do Opavska, kamž prý kníže Karel z Lichtenštejna zval ho, když ještě působil ve Fulneku. Žádaje si opět za společníka zmíněného P. Bernardina z Arezza, prosí proň i pro sebe za potřebné plné moci.

List tento, daný v Brně 8. dne února 1624.^[58], P. Bonaventura poslal do Říma prostřednictvím papežského nuncia Caraffy, i byl čten ve¹⁰¹ shromáždění kongregace dne 17. června 1624., leč ani tentokráte nebylo odpověděno naň, ba nebylo naň odpověděno vůbec. Archiv Propagandy nepodává vysvětlení, proč tak veliké první nadšení kongregace té pro P. Bonaventuru ochladlo tak náhle, lze však domysliti se, že příčina toho tkví ve výsledku vyšetřování generalního prokuratora řádu kapucinského, jež vypadlo patrně v neprospěch missionáře fulneckého: představení jeho asi setrvali na svém odmítavém stanovisku vůči němu i missiím vůbec, a generalní prokurator dal jim za pravdu, šetře samosprávy řádu a zřetelů jeho vlastních.

---

Pro kritiku listů Bonaventurových nepříznivý výsledek žádosti jeho nemůže býti bodem rozhodujícím. Ona prostě se táže, zda zpráva, kterou čerpá z nich, je pravdiva; zda zpravodaj pravdu poznati a podati mohl a zda ji vskutku podal. V tomto případě, kde zpravodaj vypravuje o vlastních činech svých, půjde hlavně o pravdomluvnost jeho. A tu nelze si nepovšimnouti předně shody mezi oběma listy jeho poslanými přímo Propagandě a potom shody jich s listem připsaným provincialovi řádu, jenž zrcadlí se ve zprávě nunciově ze 3. dne června 1623. Při tom arci jest nám míti na paměti, že neznáme míry, pokud vypravování Bonaventurovo přešlo do dopisu nunciova; dá se však souditi, že zpráva Bonaventurova byla delší, obsažnější, a že nuncius vybral z ní místo, které právě nejvíce působilo naň a které — jak víme — neminulo se s účinkem ani na kardinaly Propagandy. Ale buď tomu jakkolivěk: místo totéž vyskytá se v obou druhých listech Bonaventurových zcela souhlasně přese všechnu odlehlost časovou jich od sebe i od zprávy poslané provincialovi — bylať psána tato někdy v měsíci květnu r. 1623., list pražský v listopadu téhož roku a dopis brněnský teprve v únoru 1624. O jediné věci obsažené v dopise nunciově nemluví zprávy Bonaventurovy psané přímo Propagandě, totiž o tom, že již v měsíci květnu 1623. navrátil se z Fulneku do Olomouce, a v souhlase se zamlčením tímto nezmiňují se ani slůvkem o tom, že krátce po tomto návratu do kláštera směl znova odebrati se na svou missii fulneckou.^[59] I vtírá se mimoděk otázka, proč P. Bonaventura v dopisích určených Propagandě naprosto pominul věc tuto? Výklad toho podává rozdílnost obou návratů jeho z Fulneka do kláštera. Bylať našemu missionáři dojista hned při prvním odchodu z kláštera vymezena lhůta, po kterou směl prodleti na missii své, a on asi nepřekročiv jí, navrátil se (v květnu 1623.) i s druhem svým do Olomouce — v milosti svých představených, kteří tudy nečinili námitek proti nové cestě jeho do Fulneka, když Fulnečané — ať z vlastní vůle své, ať jím navedeni, nebo snad dokonce k tomu donuceni jeho vyhrůžkami — přáli si toho. Zcela jiný byl druhý návrat našeho muže: za druhého pobytu ve Fulneku zajisté zavdal představeným nějakou příčinu nespokojenosti — jak tvrdí sám, tím, že¹⁰² o 4 neděle předržel lhůtu vyměřenou — a ti jemu z trestu odepřeli dovolení dalšího. Zřejmě mohl reformator fulnecký cítiti, nevypustí-li ze zpráv dávaných Propagandě zmínku o prvním návratu svém a novém dovolení obdrženém, že méně snadno mohl by stěžovati si do překážek, jež představení jeho kladou missiím vůbec a missii jeho zvlášť, kdežto zase pokládal stesky tyto za důvod, aby tím jistěji dán mu byl patent missionářů Propagandy, který by nejlépe hověl jeho tužbám.

Až na dotčenou výpustku, kterou tedy lehko lze vysvětliti psychologicky, zpráva jeho poslaná provincialovi souhlasí ve všem s tím, co P. Bonaventura napsal přímo Propagandě. A souhlas ten je kritice jedním z dokladů pravdivosti zpráv Bonaventurových, tak jako by jí byly odpory v nich znakem nespolehlivosti jejich.

Souhlas dopisů Bonaventurových psaných Propagandě se zprávou podanou provincialovi má také v jiné příčině průkaznou moc o pravdivosti oněch. Bylť missionář fulnecký i ve svém působišti jistě pod kontrolou svých představených; kdyby nebylo jiného dozoru, měl při sobě soudruha z řádu, svědka své činnosti, a nedá se mysliti, že by byl mohl oklamati svého provinciala, kterému bylo snadno přesvědčiti se o pravdě. A poněvadž P. Bonaventura nepsal svému provincialovi o činech svých před 2. dnem m. května 1623., naše záruka o pravdivosti zpráv jeho objímá dosti značnou dobu jeho činnosti.

Jest ovšem zřejmo, srovnáme-li poslední (brněnský) list Bonaventurův s dopisem jeho pražským, že onen vykazuje celé stati, kterých nedočteme se v listě tomto, jakož sám podotkl v úvodě jeho, že chce některé věci vyložiti šíře, avšak ohledáme-li blíže přídavky ty, nenalezneme, nad čím bychom se pozastavili. Týkají pak se jednak věcí na ten čas vesměs obvyklých při missiích, jednak událostí sběhlých ve sboru bratrském.

Pokud se týče vypravování o růžencích a mládeži fulnecké, jest to úkaz velmi běžný v těch časích. Missionáři vůbec hravě získávali si srdce dětí. Rozdávání růžencův, agnuskův a pod. bylo jim u věci té prostředkem obyčejným. A obzvláště o mládeži fulnecké, máme-li zajištěny činy jejich s knihami, obrazem krále Bedřicha i knihovnou Komenského, lehko uvěříme, že v dychtivosti po růženci dala se strhnouti i k neuctivému výroku o rodičích. — Podobně je věrohodné také místo o organisaci laiků k církevnímu dozoru. I tuto věc máme doloženu svědectvím z míst četných. Missionáři všude rádi ponechávali horlivým laikům dozoru toho, a tito všude vykonávali jej přísně, neoblomně, trestajíce tuhými tresty každý přestupek, ba každé opomenutí.

Stať o událostech ve sboru bratrském rovněž nevykazuje vnitřních odporův. O úspěchu Bonaventurově na místě tom, pozorujeme-li vůbec štěstí jeho při missii fulnecké, netřeba pochybovati. V příhodě pak, při níž jméno Komenského vystupuje, jest uvážiti, že Komenský skutečné žil ve Fulneku r. 1619., kdy ona se udála, a že život jeho pozdější vskutku dokazuje, jak snadno dával víru rozmanitým viděním, ale P. Bonaventura pozdější té periody života Komenského — jak se podobá — se nedožil.

Dá se ovšem mysliti, že P. Bonaventura poněkud nadsazoval v dopise druhém, jímž chtěl uspíšiti rozhodnutí kongregace; srovnáváme-li¹⁰³ však list ten s předešlým, nevidíme nikdo toho dokladu, nanejvýše mohla by se jím zdáti ona věta vložená na konec listu druhého: „ani jednou nekázal jsem marně,“ ale vložka ta je vůbec bez významu.

Pozorujeme-li již rozdíl obou listů, nesmíme nechati nepovšimnutu okolnost jinou: dopis listopadový P. Bonaventura psal z kláštera pražského, z místa svého trestu, kamž byl internován pro své provinění. Vina jeho asi nebyla značná. Velikost její měřiti můžeme velikostí trestu. Internování jeho v Praze nebylo dlouhé: 26. dne července 1623. byl odvolán z Fulneku, a již před vánocemi téhož roku svěřen mu zas úřad kazatelský v Brně, arciť ještě vždy v klášteře. Rehabilitace jeho v řádu byla však tím činem úplná. Rehabilitován P. Bonaventura psal totéž, co ve dnech svého trestu. To posuzovateli listů jeho jest míti na paměti.

Konečně jest kritice dbáti toho, že činy Bonaventurovy nezanikly bez ohlasu. Známy byly v řádu i mimo řád. Svědectvím toho je na př. vlasky psaný dopis kapucina P. Františka z Ripy, daný 27. července 1624. z Vídně generalnímu tajemníkovi Propagandy, Mons. Frant. Ingolovi,^[60] v němž píše, jak polekalo ho, když viděl, že s P. Bonaventurou a P. Josefem^[61] po tak velikých výsledcích a obrácení celých měst bylo tak zle nakládáno pro špatné informace, jež byly podány, a jakkoli neoznačily jediné zvláštní chyby, přece došly víry.

Druhým svědectvím jest dopis nuncia Caraffy ze 17. dne února 1624., kterým provází do Říma druhý (brněnský) dopis Bonaventurův a přimlouvá se zaň, aby mu dán byl patent missionářský „pro dobrodiní a rozšíření náboženství katolického.“^[62] A nuncius měl ne toliko příležitost, nýbrž i povinnost předsvědčiti se o pravdivosti zpráv Bonaventurových. Propaganda odpověděla nunciovi záporně, oznámivši mu kratičce, že generalní prokurator řádu činí obtíže proti missii té. Nuncius však novým dopisem ze 4. dne května 1624., jímž kvituje přípis Propagandy, opětně naléhá na nutnost missií, pravě: „Z povinnosti své předkládám sv. kongregaci, nebudou-li pohnuti kapucini a jiní řeholníci — nějakým zmírněním přísnosti jich řehole — k tomu, aby přičiňovali se vedle schopnosti své na vinici Páně, že tudy bude zmařen veliký prospěch, který by se dal sjednati prostředkem jich.“^[63]

Jiné přezávažné svědectví o působnosti Bonaventurově podává list Václava hraběte z Vrbna, psaný kardinalům Propagandy 26. dne května 1624. v tato slova: „Když roku loňského velebný otec Bonaventura z Kolína, kapucin, byl a kázal na mých statcích, jež jsou na pomezí slezském, v kraji to veskrze prosáklém kacířstvím, a měl tam podivuhodné a velmi veliké úspěchy příkladem i učeností svou v obracení nevěřících, dostalo se to, a nevím jak, k uším nejosvícenějších a nejdůstojnějších Milostí Vašich, kteříž jako dobří a věrní pastýři milovaného stáda Páně zvláštním listem děkovacím vybídly ho¹⁰⁴ velmi laskavě, aby pokračoval v díle počatém od Pána a nezakopával hřivny, kterou Bůh vložil mu do rukou, nabízejíce mu všelikou pomoc a přízeň, která by byla mu k tomu potřebna. Ale poněvadž nedlouho potom (sic) byl povolán od svých představených do své provincie české k veliké nelibosti mé, byl očekáván až do této doby s velikou touhou šťastný návrat jeho, v jehož možnost řečený otec věřil, doufaje v dotčený list. Ale já nevida žádného účinku jeho a znaje i velikou potřebu, ba krajní nutnost, již mají ubohé duše tyto zaslepené tolika bludy, aby jim ukázána byla cesta pravdy, i jejich dobrou ochotu přijmouti světlo svaté víry, i podivuhodnou ctnost, kterou Bůh vštípil onomu dobrému otci, toužil jsem vždy velmi dychtivě, bych mohl ho míti a způsobiti, aby se navrátil do oněch krajin, považuje za jisté, kdyby se zdržel tam některý čas, jak oni otcové činívají v jiných missiích, že by přinesl převeliké a velehojné ovoce na vinici Páně, kdež, ačkoli žeň je veliká, jest velmi málo dělníkův a z těch mnozí neužiteční, tak že mohu říci s prorokem: „Maličtí žádají si chleba, a není, kdo by jim lámal.“ Hleděl jsem se poučiti o způsobu, jak se zachovati, abych došel výsledku svých dobrých přání; nemoha již ani viděti onoho otce ani mluviti s ním, poněvadž jest ode mne daleko, ani zvěděti příčinu tak značné jeho liknavosti u věci, kterou mně slíbil, byl jsem od jiných otcův ujištěn, že nikdy nedostal jiného dovolení od Milostí Vašich, a že představení zdejší provincie odpírají mu ho, poněvadž ony kraje jsou vzdáleny a bez klášterů, rozpakujíce se dáti mu dovolení na dlouhý čas, jak já i potřeba žádá, a tvrdíce, že k tomu je potřeba moci vyšší.“ V další části listu hrabě z Vrbna prosí Propagandu, aby propustila mu P. Bonaventuru, ubezpečuje ji, že „obrácení, kteréž onen otec vykonal u velmi krátkém čase, jest větší, než (kardinalové) doslechli, kteřížto obrácení vesměs trvají až dosud na cestě dobře začaté a z nejhorších kacířů stali se nejnábožnější a nejhorlivější katolíci,“ i slibuje, že mu dá všechnu pomoc možnou.^[64]

Dopis hraběcí čten byl ve schůzi Propagandy 17. dne června 1624. zároveň s dopisem brněnským P. Bonaventury z 8. dne února 1624. Teprve na toto svědectví Propaganda rozhodla se učiniti u představených řádu kapucinského přímluvu ve prospěch missionáře fulneckého. Nařídila tedy nunciovi, aby promluvil s provincialem ve jménu jejím, ať propůjčí hraběti dotčeného kněze, ač-li nemá náležitých příčin k odřeknutí, a měl-li by je, ať opatří hraběte co nejdříve dvěma řádnými kněžími.^[65] Ale provincial nedal se již pohnouti k missii Bonaventurově. Odpověděl nunciovi, že kněz ten nehodí se ani k úkolu tomu ani vůbec k pobytu mimo klášter, a nuncius neměl, co by namítl.^[66]

Hrabě z Vrbna vzal posléze za vděk jinými missionáři,^[67] a jméno Bonaventurovo přestalo se ozývati v Propagandě. Zaniklo jako ohlas potlesku, kterým bylo pozdraveno při vstupu svém do vznešené kongregace té, a jak se podobá, velmi záhy sešel se světa i¹⁰⁵ P. Bonaventura sám, neboť protokol o shromážděních Propagandy již 3. března 1626. mluví o něm způsobem, jakým mluvívá o zemřelých: že totiž dán byl patent missionářský Bernardinovi z Arezza, kdysi společníku P. Bonaventury z Kolína.^[68] Byl tedy P. Bernardin v tužbě své po missii šťastnější nad Bonaventuru.

---

1. O předmětě tom autor přednášel v historickém kroužku na podzim r. 1892. Tehdy bylo mu zavázati se slibem, že přednášku tu otiskne ve Sborníku. Protože však další bádání jeho v archivě Propagandy vyneslo na jevo mnoho podrobností nových, bylo třeba valně pozměniti formu přednášky. Splnění slibu tudy se protáhlo.
2. Zpráva vídeňského nuncia ze dne 31. ledna 1623. v arch. Propagandy svaz. I. Boemia, ad 1629. Nro. 214. fol. 38.
3. Arch. propag. tamže fol. 9. až 11. a fol. 13.—14.
4. Tamže fol. 49.
5. Sr. tamže fol. 87. a svaz. Lett. volg. Nro. 2. fol. 33. b.
6. Sr. tamže Lett. volg. Nro. 2. fol. 27.
7. Tamže fol. 49.
8. Tamže ve svazku Acta Sac. Cong^nis a. 1622—25. fol. 43. b.
9. Míněn je, tuším, Kolín n. R.
10. Popelec připadl roku toho na 1. den března.
11. Čte se v arch. Propagandy ve sv. I. Germania ad 1629. Nro. 330. fol. 424.
12. 1. května 1623.
13. totiž knihovnu J. Am. Komenského.
14. Z posledních dvou vět je patrno, že P. Bonaventura opustil Fulnek již v měsíci květnu, nejspíše ve druhé polovici toho měsíce. Poněvadž však — jak poznáme — působil ve Fulneku opětně v měs. červnu 1623 a zdržel se tam až asi do konce července, lze souditi, že nezůstal příliš dlouho v kláštere olomouckém, nýbrž missie jeho byla od jeho představených prodloužena. Podobá se pravdě, že náš missionář ve zprávě zaslané provincialovi, kteráž dostala se do rukou nunciových, právě žádal provinciala, by mu dovolil navrátiti se do Fulneku.
15. Arch. Propagandy Acta S. Cong^nis a. 1622. ad 1625., fol. 48. b.
16. Tamže Lett. volg. 1622–1623. Nro. 2. fol. 93. b.
17. Tamže I. Germ. ad 1629. Nro. 330. fol. 424. b.
18. Čte se psán latině, v archivě Prop. ve svaz. I. Boem. ad 1629. Nro. 214. fol. 534.
19. V. tamže na fol. 533.
20. Latinský original dopisu toho čte se v archivě Prop. ve svazku I Germania ad 1629. Nro. 330. na fol. 206—208.
21. V listě prvním z 5. dne listopadu věta tato zní: „Kdo je tento nuncius, odkud, či co referoval, zhola jest mne tajno“ atd.
22. Totiž 2. dne března 1623.
23. Veliký pátek připadl r. 1623. na 14. den dubna.
24. Píseň Šalomounova 3, 11.
25. Stať tato je v prvním dopise velmi zkrácena; tam čte se začátek její takto: „O velký pátek po kázání o utrpení Páně ohlásil jsem procesí, k němuž“ atd.
26. Jerem. 2, 12.
27. Podle Isaiáše 33, 7. (Aj vidouce to, křičeti budou, poslové pokoje hořce plakati budou) a Jeremiáše 47, 2. (křičeti budou lidé a kvíliti budou všickni obyvatelé země).
28. Slovo to schází v listě prvním.
29. Také slova „k blahoslavené — tolikéž nazpět“ scházejí v prvním dopise.
30. V dopise prvním P. Bonaventura píše prostě: „celá rada městská“.
31. t. j. do 30. dne července.
32. t. j. 6. června 1623. — Celá ta stať chyb v prvním dopise.
33. Neapolany jsou tu mínění vojáci císařští, snad oni „vojáci španělští“, o nichž vypravují při r. 1621. městské kroniky fulnecké.
34. Také tato stať schází v dopise prvním.
35. Bedřich Falcký byl korunován v Praze 4. dne listopadu 1619.
36. Jan Amos Komenský.
37. Stať tato čte se také v prvním listě Bonaventurově.
38. Místo věty „nyní — kacířů“ čte se v prvním dopise věta: „teď jich je několik tisíc“.
39. Slovo to schází v dopise prvním.
40. Slovo „z hedvábí“ chybí v prvním listě.
41. Celá ta stať schází v listě prvním.
42. Ostatek stati té chybí v prvním psaní, kdež místo něho vložena je věta: „Posléze málo zbylo zatvrzelých (jež snad jako nehodné Bůh vyloučil od tváře své, aby se neobrátili a nebyli spaseni).“
43. Stať tato čte se i v listě prvním Bonaventurově; srovnej také zprávu nunciovu položenou výše ze 3. dne června 1623.
44. t. j. 1. dne května 1623.
45. V lat. originale vlastně král sněžný: „Fridericus, rex nivium“.
46. V lat. originale: „reguli comburebant imaginem“.
47. V prvním dopise Bonaventurově čte se: „kazatele kacířského“, totiž Komenského.
48. Dopis první má při slově „knihy“ přívlastek „neužitečné“.
49. Věta „a tak rychle — jedni šaty“ chybí v dopise prvním.
50. Místo slov „se stejnou ochotností“ první list má pouze spojku „a“.
51. Stať tato začíná v prvním dopise slovy: „Nad tím sv. kongregace pojala nesmírnou radost a velmi pochválila mou horlivost a vybízí mne tudy, abych nikdy“ atd.
52. Slovo to chybí v dopise prvním.
53. Za slovem tím první psaní připojuje slova: „a Panny Marie“.
54. V dopise prvním čte se: „s vůlí Božskou přesvatého otce našeho sv. Františka“.
55. V dopise prvním čte se místo těchto dvou vět pouze: „Bylo přerušeno, neboť dne 26. července“ atd.
56. Místo toho, co následuje, P. Bonaventura v prvním psaní svém napsal zkrátka: „v němž žiji jakožto prostý kněz, jako bych nebýval nikdy připuštěn ku kázáni. Což uvrhlo mne střemhlav do nejhlubšího moře zármutku“. A k tomu připíná se hned konec listu, jak je podán doslova výše.
57. P. Bonaventura myslí tu zajisté na arciknížete Karla Josefa, pohrobního syna Karla II. Štýrského, bratra cís. Ferdinanda II., biskupa vratislavského, kterýž umřel 26. prosince 1624. v Madridě.
58. V datu jest chyba; zníť „datae Brunnae Moraviae VI. (sic!) Nonas Februarii a. 1624.“; snad napsáno VI. omylem místo IV., pak byl by list dán 2. února; nebo jest čísti Idus místo Nonas, a pak je list z 8. února, a pod tím datem je zanesen v Propagandě. P. Bonaventura vůbec nevyznal se v římském datování; první svůj dopis datoval Nonis Novembris (5. list.) místo pridie Nonas (4. listop.).
59. Srovnej poznámku 14 na str. 90.
60. Čte se v arch. Prop. ve svazku I. Germ. ad 1629. No. 330. fol. 387.
61. P. Josef Polák, kapucin, jako missionář nejprve řádu, pak Propagandy samé, působil s úspěchem v Čechách i na Moravě; v Čechách hl. na Mladoboleslavsku, v Ledči, Něm. Brodě.
62. V arch. Prop. ve sv. I. Germ. ad 1629. No. 330. fol. 294.
63. Tamže ve sv. I. Germ. ad 1629. No. 330. fol. 297.
64. V arch. Prop. ve svazku I. Germ. ad 1629. No. 330. fol. 304.
65. Tamže ve sv. Lett. volg. 1623–1624. No. 3. fol. 114. b.
66. Tamže ve sv. I. Germ. ad 1629. No. 330. fol. 405.
67. V témže svazku na fol. 305.
68. Tamže ve sv. Acta S. Congr. 1626–1627. fol. 28., No. 29.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Digitalisováno ve Fulneku L. P. 2009. — Pro snazší dohledatelnost a citovatelnost vyznačeny jsou též čísla stránek v prameni původním, Sborníku historického kroužku: znak první na stránce vždy vyznačen jest barevně a číslo téže barvy za slovem udává dotyčnou stránku. — V textu byly při digitalisaci opraveny některé nápadné překlepy a též chyby typografické, nikoli však dle zvyku dnešního, leč k souladu s užitím v rámci stati této nejobvyklejším.