Půlnoc bohů

Údaje o textu
Titulek:	Půlnoc bohů
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	Národní listy, roč. 52, č. 276. s. 17 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	06. 10. 1912
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Rudolf Medek

Hluboko v jeseni r. 1878 zjevil se Juliu Zeyerovi poprvé v oslnivé a vábné své šíři bájeslovný a hrdinský svět českého pohanskho pravěku, a za tvůrčího soustředění vstávaly zvolna před jeho napiatým pohledem dějové obrysy i lyrické barvy „Vyšehradu“. V dopisech básníkových, plynoucích právě z této doby velmi hojně, zachycena jest několikráte nálada, z níž se rodil jeho staročeský cyklus epický. Ztrativ pražský domov, Julius Zeyer se přestěhoval do Hvězdy, ztichlé a liduprázdné za listopadových dopolední. Listí, zlaté a červené, zářilo do polovice na stromech a od polovice leželo v hlubokých ručejích na půdě obory; pršelo plnými proudy, aniž dul sebe menší vánek. Touto žlutou a ohnivou koupelí podzimu brodil se denně osamělý poeta; všude obklopovaly jej mlhy, které mu chvílemi houstly a tuhly v postavy dávných bohů a hrdin… jimi pak zalidnila jeho obraznost, vyživená studiem mythů a pohádek, valné síně a posvátné háje Vyšehradu. Básnické dílo prozrazuje velmi zřejmě svou koncepci: jest zahaleno povšechnou a matnou mlhavostí, nemá dosti ostrých kontur, rozplývá a třepí se leckde v neurčitostech. Pojetí „Vyšehradu“, tak mohutného v jednotlivostech a tak nestejného v komposici, není jednotné: ryzí živel výpravný zápasí s přírodní symbolikou, a prosté kouzlo zheroisované báchorky ustupuje na mnohých, a snad nejkrásnějších místech cyklu pojetí kosmicky filosofujícímu. Staré zlato pohanských nádob obětních, rudá krev pravěkého hrdinství, ale kolem mlhy, mlhy…

Umělec, jenž pojme do svých odvážných rukou bájeslovnou i heroickou látku, objevenou a roztavenou Zeyerem, uvědomí si asi velmi záhy nebezpečí oné mlhavosti, onoho rozplývajícího lyrismu, oné přílišné poetičnosti, kterou náměty ty bezděky přinášejí. Leč látka dlouho čekala na obnovitele. Vědecký positivismus, který odkryl pokaženost a nesprávnost jejích slovesných pramenů, ať slují kronikou Hájkovou či Rukopisem Zelenohorským a Královédvorským, učinil látku samu podezřelou a neoblíbenou: od r. 1886, kdy zřítil se pod osvobodivými kladivy rozborné i tvůrčí kritiky vědecké fiktivní obraz českého dávnověku pohanského, vyhýbali se básníci skoro čtvrtstoletí staročeskému mythu a hrdinské pověsti; výjimkou jsou jen některé epické i scénické práce Vrchlického, vesměs nevelkého rozsahu. Teprve v posledních letech hlásí se opět reakce, podobná změně názorů a zálib za nejrannější romantiky české, kdy Josef Linda, jdoucí po stopách Brentanových, vrátil se nadšeně k Hájkovi z Libočan, zavrženému osvícenskou kritikou Dobnerovou a Dobrovského. Látka t. zv. Rukopisů, přiřčených definitivně XIX. věku a postavených do brány naší romantické tradice básnické, přestala býti podezřelou, a množí se v nejmladší generaci již hlasy obdivu pro její zpracování „českým Macphersonem“. Ale ona mlhavá a matná lyričnost, které se neubránil a nechtěl ubrániti Julius Zeyer, zůstává krušným problémem pro naše mladé poety, kteří si vyvolávají bájeslovné i hrdinské postavy českého pravěku.

První z básníků těch, dramatik Arnošt Dvořák, reagoval velmi vědomě a rozhodně proti romantické mlžnosti. V jeho výbojném „Knížeti“ vzdoruje tradičnímu lyrismu pronikavé studium, které defloruje nejednu snivou vidinu; co hrdina, toť dramaticky pojatý člověk se vším rozporem vášnivě rozvířeného nitra; co bůh, toť promyšlený symbol niterného dění; co mythus, toť přiléhavé podobenství lidského osudu. Arnošt Dvořák, který v prvním svém dramatě (ne již později) miluje freskovou techniku, zmocňuje se našeho pravěku jako opravdový dramatik: snaží se scénickou logikou dovodit, jak se Přemysl povznáší ke knížectví srdce a síly, jak nižší zbabělé, závistivé božstvo překonáno jest božstvím silným, statečným, skutečně božským; tady ani mythologie ani hrdinská pověst nejsou řadou konvencí, které se mlčky a pohodlně předpokládají, nýbrž problémy, jež psycholog řeší na scéně, sice leckde ukvapeně a skokem, ale se srdnatostí básníka.

Po dramatikovi pokouší se o naše staročeské bájesloví a naši hrdinskou pověst předkřesťanskou rozený lyrik; jest jím Rudolf Medek se svou prvotinou „Půlnoc bohů“.^[1] Výrazová zralost a umělecký vkus těchto čtrnácti cyklických básní až překvapují; debutant, jenž dává svým pečlivě vyciselovaným veršům prouditi tak plným tokem lyrickým, v kterém zrcadlí se plno obrazů vzácné delikatesy a prožité krásy, není u nás věru zjevem všedním. Rudolf Medek jest především vzácné nadání visuelní, pro něž nivy polité stříbrem měsíce, pole hořící v tekutém zlatě zralé žatvy, jarní háje plné mízy a poseté hvězdnými sasankami, nejsou divadlem každodenním, nýbrž zázrakem panenské čistoty: dovede do svých slok zavříti sladký úsměv krajinné idyly i chytiti mocné linie hrdinské krajinomalby; nachází pravý nyvý tón pro mlžnou posvátnost noci i hymnický výraz pro smyslnou zralost letního poledne. Ale tento mladý virtuos malebně lyrického vidění nezůstává ničeho dlužen melickému živlu, bez něhož lyrika není lyrikou: jeho těžké a plnozvukové strofy, které nejsou ničeho více vzdáleny než uzavřené formy písňové, mají varhanový dech, který hned strhuje a hned vzlétá, mají mocný spád, jemuž nelze odolati, alt; skrývají pod svou složitou instrumentaci nejednou prudký výkřik obnaženého srdce.

Ovšem — a v tom nutno obmeziti tato tvrzení, která se mohou zdáti snad poněkud hyperbolickými — tato básnická kultura jest šťastně získaným a hospodárně spravovaným dědictvím, ale nikoliv statkem dobytým původně a samostatně. Rudolf Medek přejímá hotové a zralé formy, jak uzrály na stromě naší lyrické tradice od Máchy až ke Karáskovi a Hlaváčkovi, jimž podléhá až do zvukové intonace jednotlivých čísel, až do techniky metafor a malby obrazových symbolů. Všude se mladému lyrikovi pro smyslový dojem a citové zladění přímo nabízejí vypracované a bezvadné útvary, k jejichž modelaci jeho prsty nemohou ničím přispěti, nikde nesvádí básník „Půlnoci bohů“ onen zápas o vnitřní formu, v němž se právem spatřuje pravá umělecká statečnost. Řekl bych přímo, že již teď hrozí kulturnímu a vkusnému tomu lyrikovi básnické alexandrinství, ba kletba epigonství.

Jeho koncepce bájeslovného pravěku českého jest ryze symbolicky lyrická. Dávní přírodní bohové Veles i Svantovít, velcí bohatýři z hrdinské pověsti Čech, Samo, Trut, nadlidské ženy kruhu Libušina, Kazi, Tetka, Šárka, a především „bílá kněžna“ sama — toť řada mlžných lyrických postav, jimiž básník promítá vlastní život dojmový a citový, postav zasazených do rámce nedotknuté přírody. Ve všem tom shoduje se Rudolf Medek s koncepcí Julia Zeyera, který za magickými postavami pověsti a mythu hledal především své vlastní srdce. Předzpěv „Půlnoci bohů“ dal by souditi na příbuzenství ještě těsnější: básník prchá ze stárnoucí země bez bohů, modliteb a písní, do jejího vytouženého mládí, které znamená hrdinství, poesii, božství — čím jiným měl býti Zeyerův útěk ze současných Čech do pohanského dávnověku než zachráněním se z bezbarvé a nestatečné malosti do heroismu a síly? Ale kniha Medkova nesrovnává se s prologem: v staroslovanském mythu a v české prapověsti nachází mladý lyrik pouze odlesky duše úpadkové a zrcadlení smutků raffinovaných.

Příchod Čechů do nové vlasti jest v jeho lyrické interpretaci výkřikem touhy po spočinutí deroucím se z hromadného hrdla zástupů umdlených, oslabených, propadlých hrůze nicoty. Jeho Samo, toť unavený a vyžilý muž, hledící tváří v tvář propasti zmaru a umírající uprostřed ocúnů podzimu v marné touze po věčnosti nezmarného srdce. Jeho Markoman, opozdilec a samotář, nyje a trpí uprostřed davu, jenž mu nerozumí a s pohledem na ženy, které jej odmítají. Jeho Trut jest vysílený a chorý stařec, jenž prahne po smrti, aby jej vyprostila z dlouhé a zbytečné existence, zasvěcené službě illusi a fantomu. Děvín se mu mění v útočiště melancholického narcissismu a neukojené touhy lesbické. A celá erotika tří největších postav lyrického cyklu, Kazina, Tetčina i Libušina, toť trojí paradoxní drama věčných zvratů mezi hrdostí vestálek a smutkem osamělých panen, mezi soběstačnou touhou milovati jen přelud, božství, ideál a mezi prudkou žádostí býti přemoženu, oplodněnu. A tak chvílemi nezbaví se čtenář dojmu, že Rudolf Medek prostě vybral z pohanského pravěku symboly pro ta lyrická themata, jež zpracoval jeho básnický učitel Jiří Karásek ze Lvovic v knihách „Endymion“ a „Ostrov vyhnanců“.

Ovšem pouze krajní naivnost nebo positivismus upřílišený mohly by se vzpírati samému principu této travestie: proč by nesměla býti Kazi, Libuše a Šárka symbolem toho, co jiný básník vložil do srdce a rtů Ariadně, Ginevře, Francese da Rimini; proč by Trut, Markoman, Samo nesměli zpovídati se z myšlenek a citů, které nám prozradili Filoktetes, Tristan nebo Paracelsus? Viděl bych vnitřní rozpor „Půlnoci bohů“ jinde a hloub. To, co krásný prolog knihy učinil jejím thematem, neprovedeno, ba popřeno vůbec: básník v době mladosti země našel jen mdlobu svého věku, v oblasti původních bohů setkal se pouze s lidskými přelidskýmí stesky svých vrstevníků, mezi hrdiny a kněžkami zjistil toliko úpadkové snílky a erotické dobrodružky. A tak staré modly a dávní bohatýři upírají naň svou záhadnou tvář s mystickou výtkou: „Ty tomu duchu vyrovnáš se jen, jejž pochopíš, mně, ne však.“

A kaz ideový jest spolu kazem uměleckým: jako básník přijal hotové a plné formy poetické od svých předchůdců, tak se spokojil i s psychologickými typy, které oni prožili, vytvořili, formulovali: hle, opravdový a jemný umělec, který není naprosto tvůrcem. Ale vysoká básnická hodnota a vzácná gracie jeho prvotiny nutí nás, abychom dodali: ještě není. Možno, že po letech, až se osvobodí a osamostatní — a že již dnes u Medka se hlásí snaha o překročení začarovaného kruhu jeho vzorů, ukazují kladné a silné básně „Velesovi“ a „Zpěv jitřní“ — se vrátí ke krásné a plodné látce „Půlnoci bohů“, kterou znovu přiblížil českému srdci a že pak užasne sám, proč hledal v bájeslovném a hrdinském pravěku únavu, mdlobu, nyvý stesk, úpadkové samotářství, prokletou erotiku, když mohl tam hledati to, proč nám mythus a pověsti jsou jediné drahými — hrdinství srdce a krásy.

Arne Novák.

---

1. Rudolf Medek, Půlnoc bohů. Básně. S dvanácti dřevoryty J. Váchala. V Praze 1912, nákladem vlastním.