Humoresky (Čechov)/Přesolil

Humoresky Anton Pavlovič Čechov
Cestující první třídy	Přesolil	Šťastný

Údaje o textu
Titulek:	Přesolil
Autor:	Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek:	Пересолил
Zdroj:	ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 14–20.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Alois Drábek
Licence překlad:	PD old 70

españolрусский

Geometr Glěb Gavrilovič Smirnov přijel na stanici Griluški. Do statku, kam byl povolán, musilo se jeti koňmi třicet — čtyřicet verst. (Nebude-li vozka opilý a koně ne herky, nebude to ani třicet, ale bude-li mít mušku aneb koně udřené, najde se padesát verst.)

„Prosím vás, řekněte mi, kde zde najdu poštovní koně?“ obrátil se geometr k staničnímu četníku.

„Jaké? Poštovní? Tady se nenajde sto verst kolem cestovní pes, neřku-li kůň… kam jedete?“

„Do Děvkina, na panství generála Chochotova.“

„Co dělat?“ zívl četník. „Jděte za nádraží, tam bývají někdy na dvoře mužíci, kteří vozí cestující.“

Geometr vzdychl a pustil se za nádraží. Tam po dlouhém pátrání, smlouvání a váhání našel zdravého mužíka, zasmušilého, pihovatého, oblečeného v roztrhanou halenu a bačkory.

„Čert ví, jakou to máš tělegu!“ zamračil se geometr, leza na vozík. „Člověk neví, kde je zadek, ani kde je předek.“

„Kde je koňský ocas, tam je předek, a kde sedí vaše milost, zadek…“

Koník byl mladý, ale hubený s odřenýma nohama a pokousanýma ušima. Když vozka vstal a šlehl jej provázkovým bičem, zavrtěl pouze hlavou, když pak se dopálil a šlehl jej ještě jednou, tělega zaskřípala a zachvěla se jako v zimnici. Po třetí ráně se tělega zakývala a po čtvrté se hnula z místa.

„Tak pojedeme celou cestu?“ tázal se geometr, pociťuje silné otřásání a podivuje se vlastnosti ruských vozků spojovati tichou jízdu želví s osrdí otřásajícím kodrcáním.

„Do-o-jedeme!“ upokojil ho vozka. „Kobyla je mladá… Až se rozeběhne, potom ji nezastavíš… No-o-o, prokla…tá!“

Když tělega vyjela z nádraží, byl soumrak.

V pravo se prostírala temná, zmrzlá rovina bez konce… Pojedeš-li tudy, najisto zajedeš k čertu na táčky. Na obzoru, kde tento mizel a splýval s oblohou, dohasínala zvolna podzimní zář… V levo od cesty v tmějícím se vzduchu jevily se jakési kopečky, stohy to z minulého léta aneb vesnice. Co bylo napřed, geometr neviděl, protože na oné straně zastírala celý obzor široká, neforemná záda vozky. Bylo ticho, ale studeno, mrazivo.

„Jaká to zde poušť!“ myslil si geometr, snaže se ukrýti své uši límcem pláště. Nejistý čas — přepadnou člověka, oloupí ho, a nikdo o tom ani nezví, i kdyby se z děl střílelo… Ani na vozku se nelze spolehnout… Jaký to hřbet! Takové dítě přírody se tě dotkne prstem a máš duši na jazyku! I obličej má zvířecí, podezřelý!“

„Hej, milý,“ tázal se geometr, „jak ti říkají?“

„Mně? Klim.“

„Jak je tu u vás, Klime? Není zde nebezpečno? Nečtveračí se tu?“

„Ba ne, Bůh je milostiv… Kdo by čtveračil?“

„Dobře, že nečtveračí… Vzal jsem s sebou pro každý případ tři revolvery,“ zalhal si geometr. „Víš, s revolverem jsou špatné žerty. Deset lupičů možno spořádat…“

Setmělo se. Tělega najednou zaskřípala, zapískala, zachvěla se a, zrovna jako by nechtěla, zahnula v levo.

„Kam mě to veze?“ pomyslil si geometr. „Pořád jel přímo a teď najednou v levo. Ještě mě zaveze do nějaké peleše a… a… Stává se to! Poslouchej,“ obrátil se k vozkovi. „Tak povídáš, že tu není nebezpečno? To je škoda… já se velice rád rvu s loupežníky… Na pohled vypadám slabý, nemocný, ale sílu mám jako býk… Jednou mě přepadli lupiči. Co bys myslil? Jednoho jsem tak napálil, že… že, rozumíš, duši vypustil a druzí dva se skrze mne dostali na Sibíř… Nevím sám, kde se ve mně ta síla bere. Jednou rukou popadnu takového chlapíka jako jsi ty a… praštím jím.“

Klim se ohlédl na geometra, zamrkal celým obličejem a šlehl koníka.

„Ano, brachu…“ pokračoval geometr. „Chraň Bůh si se mnou něco začít. Nestačí, že lupič zůstane bez rukou i nohou, ale ještě si to zodpoví před soudem… Znám všecky soudce i komisaře. Jsem úřední osoba… Jedu, představení o tom vědí… a hledí, aby mi nikdo nic zlého neudělal. Všude jsou cestou rozestaveni četníci… Po… po… počkej!“ vzkřikl najednou geometr. „Kam jsi to zajel? Kam mě vezeš?“

„Což pak nevidíte? Do lesa!“

„Skutečně, les…“ pomyslil si geometr. „A já jsem se lekl! Avšak netřeba prozrazovat své rozčilení! Pozoroval již, že se bojím. Proč se tak často na mě ohlíží? Jistě něco zamýšlí… Dříve jen tak tak že jel, co noha nohu mine, a teď jak upaluje! Poslouchej, Klime, proč tak ženeš koně?“

„Neženu ho. Sám se rozběhl… Jak se jednou rozběhne, žádným způsobem se nezastaví. Sám není rád, že má takové nohy.“

„Lžeš, brachu! Vidím, že lžeš… Ale neradím ti, abys tak rychle jel. Zadrž koně… Slyšíš? Zadrž ho!“

„Proč?“

„Proto.., proto, že mají za mnou ze stanice vyjet čtyři kamarádi. Třeba, aby nás dohonili. Slíbili, že mě v tom lese dohoní… S nimi se to pojede veseleji … Jsou to lidé zdraví, silní… každý má pistoli… Co se stále ohlížíš a vrtíš jako na jehlách? a? Na mě se nemusíš pranic ohlížet… na mně není nic zajímavého… leda revolvery. Chceš-li vytáhnu je a ukáži ti je…“

Geometr učinil pohyb, jako by hledal v kapsách, ale v tom okamžiku se stalo něco, čeho by se byl při své bázlivosti nenadál. Klim se najednou vyvalil z tělegy a po čtyřech se rozběhl do houští.

„Pomoc!“ křičel. „Pomoc! Vem si, proklatý, koně i s tělegou, jen nehub mou duši! Pomoc!“

Ozvaly se rychlé, vzdalující se kroky, praskot roští — a vše umlklo… Geometr, jenž neočekával takové překvapení, v prvním okamžiku zastavil koně, potom usedl pohodlněji na voze a počal přemýšleti.

„Utekl… polekal se, hlupák… Nu, co teď dělat? Sám jeti nemohu, neznám cesty, také by mohli myslit, že jsem mu ukradl koně… Co dělat? Klime! Klime!“

„Klime!…“ odpovídala ozvěna.

Myšlenka, že bude nucen celou noc v zimě prosedět v tmavém lese a poslouchat pouze vlky, ozvěnu a frkání hubené kobylky, počala geometra tak trýzniti, jakoby mu někdo jezdil po zádech studenou rašplí.

„Klimuško!“ křičel. „Holoubku! Kde jsi, Klimuško?“

Asi dvě hodiny křičel tak geometr, a když již ochraptěl a smířil se s myšlenkou, že bude nocovati v lese, donesl k němu slabý větřík něčí ston.

„Klime! Jsi to ty, holoubku? Jedeme!“

„Zabiješ mě!“

„Ale já jsem žertoval, holoubku! Bůh mě trestej, žertoval jsem. Jaké pak mám revolvery? To jsem jen tak ze strachu lhal! Buď tak hodný, pojeďme! Mrznu.“

Klim, jenž se byl jistě domyslil, že by skutečný loupežník dávno již byl pryč s koněm i s tělegou, vyšel z lesa a nesměle se přiblížil k svému cestujícímu.

„Nu, čeho jsi se, hloupý, polekal? Žertoval jsem, a ty jsi se lekl… Sedni si!“

„Bůh ti odpusť, pane,“ zavrčel Klim, leza na vozík. „Kdybych to byl věděl, ani za sto rublů byl bych nejel. Div jsem strachy neumřel…“

Klim šlehl koníka. Tělega se zachvěla… Klim šlehl ještě jednou a tělega se zakolébala. Po čtvrtém šlehu se hnula ku předu, geometr si zakryl uši límcem a zamyslil se. Cesta a Klim se mu již nezdáli nebezpečnými.