Přemysl či Ottakar?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Jump to navigation Jump to search
Údaje o textu
Titulek: Přemysl či Ottakar?
Autor: Dr. Josef Kalousek
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 67–70.
Licence: PD old 70

V nynější literatuře české jest obyčejem, při jméně Přemysl mysliti toliko na prvního praotce nejstarší dynastie české; pozdější členy toho rodu, jejichž křestné jméno bylo Přemysl, nazývají nyní obyčejně dvojatým jménem Přemysl Ottakar anebo prostě Ottakar. Třetí čtvrť XIII. století rádi nazývají dobou Ottakarovou. Někteří, užívajíce dvojatého jména Přemysl Ottakar, domnívají se, že to jsou obě jména křestná, kteráž byla při křtu dána jedné osobě; ti pokládají ta dvě jména za skupinu tak slitou a k sobě náležející, jako jsou v novějším čase ku příkladu skupiny Maria Teresia, Viktor Emanuel atd. Někteří čeští otcové, dávajíce syny své křtíti jménem Ottakar, domnívají se, že jim dali jméno české.

V těchto názorech jsou omyly. Dávní naši předkové před pěti a více sty lety, dokud jméno Přemysl nevyšlo z prvotného užívání, měli o těch jménech jinou představu; i sluší se tuším, abychom si prvotného obyčeje při těchto jménech povšimli a jej také následovali.

Již od desátého století vyskytují se v Čechách příklady, že Čech českého jména přiložil sobě v dospělém věku jméno nové, cizí, větším dílem německé. V některých příkladech jsou toho patrné stopy, že příčinou tohoto přijímání druhých cizích jmen byl nedostatek národní hrdosti, móda, která cizímu dávala přednosť před domácím. V knížecím Přemyslovském rodě jsou tyto příklady dvojatých jmen: Strachkvas, syn Boleslava I., přezval se později Křišťanem (Christianus, což snad bylo jeho jméno klášterské); Svatobor, syn Spytihněva II., oddav se v cizině stavu duchovnímu, psal se Fridericus; Břetislav III., kníže a biskup český, v latinských listinách obyčejně slove Henricus. Vladislav III., r. 1197 kníže český a později markrabí moravský, slove v listinách obyčejně též Henricus. Nejznámější a nejpoučnější příklad toho způsobu jest Vojtěch Adalbert: proslulý syn Slavníkův slul od narození Vojtěchem, Čechové jej tak nazývali vždy za živa a nazývají ho tak posud; při biřmování obdržel jméno Adalbert, a cizinci od té doby obyčejně nazývali jej již Adalbertem, i slove tak v cizích jazycích až dosud. Podobně Zdik, syn Kosmy pražského a biskup olomoucký, v listinách nazývá se obyčejně ne svým křestným jménem českým, nýbrž přijatým novým jménem německým Henricus; pokračovatel Kosmy praví o něm při létě 1126, že jsa od arcibiskupa mohučského svěcen za biskupa, odložil jméno barbarské a nazván jest Jindřich (in ordinatione, ablato nomine barbaro, Henricus appellatur).

Ze příkladů těchto jest již patrno, že takováto dvojatá jména nejsou obě jmény křestnými, a teda nerovnají se novověké skupině, ku př. Maria Teresia; rovněž jest patrno, že nové jméno německé není překladem jména českého a vůbec není s ním v žádném jiném vztahu, nežli v tom, že Čech ke svému jménu křestnému přijal v dospělém věku ještě druhé jméno cizí, a slul potom Čechům svým prvotným českým jménem, pro Němce pak měl docela jiné jméno cizí. Také nebyl obyčej nazývati takovéto osoby dvojím spojitým jménem, ku př. Vojtěch Adalbert, nýbrž Čechové nazývali je toliko jménem českým (Vojtěch) a cizinci jménem cizím (Adalbert); někdy pro jistější poznamenání osoby řeklo se také: Adalbert, jenž jinak slove Vojtěch.

Zrovna tak má se věc s dvojitým jménem Přemysl a Ottakar. Tři členové rodu Přemyslovského v posledních dvou stoletích jeho trvání byli křtěni jménem praotce svého Přemysla; dva z nich dosáhli důstojenství královského, a ti oba přijali cizí jméno Ottakar; třetí Přemysl byl nejmladším synem krále Přemysla I. U obou dotčených králů znamená se, že s počátku jmenovali se toliko Přemysl, a to ještě i v dospělém věku; tak pozdější král Přemysl I. slove r. 1179 Primezla marggravius de Moravia, r. 1181 Dux Primusle frater ducis, cc. 1182 Priemuzzil frater ducis, r. 1187 Premisl a Priemuzl, r. 1192 Přemysl dux Boemiae a tak stále i dále, až teprv po svém korunování na království (1198) v listě ku papeži psaném r. 1199 poprvé jmenuje se Ottakarus. Erbenova Regesta, ze kterých jsou tyto doklady vzaty, svědčí, že i později v listinách nepodvržených a bezpečných obyčejně psáván byl Přemysl a podobně; menší jest počet listin pravých, ve kterých píše se Ottakarus, a to jsou většinou listy, psané do ciziny anebo smlouvy zavírané s cizinci; v některých píše se Otacarus, qui et Premizl; teprve v poslední třetině jeho panování jméno Ottakar dostávalo v latinských listinách převahu; listiny podvržené, které byly sepsány větším dílem teprva po jeho smrti, nazývají ho skoro vždy Ottakarem. Českých spisů historických z jeho doby nemáme.

Nejdůkladnější a nejspolehlivější svědectví, kterak se má rozuměti dvojímu jménu tohoto krále, máme od jeho vlastního soujmenného syna. Tento Přemysl, markrabí moravský, v listině vydané okolo roku 1234 dával psáti o svém otci takto: ab illustris memoriae rege Bohemorum patre nostro, Othacaro nomine, qui lingua Bohemica Premizl vocabatur (Erb. Reg. pag. 387.); to jest: otec markrabí Přemysla, král jménem Ottakar, českým jazykem jmenoval se Přemysl. A aby svědectví bylo ještě dokonalejší, píše týž jeho syn v jiné listině z roku 1234, že jest z krve královské, synem totiž slovutné paměti Přemysla, který také Ottakarem byl od Němců nazýván (cum princeps simus et regio sanguine natus, filius scilicet inclitae memoriae Premisle, qui et Otacharus a Theutonicis vocabatur, Erb. Reg. pag. 407.).

Svědek náš, markrabí Přemysl, syn krále Přemysla I., nenazýval se v četných listinách, od něho vyšlých nebo o něm svědčících, nikdy Ottakarem, snad proto, že ve skrovnějším jeho postavení nebylo mu tolik s cizinou jednati.

Král Přemysl II., vnuk Přemysla I. a syn i nástupce krále Václava I., jmenuje se v nejstarších svých listinách, dokud byl toliko kralevicem českým a markrabím moravským (v letech 1241—1251), vždy toliko Přemyslem a nijak jinak; jakmile však r. 1251 přijat byl za pána v Rakousích, tu hned v prvních svých listinách, v Rakousích pro Němce vydávaných, přijal jméno Ottakar, kteréž potom v jeho listinách rakouských a vůbec v obcování s cizinou mívalo převahu; v listinách vydávaných do Moravy a do Čech psal se brzy Přemyslem, brzy Ottakarem, někdy také Ottacarus qui et Premysl, anebo naopak Přemysl, qui et Ottacarus, ale sotva kdy Přemysl Ottakar. Že se těm dvěma jménům má rozuměti u něho rovněž tak jako u jeho děda, toho zajímavým dokladem jest pečeť při listině Přemysla II. od r. 1252, kteráž se najde vyobrazena ve Steinbachově Diplomatische Sammlung historischer Merkwürdigkeiten aus dem Archiv des Stiftes Saar, pag. 10. Pečeť ta jest dvojatá; na jedné straně vyobrazen jest rytíř na koni s praporcem, drže v levici štít se lvem dvojocasým, tedy patrně s novým tehdáž znakem českým; opis na této straně jest: PREMIZL DEI GRACIA IVVENIS REX BOEMOR. †; na druhé straně pečeti jest též postava rytíře na koni s praporcem, držíc v levici štít s jedním vodorovným pruhem (břevno bílé v poli rudém byl znak rakouský), a opis zní: OTACHARVS DEI GRACIA DUX AUSTRIE STIRIE †. Dvojatá tato pečet mluví srozumitelně za sebe a za svého pána; tento byl Čechům r. 1252 mladým králem Přemyslem a současně Rakušanům a Štýřanům byl vojvodou Ottakarem; jako jeho pečeť, tak i on měl takořka dvojí tvář, pro Čechy byl Přemyslem, pro Němce Ottakarem.

Dalimil, první kronikář, jenž psal jazykem českým, jmenuje krále Přemysla Prvního i Druhého pravidelně pouze Přemyslem. O Přemyslovi I. vypravuje, že mu německý král Otta udělil jméno Ottakar, když ho dal korunovati za krále r. 1203. Vlastní jeho slova jsou:

Proto počě ciesař Přemysla milovati,
káza sě j’mu koronovati;
na biřmování ciesař kněziu rúšku vzváza,
a Ottakar, točíš Ottě mil, j’mu řiekati káza.

Tu máme teda zároveň i výklad jména Ottakar, jak mu chatrná etymologie na počátku XIV. století rozuměla. Slovo Ottakar znamenalo by Otěmil, rozuměj, že Přemysl byl milým králi Ottovi IV. Patrně při tom výkladě myslilo se na latinské adjectivum carus, drahý, milý. Netřeba dovozovati, že tento výklad, jako všechny podobné etymologie vlastních jmen u Dalimila, jest mylný. Dle nynějších jazykozpytců německých má slovo Ottakar smysl jiný. Skládá se ze dvou německých slov; první psalo se Odo nebo Otto i jinak, a znamená prý majetek nebo bohatství, druhá částka psávala se přerozmanitým pravopisem, vacar, acar, car, kher a všelijak jinak; má se za to, že v té složce vězí slovo vacar, novoněmecky wacker. Nejstarší proslulý nositel celého složitého jména jest Odoakar, jenž r. 476 učinil konec císařství západořímskému. Toto osobní jméno bylo potom u Němců vždy oblíbeno a vyskytá se v náramném počtu pravopisných a dialektických forem.

Z doby husitské zachovala se česká historická píseň o králi Přemyslovi II., kteráž s poznámkami Dobrovského tištěna jest v Časopise Českého Musea 1828, l. 53—62.; v ní tento král slove Přemyslem a jen jednou Ottakarem; vydavatelé postavili však do nadpisu jméno dvojaté: Přemysl Ottokar.

Kronikáři latinští, kteří žili ve XIII. a XIV. století, jmenují tyto krále české rozdílně; byl-li kronikář rodilý Čech, psával Přemysl, Němci pak z pravidla psávali Ottakar.

Ze spisovatelů českých byl Václav Hájek z Libočan asi prvním, jenž počal do češtiny uváděti jméno Ottakar vedle jména Přemysl. Hájek proměnil také pověst Dalimilovu, svrchu dotčenou, podle kteréž by král Přemysl I. byl obdržel jméno Ottakar po králi Ottovi IV. r. 1203; vypravujeť Hájek na listě 215. (chybně k r. 1200 místo 1198), kterak král německý Filip vyhlásil Přemysla králem českým za služby, kterých od něho požil proti svému soupeři králi Ottovi; při tom prý Filip německou řečí vychvaloval statečnosť, kterou Přemysl ukázal nad králem Ottou saským; „a když tak často (píše Hájek) Filip jmenoval Ottu a všecky ty Sasice, pravě Ottogar, Čechové to slyšíce a řeči německé nerozumějíce, pravili, že Filip Přemyslovi dal jméno Ottagar, a tak říkali jemu až do smrti“. Rozumí se, že tato pověsť stojí rovněž za tak málo jako hořejší výklad Dalimilův. Hájek od té chvíle ovšem dává Přemyslovi již někdy dvoje jméno: Přemysl Ottakar, kdežto před tím jmenoval ho jen Přemyslem. Podobně Hájek počíná si u krále Přemysla II.; s počátku nazývá jej prostě Přemyslem, a při korunování jeho praví, že „tu jest mu dáno jméno Přemysl Ottagar“ (list 244. b); sám Hájek potom psává brzy Přemysl, brzy Otagar, brzy Přemysl Otagar.

V rodě Lucemburském na trůně českém také jeden člen dostal jméno Přemysl, a sice druhorozený syn krále Jana a Elišky Václavovny, jenž se narodil r. 1318 a zemřel 1320. Tu jest zajímavo, jak si počínali dva současníci, kteří oba psali kroniku jazykem latinským. Petr Zbraslavský vypravuje, že při křtu toho kněžice vznikl spor mezi kmotry o jméno, jaké by se mělo křtěnci dáti. Pánové od Rýna, kteří byli přítomni, chtěli prý pachole jmenovati jménem otcovského děda císaře Jindřicha; „jiní však, rodilí z Čech, jejichž křik dostal převahu, dosáhli jména Ottakar, ježto sluší králům českým“. Petr Zbraslavský také při jiných dvou příležitostech jmenuje toho prince prostě Ottakarem; bylť tento kronikář rodilý Němec ze Žitavy. Kanovník pražský František, jenž kroniku svou ponejvíce sestavil z výpisků z kroniky Zbraslavské, nazývá druhorozeného syna Janova prostě Přemyslem a nic jinak; rovněž tak krále Přemysla II. nazývá toliko tímto českým jménem; příčina toho rozdílu naproti Petru Zbraslavskému jest ta, že František byl rodilý Čech.

Míním, že i nám jest se spravovati příkladem předků našich ze XIII. a XIV. století, za jejichž časů křestné jméno Přemysl bylo dosti obvyklé. Dvojatého jména Přemysl Ottakar netřeba nám užívati, zrovna tak jako neříkáme Vojtěch Adalbert; nýbrž mluvíme-li po česku, postačí nám hrdinu padlého na Moravském poli jmenovati Přemyslem, jakož zase jinojazyčníci mohou jej jmenovati Ottakarem.