Přeskočit na obsah

Poesie (nová řada)/Před sfingou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Před sfingou)
Údaje o textu
Titulek: Před sfingou
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 102–106.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Já hledal pravdy — prožil jsem věk celý,
bych zbádal zákon tajemný všech bytí;
mé všecky myšlénky v říš hvězdnou spěly
skrz nesmírnou tůň blankytu, jež svítí —
skrz dálných sluncí duhobarvé žáry,
skrz tvořících se mlhovin blesk nový,
skrz pusté, zmrzlé pláně, zašlé tvary,
skrz světů kolébky, hvězd přes hřbitovy —
vždy výš a výš a dál, vždy plny síly,
až od vln étheru se odrazily,
od noci věčné, jež sní v tůních, němy
a bezmocné až vrátily se k zemi.

Též do vnitř zemské sestoupil jsem hmoty
skrz její pokladů sklad chaotický,
svých tajemství sled, pečeť svou kam vždycky
změn věky ryly převratů svých hroty,
a drtě ony sarkofagy z žuly,
v nichž uzamkla se dlouhých epoch četa,
jsem chtěl trup minulosti vyrvat z důli
a svolat dávno mrtvé svědky světa,
a z rozptýlených památek zas čísti,
co bytí počátek a původ zjistí.
V ruch vzkřísil jsem zas rody zkamenělé,
zas tvořil dávné kraje, luhy, srázy —
bezlisté háje zelené a ztmělé,
kde potvorní se uhnízdili plazi,
přírody kaprice i s jejich sídly,
jak z vlhka, teploty se líhly v směsi,
labutí hady, ještěrů dav s křídly,
jenž vzlétal k nebi nad kapradin lesy.
Vždy mlhavější zřel jsem perspektivy,
jež na puklé se chvěly zemské koře,
mrak, při zemi jenž visel těžký, sivý,
ostrůvky pevnin, plné bahnisk moře…
Zpět od hrobu jda v hrob, kde v tůň se choulí,
jsem k ohnivé tak došel zemské kouli,
jež na mých otázek zdroj neustálý
mne vyslala zas tam, kde slunce králí.

Kam zrak jsem vrhl prostranství těch v sluje,
jen hybnou vlnu v stálém zřel jsem běhu,
jež skrze věčnost pěnu zjevů snuje,
vždy k neznámému věčně plynouc břehu.
Jak v prostor letí, světy zřel jsem časem,
jež kol své tajné točíce se osy
prstenů měsíčných se zdobí pásem
a ten dál v blankyt věčnou poutí nosí.
Tak vesmír zřel jsem v reji bez oddechu,
jak vířil, roven loutně, která zpívá,
po jejíž strunách světlo boží v spěchu
a vlnou tepla na hruď země splývá.
Též zřel jsem vodstvo, jak se k moři valí,
jak v mlhu změněno v síť pevnin padá,
jak lože pro bystřiny ryje v skály
a tvrdý kámen kruší, rozekládá,
prsť tvoříc, vlhkou půdu, pramen vzniku
snad pro mech, plísně, trsy lišejníků.
A pak jsem spatřil orkánu proud dravý,
tisíce blesků, kterak bijí v šeru,
otřesy země, sopky výbuch, lávy,
krvavé pruhy, záři na severu.
Té země všecky živly zřel jsem, v zoři
jak na vzájem se k předu šinou všady,
jak zlatým ohněm tryskají a hoří
a nových zjevů jak se kupí v řady.
Jak srážejí se, tříští a zas víží
zde v žulu a tam v páry, v spolné dráze
až rázem v nezměrné se bezdno hříží,
vždy vážíce se na lazurné váze.

I chtěl jsem schvátit ony skryté síly,
kruh vesmíru jež strhly v ruch ten čilý —
leč marně ruce vztáhl jsem, bych směle
na lůně přírody je chopil v těle;
vzít každou z vesmíru chci marně, celá
by okřídlená před mé zraky spěla
a nepohnutých mezí jata v sítě
tajemství bytí zjevila mi skrytě.
Z nich každá, plná změn a pohyblivá,
se v jinou stále zaplétá a splývá,
jak Proteus vždy podobu svou mění,
nesmírným kruhem žití letíc v snění.
Bez konce všecky, hranic, bez počátku
v tajemné klubko ukryly se v zmatku,
drobounkých částek v tkaninu se řadí,
jež v nekonečnost vlní se a pádí —
jen ukázavše na dně bytí hluchém
mi hmotu, věčným oživenou ruchem.

V sled chtěje za nimi, bych dospěl k hloubi,
kde víry živlů prvotných se snoubí,
těl zemských podstatu jsem začal v chvilce
rozbírat v částky, z nichž se skládá, v dílce,
a svazky rozložené, co jich chová,
zas v jednotlivé druhy dělit znova,
za mezí citu, zraku, neustále
myšlének bleskem děle ještě dále,
jež vezdy jenom v nekonečnost cílí —
až od vln étheru se odrazily…

A tak svět viditelný před mým zrakem
v atomy nestihlé se rozlét’ ptákem,
v mhu beztvárnou, jež nemá měr ni tresti,
v níž mimo ruch nic zřít se nepoštěstí…
V průsvitu hybné nicoty té šírém
těl skutečnost mi s očí znikla vírem
a hmoty svět jak duha zhasl vzletlá,
jež trvání své vděčí chvění světla!