Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Příspěvky heraldicko-genealogické

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Příspěvky heraldicko-genealogické
Autor: Martin Kolář
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 104–109.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


Pan Jaroš ze Slivna a jeho rod[editovat]

Nekrolog kláštera sv. Anny v Praze drem. Emlerem vydaný potvrdil domněnku Palackým pronesenou, že pan Jaroš ze Slivna jedna osoba jest s panem Jarošem z Fuchsperka. Herm. Jireček zvláštní pozornosť věnoval proslavenému vítězi u Kressenbrunnu ve Světozoru vídeňském dne 18. září r. 1860, ve spisu německém na obranu Rukopisu Kralodvorského složeném „Ueber die Echtheit der Königinhofer Handschrift“ a posléze v časopisu Matice Moravské r. 1880 na straně 95—101. Všech zpráv o panu Jarošovi spisovatel zvláště v posledním článku si povšimnul a navrátil dějinám českým v plné slávě muže, na něhož Palacký první poukázal. Ve všem souhlasíme s panem spisovatelem i v domněnce, že v osobě Jaroslava Rukopisu Královédvorského hledati dlužno pana Jaroše ze Slivna, ale na vývodu rodu páně Jarošova nemůžeme přestati a hned napřed prohlásíme, že k rodu pánů ze Šternberka nikterak nepřináleží. V genealogii posledním a nejplatnějším kriteriem, kterým rozeznáváme rodiny šlechtické, zůstane povždy jen erb, který nás i ze zdánlivé příbuznosti vyvede, na jakou stejná jména osobná v čelných rodech naší šlechty od dědů na vnuky přecházející ukazují. K listu pana Alberta de Poděhus, kde se synem Jaroše Velikého jmenuje, r. 1298 datovanému, jest přivěšena pečeť téhož pana Alberta, která dle slov Palackého v diplomatáři musejním za erb má běžící lišku „vulpem currentem“, odkud již daleko k „Fuchsperku“ nemáme, abychom souvislosť erbu se jménem hradu na Klatovsku poznali a pravé původní jeho jméno mu navrátili. Nebude též od místa, když připomeneme, že městečko Poleň pod hradem Fuchsperkem vulgo Pušperkem ležící též erb podobný Poděhuskému má, běžícího koně, kterého z původní běžící lišky snadno udělati mohli.

V heraldice české lišky známe jen u vladyk Bärenklauů (Pernklobů) ze Schönreutu, Švihovců ze Švihova a Zumrů z Herstošic, kteří však jednak původu cizího byli, jednak k nižší šlechtě náleželi, než aby ze předků tak vznešených pocházeli. Nevěděl jsem sobě rady s rodem pana Jaroše, ani když jsem list s pečetí na své oči spatřil před několika lety v archivu kapitolním, kde opravdu liška běžící vypodobněna jest jako klénot nade přílbicí bez erbu. Klénot takový za erb vzíti nic Palackému nevadilo, poněvadž přemnoha příklady z heraldiky české doloženo jest, že erbovní znamení jako klenot na přílbici se opakuje a k okrasám přílbice, at jsou již rohy ze slonové kosti nebo bůvolové, rohy nebo parohy, nebo peruti, nebo péra pštrosí, nebo páví, nebo klobouky, liška zajisté nepřináleží.

Teprve ve Vídni ve státním archivu seznal jsem erb a rod pana Jaroše ze Slivna a sice z listu roku 1320 31. prosince daného, kdy Bernart z Zinnenburgu a Albertus i Ješko de Podyeus prodali Zvanovice, Hácky a Střimelice (vesnice v okresích černokostelském a kouřimském) klášteru sv. Jiří v Praze. Všichni tři mají po stejném erbu: cimbuří pánů z Cimburka; přilbici a klénot: křídlo s cimbuřím má jen pan Bernart, Poděhusští mají pouhý štít s erbem. Není tudíž žádné pochybnosti více, že pan Jaroš ze Slivna a jeho otec Albert jsou nejstarší známí předkové slavného rodu pánů Tovačovských z Cimburka a sice té větve, která z Poděhus se psala; Albertus a Ješko z Poděhus, svrchu připomenutí, budou vnukové Jarošovi; aby synové jeho tak dlouho žili, nezdá se nám pravdě býti podobno. Bernart z Cimburka připomíná se poprvé r. 1308, kdy se synem nebožtíka Ctibora z Lipnice jmenuje, a Ctibor bude, jako pan Jaroš z Čech pochází, také dle Lipnice, hradu v Čechách se psáti, nikoliv dle Lipníka na Moravě. Jakkoliv Lipnice česká záhy se dostala jiným rodům českým, přece na blízku ve Vojslavicích usadila se větev rodu Cimburského, která Vojslavskými z Vojslavic se nazývajíc, erbem svým k Tovačovským z Cimburka náležela; již r. 1318 Ctibor z Vojslavic se připomíná.

Pánové z Poděhus více v Čechách ani na Moravě se nejmenují a vzali si snad jiné jméno s erbem původním nebo dokonce vymřeli; hrad Pušperk byl již r. 1339 v držení pánů z Gutšteina.[1] K rodinám erbu Cimburského, které v Čechách zůstaly, ač jen ve stavu vladyckém jako Vojslavští žijíce, náležejí vladykové ze Chvatliny (Menuš ze Chvalin s cimbuřím r. 1373),[2] dále vladykové z Radenína na Čáslavsku (Václav z Radenína r. 1478),[3] Chmelíkové ze Střimelic (Sara Bubnová rozená Chmelíková ze Střimelic, manželka Mikuláše Vratislava z Bubna)[4] a posléze česká větev pánů z Cimburka a z Tovačova, kteří na Bělé u Hrobů blíže Tábora vymřeli Václavem z Cimburka a z Tovačova r. 1593, jenž v kostele hrobském odpočívá.

Rody stejného erbu na Plzeňsku a na Táborsku i Budějovsku[editovat]

Seřadíme-li české rodiny šlechtické dle erbů, kterých užívaly, nemůžeme nevšimnouti sobě celých skupin erbů, které na Plzeňsku a Klatovsku s jedné strany a na bývalém Berounsku, Táborsku a Budějovsku podél pravého břehu Vltavy z druhé strany se mezi sebou srovnávají. Poloutrojříčí Drslaviců na Plzeňsku nalézáme u vladyk z Úsuší, ze Knovíze, ze Stajice, ze Chlumu, ze Zvěřince, z Radíče, ze Chvojna, z Petrovic u Milevska, z Bernartic, z Hořic, z Tučap a ze Vřesné. Hroznatovci plzeňští mají své tři páry parohův u vladyk z Alběnic, jako Lažanští z Bukové svou loukoť o dvou špicích u Skalských z Dubu (u Vlašimě) a u vladyk z Červené Lhoty. Štít šikmo rozdělený od pravé k levé mají Žákovcové ze Žákavy na Plzeňsku a pánové z Miličína na Táborsku. Zmrzlíků ze Svojšína erb opakuje se u Dýmků z Teptína, Vrchotických z Loutkova, Housků ze Zahrádky a Opršalů z Jetřichovic: tři břevna štítem rovně se táhnoucí. Kolmo rozpoltěný štít Kokořovců z Kokořova, Chlumčanských z Přestavlk a Zlatých ze Zvíkovce vedle mnoha jiných rodů Plzeňských mají posud kvetoucí hrabata Vratislavové z Mitrovic, kteří se z Mitrovic na Táborsku píší; břevnem rozpoltěný štít, jehož přílbice okrášlena jest buvolovými rohy, pštrosími péry ozdobenými, nalézáme v původním erbu Roupovských z Roupova a Miřkovských i Fremutů ze Stropčic, jako u hrabat Mitrovských z Nemysle, kteří nyní na Moravě žijí. Šikmé břevno od pravé k levé štítem se táhnoucí měli Předenicové z Předenic na Plzeňsku, Vítové ze Rzavého, Sádlové ze Vražného, Břekovcové z Ostromeče a mnoho jiných rodů na Táborsku. Podobně mají erb Prostibořiců (půl břevna v pravém nebo levém poli) vladykové ze Zvíkova na Budějovsku, havrana nebo sojku s prstenem v zobáku Koňatové z Olešnice u Budějovic a vladykové z Blažime na Plzeňsku; ba vladykové z Borovnice i na Plzeňsku i na Budějovsku stejným erbem a jménem se vyznamenávají. Než nechci na dále trpělivosti čtenářovy nadužívati, dosti bude, když ještě poukážeme i na shodu jmen osobních, kterých členové těchto rodů na Táborsku i na Plzeňsku používali. Zcela patrna jest tato shoda u panských rodů: jména Břeněk a Děpolt u Drslavicův obyčejná nalézáme r. 1404 u vladyk z Hodkova, řeč. ze Chvojna (l. er. II. P. 9.); Hroznatovců slavné jméno nese se na pečetidle Držkraje z Alběnic syna Hroznatova ze XIII. stol.[5] Jméno Koňata zavznívá k nám z Plzeňska z l. 1185 a 1186, kdy na Mži u Liblína Koňata s bratrem Bohutou se připomínají.[6] Vladykové z Postupic, kteří hrábě v erbu měli, oblíbili sobě příjmí Kostka již na konci XIV. století a my v celých Čechách hledavše to jméno, nalezli jsme je opět jen na Plzeňsku, u Zdislava Kostky, komoří královského, též z Darové jmenovaného, r. 1234 a 1235.[7] Podobné mocný rod pánů ze Železnice, jenž dva háky křížem přeložené v erbu měl a jména Čéč a Budivoj sobě oblíbil, v Budějovicích vládl a potom na Velešíně ve XIII. století; dříve však ještě ve XII. století poprvé na Plzeňsku se jmenuje, kde na konci XIII. století statky měl Ledce a Záluží mezi Plzní a Plasy.[8] Jaká by toho příčina byla, že tolik erbův a rodů původně zajisté příbuzných, aspoň v čelnějších rodinách nalézáme v obou těchto krajinách českých, na ten čas pověděti nemůžeme, aniž do nějakých domněnek pouštěti se chceme, připomínajíce jen tolik na konci této krátké úvahy, že mnohé erby tu i tam stejné, jichžto počet bychom valně ještě rozšířiti mohli, heraldik by marně v celých Čechách hledal.

Zdouň a pánové ze Vzdun[editovat]

Na patronatu Jeho Excellence pana hraběte Edvarda Taaffe v nejjižnějším cípu panství Nalžovského blíže vesnice Tedražic stojí osamělý filialní kostel sv. Vavřince, „na Zdouni“ řečený, nad potokem Pstružnou, který nedaleko odtud do Otavy u vesnice Dobřína se vlévá. Na pravé straně potoka vysoký hřbet od městečka Hrádku se táhne až ku Dobřínu, veškerý rozhled do údolí Otavského a k Sušici uzavíraje a na východ ještě vyšší hora Strážiště vedle vesnice Tedražic obzor dále zamezuje. Nad samým potokem vznáší se na mírném pahorku kostel s osamělým stavením hrobaře a kostelníka, a pod pahorkem při potoce sedm domků a mlýn osadu Zdouň činí. Kostel jest velmi úhledný a stavbou svou do prvních dob gothiky sahá, z venku na presbyterium jsou vedle oken dvě hlavy kamenné, mužská a ženská, které XIV. století náležejí a zakladatele tohoto stánku Páně představují. Nade vchodem západním vysoká štíhlá věž se vznáší, a uvnitř kostela více náhrobků ze XVI. století najdeš, které rodině Markoltů z Tedražic, Perglerů z Perglasu a Kašparu Ernnstovi ze Stokova náležejí. Náhrobky popsal dr. Gabriel ve spisu „Sušice a její okolí“, kamž laskavého čtenáře odkazuji. Dějiny Zdouně nebo Vzdun sahají až do XIII. století nazpět, obsahujíce první paměti o slavném rodu potomních pánů z Velhartic, kteréžto městečko též na potoku Pstružné leží. Bratří Svojše a Dluhomil, synové Bohuslavovi a praotcové tohoto rodu, připomínají se poprvé s otcem svým r. 1236 a psali se r. 1251 z Boru (Malého) u Horažďovic.[9] Dluhomil Nabezodenus, ve kterém soudný čtenář hned pozná Dluhomila „na Vzdunech“, zajat byl v Bavořích na výpravě válečné r. 1266[10] a jest první známý předek pánů Velhartických na Vzdunech nebo Zdouni, kde sobě hrad nebo sídlo nějaké vystavěl, po němž ovšem žádné památky nyní nezbylo. Buď Svojše nebo Dluhomil zůstavili dva bratry Bohuslava z Budětic a Svojše ze Vzdun, kteří roku 1291 spolu s Bořislavem z Hostouně a jeho syny Dobrohostem a Zdeslavem i s přítelem Bořislavovým Nevhlasem, proboštovi chotěšovskému slíbili, že mu nebudou brániti v držení Mutěnína, který Bořislav proboštovi zastavil ve 250 hřivnách.[11] Jak Bohuslav tak Svojše mají v erbu po přílbici ozdobené dvěma péry pávími ve kruh dovnitř stočenými, kterýžto klénot mají též páni Heršteinští z Heršteina a z Velhartic na svých pečetích, aby se lišili od pánů z Velhartic, kteří za klenot jen jednoho pávího péra třikráte stočeného užívali (Anna z Velhartic roku 1409 archiv třeboňský); za erb společný měly obě rodiny šikmo položenou korunu. R. 1290 najal si farář Jindřich z Nabzdan od kláštera windberského v Bavořích (který vesnici Albrechtice kromě jiných tří vesnic u Sušice v Čechách držel) dvůr Vojetice doživotně, jakož svědčí Svojše de Staetlino a měšťané sušičtí. Svojše má erb již nahoře vypsaný; Nabzdan není opět nic jiného nežli Nabezodenus: „na Bzdunech“ nebo „na Vzdunech“.[12] Příjmí Svojšovo „de Staetlino“ vyloží se po česku „z městečka“ a myslí se tím zaniklé nějaké městečko, které na pahrbku vzdunském kolem kostela a hradu se rozkládalo; deset minut vzdálené nynější městečko Hrádek náleželo pánům ze Frimburka, kteří oslí hlavu v erbu měli a u Hrádku tvrz Kašejovskou vystavěli, jejížto zbytkům nyní Kašovice říkají; aspoň r. 1318 Sezema a Protiva ze Frimburka nebo z Hrádku se jmenují[13] a r. 1349 Protiva z Hrádku svědčí, kolem jehož erbu (oslí hlavy) nese se nápis: S. Protivae de Fridenburk.[14] R. 1312 byl již farář Zdouňský Jindřich mrtev a píše se o něm, že zemřel jako děkan prácheňský, pan Svojše de Staetlino byl té doby ještě na živu. (Archiv mnichovský.) Poslední zprávu o rodu pánů ze Vzdouně zachovaly nám nadační knihy z r. 1371, kdy Jan z Vilhartic klatovskému klášteru dominikánskému odkázal závětem svým 2 kopy gr. za duši Jana ze Vzdun, jiné 2 kopy na odpuštění hříchů, po smrti své pak plat 4 kop gr. ve vsi Lhotce nedaleko Tedražic.[15] Vzduny připadly k Velharticům jako blízké Tedražice a zpustly ve válkách husitských; fara až do třicetileté války od pánů Velhartických se osazovala, načež kostel stal se filialním blízkého farního kostela zbynického.

Heraldické názvosloví české[editovat]

Sbírku nejstarších našich heraldických názvů sestavil Jos. Jireček dle Dalemila v X. dílu Archaeologických památek na str. 633.—642., za kterouž práci velmi vděční jemu jsme. Přičiniti chceme tuto dvě slova, která značí erby dvou rodů velmi rozšířených: Drslavicův a vladyk z Jimlína se všemi jim příbuznými rodinami. Čteme ve Starých letopisech českých na str. 28. o panu Janu Městeckém z Opočna, že Pražané vedle korouhve Plavenského se lvicí pověsili na pranýř korouhev Městeckého, na kteréž erb jeho „řebříky“ vymalovány byly.

Řebříky vyznamenávají se tři břevna šikmá od pravé k levé se táhnoucí, ku kterémuž erbu se hlásili pánové z Litic, z Potenšteina, ze Žinkov, z Boru, ze Žlovic a z Mitterwaldu v západních Čechách, a pánové z Kostomlat na Labi, z Potenšteina, z Dobrušky, z Opočna a z Častolovic ve východních Čechách. Jan z Opočna místo postranních dvou břeven opravdové řebříky má vedle prostředního břevna na pečeti z r. 1427 v museu českém.

Druhému znamení erbovnímu, o němž promluviti hodláme, říkali předkové naši hříč, jakož jsem se toho dočetl v městských knihách lounských, kdy r. 1410 Petrus Žabca „de cognatione clientum, qui hříči dicuntur“ se připomíná. Hříč vypodobňuje se u Paprockého jako nástroj nějaký ze tří háků složený, jichžto dlouhá ramena všechna u dolejšího konce ve kruh spojená jsou, na hořejším konci mají po ostrém háku; k čemu náčiní to sloužilo, nemůžeme dnes pověděti.[16] K rozrodu tomu náleželi kromě Jimlínských vladykové Slachové a Kozelkové ze Hřivic, Kekulové ze Stradonic, vladykové z Nehasic, z Opočna, z Pozdně, z hořejšího Lipna a ze Hřiškova.

Dvouhlavou orlici, posud neznámou v heraldice české, měli dle archivu drážďanského vladykové z Jablonce jižně od města Bíliny: Řeník, Hašek a Jan r. 1420, kterýmžto erbem utvrzuje se náhled Josefa Jirečka, jenž pravé čtení Dalemilovy kroniky nám navrátil:

Ti sě po krásném ščítě znajú.
Nosieť v zlatě dvě fiolnej orlici
Kněži Vlastislavovi rodici.

Jablonec není než dvě hodiny na západ od Vlastislavi vzdálen, po niž Vlastislavici se nazývali, a dvě orlice spojil náš štít v jednu orlici o dvou hlavách.


  1. List c. k. universitní knihovny v Praze.
  2. Archiv orlický.
  3. Hohenfurt na str. 334.
  4. Pilát: Materialien a sbírka erbů po Jeho Excellenci hrab. Eugenovi Černínovi z Chuděnic v Jindřichově Hradci.
  5. Vlasák: Okres votický str. 101.
  6. Erben: Regesta na str. 173. a 175.
  7. Tamtéž na str. 404. a 411.
  8. Tamtéž na str. 165. a 593. a Emler: Regesta, 145., 202., 161., 236., 251., 649.
  9. Erben: Regesta 418., 431., 435., 448., 593.
  10. Link: Annales Clara-Vallenses.
  11. Emler: Regesta 1198.
  12. Emler: Regesta 647. a král. říšský archiv v Mnichově.
  13. Dvorský a Emler: Nejstarší zbytky desk zemských půhonných na str. 25., 53., 59., 60.
  14. Archiv kapitulní v Praze.
  15. Prášek: Politický okres klatovský II. str. 29.
  16. říčník znamená dle Kottova slovníku nebozez k rozvírání děr palečných.