Péro a kalamář

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Péro a kalamář
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Pen og Blækhuus
Zdroj: Nové báchorky od J. Kr. Andersena. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1879. s. 25–29.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Jiří Stankovský
Licence překlad: PD old 70

V pokoji básníka bylo jedenkráte při prohlížení jeho kalamáře proneseno: „Ku podivu, co všecko může vyjíti z tohoto kalamáře! Co bude asi teď následovati? Opravdu, je to podivné!“

„To je pravda,“ řekl kalamář. „Je to nepochopitelné. Také já to vždycky tvrdívám,“ řekl pyšně péru a ostatním předmětům na stole, které ho mohly slyšeti. „Věru podivno, ba až k víře nepodobno, co může ze mne vyjíti; nevím opravdu sám, co bude následovat, až začne člověk opět ze mne čerpati. Jediná kapka ze mne stačí na půl stránky papíru, a co se toho může na ní napsati! Jsem zajisté něco zvláštního. Ze mne pouze vycházejí všecka díla básníkova: líčení každého jednotlivce jak žije a tyje, že lidé okamžitě ho poznají; veškeré vnitřní city, dobrý rozmar, a rozkošné líčení přírody. Sám to nepochopuju, neboť přírodu ani neznám; ale už je tomu tak, vězí to ve mně. Ze mne vyšly a posud vycházejí celé pluky roztomilých děvčátek, smělých rytířů na bujných koních, veselých a zdravých hochů. Věru, ani sám to nevím, vždyť přitom pranic nemyslím.“

„V té věci máte zcela pravdu,“ řeklo péro. „Nemyslíte pranic, neboť kdybyste poněkud myslil, nahledl byste, že podáváte pouhou tekutinu. Vydáváte vlhkost, abych vše, co ve mně spočívá, mohlo vysloviti a na papír přivésti; to píšu. Ano, péro píše. Ačkoliv o tom nikdo nepochybuje, neuznávají to přece mnozí lidé, zejmena pokud se básnického umění dotýče, rovněž tak jako starý kalamář.“

„Vizme nezkušence!“ odsekl kalamář. „Sotva týden koná službu a už není k ničemu. Snad se nedomýšlíte, že dovedete dělati básně? Pouhou děvečkou jste; před vámi měl jsem už mnoho takových, a to nejen z rodiny houserů, nýbrž i z anglické továrny. Znám dobře brková i ocelová péra. Měl jsem jich už hojný počet ve službě, a budu jich míti ještě mnoho, přijde-li člověk, který za mne rukou pohybuje, a napíše-li, co z mého vnitřku vyčerpá. Věru rád bych věděl, co teď nejdříve ze mne vytáhne!“

„Pošetilý kbelíku inkoustový!“ odtušilo mu péro. —

„Pozdě večer vrátil se básník domů; byl v koncertu, slyšel výtečného houslistu a znamenitou hrou jeho byl nanejvýš nadšen. Vyluzovalť ze svého nástroje celý svět omamujících tónů: tu znělo to jako zvonící kapky vody, perla vedle perly, tu jako mocný sbor cvrlikajících ptáků a konečně jako hučící bouře v borovém lese. Bylo mu jako by slyšel své vlastní srdce plakati, ale melodiemi, znějícími nejlíbeznějším hlasem ženským. Zdálo se, jako by nejen struny, nýbrž i kobylka, kolíčky, ba veškery části houslí zaznívaly. Byla to hra velmi těžká a přece zdála se pouhou hračkou, jako by smyčec po strunách sem a tam jenom běhal. Mohlo se mysliti, že by to každý tak dovedl; vždyť ty housle zvučely samy sebou i smyčec zněl sám sebou, avšak znění obou splývalo v krásný, lahodný celek. Pro housle a smyčec zapomínáno na mistra, jenž je řídil a život i duši do nich vdechoval. Ale básník na něho nezapomněl, naopak po celou cestu z koncertu tanul mu neustále na mysli, a doma napsal o něm své myšlénky:

„Jak to bláhové, chtějí-li smyčec a housle býti hrdý na svůj výkon! A nepočínají si podobné i lidé velmi často? Nepodobá se jim přemnohý učenec, básník, umělec, vynálezce i vojevůdce? Vynášíme se a jsme hrdi na svá díla, ačkoliv jsme všickni pouhými nástroji, na něž hraje Bůh; jemu pouze vzdána budiž čest! Nemámeť pranic, proč bychom se měli pyšniti.“

Ano, to napsal básník, napsal to ve formě podobenství s názvem: „Mistr a nástroje.“

„Heč, dostal jste svůj díl,“ pravilo péro kalamáři, když byly opět osaměly. „Slyšel jste ho nahlas předčítati, co jsem napsalo?“

„Ano, co jsem já vám napsati dal,“ odsekl kalamář. „Ten štulec patřil vám za vaši nadutost. Divím se, že tomu nerozumíte, tropí-li si z vás někdo šašky. Dal jsem vám štulec přímo ze svých vnitřností. Či myslíte, že neznám spůsob vlastního svého posměchu?“

„Nadutá nádobo inkoustová!“ odseklo hněvivě péro.

„Psací kolíku!“ vzkřikl kalamář.

A každý z nich byl si vědom, že pověděl druhému pravdu, člověku se odlehčí, může-li říci někomu pravdu do očí. Kalamář i péro si také odlehčily a klidně usnuly.

Ale básník nespal; myšlénky jeho proudily se jako tóny z houslí, hrnuly se jako perly, hučely jako bouře lesem, již pociťoval ve svém srdci. Dotýkal se ho paprsek mistra pověčného.

Jemu pouze vzdána budiž čest!