Ottův slovník naučný/Sforza

Ottův slovník naučný
Sfinx	Sforza	Sforzato

Údaje o textu
Titulek:	Sforza
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 919–920. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Sforzové

Sforza [sfòrca], slavná ital. rodina, jež získala si hodnost vévodskou v Miláně po Viscontech (1450—1535) a dala městu ve stol. XV. a XVI šest vévod.

Praotec rodu Muzio Attendolo z Cotignoly v Romagni (* 1369), proslulý condottiere své doby, měl příjmí S. (t. j. krotitel), jehož se mu dostalo od hrab. Alberiga z Barbiana, zakladatele condottierství italského. Družinu svých věrných S. řídil se svými strýci patriarchálně, sloužil Florenckým proti Pise (1405), Mikuláši II. a Janu XXIII. a byl oporou trůnu Johanny II. Neapolské, jež jej povýšila za velkoconnétabla. Utopil se v Pescaře při přechodu přes ni k osvobození Aquily (3. led. 1424). Otcovu condottu (voj) vedl po jeho smrti syn:

1) S. Francesco I. (* 1401 v San Miniato — † 1466), jenž zvítěziv nad Forte Bracciem, Piccininem a Malatestou, slynul jako prvý condottiere doby. Církev jmenovala jej svým gonfalonierem, papež udělil mu lénem marku ankonskou a dal mu naději na vévodství Milánské po Filippu Marii Viscontim, jenž byl upadl v tíseň a v té chvíli dal ruku dcery své Bianky Marie Franceskovi S-zovi (1441). Když zemřel r. 1447, nastaly v Miláně zmatky; S. využil jich dovedně a energicky, již r. 1450 měl vládu v městě a ve 4 letech (1454) uznán obecně vévodou. R. 1464 zvětšil své vévodství dobyv Janova. — Srv. Simonetta, Commentarii rerum a F. S. gestarum (sv. XXI. Muratoriho „Rerum Italicarum Scriptores“); F. Steger, Geschichte F. S-s und der ital. Condottieri (Lip., 1853; nové vyd. 1865); Th. Sickel, Beiträge und Berichtigungen zur Geschichte der Erwerbung Mailands durch F. S. (Víd., 1855); k tomu: „Archivio storico italiano“ (1862, 1878) a „Archivio storico lombardo“ (1874, 1880, 1881, 1885); Rubieri, Francesco T. S. Narrazione storica (Flor., 1879, 2 sv.). — Vévodství Milánské ujal po smrti Franceskově jeho syn:

2) S. Galeazzo Maria (* 1444), jenž byl muž výstřední a krutý a padl rukou spikleneckou 26. pros. 1476, zůstaviv vévodství svému synu. To byl:

3) S. Giangaleazzo (Maria) (* 1468), jenž však v hodnost svou nikdy nenastoupil. Neboť strýc jeho

4) S. Lodovico il Moro (* 1451 —  17. kv. 1508) urval matce jeho Boně Savojské poručnictví nad nezletilým a zajistil si místo nezákonně zaujaté smlouvami s Alexandrem VI., Benátkami a císařem Maximiliánem I., jemuž dal za choť svou neteř Bianku. Proti stálým útokům Aragonců neapolských, kteří byli stoupenci Isabelly, manželky synovce jeho, Lodovico povolal Karla VIII. Francouzského. Sotvaže Karel VIII. protáhl sev. Italií, zemřel Giangaleazzo S. (22. říj. 1494), snad otravou, a Moro sosnoval pikle protifrancouzské. Ale před Ludvíkem XII. Francouzským bylo mu prchnouti (1499). Lodovico pokusil se o znovuzískání Milána, ale upadl do zajetí francouzského (9. dub. 1500) a poslán do Loches (v Touraine). Milán spadl ke koruně francouzské. Lodovico il Moro zasloužil se o umění a o vědu; dal provésti nádherné stavby v Miláně, Pavii a Vigevanu. — Srv. Rusconi, Lodovico il Moro e sua cattura (Novara, 1878); k tomu „Archivio storico lombardo“, 1874 a 1886; A. Dina, L. il Moro prima della sua venuta al governo; E. Müntz, Une cour de la renaissance au XV^e siècle. Ludovic S. (v „Revue des Deux Mondes“, 1890); Kindt, Die Katastrophe L. Moros im April 1500 (Greifsw., 1890); François Delaborde, L’expédition de Charles VIII en Italie (1888); Léon-G. Pélissier, Louis XII et Ludovic S. (1896—97).

5) S. Massimiliano, syn Lodovica řeč. il Moro (* 1491 — 1530), vrátil se do svého vévodství r. 1512, ale vzdal se ho ve prospěch Františka I. Francouz. r. 1515, když František se byl uvolil zaplatiti zaň dluhy a dávati mu ročně 30.000 dukátův. Bratr jeho

6) S. Francesco II. Maria (* 1492 — † 24. říj. 1535) prchl r. 1515 do Němec a dostal Milán od Karla V. lénem, po vítězství Karlově u Bicokky (1522). Zemřel bezdětek, načež Karel V. dal Milán nejprve pod správu místodržícímu Marinovi Caracciolovi a pak jakožto uprázdněné léno říšské synovi svému Filipu II. Srv. Litta, Famiglie celebri d’ltalia (sv. I., Mil., 1819); Magenta, I Visconti e gli S. nel castello di Pavia (t., 1883, 2 sv.); Ratti, Della famiglia S. (Řím, 1794).