Ottův slovník naučný/Báchorky

Ottův slovník naučný
Bachorek	Báchorky	Bachov

Údaje o textu
Titulek:	Báchorky
Autor:	František Antonín Zeman
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. s. 92. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pohádka

Báchorky (pohádky), jež s příbuznými druhy: pověstí, bájí náležejí k básnictví prostonárodnímu, jsou fantastické povídky v obrazivosti lidu vzniklé, od úst k ústům jdoucí, v nichž ukrývá se druhdy nejen vzácný poklad čisté poesie, ale i vážné myšlénky a hlubší význam bájeslovný. Mnohé z nich jsou zbytky mythologie, jiné pak ze starodávné moudrosti na poučení a pobavení vymyšleny. Proti ostatním výtvorům epickým báchorky vidí se býti poetickými arabeskami. Jevištěm její jest svět báječný, řídící se jinými zákony nežli svět skutečný, plný divův i bytostí nadpřirozených, dcbrých i zlých: víl, rusalek, lesních panen, černokněžníkův a čarodějnic, drakův, obrů, trpaslíkův a p. Každý národ, vzdělaný i nevzdělaný, vykazuje své b., své zkazky národní. Nejkrásnější pocházejí z dob, kdy první uvědomění počalo se probouzeti v lidstvě, mají příznak starobylosti a původní látkou nesou se k zemím východním, zejména do Indie; sbližováním a stěhováním národův přešly pak do jiných krajin. Jiné, a to větší čásť, dostaly se do zemí západních ve středověku, když za válek křižáckých mysl Evropy k Asii mocně se obrátila, a když pak volným obchodem národové západní s východními vešli ve spojení. Také znamenati jest v některých b-kách národův různých zcela určitě stejné výňatky, ba po většině tytéž látky a motivy; z čehož zřejmo, že jsou jednoho původu a toliko dle individuální chuti národův pozměněny, pomíchány a upraveny. Nejznámější sbírka báchorek sanskrtských jest Pančatantram (patero knih), učiněná asi v VI. st. po Kr. a přeložená téměř na všecky jazyky evropské (vyd. od Lassena v Bonnu, 1829—1831, po čes. vyd. V. Petrů 1879, a čásť [Opice a krokodil], A. J. Vrťátko-Benátský 1881). Z těch pak a jiných ještě vznikla Hitopadesa (spasitelná naučení), vyd. v Bonnu, 1848 (do česk. přel. dr. E. Kovář), jež oboje počítány bývají k bajkám. Z Indie a Persie Arabové berouce látku utvořili své krásné báchorky Tisíc a jedna noc, jež byly pak karavanám pouštěmi se beroucím na osvěžení a potěchu (na jazyk český přel. je Jos. Pečírka 1860). — Neméně krásné a významné jsou b. slovanské, jimiž stav vzdělanosti pradávných předků našich v nejedné příčině dochází náležitého objasnění. Tou příčinou jsou též za novějších dob pilně sbírány a srovnávány. České b. sbírali : K. J. Erben, Jakub Malý, Božena Němcová, J. Košín z Radostova, J. K. Hraše, J. K. Tyl, Akad. řečnický spolek »Slavia« a j.; moravské: B. M. Kulda, Matěj Mikšíček, Jos. St. Menšík, Františka Stránecká, Fr. Bayer a j.; slovenské: J. Rimanovský, A. H. Škultety a Pavel Dobšinský; lužické: L. Haupt a J. E. Smoléř; polské: K. W. Wójcicki, K. Baliński, A. J. Gliński a j.; ruské: J. Sacharov, A. N. Afanasjev, J. A. Chudjakov, R. Čutkov a j.; srbské: Vuk Stefan Karadžič, A. Nikolič; chorvatské: Mat. Krečmarov Valjavec a j. Také germánští národové mají zvláštní svět báchorek, v nichž se obrazí osoblivý ráz jejich; o sebrání jejich největší zásluhy získali si bratří Grimmové. — Nyní však namnoze b. tak jsou rozšířeny po světě a všelijak přeměněny, že často nesnadno bývá určiti, kterému národu která b-ka původně náleží. Dle vzoru b-rek národních skládány též b. umělé. Začátek učinil Francouz Perault r. 1697 spisem Contes de ma mère l'Oye. Za naší doby vynikly v tom oboru b. Dána H. Ch. Andersena, v české literatuře Elišky Krásnohorské. Někdy i básníci dávají květům poesie prostonárodní ladnou úpravu metrickou, jako učinili u nás Fr. L. Čelakovský, B. Jablonský, Jar. Kalina, zvláště K. J. Erben. — Se stanoviště paedagogického různý pronesen o b-kách soud: realisté je zavrhují, idealisté doporučují, a jiní nečiní proti nim námitek, ale slušně b. oceňujíce pokládají je u dětí za hračku, kterou odloží, až si jí pohrají. My máme b-ku ve vychovatelství za pomůcku, která ducha dětského budí, osvěžuje, baví a příjemně zaměstnává, i snášíme se s těmi, kdož b-kám nejen náležité místo v literatuře vykazují, ale i dětem čítati dávají b. a pověsti takové, jež nedráždí příliš obrazivosti dětské, neposkvrňuji a nekazí čisté duše mládeže. Srov. G. Krek, Einleitung in die slavische Literaturgeschichte, 2. vyd. (Št. Hradec, 1887, zvláště str. 606. sl.) Zn.