Ottův slovník naučný/Víra

Ottův slovník naučný
Vira	Víra	Víra (nádoba)

Údaje o textu
Titulek:	Víra
Autor:	Gustav Zába, Josef Teige
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 742–743. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Víra

Víra (lat. fides) jest subjektivní přesvědčení o něčem, přesvědčení objektivní jest vědění. Rozdíl mezi oběma není v jistotě, nýbrž v důvodech. V. dokazuje stejně jako vědění, jenže toto se zakládá pravdami věcnými, tedy něčím, co jest na disposici subjektu nezávislým, kdežto v. staví na něčem, čemu rázu pravdy dodává si člověk sám pro sebe jsa k tomu veden z důvodů psychologických. A takové důvody jsou cit a zvyklost, proto také ta okolnost, jaká bude tradice ve výchově a pěstění těchto dvou činitelů lidského života, bude rozhodující důležitosti pro osud předmětův víry. Věříme ze zvyku, věříme z důvodů citových; předmětem víry mohou býti případy života konvenčního, všedního (věříme v poctivost toho neb onoho člověka, v úspěch té neb oné věci, věříme v sebe samy – sebedůvěra), mohou to býti otázky náboženské, otázky vědecké. Zasahá tedy v. i do jiných oborů než do náboženství, ač obyčejně, bývá-li slovo to proneseno, myslívá se v. náboženská. Křesťanství činí z víry základní ctnost, v. mu výše stojí než poznáni, razíc k němu cestu rozvinutím důvodů (fides explicata). Subjektivní ráz důvodů, jimiž každá v. stojí, má ovšem všelijaké zabarvení, protože meze hodnoty poznatkové určena jest zde pravděpodobností. Tak co víry náboženské se tkne, třeba že na jedné straně platí zcela správná zásada, že každý může býti spasen podle fazóny své víry, přece jest na druhé straně měřítkem světového a vzdělaneckého stanoviska toho, kdo věří, přípustná myslitelnost věřených objektů. Vždyť v., ač-li není slepá (bezdůvodná), nesmí býti sporná, opírati se o důvody protikladné a třeba sebe více nesena byla citem, přece nesmí býti ve sporu se zákony logickými. Skutečná v. jde k nepostižitelnému; spočívá-li theismus na víře, spočívá na ní ne méně i atheismus – oba jsou stejně dogmatické. V. odnášející se k tomu, co jest ještě postižitelno, ač neznámo, jest mínění, domněnka; toho rázu jsou hypothesy. Zde přechází v. ve smysl spolehnuti. Zb.

V. v právě starém značí též věrohodnost, důvěryhodnost, jako trvalou vlastnost zachovalé osoby stavu nikoli nečestného, zároveň však i právo, jmín býti takovým. Pokud měla osoba zaujímati své příslušné místo ve svém stavu, nesměla jí ztratiti. Jest to tedy pojem celkem obdobný cti a počestnosti. A jako v moderní době česť, tak ve středověku v. jako éthický statek, který neměl by vůbec býti ztracen, nevhodně přijaty byly právem jako pomůcky k utvrzení závazků. Nevhodně, poněvadž příliš snadné bylo pro dlužníka, a tedy vedlo k lehkovážnému zneužití, převzetí závazku a vedlo přece k mravně nejhorším důsledkům, ztrátě cti a víry. Neb kdo zastavil svou víru, zastavil i česť (glossa k Saskému zrc. III. 78). Ač již v právě římském byla zakládána stipulace fide promittere, rogare, zůstala přece jen jednoduchým, nijak neprivilegovaným závazkem (Voigt, Das jus naturale der Römer III str. 383), jinak bylo za vývoje stavovského zřízení ve středověku, kde rozeznávána byla v. a česť (fides et honos) různých stavů, městského, rytířského, panského, vojenského atd. Jí, jako výsadou veřejným právem uznanou, utvrzovány bývaly závazky obligační nejrůznějšího druhu a v ní dáno věřiteli nové jakési právo mimosoudního donucovacího prostředku veliké působivosti. Značí se pak slovem v. věrohodnost osoby ve smysle subjektivném i objektivném i sám závazek převzatý. Jen výjimečně rozuměna tím i v. ve smysle náboženském (Landrecht císařský k. 278, Brikcí LXVIII, 1). Zavázati se vírou zváno »přijímati ke své víře«, »slibovati dobrou vírou«. Instituce tato kvetla v Evropě hlavně ve XIV. a XV. stol. a to výlučně mezi osobami světskými, ježto knězí užívali klatby. Pravilo-li se v listině fide praestita corporali, přistupovalo k slibu rukou dání. Kdo nevyplnil závazek takto zaručený, stal se bezectný (infamis). Toho důsledku chrání Zhořelecký landrecht dlužníka, když byl ze zajetí propuštěn na slib, že po čase se do vazby vrátí a při slibu nevyjíti z vězení (kap. 36 § 1), Saské zrcadlo při slibech v příčině zachování života a zdraví (III, 41 § 1). Při neplnění směl věřitel o své ujmě veřejně a slovy potupnými prohlašovati vinu dlužníkovu (infamare, litterae diffamatoriae, increpatoriae). Již v XV. stol. nastala reakce a v XVI. stol. skoro všude v právě byla tato zástava zrušena (v Čechách r. 1574 a Obn. Zř. Zem.). Srv. Loziński, Dobra wiara (»Bibliot. Warszawska«, 1895, IV 69–89); Dąbkowski, O utwierdzeniu umów pod grozą łajania (Archiwum naukowe I, 1); Siegel, Der Handschlag und Eid nebst den verwandten Sicherheiten für ein Versprechen im deutschen Rechtsleben (Vídeň, Sitzungsber. sv. 130). JTe.