Ottův slovník naučný/Václav

Ottův slovník naučný
Vackov	Václav	sv. Václav na hrubcích

Údaje o textu
Titulek:	Václav
Autor:	Josef Pekař, Jan Bedřich Novák, Václav Novotný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 284–296. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav IV.
Heslo ve Wikipedii: Václav
Související články ve Wikipedii: Svatý Václav, Václav II. (kníže), Václav I., Václav II., Václav III., Václav IV.

Václav, vl. Vácslav, ze staršího Váceslav (rus. Vjačeslav, lat. Venceslaus), osobní jméno české, jež tytýž změněno na Vacata, Vacek, Vach, Vácha, Vachek, Váňa, Vaněk, Váša a pod.

1) V. svatý, kníže český (* asi r. 908 až 910 jako nejstarší syn Vratislava, bratra panujícího knížete Spytihněva, tou dobou snad někde údělným panstvím opatřeného, a choti jeho Drahomíry, pocházející z knížecího rodu kmene Stodoranů v pozdějších Branibořích — † 28. září 929 v St. Boleslavi). Doba, do níž V-ův život spadá, naplněna jest, pokud podle všech známek souditi můžeme, dvojí těžkou krisí: od r. 895 pražský knížecí rod, odvrátiv se od synů Svatopluka Moravského, hledal politické opory u říše Východofrancké (event. v Bavořích), ale od výbojné politiky Jindřicha I. Saského bylo patrně jak u Čechův, tak u severních sousedů jejich Glomačův a Stodoranův a j. mnoho horlivců pro politiku odporu k Západu. Druhou krisi tvořila otázka náboženská: knížecí rody Slovanů českých teprve nedávno přijaly křesťanství, v národě samém zastoupeno bylo s dostatek ještě pohanství; k tomu přistupovalo rozdělení v kultu: vedle liturgie slovanské, zavedené z Moravy za Bořivoje, šířila se od r. 895 a z Řezna podporována byla liturgie latinská. Takovou tedy situaci, bohatou motivy zápasů, předpokládáme; ale nedovedeme říci z nedostatku pramenů, jak působila v jednotlivostech na vývoj událostí. V. péčí báby své, zbožné Lidmily, učil se zprvu písmu slovanskému, teprve později, když otec jeho nastoupil po bratru Spytihněvovi v knížetství, poslán byl do Budče, aby naučil se latinsky u učitele, jejž nejstarší latinská legenda zove Učeným. Za studií těchto dosáhl po obyčeji své doby křtu (slovanská legenda mluví místo křtu o obřadu postřižin). V únoru r. 920 nebo 921 — V-ovi bylo tenkrát 10 až 12 let — zemřel kníže Vratislav a poručnické vlády nad dětmi i knížetstvím ujala se Drahomíř, kněžna povahy násilné, křesťanka více z pověry než z poznání a, jak se zdá, přítelkyně těch českých velmožů, kteří vliv kněžstva při dvoře Vratislavově těžce nesli a ve V-ově zálibě v knižním vzdělání a kněžské společnosti spatřovali nebezpečenství pro budoucnost. Drahomíř zbavila se nejprve své tchyně, sv. Lidmily (r. 920 16. září nebo 921 15. září), a kněžským stykům a studiím V-ovým jala se překážeti všemožným způsobem. Obrat nastal teprve r. 924—25, když V., dosáhnuv plných let, ujal se vlády: V. zapudil matku svou ze země (teprv později povolal ji kajícně zpět), tělo zavražděné Lidmily dal přenésti z Tetína na hrad pražský a slavně pohřbíti (r. 925) a chopil se s nadšením křesťanské propagandy ve své zemi: jevil-li dříve, pokud byl dítětem, obdiv jeho pro vše, co s křesťanským kultem souviselo, ráz dětských hříček (pečení hostií a lisování vína pro bohoslužebné potřeby), svědčí potom souhlasná tvrzení legend, že krátká léta panování V-ova nesena byla snahou dosáhnouti ideálu křesťanského knížete. Kromě neobyčejné učenosti chválí legendy bezmeznou štědrost jeho, jíž skorem vyčerpán byl prý poklad Vratislavem zanechaný, štědrost, jež jevila se v podpoře kněží, zejm. z Němec k němu se hrnoucích, v podpoře chudých, utištěných a cizinců, chválí dále jeho hlubokou zbožnost, prostotu a zdrželivost — nejplněji a nejpěkněji shrnuje vše slov. legenda slovy: Miloval Boha z celého srdce svého a činil vše dobré v životě svém. Pokud srovnává se s pravdou tvrzení legend původu většinou mimočeského, že V-ova zbožnost toužila dosáhnouti vzorův a pravidel života přísně mnišských, nesnadno dnes rozhodnouti, ale můžeme míti za pravděpodobné, že již u V-a, jako později u sv. Vojtěcha a hrdin české reformace, projevuje se snaha provésti nauky nové víry do všech konsekvencí, bez kompromissu se zřeteli světskými — k tomu by ukazovaly zprávy, že V. dal ztrhati šibenice v zemi své a odstraniti mučidla a že vzpíral se vynésti rozsudek smrti; potom není konečně pravděnepodobné, co tvrdí legendy, že V. chtěl se vzdáti vlády, odebrati se do Říma, jehož sláva tolik imponovala náboženským nadšencům národů nově obrácených, a státi se mnichem. Dodati sluší, že V. byl ženat — jména choti jeho neznáme; syn, jejž zplodil, slul prý Zbraslav. — Legendy, jež s takovou láskou a obšírností vypravují o křesťanských ctnostech mladého knížete, nezachovaly nám o politických poměrech Čech jeho doby, bohužel, než zmínky nedostatečné. V., zdá se, vykonával vrchní vládu nad většinou ostatních, snad ještě četných knížat české země (tak na př. nad Kouřimskem); hrady jeho knížetství, o nichž děje se zmínka, ležely v samém území Čechů, ve středu země; v Boleslavi nad Labem založil si hrad a stvořil údělné knížetství mladší bratr V-ův, Boleslav. Chorvati dále na Jizeře byli, jak se zdá, samostatní. V poměru k říši osoboval si, jak se domnívati můžeme, nový král z rodu Saského, Jindřich (od r. 919), právo na vrchní panství nad Čechy (jež r. 895 bylo se dostalo Arnulfovi a za úpadku říše po jeho smrti vévodám bavorským) — a jak saský kronikář pozdější, Widukind, vypravuje, přitáhl (r. 928 nebo 929) ku Praze a přijal V-ův slib poddanství, s nímž ovšem spojen byl poplatek. Zhoršení poměru Čechů proti stavu od r. 895 neznamenalo to nikterak, a zdá se, že záležitost vyřízena byla bez boje. V., jak tvrdí leg. Kristiánova, byl králi Jindřichovi oddaným přítelem, a dokladem tohoto přátelského poměru jest i volba saského svatého, sv. Víta, za patrona nového kostela, jejž V. počal stavěti na hradě pražském (vypravování, že Jindřich daroval V-ovi k tomu cíli čásť ostatků sv. Víta, je sic původu pozdějšího, ale může odpovídati skutečnosti). Je na snadě míti za to, že toto upevnění posavadního rázu régimu V-ova, jehož dosaženo dohodou s králem Jindřichem, dalo straně, která nechtěla oddati se křesťanství a skrze ně německolatinskému Západu tak úplně, příčinu k nespokojenosti proti V-ovi, ale třeba poznamenati přece, že o pohnutkách, jež mladšího bratra V-ova Boleslava a okolí jeho vedly k hroznému činu jeho, nevíme nic bezpečného. Legendy zmiňují se jen o motivech povahy osobní, soukromé, ale z vypravování jejich je přece patrno, že tu šlo o boj dvou stran a že důvody strany Boleslavovy byly podobny těm, z nichž vyšlo chování Drahomířino proti mladému V-ovi po smrti Vratislavově. V. byl na den 27. září r. 929 (rok 935, jenž dříve byl pokládán za rok úmrtí V-ova, je nesprávný) pozván bratrem do St. Boleslavě k slavnosti svěcení chrámu. Odebral se tam z opatrnosti se svou zbrojnou družinou a chtěl po slavnosti hned odjeti, ale zůstal na přemlouvání bratrovo. Spiklí rádcové Boleslavovi chtěli podle legend pozdějších zavražditi V-a již při hostině po mši dne 27., ale nenalezli v rozhodné chvíli odvahy; proto odložili vykonání činu na zítří ráno, až V. bude ubírati se z paláce do kostela k jitřní. Na této poslední cestě své byl V. napaden mečem od Boleslava; podařilo se mu sic bratra povaliti a meč mu vyrvati, ale prchajícího V-a dostihli pomocníci Boleslavovi, Časta, Hněvsa a Tyr, a zabili jej u dvéří chrámových (28. září 929). Vraždění rozšířeno ihned na přátele, služebníky a kněží V-ovy, pokud se nezachránili útěkem (Drahomíř, jež s pláčem vrhla se na mrtvé tělo V-ovo, prchla do Chorvat, obávajíc se také smrti) — a v tomto vraždění pokračovala družina Boleslavova v Praze, kam rychle pospíšila: podle hrozného zvyku měly býti vyhubeny celé rodiny hlavních přívrženců V-ových, i s nedospělými dítkami jejich. Boleslav stal se po krvavé lázni boleslavské a pražské pánem země. — Ve zbožné víře těch, kdo si vědomi byli křesťanské velikosti mladistvého knížete, zahynovšího rukou bratrovou, V. byl od počátku pokládán za mučedníka Kristova, a znamení zázraků, potvrzující toto pojímání, dostavila se, podle přesvědčení jejich, již v Boleslavi. Tajemné síle mladé ještě tradice nedovedl odolati ani bratr bratrovrah; po několika letech kál se z hrozného činu svého a dal převézti tělo bratrovo z Boleslavě na hrad Pražský, do kostela sv. Víta, zatím dostavěného a vysvěceného. První legenda, slavící zásluhy nového mučedníka, sepsaná v jazyce staroslovanském, vznikla ještě někdy v 1. pol. X. stol., a od nastoupení Boleslava II., zejména pak od jednání o zřízení zvláštního biskupského stolce pro národ český v Praze, otevřena kultu prvého mučedníka českého brána do kořán. V letech sedmdesátých X. stol. vzniká (nejspíše v Bavořích) prvá latinská legenda o sv. V-u Crescente fide christiana, na jejímž základě vzdělává asi r. 980 na přání císaře Otty II. svou legendu Gumpold; sv. Vojtěch dává podnět k veliké legendě, již pro Čechy sepsal v letech 982–84 mnich Kristián, nejspíše synovec V-ův, v dalekém Monte Cassinu v jižní Italii píše o několik let později, snad též na popud sv. Vojtěcha, svou elegantní legendu mnich Vavřinec a nedlouho potom vzdělává neznámý autor Gumpoldovu legendu ve verších (leg. Oportet nos) a slovanský spisovatel neznámého jména i národa píše druhou slovanskou legendu na základě legend latinských. Vznikají ovšem i oslavné básně, slovanské i latinské, o zázracích při přenesení sv. V-a a kázání o sv. V-ovi. Život a utrpení V-ovo mělo křesťanskému světu býti velikým svědectvím a zárukou křesťanské, t. j. podle středověkého pojímání kulturní schopnosti českého národa, takřka legitimací Čechů pro vstup do společnosti křesťanských národův, a Čechům samým čím dále tím více během dob mělo vše, co bylo zvlášť cenné nebo svaté v snažení národním a náboženském, v životě veřejném i soukromém, býti posvěceno jménem svatováclavským, dáno v ochranu prvého patrona národního. Nejen, že s pietou chovány památky odění jeho, nejen že stavěny kostely k oslavě jeho, nejen že kladeno jméno jeho na mince knížat v XI. až XII. stol. a hrad Pražský zván krátce hradem sv. V-a, ale v bojích s nepřáteli vojska česká staví se pod svatou korouhev jeho, slavnostní akty veřejné stvrzují Čechové pečetí s obrazem jeho a od XIII. stol. plní chrámy české při slavnostních příležitostech krásná píseň jeho: Svatý Václave, vévodo české země... Tento V-ův význam jako patrona národního zesilují ještě doby pozdější: legendy XIII. stol, z nichž hlavní jest Oriente iam sole, líčí již V-a jako osvoboditele země České z poroby německé a ve století husitském rozmnožuje národnostní uvědomění české svatováclavskou píseň slavnou strofou: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím... Král Karel I. nádherným dílem buduje kapli václavskou v novém dómě, zdobě ji zlatem a drahokamy, královské koruně české káže spočívati na lebce sv. V-a a sám spisuje novou legendu o sv. V-ovi. I doba husitská vášnivé manifesty své sílí jménem sv. V-a — teprv v XVI. stol. vlivem reformace pozorovati jest ochabnutí kultu václavského, a doba katolické protireformace nespěchala nahraditi, co nepřátelé zanedbali — jí byl V. příliš českým, příliš národním. Český nacionalismus XIX. stol., přes dalekojdoucí změnu světového názoru, hlásí se z piety a lásky k minulosti rád ke jménu a postavě V-ově; silným výrazem tohoto moderního kultu bude Myslbekova socha sv. V-a na Václavském nám. v Praze. — Srv. Kalousek Jos., Obrana kn. V-a sv. proti smyšl. a křivým úsudkům o jeho povaze (Pr., 1901; zejm. pro vývoj kultu václav.); Pekař Jos., Nejst. kronika čes. (1902); články téhož pod týmž titulem v »Čes. Čas. Hist.« (1903—05) a zejména téhož Die Wenzels- u. Ludmilalegenden und die Echtheit Christians (Pr., 1906), kde nově stanoveno stáří a cena legend václavských. V jmenov. pracích najde se i všechna starší literatura; legendy václ. jsou vydány ve Fontes rer bohem. I. (1873) a v citov. němec. knize Pekařově. Pkř.

2) V. II., kníže čes., syn Soběslava I., trávil mladá léta za panování Vladislava II. ve vyhnanství a teprve, když r. 1174 Soběslav II., bratr jeho, dosedl na trůn český, dostal od něho na Moravě za úděl Brněnsko a pak po jakýchsi nesvárech Olomoucko. Po vypuzení Soběslava II. V. utekl se r. 1179 do Uher. R. 1184 vrátil se do Čech a pokoušel se o trůn český proti Bedřichovi, synu Vladislava II. (viz Bedřich 5), povolán byv proti němu od nespokojené šlechty; hrad Pražský však se mu ubránil a Bedřich pomocí německou vzbouřené pány donutil k poslušnosti. Teprve po smrti nástupce Bedřichova Konrada r. 1191 V. zmocnil se Prahy a Čech. Proti němu však vystoupil biskup pražský Břetislav Jindřich a vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Přemyslu I. V. po statečné několikaměsíční obraně Prahy vzdal se biskupovi; na začátku r. 1192 ujal se vlády Přemysl I. V. na cestě ze země zajat a uvězněn od markrabí míšeňského, švagra nového knížete.

3) V. I. (Jednooký), král čes., syn Přemysla I., ještě za vlády otcovy r. 1228 i s chotí svou Kunhutou na království české korunovaný, nastoupil r. 1230 vládu. Po otci zdědil válku s vévodou rakouským Bedřichem Bojovným, do jehož země byl ještě za živobytí otcova vojensky vypraven. Příčinou bylo zapuzení manželky Bedřichovy Žofie, sestry uherské královny. V. byl spřízněn po matce Konstancii s dvorem uherským a tak vymáhal za tuto urážku satisfakci. Na české vpády do Rakous r. 1230 a 1231, spojené s popleněním země, odpověděl Bedřich po značných přípravách r. 1232 útokem na Moravu, kde dobyl Bítova (1233). Pomoc očekávaná od bratra V-ova, markrabí moravského Přemysla, který byl s bratrem v rozepři, selhala; nemoc a příchod V-ova vojska donutily Bedřicha k ústupu. Brzy potom za neznámých okolností sjednán mír a také Přemysl donucen k poslušnosti. Když Bedřich r. 1235 chtěl ze zmatků v Uhrách vzniklých těžiti pro sebe, spojili se proti němu všichni jeho sousedi, hlavně král uherský, český a vévoda bavorský Otto; k tomu si ještě znepřátelil císaře Bedřicha II. spolkem se synem jeho Jindřichem, který v Německu chystal povstání proti otci. Císař vyhlásil r. 1236 proti Bedřichovi Bojovnému říšskou klatbu a svěřil provedení její králi V-ovi. Všichni sousedé posledního Babenberga vtrhli do jeho zemí a opanovali je. Bedřich se jim bránil z Vídeňského Nového Města a několika hradů. Čechové a Moravané obsadili Rakousy severně od Dunaje. Tu odhodlal se císař získati zemí babenberských pro svůj rod a sám přitáhl do Vídně, kde delší čas pobyl. Avšak takové rozmnožení moci královské nebylo cílem knížat, kteří v Bedřichovi Boj. chtěli jen zkrotiti souseda všem nebezpečného. Působil tu také vliv sestry V-ovy, abatyše Anežky, odmítnuté kdysi nevěsty císařova syna Jindřicha, která nyní V-a dostala na stranu kurie v boji proti císaři. V témž směru působila na V-a též druhá sestra Judita, manželka vévody korutanského Bernarda, jejíhož syna Oldřicha V. učinil správcem jihovýchodní Moravy. Tímto rozdělením Moravy popudil proti sobě bratra svého markrabí Přemysla, který r. 1237 se nalézá asi z té příčiny opět v odboji proti V-ovi. Přemysl byl podporován vévodou rakouským, avšak vojskem svého bratra donucen k útěku do Uher. Brzy vlivem kurie V. se vyrovnal s Bedřichem Bojovým a smířil i s bratrem Přemyslem, jemuž dal prostřednictvím krále uherského Bély IV. Olomoucko a Opavsko. Přemysl brzy potom zemřel. Začátkem r. 1239 umluveno na osobní schůzi přátelství mezi V-em a vévodou rakouským, jemuž král český slíbil pomoc, aby znovu nabyl svých zemí. Za to Gertruda, neť Bedřicha Bojovného, zadána Vladislavovi, synu V-ovu, a jako její věno Rakousy severně od Dunaje již nyní odevzdány do české správy. Českým prostřednictvím také král uherský Béla IV. přistoupil k tomuto spolku, který měl po boku kurie čeliti císaři Bedřichovi II. Císař však smířiv se s vévodou rakouským, spojence rozdvojil a zástavu severních Rakous prohlásil za neplatnou. Tu ovšem také pro V-a přestal důvod, pro který se kdysi s císařem byl rozdvojil, totiž obava, že císař sám se zmocní zemí rakouských. R. 1240 také V. změnil svou politiku a smířil se s císařem a se staufovskou stranou v Německu. To vyvolalo odpor kurie a silný nátlak papežské strany v Německu i v Čechách na V-a, aby se opět postavil do řad nepřátel Hohenstaufů. Z nepříjemné situace pomohl si V. obojetným jednáním. Tou dobou V. odhodlal se donutiti Bedřicha Bojovného k dodržení smlouvy severních Rakous a Gertrudy se týkající. Proto učinil r. 1240 vpád do Rakous, který mu Bedřich na jaře r. 1241 oplatil zpustošením části Moravy. Toto nepřátelství nebylo ani císaři ani papeži vhod, kteří spoléhali na pomoc obou panovníku v nastávajícím boji. Hlavně kurie se starala o jejich smíření. Došlo k němu brzy, a to hlavně následkem nebezpečí, které se valilo od východu na celou Evropu. Čásť Rakous nebyl sice k Čechám odstoupena, ale vévoda rakouský svolil k zasnoubení své neteře a dědičky Gertrudy synu V-ovu Vladislavovi, který tak měl se státi jeho nástupcem. Hned po míru s vévodou rakouským bylo V-ovi pomýšleti na obranu proti Tatarům, kteří dvěma proudy se vrhli na střední Evropu. V. dal nejprve pohraniční hory opevniti zásekami a pak se hnul s hlavní mocí k východním hranicím, aby poskytl pomoci knížeti Jindřichovi Vratislavskému. Spojení obou vojsk překazili Tataři, zamezivše Jindřichovi v bitvě u Lehnice v dubnu 1241 ústup k českým hranicím. Vojsko slezské potřeno, Jindřich zabit. V. snad v klamném domnění, že Tataři potáhnou dále na západ do Lužice, obrátil se na sever, mezitím co vojsko tatarské vtrhlo na Moravu, kterou strašně zpustošilo. Olomouce a jiných hrazených měst nedobyto, načeš vojsko Petovo obrátilo se do Uher spojit se s hlavním vojem, dříve než V. mohl s českým vojskem přitáhnouti na Moravu. Král český byl nyní připraven k obraně východních hranic svých zemí právě jako Bedřich Boj. s ním ve spojení k obraně Rakous. V říši chystala se křížová výprava do Uher. Tu však došla zpráva o smrti velkého chána Oktaje (v pros. 1241), která přiměla Batu k návratu s celou mocí do Asie. Tím zbavena byla Evropa obav před očekávaným útokem Tatarů po Dunaji na západ. Aby proti podobným návalům z východu učinil své země schopnějšími k obraně, V. se zdvojenou horlivostí pokračoval v opevňování měst a hradův a příkladu jeho následovala šlechta. Veliká čásť hradeb městských ze XIII. stol. děkuje za svůj původ strachu před Tatary. Sotva toto nebezpečí pominulo, vznikly staré spory mezi V-em a Bedřichem Boj., který navázal důvěrné styky s císařem a opět chtěl zrušiti smlouvu s V-em ujednanou, podle níž měl Vladislav dostati Gertrudu a s ní děditi Rakousy. Gertruda nabídnuta samému císaři; vévoda rakouský měl za to dostati královskou korunu. To pohnulo V-a k nové válečné akci proti Bedřichovi; pomoc mu slíbili král uherský Béla IV., jemuž Bedřich nechtěl vrátiti zemí obsazených v době tatarského vpádu, a vévodové bavorský a korutanský. Když však v lednu 1246 vojsko české vedené Oldřichem Korutanským vtrhlo do Rakous, zůstalo osamoceno (Otto Bavorský dokonce odpadl k Bedřichovi) a poraženo. Přece však mír ujednán pro V-a příznivě a Gertruda opět zaslíbena Vladislavovi. Snad chtěl Bedřich pojistiti si týl při nastávající válce s Uhry, v té však padl v bitvě na řece Litavě v čnu 1246. Po smrti posledního Babenberka konečně Gertruda podala ruku markrabí Vladislavovi, který v zemi přijat za vladaře. Toto prvé spojení zemí českých a rakouských netrvalo dlouho, neboť nadějný Vladislav již 3. led. 1247 zemřel. Vedle Gertrudy domáhala se dědictví babenberského teta její Markéta, a císař Bedřich země ty pokládal za odumřelá léna říše. Za dědice nároků Vladislavových pokládal se bratr jeho Přemysl, po něm markrabí na Moravě. Otcova politika, který na straně kurie účastnil se volby Viléma Hollandského za krále římského proti císaři Bedřichovi II. a který po smrti Vladislavově Rakousy ponechal svému osudu, nelíbila se podnikavému Přemyslu. V Rakousích strana papežská provdala Gertrudu za Heřmana Badenského, který však marně se namáhal uplatniti svůj vliv proti hraběti Ottovi z Ebersteina, vladaři ustanovenému od císaře Bedřicha. Přemysl, V-ovi pro způsob jeho života odcizený, odhodlal se k provedení svých plánů pomocí strany staufovské. Papežská politika V-ova v Čechách se nelíbila, jeho v poslední době marnotratný život, věnovaný více zábavám a rozkoším všeho druhu než státním záležitostem, způsobil všeobecnou nespokojenost, tak že vystoupení synovo mohlo se mu státi osudným. Když V. r. 1248 nařídil výpravu do říše ve prospěch Viléma Hollandského proti císaři Bedřichovi, odepřelo panstvo poslušnost a prohlásilo na sněmě v Praze Přemysla za krále. I biskup Mikuláš a duchovenstvo stálo na straně mladého krále. V. dlel právě na Zvíkově, když mu poselstvo Přemyslovo přineslo o tom zprávu se žádostí, aby nový stav věcí uznal. V. posly uvěznil a hned se ohlížel po pomoci v Rakousích, na Moravě a u strany papežské v Německu. Té se mu také dostalo a r. 1248 až 1249 zuří v Čechách válka mezi otcem a synem (viz Přemysl 3) se střídavým štěstím. V. po marném pokusu zmocniti se Prahy odtáhne do severozápadních Čech, kde hlavní jeho oporou je Boreš z Riesenburka, tam utrpí vojsko Přemyslovo porážku; potom V. táhne po druhé ku Praze, jíž se zmocní. Přemysl, maje posud hrad v moci, pokoří se otci. Brzy však vzniknou mezi nimi znova rozmíšky, V. na čas uvězní Přemysla na Přimdě; konečně však otec se synem se smíří; v list. 1249 vládne již Přemysl opět ve svém markrabství Moravském a sleduje ve shodě s otcem další vývoj rakouských událostí. Když r. 1250 zemřel Heřman Badenský i císař Bedřich II., pozbyla jak papežská tak staufovská strana v Rakousích vedení, z čehož vznikla všeobecná anarchie. Té chtěli využíti i východní i západní sousedi Rakušanů. Bélu IV. žádal V. za smírné narovnání s Rakousy, proti Bavorům, kteří chtěli zmocniti se Horních Rakous, vypravili se na začátku r. 1251 V. i Přemysl a zpustošili jejich zemi. To bylo poslední aktivní vystoupení V-ovo, v další průběh rakouských záležitostí již nezasahoval, ponechávaje volnou ruku synu svému Přemyslu. Brzy potom V. zemřel 22. září 1253. Kulturní vývoj v době V-a I. jde týmž směrem, který zaujal v době Přemysla I., ale měrou zdvojenou. Německá kolonisace měst i pohraničních hvozdů je V-em podporována ještě usilovněji. Celá řada městských obcí (Sv.-Havelské město v Praze, Lanškroun, Trutnov, Kouřim, Slaný, Stříbro) ctí v něm svého zakladatele a ochránce. Hospodářské poměry země následkem přílivu obyvatelstva německého, v řemesle i obchodě vyspělejšího, vyvíjejí se tempem rychlejším. Státní příjmy značně se zvětšují, všeobecný blahobyt stoupá. S německým obyvatelstvem valí se do země také německý mrav. Dvůr krále V-a jde v čele, jej napodobí šlechta, německá řeč, německá jména hradů těší se oblibě dvora i šlechty. Následkem rychlého stoupání blahobytu je přepych, který hlavně na dvoře V-ově nalézá svůj domov: turnaje (pořadatelem Ojíř z Friedberka), slavnosti, hostiny, zpěv minnesängrů střídají se s nádhernými honbami a rozkošnickým životem v zátiší lovčích hrádků. Vliv ciziny podporují také nově přibylí řádové templářů, dominikánův a minoritův.

4) V. II., král český (27. září 1271 — † 21. čna 1305), syn Přemysla II. a Kunhuty Haličské, byl 7letý, když otec jeho r. 1278 ztratil u Dürnkrutu bitvu a život a když mladému dědici hrozila i ztráta říše. Poručník jeho Otto Braniborský zachránil mu sice aspoň Čechy rychlým pochodem ke Kolínu, jímž zarazil postup krále Rudolfa z dobyté Moravy, ale když smlouvou s Rudolfem, který si ponechal na 5 let Moravu, mu byla odevzdána správa země, hospodařil jen ve svůj prospěch a nepohodnuv se s královnou vdovou, odvezl králevice na Bezděz a pak do Branibor. Sobeckým jednáním Otto vzbudil proti sobě všeobecnou nevoli a byl od panstva donucen r. 1281 ustanoviti svým náměstkem v zemi biskupa pražského Tobiáše. Po dlouhém vyjednávání a placení markrabí Otto vrátil 12letého V-a do Čech v květnu 1283. V. byl přivítán jako vykupitel, ač jeho návrat domácích rozbrojů neodstranil. Proti prozatímní vládě Purkarta z Janovic záhy vznikla opposice, která vynesla v Závišovi z Falkenšteina zemi nového vladaře a V-ovi nového, třeba ne formálního poručníka. Sňatkem s V-ovou matkou Kunhutou Záviš domohl se na pražském dvoře všemohoucího postavení. Strana přemožená hledala oporu u krále římského Rudolfa. Tak Záviš a Vítkovci — dřívější spojenci krále Rudolfa — dostali se do konfliktu s Habsburky. Záviš opposici brzy udusil a přenesl akci proti Habsburkům za hranice. Ve V-ovi probudil snahu po znovunabytí ztracené říše Přemysla II. Když naléhání na Rudolfa, aby aspoň Korutany byly Přemyslovcům vráceny, ukázalo se marným, měli býti Habsburkové alpských zemí zbaveni mocí. Přátelství Jindřicha Vratislavského a krále uherského Ladislava mělo krýti týl. Rudolf i Albrecht pochopili nebezpečí situace a dovedli pomocí dcery Rudolfovy Jitky, již od r. 1278 V-ovi zasnoubené a teprve nyní r. 1287 mu odevzdané, odvrátiti mladého krále od Záviše. Biskup Tobiáš, starý nepřítel Vítkovců, byl jim v tom napomocen. Úklady ty vedly konečně ke zrádnému zajetí Záviše na začátku r. 1289 a k vypuknutí vzpoury Vítkovců směřující k jeho osvobození. Závišovy statky v Čechách vyměněny Bedřichovi Míšeňskému za jeho dědictví (Drážďany a okolí) a za jeho práva v Míšni a Lužicí. Tím učiněn počátek k pozdějšímu ovládnutí wettinských zemí. Zahraniční přátelé Závišovi, vévoda vratislavský i král uherský, zahájili také nepřátelství proti V-ovi, ale v létě 1290 smrť jich obou zbavila V-a obav s těchto stran. Doma však Vítkovci odporovali králi i biskupovi s takovou houževnatostí, že V-ovi bylo se obrátiti o pomoc k tchánu svému Rudolfovi. V. mu odevzdal svůj hlas ve prospěch stejnojmenného jeho syna pro případ příští volby v Říši a král římský vyslal do Čech mladého Rudolfa s vojskem, aby pomohl pacifikovati zemi; k všeobecnému žalu Rudolf na výpravě zemřel, přece však pomocí německou povstání potlačeno, Záviš pod Hlubokou sťat, Vítkovci potrestáni. Z vděčnosti za vysvobození z tohoto nebezpečí a k upokojení svědomí pro účasť na zločinu spáchaném na svém otčímu V. založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Ještě v době války s Vítkovci V. učinil první kroky k opanování Polska, r. 1289 Kazimír, kníže bytomský, odevzdal mu svou zemi v léno a v létě t. r. na schůzi v Opavě získal i jiná knížata polská. Smrtí Jindřicha Vratislavského, který byl také pánem Krakova, otevřela se mu volná dráha dále na východ. Podle smlouvy ujednané již mezi Přemyslem II. a Jindřichem Vratislavským měl dědicem zemí Jindřichových býti V. Ovšem Jindřich v poslední vůli odkázal knížetství Vratislavské Jindřichovi Hlohovskému; jen Kladsko připadlo Čechám zpět. O Krakovsko vznikly boje mezi polskými knížaty, ale přičiněním německého měšťanstva Krakova nabídnuto V-ovi. V. vypravil se r. 1291 do Polska, na cestě se mu poddali Měšek a Boleslav, knížata opolští, bratří Kazimíra Bytomského, a Krakov s Malopolskem opanován, v Sandomířsku se bránil Čechům Vladislav Lokietek, ale r. 1292 dobyto i jeho vlastního sídla Sieradze. Zatím změnil se i poměr V-ův k Habsburkům docela. Politiku českou tou dobou vedl opat Bernard z Kamenice, později biskup míšeňský. Rudolf v poslední době života marně se namáhal získati V-a pro volbu Albrechta Rakouského na místě zemřelého Rudolfa, naopak V. vystoupil opět s nároky na země alpské, kterých Albrecht, kdyby se stal králem, měl se vzdáti jako uprázdněných lén říšských. Na schůzi ve Znojmě v ún. 1291 V. a Albrecht se rozešli v hněvu, došlo k boji podobnému z let 1276—78; veden byl ovšem více jen zbraněmi diplomatickými. V. zajistil si svým vynikajícím státníkem Bernardem pro nastávající volbu v říši hlas saský a braniborský a maje ještě svůj hlas mohl rozhodovati o budoucím králi římském. Albrecht byl postaven před alternativu: buď vzdáti se zemí rakouských ve prospěch V-ův neb resignovati na pomoc jeho při volbě. Přirozeně volil druhé a tak v květnu 1292 zvolen byl za krále římského sok jeho Adolf Nasavský. Adolf slíbil V-ovi svou pomoc k získání zemí alpských. Proti Albrechtovi a jeho stoupenci Menhartovi Korutanskému vznikla koalice, v níž byl V., vévoda bavorský Otto, arcibiskup solnohradský, patriarcha aquilejský a povstalá šlechta štýrská, nad to pozdvihly se proti němu i t. zv. země venkovské. Obratným vyjednáváním, vlivem sestry své Jitky a nerozhodností V-ovou Albrecht dostal se bez pohromy z této nebezpečné situace a smířil na osobní schůzi i V-a. Zatím ochabovalo přátelství mezi V-em a Adolfem. Při volbě Adolf slíbil V-ovi Chebsko a větší čásť zemí wettinských. R. 1294 bylo skutečně Plisensko, Drážďany s okolím — celkem asi třetina dnešního království Saského — v českých rukou. Avšak právě v té době Adolf odhodlal se založiti v těchto zemích svou vlastní rodovou moc a r. 1296 zmocnil se samé Míšně a zrušil zástavu Chebska a Plisenska V-ovi učiněnou. Toto jednání vehnalo V-a v náruč Albrechtovi. Když k tomu ještě vznikla v říši nespokojenost s Adolfem, Albrecht smluvil se s V-em a knížaty říšskými o převrat v říši. R. 1297 na slavné korunovaci V-a a Jitky v Praze sešlo se mnoho knížat říšských a umluveny první kroky proti Adolfovi. Další umluveno na sjezdě ve Vídni r. 1298. Výsledkem toho byla výprava Albrechtova do říše, bitva u Göllheimu, v níž Adolf ztratil život, a volba Albrechtova za krále. V-ovi slíbil Albrecht za podporu své kandidatury vydání listiny, jíž království České zbavuje se všech závazků k Říši, ale slibu pak nesplnil. Jediné Chebsko a Plisensko a jiné wettinské državy odevzdal V-ovi jako zástavu od Říše. Tou dobou vynořuje se na pražském dvoře nový vynikající státník Petr z Aspeltu. Zatím poměry v Polsku utvářely se stále výhodněji pro V-a; r. 1296 zahynul Přemyslav Velkopolský, jenž rok předtím pomocí papežskou dal se korunovati za krále polského v Hnězdně. Po čtyřech letech domácích bouří šlechta velkopolská podala korunu polskou s rukou dcery Přemyslavovy Elišky ovdovělému V-ovi (Jitka † 1297); tak došlo r. 1300 k slavné výpravě do Polska a ke korunování V-ovu v Hnězdně; místní odpor proti V-ově vládě, živený uprchlým Lokietkem, potlačen; vpád Rusů do Sandomiřska ztrestán r. 1302 vzetím Nového Lublina. Ihned započato s novou organisací země, staří vojevodové a palatini nebyli ve svých právech rušeni, ale vlastní moc vložena do rukou nových hejtmanů královských, jimž stál v čele capitaneus regni Poloniae. Prvním byl nevlastní bratr V-ův Mikuláš Opavský. I hospodářsky mělo býti Polsko připoutáno k Čechám výbornou mincí; r. 1300 dán nový český groš do oběhu. Říše Česká a Polská měly splynouti v jednotné těleso pod žezlem Přemyslovců. Brzy potom měla býti s Českopolskou říší spojena i koruna uherská; r. 1301 vymřel rod Arpádovců. Kurie římská činila si nárok na Uhry jako na uprázdněné léno apoštolské stolice, avšak národní strana v Uhrách podala žezlo Václavovi III., snoubenci poslední Arpádovny, dcery Ondřeje III., pravnuku Bély IV. po matce Kunhutě; Václav III. po svém korunování v Stol. Bělehradě dal si národní jméno Ladislav. Kandidát papežský Karel Robert byl uznán jen v Chorvatsku. Těmito událostmi bylo kurii v jejích domnělých právech ublíženo a cítili se i Habsburkové v držení alpských zemí ohroženi. Následkem toho papež Bonifác VIII. a král římský Albrecht spojili se proti V-ovi. Politika kurie, která byla dříve Francii nakloněna, změnila se docela. Albrecht uznán za krále římského a fronta obrácena proti Filipovi. Proti této koalici podařilo se Petrovi z Aspeltu získati i krále Filipa i krále anglického Eduarda, kteří oba snažili se emancipovati z politického tlaku kurie. Vedle těchto spolků zabezpečil říši Českou také v Německu samém. Rod Askánský ještě úže připoután tím, že mu za Pomořansko, připojené k Polsku, vyměněno Míšeňsko, a také získána Mohuč a Sasko; Korutansko, dotud věrný spojenec Habskurků, odvráceno od spolku s Albrechtem. Smrtí Bonifáce VIII. nastala změna, r. 1304 nastoupil Benedikt XI., který nepokračoval v nepřátelské politice proti Francii, čehož následek byl, že Filip svého českého spojence nechal bez pomoci. V Uhrách také nastal obrat nepříznivý Přemyslovcům. Český systém vládní vyvolal mezi bezuzdnými magnáty opposici a následkem toho odpadla většina ke Karlu Robertovi, Václav III. se octl v nebezpečí, z něhož ho r. 1304 vyprostil jeho otec, který si pro něj přitáhl do Uher a odvedl jej i s korunou uherskou do Čech. Bylo pak čeliti útoku krále Albrechta, který vtrhl do Čech a obléhl Kutnou Horu hájenou statečně Jindřichem z Lipého a Janem z Vartemberka. Kutnohorské doly, za jichž vydání na 6 let žádal Albrecht před vypuknutím války, byly cílem výpravy. Obléháním Hory vojsko Albrechtovo však se vyčerpalo. Hlavně nakažlivé nemoci donutily Albrechta k ústupu z Čech, který se rovnal porážce. Pro budoucí rok mohlo se s dobrými nadějemi pokračovati ve válce, když tu V. II. r. 1305 zemřel, nedočkav se zajištění svého životního díla. V kulturním vývoji znamená vláda V-ova dovršení díla kolonisace městské a veliký rozvoj hornictví (hlavně Kutné Hory) a následkem jeho nový příliv stříbra do komory královské; zevním výrazem vítězství peněžního hospodářství v Čechách je důkladná reforma mince a výborný český groš. Jako v tom, jeví se nám V. ještě v jiných věcech předchůdcem Karla IV. Snaha jeho založiti v Praze universitu a vydati zemský zákoník zůstane povždy památnou, třeba že se neuskutečnila, narazivši na odpor šlechty, která se obávala přílišného vzrůstu moci kleru a zesílení moci panovnické vlivem práva římského. Z novější literatury o V-u II. uvádím: Fr. Gräbner, Böhmische Politik vom Tode Ottokars II. bis zum Aussterben der Přemysliden (Praha, 1903); J. B. Novák, K nové literatuře a nově nalezeným pramenům o V-u II. (»Čes. čas. hist.« XII., 1906).

5) V. III., král čes., syn před. a Jitky Habsburské (* 1289 — † 4. srp. 1306), nastoupil vládu r. 1305 za těžkých okolností, kdy měl býti s králem římským Albrechtem a kurií dobojován boj o korunu uherskou a polskou (viz V. 4). Aby zachránil Polsko, učinil s Albrechtem mír a postoupil mu Chebska a Míšně, jíž ovšem mu bylo zase vykoupiti od rodu Askánského vrácením Pomořanska. Za to Albrecht mu ponechal volnou ruku v Polsku. Proti Vladislavovi Lokietkovi V. hodlal čeliti ve spojení s Německým řádem, jehož prostřednictvím došlo také ke smlouvě v Toruni mezi českým náměstkem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Korunu uherskou odevzdal svému příteli vévodovi bavorskému Ottovi. Neučinil tak z lehkomyslnosti, ale z toho důvodu, že Uhry byly opanovány z největší části Karlem Robertem a že nebylo možno najednou podstoupiti boj proti novému králi uherskému a proti Vladislavovi Lokietkovi. Ottu pak darem tím ještě více k sobě připoutal. V. vůbec nebyl tak nedbalým panovníkem, jak by se zdálo podle zpráv kroniky Zbraslavské, jejímuž autoru se nelíbily V-ovy důvěrné styky s národní šlechtou. Snaha jeho o udržení Polska, sňatek jeho s Violou Těšínskou ukazuje směr, jakým se měla ubírati jeho politika. Když právě se chystal na výpravu do Polska proti Vladislavovi Lokietkovi, byl v Olomouci zavražděn. Kým byl najat vrah, neznámo. Ukazovalo se na Albrechta, na Uhry, na někoho z domácí šlechty, vysloveno podezření i proti Lokietkovi, ale jistého se neví nic. V-em III. vymřel domácí panující rod Přemyslovců. JBN.

6) V. IV., král římský a čes., syn císaře Karla IV. a třetí jeho manželky Anny Svídnické (* 26. ún. 1361 v Norimberce, kdež otec jeho se dvorem svým tehdy se zdržoval — † 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic). Karel IV., tenkrát 45letý, byl narozením dědice tím více potěšen, čím větší byl před 10 lety jeho zármutek nad smrtí prvorozeného syna (rovněž Václava, narozeného 17. led. 1350 z druhé choti Karlovy Anny Falcké, zemřelého 1351). Radosti své dal Karel průchod hojnými projevy milosti (amnestií, svobodami a j.), zbožnými dary, okázalými pobožnostmi i skvělými slavnostmi, k nimž zvláště také nádherný křest V-ův dne 11. dub. t. r. poskytl příležitosti. Mladému V-ovi dostalo se jistě vychování velmi pečlivého. Nemáme sice bezpečných zpráv o tom, kdo byli jeho vychovateli, nicméně vidíme později, že vzdělání jeho značně přesahovalo obyčejný průměr. Již jako 8letý hoch dovel slušně po latinsku se vyjadřovati, hbité ovládání latiny bývá u něho později s důrazem připomínáno; vedle toho mluvil ovšem plynně také česky a německy. Od přírody nadán zdravím a silou tělesnou, nebyl zkrácen ani na darech duševních, vynikaje zvláště vtipem, který ovšem nebyl prost hrubších rysů, době jeho vlastních. Měl také smysl pro umění, pečlivě dbal o postup monumentálních staveb dědictvím po otci naň přešlých, ale soukromě i tu vkus jeho nevynikal nad prostředí, libuje si ve věcech spíše vtipných (třeba hrubě) než cudných a píše zábavných než ušlechtilých. Ale jistě jest charakteristické, že vždycky jevil živý zájem o otázky theologické i jiné, tenkrát veřejností zmítající. Karlovi však neběželo toliko o důkladné theoretické vzdělání synovo ve vědách, nýbrž také o praktické vyškolení politické, jehož mladý V. dosáhnouti měl nejenom pozorováním mistrovství otcova, ale i tím, že sám měl záhy naučiti se praktickému zasahování v otázky politické. Již dne 15. čna 1363 dvouletý V. korunován na království České (snad měla tím býti zabezpečena přednost nároků V-ových proti potomstvu čtvrté manželky Karlovy Alžběty, s níž právě před tím Karel slavil sňatek), brzo potom přibyl mu i titul markrabí braniborského. A nebyly to pouhé tituly, V. měl také uveden býti co nejdříve v držení práv a tím i starostí vladařských. Za pobytu Karlova v Italii v l. 1368—69 stál vedle arcibiskupa Jana Očka také V. v čele správy zemské, o své činnosti vladařské píše otci do Vlach list, jehož dětsky naivní forma ostře kontrastuje s vážným obsahem. A když za téže nepřítomnosti Karlovy bylo nutno zakročiti v Lužici, pověřil tímto úkolem Karel vedle Očka také V-a. Těchto fakt nelze — jak se nověji stalo — podceňovati. Časná korunovace sama sebou nemusila arci ještě na povahu dítěte působiti nepříznivě, a také nelze ohledům, které z ní plynuly připisovati význam tak veliký, jak to činil Palacký. Ale na tom záleží, že V. příliš záhy uveden byl do povinností vladařských, tak že již v době, kdy se ujímal samostatně vlády, byl jimi unaven a přesycen. Nejlepší vůle a opravdová snaha, již V. přinášel, nemohla sama zmoci této únavy, z níž plynul nedostatek vytrvalosti. Dítě vedoucí státní záležitosti musilo arci spoléhati na jiné. A V. přivykl tomu tak, že při vší pronikavosti a samostatnosti úsudku, jež vždy lze u něho pozorovati, neměl vždy odvahy k samostatnému jednání, jako zase časné uvedení do veliké moci zvýšilo jeho sebevědomí, jež nedalo si brániti v rozhodování ukvapeném. Již velmi záhy Karel pomýšlel na volbu V-ovu za krále římského. Bylo to nutno, měl-li rod Lucemburský udržeti svou moc, a zvlášť také nově nabytou marku Braniborskou. Od r. 1372 V. jest skoro pravidelně průvodcem otcovým na jeho cestách po říši. Vedle toho, že tím V-ovi měla býti dána příležitost pozorovati největšího politika té doby — svého otce — při práci, mělo to i ten účel, aby V. stal se v Německu známým a populárním, což mělo mu usnadniti jeho příští volbu. A tomuto účelu mělo arci sloužiti i zasnoubení V-ovo. Karel IV., mistr v uzavírání politických sňatků, již v prvním roce života V-ova hledal mu nevěstu v osobě Alžběty, dcery Bedřicha, purkrabí norimberského, ale již r. 1365 úmluva tato zrušena a nahrazena zasnoubením s Alžbětou, neteří Ludvíka Uherského. Než když i toto spojení objevilo se nevýhodným, vstoupilo na jeho místo zasnoubení s Johannou, dcerou vévody Albrechta bavorsko-hollandského, a dne 29. září 1370 slaven v Norimberce sňatek obou dětí, jenž arci teprve r. 1376 mohl býti dovršen, již v době, kdy Karel dosáhl svého cíle, jemuž také tento sňatek (získáním Wittelsbachů) měl sloužiti, ukončením příprav ke zvolení V-ovu králem římským, překonav obratným jednáním, sliby i úplatky odpor kurfirštův proti volení syna po otci a dokonce ještě za života otcova, a vyhnuv se konfliktu s kurií — jež svoje praetense, někdy volbou Karlovou uznané, mínila uplatniti, třebas jim nyní zlatou bullou byla již odňata oprávněnost — nepatrnými koncessemi, jež skutečný postup již předem činil illusorními. Po předběžné poradě v Rense dne 1. čna byla dne 10. čna ve Frankfurtě provedena jednomyslná volba a dne 6. čce 1376 v Cáchách korunovace V-ova i jeho choti Johanny, ve skutečnosti bez ohledu na přání kurie, jež sice snažila se i potom nároky své uplatiniti, až schisma donutilo oba papeže k pokusům, získati císaře urychlením approbace (třeba Urban VI. v theorii vždy hájil svých praetensí). Tou dobou však bylo již nutno přemáhati také jiné nesnáze v říši, kde postup Karlův vůči městům říšským vzbudil jejich odpor, organisovaný nejprve v t. zv. Švábské jednotě. V. již v prvním roce po zvolení musil se zabývati záležitostmi těmito a při jednání s městy dobře se osvědčil (mír v Rotenburce 1377); nicméně otázka městská, Karlem vzbuzená, nepřestávala V-a zaměstnávati po celou dobu jeho vlády. Také v zahraniční politice vynořovaly se nové problémy, jako otázka uherská (jednání o sňatek bratra V-ova Sigmunda s dcerou Ludvíka Uherského Marií) a jiné, jichž nebylo lze rozřešiti, třeba Karel sám mnoho píle jim věnoval. A ke všemu vypuklo r. 1378 veliké schisma církevní, když proti Urbanovi VI. zvolen Klement VII. Karel i zde snažil se určiti direktivu politice synově, ale brzo po vypuknutí schismatu zemřel (29. list. 1378). Doba, kdy 17letý V. ujímal se samostatné vlády, byla těžká, ale nesnadno bylo také vládnouti po takovém předchůdci. Karel, jakoby doufal, že budoucnost lze podle přání regulovati, vyměřil směr budoucí činnosti V-ovy, zapomínaje, že k jeho udržení třeba i stejné individuality i týchž vývojových podmínek. Ale vývoj obracel se směrem zcela jiným. V době, kdy veliké schisma otřásalo samými základy posavadního světového názoru, bylo nutno hledati nové dráhy. V. byl si toho dobře vědom, a jeho vláda, jsouc dobrým pokračováním činnosti otcovy, prozrazuje také uvědomění o potřebě nových cest. A také individualita, od otcovy rozdílná, se přihlásila; neměnil se způsob vlády, ale měnilo se její provádění. Četná vypravování o tajných vycházkách králových a pochůzkách na zapřenou, při nichž hleděl se přesvědčiti o stavu lidu poddaného i o šetření zákonův, ač jsou to z části jen anekdoty, svědčí přece, že veřejné mínění mohlo v jeho činnosti vypozorovati něco nového. Jeho dobrosrdečnost a péče o právo chválí se obecně. A že také jinak nelekal se nových cest, ukazuje jeho vláda dostatečně. Než těžká doba kladla také těžké překážky. Při vší dobré snaze V. často setkával se s neúspěchem. A neúspěch stupňoval únavu, z dávného již přetěžování starostmi vladařskými plynoucí. Tu V. hledal obveselení a rozptýlení v lovu, který byl jeho největší vášní, a po příjemné únavě divými štvanicemi nepohrdal číší, třebas i přetékala. Jeden z vrstevníků vysvětluje tuto sklonnosti V-ovu k pití dvojím pokusem o otrávení, z něhož sice král byl vyléčen, ale po němž mu zbyla palčivá žízeň. Nelze určiti, pokud vypravování, z něhož se jistě ozývá ohlas veřejného mínění nebo tajných klepů dvorských, jest hodnověrné, ale jisto jest, že je potvrdil král V. sám. Ale tyto vady ohlašují se zřetelněji teprve později. Na počátku V. ujal se vlády s plnou horlivostí. Byla to především otázka církevní, která obracela k sobě pozornost. Církevní politice V-ově dostává se často výtek. Neprávem a z nepochopení, nebo z neschopnosti či nevůle chápati. Nesmíme ve století XIV. žádati, co bychom směli žádati dnes. Církevní politika V-ova odpovídá době. Stojí pod vlivem tradic, ale dovede se z nich v čas vymaniti. Nehledě k tomu, že uznání Urbana VI. za pravého papeže přešlo na V-a již dědictvím po otci, není pochybnosti, že Urban skutečně byl legitimně zvolen. O změně politiky bylo lze mluviti teprve, když po smrti Urbanově mohly vzniknouti pochybnosti o legitimnosti volby jeho nástupce. A potom také obrat v církevní politice V-ově skutečně se dostavuje. Nyní běželo především o posílení Urbanovo, o něž také V. poctivě se přičiňoval. V následujících letech vždy několikrát pobyl v říši, věnuje se především řešení církevní otázky (sněm frankfurtský r. 1379 a p.) a zasazuje se o všeobecné uznání Urbanovo v Říši, při čemž dodělal se slušného úspěchu. Také jednání v Uhřích (1379) má vedle záležitosti Sigmundovy také účel posilniti zde posici Urbanovu, a témuž účelu slouží i provdání sestry V-ovy Anny za Richarda Anglického (1381), jakož i osobní zakročení V-ovo v krajinách rýnských. K dovršení úspěchu chyběla V-ovi autorita koruny císařské. Jsa si toho plně vědom, V. již r. 1380 konal přípravy k římské jízdě, pro tu chvíli však byl zdržen především záležitosmi německými. V popředí stojí otázka městská. Napětí mezi městy a vyššími stavy rostlo, když po příkladě městské jednoty Švábské také vyšší stavové začali se sestupovati v branné spolky. Nebezpečenství odtud hrozící vedlo k založení »Rýnské« branné jednoty měst (1381), která záhy vešla v úzké srozumění s jednotou Švábskou. Nejhorší bylo, že V., který zprvu nebyl městům nepřízniv, rozličným okolnostmi (a zvláště také otázkou církevní) byl nucen vyhledávati přízně kurfirštův a tím odvraceti se od měst. V. přičiňoval se všemožně o uklizení nesnází návrhy na obecný lantfríd, ale knížata sami nepřáli posílení centrální moci, jaké odtud plynulo, a města právě pro poměr králův ke kurfirštům chovala k nabídkám jeho nedůvěru. V mnohotvárném jednání došlo r. 1383 k usnesení sněmu norimberského, která se obracela proti městům, znamenajíce vlastně uzavření jednoty knížat s králem v čele. Nicméně V. nevzdával se naděje ani práce na upokojení měst. Ale tyto poměry v říši jakož i péče o záležitost Sigmundovu v Uhrách po smrti krále Ludvíka († 1382), jež vyžadovala blízkosti V-ovy, zabránily cestě do Italie, odkud V. naléhavě byl volán a kam r. 1383 opravdu se chystal. Byla to událost pro další vývoj vlády V-ovy téměř osudná, třebas na ní V. neměl žádné viny. Jmenování markraběte Jošta říšským vikářem v Italii (1383), jímž mělo aspoň nejnaléhavějším potřebám býti vyhověno, minulo se cíle a také pozdější přípravy V-ovy byly vždy přerušeny zápletkami jinými. — Není jistě nic příznačnějšího a pro povahu stížností, které později proti V-ovi přednášeny bývaly, významnějšího, než že právě nyní, v době, kdy V. říši Německé věnoval své nejlepší síly a nejupřímnější pozornost, kdy věcem říšským (nejen svého rodu) obětoval svou římskou jízdu, že právě nyní z návodu nejspíš Ruprechta Klema Falckého vyskytuje se první plán zbaviti V-a trůnu. Podle toho lze také posuzovati oprávněnost stížností pozdějších. Uvádí-li se nověji za důvod tohoto plánu, že právě nyní moc V-ova vzrostla nabytím Lucemburska po smrti strýce Václava († 1383), nebylo to jistě víc, než záminka, jako vůbec celý plán zdá se býti pouhým pokusem Ruprechtovým, který měl vyzkoušeti náladu a připraviti půdu pro plány další. Ale jakkoliv na provedení plánu nebylo vůbec pomyšlení (a snad, jak řečeno, nebylo vůbec vážně pomýšleno), V. zvěděl o něm přece, a nebylo jinak možno, než že mu to způsobilo bolestné roztrpčení. Nicméně — nebo snad právě proto — neustal ve své horlivosti a právě roku následujícího mohl se vykázati novým úspěchem v t. zv. úmluvě Heidelberské (1384), o níž dnešní věda soudí velmi příznivě a jejíž význam záleží v tom, že králi se podařilo přiměti jednoty městské k uznání obecného lantfrídu, jak byl roku předešlého v Norimberce umluven. Plný klid tím arci nezjednán, záležitosti říšské vyžadovaly napjaté pozornosti další, a V. právě v době nejblíže příští byl zabrán otázkou neméně důležitou, jež mu rovněž odkazem otcovým připadla, péčí o udržení a povznesení vysokého politického významu rodu svého. Byl to především Sigmund, jehož uznání v Uhrách bylo tu předním úkolem (výprava V-ova do Uher r. 1386). Přes toto jinostrané zaměstnání V. nepřestal obraceti pozornost k Říši, a bylo přirozeno, že více než kdy jindy musilo mu záležeti na městech. Politika jeho nestává se ovšem rázem příznivou městům, V. nemohl a nechtěl knížata si znepřáteliti, ale přece pozorujeme některé kroky, z nichž užitek měla hlavně také města (zrušení lantfrídu Vestfálského ve Vircpurce 10. kv. 1387). Královo sblížení s městy stalo se zatím téměř politickou nutností. Při jednání s městy jednoty Švábské v Norimberce r. 1387 města za uznání (ústní) své jednoty zavázala se králi písemně ku pomoci, kdyby někdo proti němu trůnu zmocniti se chtěl. Po druhé vyskytuje se plán zbaviti V-a trůnu, vycházeje, jak se zdá, opět se strany Klemovy, třeba snad ochotným nástrojem byl tu Adolf Mohučský. A třeba ani tentokráte nebylo lze pomýšleti na vážné provedení, přece již plán vystupuje směleji, užívaje ke svým cílům i části veřejného mínění. Byla to jistě značná křivda. Králi V-ovi nebylo posud lze vytýkati, že by říše zanedbával, věnoval jí nejlepší síly své, a nebyly-li posud úspěchy jeho snah patrné, nebylo to vinou jeho, nýbrž jednak vinou situace celé Říše, které již nebylo pomoci, jednak vinou odstředivých snah knížat. U panovníka povahy V-ovy nevděk toho druhu musil stupňovati bolestné roztrpčení, musil lámati chuť ke snažení dalšímu, musil přinášeti omrzení. A nálada tato nemohla zase než roditi nové chyby.

Přes to, že snaze králově podařilo se ujednáním v Mergentheimě (5. list. 1387) prodloužiti trvání úmluvy Heidelberské, nebylo tím zmírněno napětí, jež hned roku následujícího začalo se vybíjeti válkou měst především s vévodami bavorskými. Nebylo jinak možno, než že král musil se ujmouti měst, a hned také chvátal do říše. Zvěděv však cestou v Domažlicích o prozatímním zastavení nepřátelství, nevzdálil se daleko hranic, a ztvrdiv v Amberce úmluvy, vrátil se do Čech. Než úmluvy nevedly ke klidu, válka obnovila se zase a protivníci královi neváhali odtud těžiti pro sebe. Jednání královo jest jistě důkazem únavy a omrzelosti. V. v tu chvíli pomýšlel zříci se říšské koruny. O záměru tom nelze vážně pochybovati. Při vší omrzelosti a roztrpčení však V. přece nikdy nezapomněl svých povinností k rodu svému. Když r. 1388 (4. říj.) V. povoloval Adolfovi Mohučskému volný postup vůči městům, vázal svolení podmínkou, aby Adolf pro případ resignace V-ovy dal svůj hlas jinému členu rodu Lucemburského. Podobné dohodnutí stalo se téhož roku s kurfirštem saským. Kandidátem V-ovým v tu chvíli byl asi markrabí Jošt. Ale buď že se V. přesvědčil, že by oběť byla marná, či že by kandidatura Joštova byla beznadějná, buď že v něm i k Joštovi vznikla nedůvěra, nebo i roztrpčenost rychle se změnila, úmysl zřeknouti se koruny záhy zmizel, a, jak u takových povah bývá, V-a nyní myšlenka na plány k jeho odstranění směřující tím více dráždila. Ovšem odhodlání zůstati nemělo té síly, aby přemohlo královu únavu. Ač vždy s novým úsilím věnoval se veřejným záležitostem, přece vždy rád uvítal rozhodnutí, jež znamenalo konec, ať již jakýkoli. Válka měst s knížaty ukončena byla teprve r. 1389 působením královým v Chebě; městské jednoty zrušeny, města přiznala se k obecnému lantfrídu. To znamená celkem vítězství vyšších stavů. Jest ovšem pravda, že města byla bojem zeslabena, a že o něco podobného pokoušel se král od prvopočátku, nicméně úmluvy svědčí přece o snaze králově zjednati mír za každou cenu. A jestliže dříve králova poctivá snaha, bránící zvůli knížat, vzbudila odpor v jejich řadách, kterého dovedli užíti ctižádostiví jednotlivci, nyní také důvěra měst byla zviklána. Nynější spěch králův lze arci vysvětliti. Vzdav se úmyslu odstoupiti — a možná, že ho v tom utvrdila smrť Adolfa Mohučského r. 1390, s nímž měl úmluvy v příčině nástupnictví — V. zase plně si uvědomil své povinnosti, chvátal zjednati poklid v Říši, aby mohl nastoupiti římskou jízdu, kterou již r. 1390 na příští rok znova ohlásil. Jošt, posud vždy říšský vikář v Italii, měl ho předcházeti. Ale Jošt, zbaven jsa naděje na okamžité dosažení koruny resignací V-ovou, neměl nyní na tom zájmu, naopak vyhledával posílení své moci proti králi samému. A provedení plánu V-ova na tu chvíli definitivně překazily odporné scény z historie domácí.

Vláda V-ova v Čechách ještě lépe než jinde jevila se důstojným pokračováním výborné vlády otcovy. Vrstevníci nevědomky přisvědčovali nadějím, jež nad rakví Karla IV. slavný M. Vojtěch Raňkův, slavě otce, vzkládal v syna. Všude rostl blahobyt, kvetlo umění, pučela věda, spravedlnost šla před se, veřejná bezpečnost byla větší než když dříve. Král těšil se popularitě, jako málo který jiný, a jako málo který jiný byl jí hoden. Avšak i tu mělo se zjeviti, jak nesnadno jest vládnouti po takovém předchůdci. V., přidržuje se systému otcova, vnášel přece nové směry, při čemž ovšem zase rozdíl individualit se uplatňoval. Jestliže již vláda Karlova jeví tendenci administrativní věci přesunout s beder úředníků zemských na vlastní důvěrníky, za V-a tato tendence postupuje dále, jenže uvědoměleji a bezohledněji. Za V-a vystupuje v popředí skupina t. zv. milců (gratiani), lidí věrných a králi oddaných, většinou (ač ne vesměs) původu nižšího, zemanského nebo městského, s jejichž radou a pomocí záležitosti svému samostatnému rozhodování vyhrazené řídil. Král V. měl zvláštní dar, jakého ne všem panovníkům se dostává — podivuhodnou znalost lidí. O žádném z těchto milců u nás (mimo jediného Sigmunda Hulera, který také po dokázání viny bezohledně byl na rozkaz králův popraven), ač namnoze z nepatrného prostředí k veliké moci se povznesli, nelze dokázati, že by této moci byl zneužíval neslušně, nebo že by byl hleděl více prospěchu svého než prospěchu celku. Ale malicherné poměry (či spíše malicherné osoby v malých poměrech českých) již tenkrát nedovedly rozeznávati zájmu věcného od osob. Důvěra věnovaná zemanům, třeba schopným, urážela členy mocných rodů panských, kteří záhy již začali jeviti nelibost. Stížnosti jejich byly většinou neoprávněné; co dosavadní zvyk reservoval pánům, král obyčejně respektoval, přihlížeje arciť i tu především k osobám sobě oddaným. A proto také páni dlouho nemohli se stížnostmi veřejně vystoupiti, spokojujíce se soukromou nespokojeností neb ojedinělým odpíráním poslušnosti, které ovšem snadno lámáno. Ale odporu panstva dostalo se posily, když změnil se poměr králův k moci duchovní. Nikde jinde nebyla reakce proti vládě Karlově přirozenější než právě v poměru k moci duchovní. Karlova zbožnost velikým množením a bohatým nadáním duchovenstva v době, kdy církev stanula na vrcholu svých světovládných snah a kdy také u nás tento vývoj církve se dovršuje, povznesla duchovní moc u nás k takovému stupni, že každému jeho nástupci musila se státi nebezpečnou. Reakce odtud přirozeně plynoucí všeobecným uvolněním, jaké přivádělo schisma, musila se státi prudší. V. již svým správným chápáním svého vysokého postavení musil viděti nebezpečenství od moci duchovní hrozící, nálada doby ho arci podporovala. Již Karel byl nucen omeziti přílišný vzrůst zboží církevního podmínkou, jež každý nový dar církvi vázala na svolení královo. Ustanovení toto za V-a přísněji prováděno. Již na počátku své vlády V. r. 1381 přísným potrestáním zpupných kanovníků vratislavských dal důrazně na jevo, že ve svých zemích nemíní nad sebou uznávati v žádném směru nějaké moci vyšší. Ale upozornění toto nemohlo stačiti muži tak zpupnému a tak o svém vyšším postavení přesvědčenému, jako byl mladý arcibiskup Jan z Jenštejna (v. t.), jehož přesvědčení o nadzákonném postavení kněžstva projevovalo se mimo jiné zprvu lehkým životem, později tím, že pro soukromou askési zanedbával svůj úřad i péči o kázeň. S ním byl konflikt V-ův neodvratný. Po drobnějších srážkách, jimiž prudký král soustavně byl drážděn, r. 1393 zmaření oblíbeného plánu králova (zřízení nového biskupství) urychleným zvolením opata kladrubského vedlo ke srážce velmi prudké, při níž král, chtěje znáti pravé vinníky, dal mučiti (i sám mučil) důvěrníky arcibiskupovy, zvláště Jana z Pomuka, jenž podlehnuv bolestem hozen do Vltavy. Arcibiskupově stížnosti papež nemohl z politických příčin vyhověti, a tak král zůstal vítězem. Ale vítězství bylo draze vykoupeno. Od těch dob v žalobách na krále vždy zaujímá přední místo nářek nad ukrutností vůči kněžím, moc duchovní nyní neváhala podati ruku nespokojencům panským. A v tu chvíli vzaly také rozhodný obrat události, jimž vhodně dáno bylo jméno rodinná tragédie Lucemburská. V. dočkal se špatného vděku za oběti, které rodové politice přinesl. Markrabí Jošt zklamán v naději, že brzo dojde koruny říšské pomocí V-ovou, hledal cesty jiné. Již r. 1390 neváhal vejíti ve spolek s vévodou rakouským, znepřáteleným s králem, r. 1392 spolek, k němuž se přihlásil i Sigmund, obnoven, a když roku následujícího přihlásil se k němu jiný protivník králův, Vilém Míšenský, mířil spolek již otevřeně proti králi. A Jošt neváhal také vejíti v úzké styky s jednotou panskou proti králi se sestoupivší (ač nebyl-li nepřímo jejím původcem). Když král odmítl vyjednávání, byl 8. kv. 1394 v Králově Dvoře u Berouna od zodpořilých pánu s Joštem v čele zrádně jat, odveden nejprv do Prahy, pak na statky Rožmberské a konečně na Wildberk v Rakousích. Vlády ujal se Jošt. Ale zajetí oblíbeného krále narazilo na silný odpor v Čechách, a také v Říši knížata důrazně se ozvala ve prospěch králův. Jan Zhořelecký, bratr králův, s nímž V-ovi podařilo se tajně se dorozuměti, sotva se objevil v Čechách, shromáždil značné vojsko a donutil pány krále propustiti. Dne 25. srp. 1394 vydána v Písku listina — jest to první česká listina z kanceláře královské — slibující amnestii povstalcům a ponechávající rozřešení pře 6 úmluvcům. Ale úmluva nevedla k pokoji. Král nemínil poleviti ve všem, jednání se protahovalo, i válka stran se obnovila a jednání vedlo k novým zrádným pokusům, k nimž vedle Jošta dal se konečně strhnouti i Jan Zhořelecký, který však, byv v nemilosti vypuzen z Prahy, záhy zemřel (1396). Ale král byl dlouhým jednáním unaven, a maje také jiné plány na mysli, poddal se na výrok Sigmundův a Joštův, kteří dne 2. dub. 1396 rozhodli vesměs ve smyslu přání panských. Král byl nemile dotčen (na čas ocitl se Jošt v zajetí, ale záhy propuštěn), nicméně smířil se na oko, ano netrestal ani zavraždění svých milých rádců r. 1397, spěchaje uskutečniti nové plány své. Bylo to především nastoupení římské jízdy. Jmenování Galeazza Viscontiho vévodou milánským (1395), pro něž musil král snášeti tolik výčitek málo oprávněných, jest jistě důkazem vážných příprav k tomu. Ale mezitím poměry byly se změnily. Urban VI. zemřel r. 1389, o legitimitě jeho nástupce Bonifáce IX. bylo lze pochybovati. Bylo třeba znáti mínění Francie, kde zatím o odstranění schismatu několik mínění se vystřídalo. A bylo také nutno urovnati záležitosti v říši, kde zatím protivníci užili několikaleté nepřítomnosti královy, zaviněné událostmi domácími, k horlivé agitaci proti králi, již ve prospěch Vilémův vedl Jan Nassavský, vetřelý proti vůli V-ově arcibiskup mohučský. Na sněmě v Norimberce (1397), kde šťastně navázáno nové spojení s městy, a zvláště ve Frankfurtě, kde tolik a z veliké části neoprávněných stížností proti němu předneseno, král mohl sám přesvědčiti se o tom. Král volil správnou cestu k upokojení stížností, zvýšenou horlivost. Ačkoliv sněm nevyzněl na plano, přece agitace neustala, a byl to zejména zase Ruprecht, kterýž nyní užíval proti králi jeho posud sice nepřiznaného, ale plně oprávněného obratu v politice církevní, zasazuje se najednou o legitimitu Bonifácovu. Z Německa V. zamířil do Remeše k osobní schůzce s králem Karlem VI. (1398). Jednání — (zprávy mnicha Divišského jsou jistě přepjaté) — točilo se okolo otázky církevní, a zdá se, že dosaženo dohodnutí v otázce cesse (přiměti oba papeže k odstoupení). Nelze pochybovati, že by se bylo V-ovi podařilo přemoci agitaci Ruprechtovu, v níž od r. 1396 určitě vystupuje touha po koruně, kdyby byl mohl aspoň nyní úplně věnovati se věcem říšským. Ale tomu zabránila jednak nemoc králova, jednak nové zápletky domácí. V době nepřítomnosti královy vedl vládu v Čechách se zdarem mladší bratr Joštův, markrabí Prokop. Jemu zejména podařilo se navázati přátelské styky s Joštem a s Vilémem Míšeňským. Ale po návratu svém V. nemoha zapomenouti potupy svého někdejšího zajetí a chtěje také pomstíti smrť svých věrných rádců r. 1397, obsadil znovu nejvyšší úřady osobami oddanějšími, čímž někdejší smírný výrok byl porušen a domácí válka znovu vznikla (1399). Byla sice zakročením Sigmundovým a Joštovým na čas uklizena, ale záhy vypukla znovu a zabránila králi věnovati se otázkám říšským právě ve chvíli nejkritičtější. Jeho opětné pomíjení říše dalo nejostřejší zbraň do rukou jeho protivníku Ruprechtovi Klemovi, jenž dovedl nyní nespokojenosti knížat užíti k dosažení dávného svého cíle. Aktem jednostrané libovůle kurfirštské V. dne 20. srpna 1400 prohlášen za sesazena a dne následujícího zvolen vzdorokrál Ruprecht (Klem). Je v tom jistě mnoho tragického, že právě V., který tak veliké oběti politice rodové přinesl, podlehl nyní okolnostem, na nichž hrabivost nejbližších příbuzných měla značnou čásť viny, a že ani nyní nenašel u nich porozumění, kdy běželo o nejvyšší zájmy rodu, naopak narazil na nestydatou hrabivost. Ano krátkozrakost příbuzných šla tak daleko, že Jošt neváhal spojiti se s nepřáteli královými, když r. 1401 oblehli Prahu. Sigmund nebyl tu činně zúčastněn, dostalť se do zajetí svých poddaných. A V., vždy lépe než jiní maje na paměti zájmy rodu, neváhal mu arci pomoci, jako také zájmů rodových mínil hájiti i jinak.

Jednu satisfakci přinesly V-ovi dějiny. Vláda Ruprechtova není o nic významnější, než jeho, třeba Ruprecht hleděl vystříci se chyb V-ových. Již r. 1401 nastoupil svou římskou jízdu, jež však téměř na hranicích Italie zmařena úplnou porážkou, již mu způsobil Visconti. Tu byla vhodná chvíle k římské jízdě V-ově, již V. nemínil zmařiti. Vykonav všecky přípravy, chystal se jižjiž na cestu; Sigmund z Uher povolaný měl vésti vládu za nepřítomného krále, který se mohl nadíti jeho vděku, jmenovav jej již r. 1396 říšským vikářem a vyprostiv ho ze zajetí. Ale v tom byl zklamán. Sigmund sám zmařil podnik, který mohl pro rod jeho státi se velmi důležitým. Pro nahodilé neshody zmocnil se osoby královy (6. bř. 1402) a odvlekl ho zajatého do Vídně. Zajetí oblíbeného krále a krutá vláda Sigmundova vzbudila ovšem silný odpor, a když po roce (11. list. 1403) král unikl ze zajetí, byl radostně vítán a mohl zase bez nesnází ujmouti se vlády. Ale příznivý okamžik promeškán. V. sice nevzdával se nových plánův a činil opětované pokusy o povznesení své moci, k činu rozhodnému se však nezmohl, jsa také z části zdržován průběhem věcí domácích. Zmatky posledních let vzbudily četné nepořádky a zlořády, které nyní V. poctivě odstraňovati se snažil. Ale do popředí vstupuje nyní víc a více otázka náboženská, jež domácím vývojem vzbuzena, zevními okolnostmi podnícena dochází ujasnění přijímáním zásad Wiklifových, jež, samy zrozeny v ovzduší schismatem změněném, pomáhají zase vzrůstu emancipačního proudu u nás. Král V. — nejsa bez zájmu pro tyto důležité otázky — nebyl novému hnutí nepřízniv a zvláště choť jeho Žofie znala se k němu horlivě. Ale k užšímu sblížení hnutí náboženského, v jehož popředí víc a více dostával se M. Jan Hus (v. t.), s králem přispěla teprve otázka církevní. V době zajetí V-ova Bonifác IX. r. 1403 uznal Ruprechta králem. Jestliže již dříve, z vyložených příčin, stanovisko V-ovo k němu bylo jiné nežli k jeho předchůdci, nemohlo nyní změniti se ve prospěch Bonifácův, ani ve prospěch jeho nástupců, když odmítali odvolání approbace Ruprechtovy. A král nyní snažil se dosáhnouti také dorozumění s jinými panovníky (1404 sjezd ve Vratislavi s Vladislavem Polským). Zatím však neupřímné kroky papežů k odstranění schismatu vedly k úvahám, jež doporučovaly cestu obecného koncilu. S kardinály, od nichž návrh vyšel, V. vstoupil rád v jednání. Dříve však mínil prostředkovati. Ale pokus jeho zmařil kardinál Cossa zajetím jeho poslů Stanislava ze Znojma a Pálče. Tak nezbylo, než odříci poslušnost oběma papežům. V. odhodlal se k tomu tím snáze, že Ruprecht odporoval, přidržuje se Řehoře XII., následkem čehož kardinálové byli ochotni uznati V-a králem římským. V. vysloviv již dříve z Vratislavě, kam na cestě z Lužice do Čech byl zavítal, souhlas kardinálům se svoláním obecného koncilu v Pise, neváhal nyní ovšem důsledky z toho plynoucí v zemích svých provésti. Ale mimo nadání narazil na odpor mladého arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka (v. t.), který nemínil se zříci římského papeže Řehoře XII. Proti stanovisku arcibiskupovu král hledal protiváhu ve votu university. Ale toliko mistři čeští, většinou stoupenci Wiklifovi, jejichž pokrokovým názorům na papežství tento postup odpovídal, vyslovili souhlas, mistři němečtí, již ovládali universitu, setrvali na konservativním stanovisku přísného práva, třebas potřebám doby nestačilo. Při slyšení poslů francouzských, kteří za sjednáním společného postupu do Čech vypraveni, v Kutné Hoře koncem prosince 1408 jen mistří čeští vyslovili se pro neutralitu, mistři němečtí nesouhlasili. Král, jsa tím kompromittován a pohněván, ač krátce před tím velmi nemilostivě se vyslovil o plánech Husových a Jeronymových v universitě, dal se nyní pohnouti ke splnění dávného přání mistrů českých nařízením Kutnohorským z 18. ledna 1409, jímž národu českému v universitě přiznány tri hlasy. Zpupnost mistrů německých nemohla toho ovšem snésti, opustili brzo potom Prahu. Zbyněk ve svém odporu zůstal osamocen. Nějaký čas sice vytrval, — kdežto V. obeslal slavně koncil v Pise (1409), poslové Zbyňkovi vypraveni na koncil Řehořův do Cividale. Ale dlouho králi vzdorovati nemohl, a jakmile král užil prostředků ostřejších, podrobil se i Zbyněk (v září 1409) Alexandrovi V. v Pise za papeže zvolenému. Ale pokoj potrval tím jen krátce. Zbyněk, pokládaje Husa za původce své porážky, hledal proti němu cesty stíháním učení Wiklifova. Než i tu král V., uražen slovy bull papežských o kacířství v Čechách, zakročil rozhodně, ujal se spolu s chotí Husa u kurie, a když Zbyněk, dav spáliti knihy Wiklifovy proti vůli králově (1410), užíval nepříznivého průběhu processu Husova u kurie k nejbezohlednějšímu prohlašování trestů církevních, král V. násilnými prostředky donutil ho k neupřímnému arci smíru s Husem, jehož důsledkům chtěje uniknouti, Zbyněk opustil Čechy, ale na cestě k Sigmundovi zemřel r. 1411. — Sigmund však tou dobou byl zase již s bratrem smířen. Sblížilo je to, nač V. vždy největší váhu kladl, zájmy rodové. Po smrti Ruprechtově (1410), když nebylo naděje na opětné uznání V-ovo, podařilo se aspoň provésti návrat k domu Lucemburskému. Hlasy kurfirštů rozdělily se mezi Jošta a Sigmunda. Ale když Jošt brzy zemřel (1411), Sigmund, podrobiv se nové volbě, nalezl také smír s bratrem, uznávaje jeho prioritu při dosažení koruny císařské. Bylo to arci uznání více theoretické, neboť sotva již bylo lze pochybovati, že k provedení nedojde, zvláště když poměry české víc a více se komplikovaly. Vláda krále V-a nevzdala se své tendence směřující proti přílišné moci kněžské (zákaz pohánění k soudům duchovním r. 1411), což ji mimovolně sbližovalo s důsledky názorů Husových. Ale proto přece nelze mluviti o jeho porozumění novému hnutí. V odpustkovém sporu r. 1412 zakročení královo stejně proti rušitelům pokoje z přivrženců jako z protivníků Husových prozrazuje jen touhu po upokojení země a po klidu. A stejný cíl mají také pokusy další dosti horlivé (synoda r. 1413, vypovědění protivníků Husových), třeba v nich sympathie k Husovi dosti zřetelně se jevily. Smrť Husova v Kostnici (1415), již král pokládal téměř za osobní urážku, velmi se ho dotkla, i dával sympathie své na jevo okázalým podporováním přítele Husova Jana z Jesenic (v. t.) i celého nového proudění duševního, ačkoliv již zahájením přijímání podobojí postoupilo ještě dále. Ovšem byly sympathie královy podporovány také nenávistí, již k novému směru dávala na jevo strana protivná (vražda Racka Kobyly v Kutné Hoře r. 1416). Než i tu, třeba protikněžský směr se neměnil (privilegium Staroměstské r. 1418), přece převládá snaha po klidu, touha po zprostředkování dohodnutí s církví, za kterým účelem také pilně vyhledával pomoci Sigmundovy. Vytrvalost nebyla však nikdy vynikající vlastností V-ovou, tím méně nyní, kdy již záliba v pití byla podlomila jeho energii. Po tolika zklamáních, jež mu přinesl život v odměnu za nejlepší snahy, neměl odvahy čeliti zklamání novému. Chování koncilu Kostnického vůči Čechům bylo hrozivější a hrozivější, a Sigmund, s nímž stále vyjednával, vraceje se z koncilu, obmyslil z Pasova (1418) bratra svého takovými výčitkami, že V., pokládaje bratra za schopna všeho, jat byl opravdovými obavami o trůn. Tím změnil se jeho poměr ke straně Husově. Jan z Jesenic musil opustiti i Prahu (1419), novoty úsilně potlačovány. Než bylo již pozdě, hnutí zachvátilo již velikou čásť země, vření rostlo, scházela se shromáždění lidu, v Praze pořádány protestní průvody. V. obav o trůn neměl již býti zbaven. Smělé vystupování Mikuláše z Husi (v. t.) naplnilo krále obavami, že on sám touží po vládě, nesvědomití donašeči obavy zmnožovali. Rozčilení změnilo se v zuřivost, když ho na Novém hradě u Kunratic došla zpráva o svržení konšelů novoměstských s oken radnice 30. čce 1419. Král sliboval pomstu, než však ji provésti mohl, byl, postonávav již častěji před tím, zachvácen mrtvicí a zemřel.

Málo bylo panovníků tak nešťastných! Záští, nevděk a zrada pronásledovaly ho po celý život, a ani po smrti nebyl ušetřen. Pohřeb jeho vykonán, když tělo jeho s mnohými překážkami převezeno do Prahy, teprve dne 1. říj. tajně v noci z rozbouřené již Prahy na Zbraslav, jak bylo jeho přání. Ale když r. 1420 klášter vydrancován od Táborů, zneuctěna a pohozena také mrtvola jeho, jeho, který tolik toužil po klidu! Teprve r. 1423 tělo jeho mohlo býti důstojně pohřbeno. Ale ani tím nebyl mu zjednán pokoj. Již od vrstevníků byv zahrnován neoprávněnými nadávkami stal se nyní v době husitské předmětem nenávisti a pomluv u všech, kdo se báli nenáviděných kacířů. Nesčetné nesmyslné bájky vymyšleny a šířeny, až pak »dějepisectví« protireformační udělalo z něho krvežíznivého netvora. Teprve novější literatura zjednává mu satisfakci, nedovedouc přece ještě vždy býti spravedliva. — V. nezůstavil potomstva, ač dvakrát byl ženat. První choť Johanna zemřela již r. 1384 (nepochybně morem, ne, jak se povídalo, byvši pokousána psem královým) a V. velice želel smrti její, jako byl vůbec dobrým manželem. Druhá choť Žofie, která ho přežila, korunována teprve r. 1400 a bezpochyby nestala se o mnoho dříve jeho chotí. S ní spojila ho asi jen náklonnost k její kráse, nikoli ohledy politické. Dědicem stal se jediný zbývající člen rodu Sigmund, s nímž V. již r. 1396 učinil dědičnou smlouvu.

Prameny a literatura. Regest V-ových dosud není, politické dokumenty přináší publikace »Deutsche Reichstagsakten« I.—III. vydané Weizsäckerem, odtud z části přetištěno v Cod. dipl. Moraviae, jinak prameny uveřejněny jen porůznu. Z literatury (úplnou viz u Zíbrta, Bibliografie II.; srv. také Novotného článek »Nové publikace o době husitské »ČČH« V.) posud cenné je dílo: Pelzel, Lebensgesch. des böhm. Kgs. Wenceslaus (Praha, 1788—90, 2 sv.); po něm pověst V-ovu očistiti se snažil Palacký, ač podléhaje leckde suggesci starého názoru; střízlivě a proto příznivě Tomek, Dějepis Prahy III. Hlavním dílem zůstává Lindner, Gesch. d. deutsch. Reiches unter K. Wenzel (Brunšvik, 1875—80, 2 sv.); t., Deutsche Gesch. unter den Habsburgern und Luzemburgern II. (Štutgart, 1893); Lechner, Zur Gesch. Kön. Wenzels bis 1387 (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch., Ergzbd. VII.); Höfler, Wenzels v. Luxemburg Wahl zum röm. Könige (Sitz. Ber. d. Akad. Wien LX.); Henrich, De W. regis R. electione (dissert., Bonn, 1868); Voiss, De W. rege R (diss., t., 1869); Jenkner, Ueber d. Wahl Kg. W. (Berl., 1873); Lindner, D. Wahl W s zum r. Kge. (»Forsch. zur deutsch. Gesch.« XIV.); Meyer, Das Schisma unter Kg. Wenzel u. d. deutsch. Städte (»Forsch. z. d. Gesch.« XVI.); Krofta, K papežské approbaci volby V-a IV. (»ČČH.« VII.); Pauly, Auszüge aus der Reichsgesch. unter W. (t., XVII.); Sieglerschmidt, De Wenceslao ... (diss., Jena, 1876); Matuška, Volba V-a ... (Progr., Třebíč, 1886); Hinneschiedt, D. Politik K. Wenzels ... (diss., Mnich., 1896); t., Kg. Wenzel (»Zeitsch. f. Gesch. Ober-Rheins«, XIII.); Dvořák, Církevní politika krále V-a IV. (»Sborník hist.« II.); srv. poznámky Novotného v publikaci Tobolkově, Česká politika I. str. 567 a sl.; Polák, Církevní politika V-a IV. 1378—1400 (Progr., U. Hradiště, 1903); t., Církevní politika krále V-a IV. 1400—09 (»ČMM.« XXVIII.); t., Měl-li Bonifacius IX. účast na sesazení V-a IV. (t.); Schlosser, D. Bibelhandschriften K. Wenzels (»Jahrb. Kunsth. Saml.« XIV.); Horčička, D. Sage v. Susanna u. Kg. Wenzel (Mitt. d. Inst. f. Oest. Gesch. I.); Hermann, Eine unbekannte Wenzelshandschrift ... (Mitt d. Inst. XXI); Grünhagen, K. Wenzel und d. Pfaffenkrieg von Breslau (Arch. f. Oest. Gesch. XXXVII.); Horčička, D. Aufruf d. Herzogs Johann v. Görlitz (Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutsch in Böhm. XXVIII.); Loserth, Die Absetzung Wenzels (t., XXII.); Weizsäcker, Die Urkunden der Approbation Kg. Ruprechts (Abh. d. Akad. Berlin, 1888) a jiní. VNov.