Ottův slovník naučný/Vydávání zločinců

Ottův slovník naučný
Vydání	Vydávání zločinců	Vydědění

Údaje o textu
Titulek:	Vydávání zločinců
Autor:	Josef Trakal
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 18–20. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Extradice

Vydávání zločinců. Jakožto člen právního společenství mezinárodního jest každý stát oprávněn, ale zároveň též povinen vykonávati výlučnou trestní pravomoc podle svých zákonů nad svými příslušníky i cizinci pro trestné činy spáchané na státním území (zásada territoriality); povinnost vydati cizince v těchto případech mohla by nastati jen na základě zvláštní mezinárodní smlouvy. Mezinárodní právo nebrání však žádnému státu ani v stíhání trestných činů v cizině spáchaných (t. zv. deliktů extraterritoriálních) při dopadení pachatele (tuzemce neb cizince) v tuzemsku. Stíhání trestných činů spáchaných kýmkoliv a kdekoliv při dopadení vinníka (forum deprehensionis) na základě účelné a jednotné úpravy trestního práva i řízení a vzájemného spolupůsobení států (zásada světového trestního práva) vyhovovalo by snad nejvíce společným zájmům jich v právním společenství mezinárodním i obecnému pokročilému právnímu přesvědčení všeho vzdělaného světa, podle něhož žádný čin trestný nemá zůstati bez trestu; tím by byl znemožněn neb aspoň ztížen únik pachatele, v moderním životě mezinárodním přes otevřené hranice tak snadný, před trestní spravedlností, tím odstraněny by byly četné a obtížné kollise různých trestních zákonů států zúčastněných na prospěch jejich dobrých vzájemných poměrů. Provedení tohoto ideálního požadavku jest však za daných nynějších různých poměrů kulturních a právních v jednotlivých státech na ten čas nemožné. Mezinárodní právní společenství ukládá tudíž každému státu aspoň povinnost, by své trestní právo zákonem svým upravil tak, by řádně stíhati mohl nejen pachatele na jeho území se provinivší též při úniku do ciziny, nýbrž i trestní činy jeho příslušníky neb cizinci v cizině spáchané, ovšem s náležitým ohledem k zásadám práva mezinárodního, zvláště k stejnému oprávnění a ke společným zájmům států druhých, pokud možno bez kollisí s jich zákonodárstvím. Způsob a míra této úpravy ponechány jsou mezinárodním právem státům samým, i jeví následkem toho posud také značné různosti.

Trestní stíhání vlastních občanů státních pro trestné činy v cizině spáchané mezinárodní právo neomezuje; odůvodněno jest osobní výsostí státu a závazností jeho zákonů pro příslušníky i v cizině meškající (zásada osobní, personální, čili zásada aktivní národnosti). Ve shodě s řádem mezinárodního práva jest každý stát oprávněn chrániti nakonec jednostranou svépomocí práva jemu ve společenství mezinárodním příslušející a trestati též cizince v cizině se provinivší a v tuzemsku dopadené nejen v případech t. zv. zločinů proti právu mezinárodnímu (na př. námořní loupeže, otrokářství a j.), nýbrž zpravidla i v případech trestných činů proti státu samému (jeho mezinárodnímu postavení, jeho bezpečnosti, existenci politické neb i hospodářské, jeho orgánům a veřejným zřízením, po případě i jeho příslušníkům) spáchaných (zásada ochrany, z. reální, z. passivní národnosti). V příčině ostatních trestných činů (t. zv. soukromých) nehovělo by mezinárodnímu právu dostatečně prosté odkázání neb vyhoštění cizích provinilců (policejní opatření) za hranice. Obecné státoprávní zásadě, podle níž nikdo nemá býti odcizen svému zákonnému soudci, jakož i společným zájmům právního společenství mezinárodního a konečně i ohledům trestního práva samého vyhoví se za daných poměrů nejspíše vydáním postiženého pachatele cizince jeho vlasti neb státu, kde zločin byl spáchán, na základě mezinárodního dohodnuti s oním státem od případu k případu, neb všeobecné smlouvy, o v. z., vždy za předpokladu reciprocity (vzájemnosti).

Případy v. z. najmě ovšem v zájmu státu vydávajícího vyskytují se již ve starověku i ve středověku; smlouvy porůznu od XIV. a XV. stol., častěji v XVIII. stol. a jakožto pravidelná instituce mezinárodní pravní pomoci v XIX. stol., zvláště podle vzoru belgicko-francouzské smlouvy z r. 1834. V naší době jest veliké, skoro nepřehledné množství takových smluv mezi státy evropskými a americkými, asijskými i africkými v platnosti. Sjednání větších svazů mezinárodních ke vzájemnému poskytování trestní právní pomoci se však posud nezdařilo.

Rakouské trestní zákonodárství jest vzhledem k uvedeným zásadám práva mezinárodního na stupni poměrně pokročilém. Podle něho trestají se veškeré trestné činy v tuzemsku (t. j. na státním území) rak. státními občany neb cizinci spáchané (tr. zák. z 27. kv. 1852, ř. z. 117, §§ 37, 234). Tuzemskem jest obvod království a zemí na říšské radě zastoupených, moře pobřežní na tři mořské míle od odlivu, rakousko-uherské válečné lodi, rakouské obchodní lodi (mající domovský přístav v území rakouském) na širém moři a obvody konsulárních soudů na Východě, pokud jde o rak. státní občany a chráněnce (zák. z 30. srp. 1891, ř. z. 136). Země koruny Uherské, Bosna a Hercegovina platí za cizinu, jich příslušníci za cizince.

Vlastní státní občany v cizině zločinem (podle rak. trestního zákona) se provinivší trestá rak. stát bezvýjimečně; pro přečiny a přestupky však jen tehdy, pakliže nebyli snad v cizině již trestáni, neb nebyl-li jim tam trest prominut (§ 36, 235 tr. z.).

Cizinec trestá se podle rak. práva (§ 38 tr. z.) pro následující zločiny v cizině spáchané: zločin velezrády proti rak. státu (§ 58 tr. z.), pak padělání rak. veřejných cenných papírů neb mincí (§§ 106–121 tr. z.). Ostatní zločiny cizinci v cizině spáchané jsou v Rakousku trestny aspoň subsidiárně, t. j. pokud nelze provésti vydání zločince (§§ 39, 40 tr. z.). Po přestálém trestu však má býti cizinec v tuzemsku trestaný vždy ze státu vypověděn. Přečiny a přestupky spáchané cizinci v cizině jsou beztrestné (§ 234 tr. z., kromě případu § 295 tr. z.).

Výkon trestních rozsudků cizího státu (též Uherska) jest (najmě pokud jde o tuzemce) v Rakousku zásadně zakázán. V případech trestných činů v cizině spáchaných postupují rak. soudy vždy podle rak. práva; jen tehdy, byl-li vinník již v cizině trestán, včítá se mu tamní trest poměrně podle volného uvážení soudu (§§ 36–40, 234, 235 tr. z.) a pakliže zákon ciziny (kde zločin spáchán) jest mírnější, sluší užíti výjimečně cizího práva (§§ 38–40 tr. z).

Pokud jsou tu smlouvy s cizími státy o v. z., jest předem podle nich postupovati (§ 41 tr. z.). Právo státu vydati zločince stává se smlouvou zároveň jeho povinností mezinárodně právní. Jako většina států (vyjma Anglii, Spoj. Obce severoam. a Norsko, jež vydávají i vlastní příslušníky) nevydává Rakousko nikdy své vlastní státní občany (podle staršího zákonodárství a §§ 36, 235 tr. z.), nýbrž toliko cizince a to jen pro zločiny (též pokus a spoluvinu), nikoliv pro přečiny a přestupky (§ 234 tr. z.). Právní normy o v. z. mají tudíž posud povahu práva cizineckého (ač Institut pro právo mezinárodní vyslovil se v Oxfordu r. 1380 zásadně též pro vydávání vlastních občanů státních). Žádá-li o vydání několik států, na př. vlasť zločincova a zároveň stát, kde zločin byl spáchán, má tento stát přednost; žádá-li několik států o vydání pro různé zločiny, rozhoduje zločin nejtěžší, po případě pak státní příslušnost zločincova.

Trestné činy, při kterých nastává vydání, uváděny jsou jednotlivě (taxativně) ve smlouvách; stát jest však oprávněn k v. též pro jiné zločiny, nejsou-li jen výslovně vyloučeny. Výčet jest v různých smlouvách různý. Zpravidla předpokládá se, že zločiny vytčené jsou trestné podle zákonů obou států smluvních (zásada totožné normy), a že jich trestnost in concreto nepominula (promlčením a j.). Vyloučeno jest v. v případech zločinů aspoň částečně v tuzemsku spáchaných a podle obecně uznané zásady (po prvé v belgickém zák. o v. z. 1833), najmě z důvodu různosti ústavních řádů a politických poměrů, zločinů t. zv. politických. Sporný pojem politického zločinu lze asi nejsprávněji určiti politickým významem ohroženého právního statku, politickým směrem činu (nikoliv motivem); podle běžného mínění (francouzské a belgické praxe) čítají se sem též t. zv. relativně politické zločiny, t. j. obecné zločiny, jež slouží politickým účelům. Tomu svědčí obvyklá ve smlouvách t. zv. belgická doložka attentátová (dle belg. zák. z 22. bř. 1856), podle kteréž zavraždění (neb pokus zavražd.) náčelníka státu (neb členů jeho rodiny) nemá náležeti k politickým zločinům. Pokusy stanoviti a omeziti pojem politického zločinu (zvl. s ohledem na zločiny rázu anarchistického) všeobecným mezinárodním ujednáním nevedly posud k výsledku.

Též v Rakousku platí četné s většinou vzdělaných států uzavřené smlouvy o v. z. (kromě Bulharska, Dánska a Portugalska, při kterých v. z. řídí se zásadou vzájemnosti, reciprocity). S Tureckem není takových smluv, ježto tam posud platí rakouské soudnictví konsulární. Podle smluv o v. z. je též Rakousko asylem (útočištěm) pro politické cizí zločince (i t. zv. relativně politické). Výjimečně vydává se do Španělska a do Německa pro zločiny relativně politické, ačkoliv platnost snesení někdejšího Německého spolku 26. led. 1854 ohledně vzájemné povinnosti všech spolkových států vydávati provinilce (vyjma vlastní občany státní) pro všechny zločiny a přečiny (kromě absolutně politických, pak defraudací veřejných dávek, přestupků policejních a finančních) jest pochybna; podle německého a rakouského názoru (výn. min. sprav. ze 7. pros. 1870 č. 14.158) platí, podle uherského nikoliv.

Stát Uherský, jakož i Bosna a Hercegovina jsou ve smyslu rak. trestního zákona cizinou, jich příslušníci cizinci. Vzájemné vydávání pro zločiny a přečiny obecné i politické není upraveno posud řádnou smlouvou, nýbrž děje se na základě vzájemnosti (reciprocity). Vlastní státní občany nevydává Rakousko do Uher ani Uhry do Rakouska. Naproti státům třetím pokládá se však Rakousko-Uhersko za jednotný státní celek, i vydávají se uherští, po případě rakouští příslušníci (i pro trestní činy mimo Rakousko-Uhersko spáchané) toliko svému státu domovskému (t. j. rakouskému, po případě uherskému), nikoliv státu třetímu (nař. min. sprav. z 28. led. 1877, č. 966, § 17 uh. tr. z., § 75 bosen. tr. z.).

Ježto v. z. jest úkonem mezinárodní právní pomoci (nikoliv trestní pravomoci), provádí se zpravidla cestou diplomatickou (přímo cestou soudní jen podle zvláštních ujednání) na základě cizího soudního rozkazu k zatčení, neb obžaloby, neb rozsudku. Splnění podmínek zkoumají a o vydání rozhoduji (též v Rakousku) nejvyšší úřady správní (ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem zahraničných záležitostí) za součinnosti soudů (v Anglii a ve Spoj. Obcích severoam. soudy samy). Rak. soudům (§ 59 tr. ř.) přísluší jednati s cizími úřady o vydání (nabídnouti neb žádati vydání), naříditi zatčení obviněného a zatímní vazbu v soudním vězení, podati návrh (ministerstvu spravedlnosti) na základě aspoň předběžného stručného prozkoumání důvodu obžalobou sdělených, a navrhnouti po případě nevydání, je-li obviněný s to důvody tyto ihned vyvrátiti. Soudy jsou též povolány bdíti nad zachováváním právních pravidel ve smlouvách ujednaných (§ 41 tr. z.).

Smlouvy o v. z. stanoví většinou, že trestní stíhání vydaného zločince má omeziti se jen na zločin, pro který byl vydán (zásada speciality); na jiné trestní činy mohlo by rozšířeno býti jen tehdy, jsou-li aspoň ve smlouvě uvedeny (s výlukou politických), neb svolí-li k tomu dožádaný stát zvlášť.

Ve smlouvách o v. z. bývají též zpravidla další ujednání o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních vůbec (doručování cizích obesláni, rozsudků, dekretů, provádění důkazů a j.). Ve zvláštních smlouvách (t. zv. kartelech) neb ve smlouvách konsulárních ujednávají státy navzájem vydávání vojenských a lodních sběhů (z lodí obchodních), provinilců proti finanční výsosti státu (celní kartely). Ujednání tato jsou však spíše správního než trestního rázu. – Z literatury: Lammasch, Auslieferungspflicht und Asylrecht (Lip., 1887); Das Recht d. Auslieferung wegen polit. Verbrechen (Víd., 1884); Rechtshilfe u. Auslieferungverträge (Holtzendorffs Handb. d. Völkerr. III.); Martitz, Die intern. Rechtshilfe in Strafsachen (Lip., 1888, 1897); Starr, Die Rechtshilfe in Österr. gegenüber dem Auslande (Víd., 1878); Storch, Řízení trestní rak. I. (Praha, 1887); Jettel, Handb. d. intern. Privat- und Strafr. (Víd., 1893); Granichstädten, Der intern. Strafrechtsverkehr (t., 1892); učebnice a soustavy práva mezinárodního a trestního. Tkl.