Ottův slovník naučný/Vodní právo

Ottův slovník naučný
Vodní ořech	Vodní právo	Vodní řebříček

Údaje o textu
Titulek:	Vodní právo
Autor:	Karel Laštovka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 874–876. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Vodní právo

Vodní právo. Veškero vodstvo na povrchu zemském dělíme na vody vnitrozemské a moře. Vody vnitrozemské, o nichž jest zde výlučně řeč, jsou podle přirozené povahy své jednak vodami stojatými, jednak tekoucími. Nezbytnost vody, její vzájemná souvislost a hospodářská duležitost byly příčinou, že právo jalo se záby upravovati poměry na vodách zvláštními normami. Římské a obecné právo liší flumina publica, id est perennnia, t. j. všechny řeky a toky po celý rok stále tekoucí jako res extra commercium obecnému užíváni vyhrazené ode všech vod ostatních (tekoucích i stojatých), jež jsou předmětem vlastnictví soukromého. Naproti tomu v právu německém byla uznávána splavnost vod (řek) pro vory a lodí za vlastnost charakterisující vody veřejné naproti soukromým. Vody veřejné byly pak sice vyhrazeny všeobecnému užíváni, ale později byly – a to hlavně z důvodů fiskálních – jednotlivé způsoby užíváni regalisovány ve prospěch zeměpánů (regál mlýnský, rybářský, plavební atd.). V moderní době soustava regální opuštěna a stát věnuje péči vodám ne tak z důvodů fiskálních, jako z důvodů správy národohospodářské. S tohoto hlediska bylo i v Rakousku v. p. jako souhrn právních norem k vodám se vztahujících kodifikováno a to ve smyslu § 11 lit. k) zákl. zák. stát. o zastupitelstvu říše z 21. pros. 1867 čís. 141 ř. z. jednak v říšském zákoně vodním z 30. květ. 1869 čís. 93 ř. z., jednak zemskými zákony v jednotlivých zemích vydanými »o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a ji se brániti« (v Čechách z. z. z 28. srp. 1870 čís. 71 z. z., na Moravě z 28. srp. 1870 čís. 65 z. z., ve Slezsku z 28. srp. 1870 čís. 51 z. z.).

V zákonech těchto se ve smyslu § 287 obč. z. rozeznávají: 1. Vody veřejné (§ 2 a 3 českého vodního zákona, který výlučně je dále citován); to jsou jednak řesy a toky od toho místa, kde po nich v den účinností říšského zákona vodního (24. čce 1869) počínaly jezditi lodi nebo vory i s vedlejšími rameny svými (třebas nesplavnými), jednak i všechny ostatní vody tekoucí i stojaté, pokud podle zákona nebo z nějakého zvláštního titulu soukromého někomu nenáležejí. Vody veřejné jsou ve veřejném vlastnictví státu (O. Mayer.)

II. Vody soukromé, jež jsou ve vlastnictví soukromém, zejm. vlastníka pozemku (§ 5); jsou to jednak vody vypočítané v § 4 č. z. v., totiž voda podzemní v pozemku uzavřená a z něho pramenící (mimo prameny solné a vody cementové}, voda na pozemku se shromažďující ze sraženin atmosférických, voda uzavřená v studních, rybnících nebo jiných nádržkách na pozemku zřízených nebo v kanálech, rourách k potřebám soukromým založených, a konečně odtoky všech těchto vod, pokud se do cizí vody (soukromé, veřejné) nevlily a pozemku neopustily, jednak vody, o nichž někdo dokáže, že jemu náležejí, při čemž za příčinou nesnadnosti takového důkazu v § 3 stanoveno, že se chrání již pouhá držba práv k vodě. Ovšem dlužno vždy míti na mysli, že v pravém vlastnictví soukromém (§ 362 obč. z.) mohou býti jenom vody stojaté bez odtoku, naproti tomu že při všech vodách ostatních lze mluviti pouze o vlastnictví k řečišti a o výlučném, resp. málo obmezeném právu na všechny užitky vody, nikdy však o vlastnictví k vodotoku (fluor aquae). Spory o to, zda je kterási voda soukromá nebo veřejná, náležejí před soudy. Rozdíl mezi vodami veřejnými a soukromými má význam hlavně v příčině užívání vod.

I. Užívání vod veřejných jest jednak obecné, jednak zvláštní. a) Užívání obecné upraveno jest taxativně v § 15 a 7 č. z. v., podle § 15 jest každému dovoleno, aby mohl vody veřejné způsobem obyčejným a kterým jiní od podobného užívání se nevylučují, beze zvláštní přípravy užívati ke koupání, praní, mytí, napájení, brodění a čerpání, pak k dobývání rostlin, bahna, země, píisku, štěrku, kamení a ledu na místech, na kterých takové užívání nebo dobývání není zapověděno, a to pokud tím ani průtoků vody ani břehům nebezpečenství nenastává, ani práva někoho jiného se neporuší, ani nikomu škoda nezpůsobí a pokud se šetří policejních opatření; podle § 7 může se pak vody veřejné užívati ku plavbě na lodích a na vorech podle zvláštních předpisů v té příčině platných (zejména navigační patenty, předpisy o poříční policii atd.).

b) Každé jiné užívání vod veřejných, jakož i zřízení, změna a po případě zrušení vodních přístrojů a děl, kterými se povaha, tok nebo výška vody zjinačuje, nebo břehům nebezpečenství nastává (hnací stroje, stavidla, § 18), vyžaduje zvláštního povolení politického úřadu, t. zv. koncesse. Koncesse jsou zpravidla reální, t. j. přecházejí na každého majitele vodního přístroje, pro který byly uděleny, výjimečně personální t. j. jen určité osobě propůjčeny, a udělují se po provedeném řízení, jehož účelem je konstatovati, kolik a jak se má vody užívati, vzhledem k tomu, aby se jednak potřebě podniku vyhovělo, ale ani nabytá práva nebyla zkrácena, ani obce a osady nouze o vodu neměly a vodou nebylo plýtváno (§ 94). Poněvadž koncesse je aktem konstitutivním, kterým se udělují žadateli nová práva, nemůže býti vlastníkovi jinak odňata než cestou expropriační za plnou náhradu. Případy sem náležející jsou zejm. § 22, 96 a expropriace v zájmu zeměvzdělání podle zák. z 30. čna 1884 čís. 116 ř. z.

II. Užívání vod soukromých. Tu nutno rozeznávati a) uzavřené vody v studnách, cisternách, rybnících, se kterými vlastník jejich podle § 10 odst. 1. může zcela volně nakládati, jich užívati a je spotřebovati. Odchylka na prospěch zachování přirozeného odtoku vod na pozemku pramenících nebo na pozemku z atmosféry sražených stanovena v § 11. Nabytá práva osob třetích zůstávají ovšem vždy v platnosti.

b) Vody tekoucí, v příčině kterých jest jejich vlastník obmezen, tak že nesmí nic předsevzíti, čím by se voda na újmu práv někoho jiného znečišťovala, nazpět tlačila a cizí pozemky zaplavovala nebo zabahňovala (§ l0). Jinak má vlastník takovéto vody tekoucí výlučné právo na všechny užitky řečiště a vody, ale když zamyšlené užíváni dotýká se cizích práv, povahy toku nebo výšky veřejné vody, potřebuje k tomu rovněž svolení politického úřadu. Toto svolení jest rázu pouze deklaratorního, neuděluje práva nového, nýbrž konstatuje pouze, že jistému způsobu užívání, ke kterému jest kdo oprávněn jure proprio, nevadí žádná jiná zákonná překážka. (Pražák, Správní právo.) Na soukromých řekách a potocích jest možno i užívání veřejné, ale jen koupáním, praním, mytím, napájením, čerpáním do nádob ručních, a pokud jest k vodě přístup volný (§ 16).

III. Jako vynikající způsob užívání vod dlužno vytknouti zavodňování (t. j. odvádění vody z tekoucích vod, aby sousedním pozemkům opatřila se potřebná vláha) a odvodňování (t. j. odvádění vod z pozemku do vod tekoucích, aby byla přebytečná vláha z pozemku odstraněna). Poněvadž oboje tato podniknutí často jen tehdy dojdou výsledku, když se vztahují na celou řadu souvislých spolu pozemků, provádějí se zpravidla od vodních družstev (v. t.), při čemž případně ti, kdoi by se nechtěli podniku účastniti, k tomu se donucují.

IV. Vody působí často značnou škodu na majetku, ať již za normálního toku svého, ať při povodni; jest třeba tedy proti tomu se brániti. Sem náležejí předpisy o čištění koryt a upevňování břehů (§ 44 v příčině umělých koryt a contr. § 46 v příčině přirozených toků), sem náležejí i stavby ochranné i regulační, ke kterým za podmínek § 42 jest třeba schválení politického úřadu. Takové stavby podnikají zejm. často vodní družstva.

Úřady a řízení. Podle § 75 č. v. z. náležejí všeliké záležitosti, jež se týkají užívání, svádění vod a bránění se jim podle vodního zákona, do kompetence politických úřadův. Z jiných ustanovení zákona, kde se výslovně uznává příslušnost soudní, sluší však souditi, že, pokud jde o soukromé poměry na vodách, jsou k rozhodování příslušní soudové, ač-li nebyla nějaká výjimka stanovena, jakou je na př. výnos minist. vnitra a sprav. ze 7. čce 1860 čís 172 ř. z. v případě žalob pro rušení držby vodních přístrojů změnou koryta. Řízem upraveno v § 77 až 96 č. z. v. O žádosti řádně doložené se zavede t. zv. řízení předběžné, aby bylo objasněno, zda bude lze účelu podniku dosíci a zda mu nevadí zájmy veřejné. Další řízeni je buď ediktální (vyzývací), jež se zahajuje k žádosti podnikatelově vždy, jinak ex offo jen při podnicích důležitějších, buď zkrácené. Podstatný rozdíl záleží v tom, že při řízení ediktálním všechny námitky soukromoprávní, které nebyly při kommissi řádně ohlášeny, pomíjejí naprosto (§ 82), kdežto při řízení zkráceném (§ 83) ti, kdož ke kommissi nebyli řádné obesláni a nedostavili se, mohou námitky své soukromé později soudně k platnosti přivésti. Byly-li při kommissionálním řízení námitky soukromoprávní vzneseny a úřadu nepodařilo se je narovnáním odkliditi, má úřad politický pouze rozhodnout, zda podnik jest z důvodů veřejných přípustný, o námitkách soukromoprávných v nálezu přesně formulovaných však odkázati strany na pořad práva. O přestupcích vodního zákona a nařízení a opatření k provedení jeho vydaných jednají § 70–74 č. z. v., přestupky stihají se politickými úřady; náhrada škody je ovšem vyhrazena.

Literatura: Jičínský, V. p. (1870); Čížek, P. v. (1886); Pražák, Spory o příslušnost (II. díl, str. 200 a sl.) a Wasserrechtliche Competenzfragen; Randa, Vlastnictví, Držba a zejm. výborné dílo: Das österr. Wasserrecht (1891); Karl Peyrer, Das österr. Wasserrecht (1898). Lšt.