Ottův slovník naučný/Smlouva

Ottův slovník naučný
Smldník	Smlouva	Smojno

Údaje o textu
Titulek:	Smlouva
Autor:	Karel Heller
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 523–525. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Smlouva

Smlouva jest projev vůle dvou stran směřující k tomu, aby jedna druhé z nich k něčemu byla povinna. Vykonání toho, k čemu strana (slibující) jest povinna (předmět s-vy) nazývá se plněním. Povinnost smluvená může se vztahovati ke všemu, oč někdo může míti rozumný zájem, třebas zájem ani majetkový, ani penězi ocenitelný není. Zákon zavazuje osobu, jež s-vou cosi slíbila, aby slib splnila. S. jest tudíž závazek dobrovolně převzatý na rozdíl od závazků, jež ze zákona přímo se odvozují. S. zakládá na jedné straně právo, na druhé povinnost, po případě zároveň každé ze stran právo i povinnost (s-vy jednostraně n. oboustraně závazné). Podle formy projevu vůle jsou s-vy konsensuálné, reálné a literárné, podle toho, zda stanou se závaznými (perfektními) prostým projevem souhlasných vůlí, neb skutečným odevzdáním předmětu, neb teprve zhotovením listiny. Mezi konsensuálné náleží na př. s., kterouž jeden zavazuje se druhému nějakou věc půjčiti; s., kterouž věc se půjčuje, jest reální. Občanský zákon zná čtyři druhy smluv reálních: dání věci do schování, do zástavy, zápůjčku a půjčku věci. Z konsensuálních smluv uvádí některé zvláště jako na př. zmocnění, nájem, námezdní s-vu, darovací s-vu. Poněvadž – jak shora uvedeno – předmětem s-vy může býti vše, co pro stranu právo ze s-vy nabývající má jakýkoli zájem rozumný, nemůže zákon všechny možné druhy smluv vystihnouti a stanoví proto jistá všeobecná pravidla v příčině všech smluv, která platí nejen pro druhy smluv, pro které zákon zvláštní předpisy obsahuje, ale i pro druhy, jichž takto zvláště neupravuje, t. zv. s-vy innominální.

Zvláštní druh tvoří t. zv. abstraktní s-vy, zavazující prostě k plnění, aniž jest ve formě s-vy vytknuta příčina závazku. V jiných s-vách vždy taková příčina obsažena jest a býti musí; tudíž vytknuto býti musí, proč na př. se zavazuji, že někomu splatím jistou částku, na př. při zápůjčce ať ústní ať písemní s-vou ujednané. Ve směnce však akceptant zavazuje se prostě, že zaplatí jistou částku, aniž musí uvésti, proč.

Poněvadž s. vždy aspoň jedné ze stran působí závaznost, mohou osoby, jež po zákoně k samostatným právním jednáním nejsou způsobilé, pouze se svolením zákonného zástupce, příp. též soudu platně učiniti s-vu, kterou k něčemu se zavazují. Osoby, které rozumu nemají, a děti mladší sedmi let, nemohou samy vůbec ani slíbiti a slib přijmouti platně. Jiné osoby k samostatným právním jednáním nezpůsobilé mohou samy platně učiniti aspoň s-vy, když přijímají slib, daný pouze k jejich prospěchu; jiných smluv platnost závisí od dodatečného souhlasu zákonných zástupců příp. i soudu.

Předmětem s-vy může býti vše, co jest v obchodě; tedy dání, jednání, nejednání či opominutí. Slibuje-li se něco objektivně (fysicky nebo právně) nemožného neb nedovoleného, nevzniká s., povinnost plniti, ale může býti slibující za to povinen k náhradě škody, neb aspoň – když žádné viny nemá – k vydání toho, oč by byl bezdůvodně obohacen. I když s. platně vznikla, pozbývá platnosti, když před splněním, předmět její z obchodu se vyloučí (na př. zápovědí prodeje neb vývozu). Vždy však nutno s-vu plniti aspoň potud, pokud to možno. S-mi obyčejně vzniká právní poměr jen mezi stranami smlouvajícími se; s. mezi stranami, kde se slibuje něco osobě třetí, jest výjimečně platna t. j. při s-vě o pojištění na případ smrti ve prospěch třetího a při mandátu, když plnomocník přijal příkaz, třetímu něco plniti; tento třetí, byl-li od jedné neb druhé smluvní strany zpraven o tom, má právo, plnomocníka neb zmocnitele žalovati.

Podle toho, zdali se zavazuje pouze jedna strana druhé k plnění, neb obě strany plnění navzájem si slibují, rozeznávají se s-vy jednostrané od oboustraných. S-vy oboustrané jsou tudíž vždy úplatné; hospodářskou příčinou slibu jedné strany jest záměr dosíci slibu strany druhé, tudíž plnění za plnění. Rakouský zákon ztotožňuje však důsledně s-vy jednostrané s bezúplatnými, což správným není vždycky, poněvadž při posuzování, zda s. jest bezúplatná, hledí se hlavně k tomu, zda pouze jedné straně prospěch se slibuje, kdežto při s-vě jednostrané hlavně opět k tomu, zda pouze jedna strana k něčemu se zavazuje.

Forma smluv jest vedlejší, leda že zákon neb vůle stran určitou formu předepsaly. Záleží jen na tom, aby vůle projevena byla srozumitelně, určitě a vážně. V praktickém životě nelze ovšem pokládati formu za něco podřízeného, jak dobře praví pořekadlo: clara pacta boni amici. Praktická opatrnost káže, dobře věc ujednati a ujednané v listinu sepsati. Listina o s-vě má výhodu nejen jako důkaz o tom, že s. toho obsahu se stala, ale také proto, že ústní ujednání, jež se stala při spisování listiny, avšak s listinou nesouhlasí neb nové dodatky obsahují, neplatí nic vůči znění listiny. Písemná s. vyžaduje podpisu obou stran. Ujednaly-li strany pro obchod nějaký výslovně písemnou s-vu, není s. před podpisem stran ujednána; ovšem byly-li sepsány a podepsány o obchodě hlavní body, zakládají tyto t. zv. punktace (s. prozatímná) práva a závazky v nich obsažené. Kdo neumí neb nemůže psáti, musí napsati znamení ruky přede dvěma svědky, z nichž jeden jeho jméno napíše. Listiny o právních jednáních, zřizované od slepců neb od hluchých, neumějících čísti, neb němých neumějících psáti a jednajících vlastním jménem, musí býti zřízeny ve formě notářského aktu. Následkem opominutí této formy není právní jednání samo sebou neplatno, ale listina nečiní žádného důkazu. Legalisace podpisů strany smlouvající se třeba jest pouze, pokud prohlášení její sloužiti má za základ pro zápis do knih pozemkových. S. může býti tudíž platně ujednána projevem ústním, písemným (dopisy), písemným souhlasným projevem (písemnou s-vou), notářským aktem, před soudem (soudním smírem) i mimo soud, před svědky nebo bez nich. Projev vůle může se státi i mlčky jednáním takovým, jež nepřipouští žádného rozumného důvodu k pochybnosti o tom, když všechny okolnosti se uváží. Podle obchodního práva dlužno vzhledem na význam a účinek jednání a opominutí zřetel vzíti na zvyky a obyčeje, v obchodním styku platné. Jsou ovšem případy, kde zákon předpisuje určitou formu pod ztrátou platnosti s-vy, na př. notářský akt, sepsání listiny o s-vě, přibrání svědků, přítomnost kněze nebo politického úředníka.

Co do vnitřních podmínek platnosti s-vy sluší uvésti tyto zásady. Vůle obou stran musí se shodovati v předmětě plnění. Předmět s-vy musí býti vyznačen aspoň tak určitě, aby aspoň na základě zákonných předpisů bylo lze právní poměr posouditi a rozsouditi. Kdyby projev každé ze stran směřoval k něčemu jinému, nevzešla by s. pro neshodu projevů (leda by šlo o pouhý t. zv. lapsus calami), neboť pochybnou s-vu dlužno vykládati tak, by neobsahovala odporu a platila. Při s-vách jednostraně závazných má se v pochybnosti za to, že zavázaný spíše zavázati se chtěl k onomu plnění, kteréž jest mu méně obtížné. Při s-vách oboustraně závazných vykládá se nejasné vyjádření na škodu toho, kdo se vyjádřil nejasně. Slova, jichž ve s-vě použito, mají býti vykládána v obyčejném významě svém, není-li důvodu pro odchylky; nejen na význam jednotlivých slov, ale i na jejich souvislost dlužno hleděti, a po případě použito budiž k výkladu i jiných pomůcek, na př. předběžných jednání a listin. Vždy budiž hleděno, dopátrati se úmyslu stran. Kdyby při souhlasném projevu stran vůle obou vědomě shodně směřovala k něčemu jinému, než co se projevuje jako vůle, bylo by to jednání na oko (simulace). Při posuzování platnosti simulovaného jednání dlužno hleděti ke skutečné vůli stran.

Jednostraný omyl činí někdy s-vu neplatnou. O omylu mluví se tehdy, když projevy stran se shodují, ale projev jedné strany neodpovídá její skutečné vůli. Na př. někdo koupí dům od A, maje za to, že dům, kterýž koupiti chtěl, mu (A-ovi) náleží, kdežto témuž náležel dům vedlejší; dům, o který mu šlo, náleží B-ovi. Zde nejde o omyl v osobě, kteráž jest lhostejna, ale o omyl stran domu; byl koupen dům jiný, než bylo zamýšleno. Jestliže druhý viděl, že kupec se mýlí, aneb jestliže omyl přímo neb nepřímo způsobil nepravými údaji, aneb, byl-li kupec uveden v omyl nepravými údaji osoby třetí a druhý na bezprávném tomto jednání podíl měl aneb o něm věděti musil, může osoba v omyl uvedená svému závazku platnost upírati, když omyl týká se hlavní věci nebo podstatné její vlastnosti, ke které úmysl zejména se vztahoval a také byl projeven. Týká-li se omyl osoby, kteréž slib byl učiněn, platí tytéž zásady, pokud by bez omylu s. vůbec neb aspoň tím způsobem nebyla bývala učiněna. Tytéž zásady platí v případě, když strana slibující donucena byla ke smlouvě bázní nespravedlivou a odůvodněnou. V těchto případech omyl neb donucení příslušné straně zavázané dává právo, nevázati se na s-vu, t. j. prohlásiti s-vu za neplatnou. Ovšem, to, co ze s-vy takové obdržel, musí vrátiti. V každém případě ten, kdo uskutečnil s-vu lstí neb nespravedlivou bázní, musí státi za škodné následky.

Perfekce s-vy nastává tou chvílí, kdy slib učiněný byl přijat, buď již před nabídkou nebo po ní. Nebyl-li ku přijetí slibu stanoven žádný čas, musí ústní slib bez průtahů přijat býti, aby vznikla s. Při slibě písemném musí přijetí, jsou-li obě strany v témž místě, státi se a slibujícímu oznámeno (»známým učiněno«) býti ve 24 hodinách, nejsou-li v témž místě, v době, které třeba ke dvojnásobnému zodpovědění. Před uplynutím těchto zákonných lhůt aneb jinak platně stanovené lhůty nemůže slib býti odvolán. Podle obchodního zákona musí při obchodech mezi vzdálenými osobami offerta přijata býti až do té chvíle, kdy offerent při řádném včasném odeslání odpovědi dojití její očekávati může. Dojde-li později, třeba včas byla odeslána, může offerent odmítnouti přijímací prohlášení, když tak učiní bezprostředně potom, kdy došlo. Jsou-li všechny podmínky perfekce splněny, platí s. za ujednanou v té chvíli, kdy přijímací prohlášení za účelem odeslání od oblata odešlo. Dojde-li odvolání návrhu druhé strany dříve než návrh neb současně s ním, pokládá se návrh za platně odvolaný; totéž platí o prohlášení přijímacím. Závazek vznikající z (nepřijaté) offerty obchodníka přechází v pochybnosti na jeho dědice. Podle občanského zákona jest otázka perfekce s-vy mezi nepřítomnými dosti sporna. Lhůtu ku přijetí slibu a oznámení téhož dlužno asi čítati od chvíle, kdy nabídka došla oblata, ne, kdy ji skutečně četl, neboť zákon určuje krátkou lhůtu, kdežto skutečné čtení by mohlo nastati po případě za několik dní; offerenta pak jest pokládati za vázána po dobu, čítanou od dojití nabídky oblata do chvíle, kdy došla přijímací odpověď (ne, kdy ji offerent skutečně zvěděl). Podle jiného výkladu však rozhoduje zjevné prohlášení přijetí, nikoliv ony skutečnosti, které za účel mají dodání tohoto prohlášení offerentovi. Nabídka jest vůbec neodvolatelná a taktéž i přijímací prohlášeni v těchto mezích časových.

Splnění s-vy odpovídati musí obsahu ujednání co do času, místa a způsobu. Poslední den lhůty čítá se celý ve prospěch osoby zavázané. Práva, určen-li den pro to, nabývá se již s počátkem určeného dne.

S. perfektní a jinak platná není odvolatelná; váže stranu, po případě obě strany ke splnění slíbeného.

Ke zrušení oboustrané s-vy jest třeba, aby obě strany o tom souhlasně se usnesly, leda že výslovně úmluvou neb zákonem právo k jednostranému zrušení s-vy jest vyhrazeno. Jinak neplnění se strany osoby zavázané dává druhé straně právo, naléhati na přesné splnění s-vy a na náhradu. Při s-vách úplatných místo má t. zv. správa za vady předmětu plnění.

Při oboustraných s-vách může ta která strana domáhati se zrušení s-vy pro t. zv. zkrácení přes polovici ceny obecné (pokud nejde o obchody), když neobdržela ani polovici toho podle obecné ceny, co druhé straně dala. Nepoměr cen posuzuje se podle chvíle uzavření s-vy. Druhá strana může s-vu v platnosti zachovati tím, že nahradí schodek až do ceny obecné. Právo to promlčuje se ve 3 letech.

S. předběžná (pactum de contrahendo) jest ujednání dvou osob, že příště spolu s-vu učiní. Také tato s. jest závazná, jestliže určeny doba ujednání a podstatné kusy s-vy a poměry mezi tím se nezměnily tak, že tím účel výslovně určený neb z okolností vysvítající byl zmařen, aneb důvěra jedné nebo druhé strany zmizela. Vůbec pak musí na splnění takového slibu naléháno býti do roka, jinak právo zaniká. Všeobecné, neurčité odřeknutí se námitek proti platnosti smlouvy nemá účinku. kh.

S-vy podle práva římského viz Kontrakt a Pactum.