Ottův slovník naučný/Píč

Ottův slovník naučný
Picus	Píč	Pičín

Údaje o textu
Titulek:	Píč
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 713. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Ladislav Píč
Heslo ve Wikipedii: Josef Ladislav Píč

Píč: 1) P. Karel Frant., hudeb. český, viz Pitsch.

2) P. Josef Ladislav, archaeolog a historik čes. (* 19. led. 1847 ve Mšeně), studoval na gymnasiích v Lípě a na akademickém v Praze, načež oddal se na universitě pražské dějepisu a vědám slovanským. Působil od r. 1872–81 na gymnasii v Ml. Boleslavi, odtud pak nepřetržitě na gymnasii v Žitné ulici v Praze. S velikou horlivostí oddal se zpytování dějin slovanských, zejména otázek národopisných a státoprávních, za kterouž příčinou konal rozsáhlé cesty po krajích slovanských, zvláště po Uhrách a Rumunsku, kdež pátral i způsobem archaeologickým a anthropologickým po stopách dávného bytu slovanského. Prvá větší práce P-ova, Očerk istoriji Slovanov, vydána v »Slovanském Sborníku« petrohradském r. 1875 a 1877, načež následovalo r. 1878 znamenité pojednání Rodový byt u Slovákův a uherských Rusínů v »ČČM.«. Obě tyto práce svědčily o velikém rozhledu P-ově v pramenech a o bohatých vlastních zkušenostech, hlavním pak výsledkem obou jest konstatování zádruhy u Slovákův i uherských Malorusů. Pátrání po slovanských stopách v zemích rumunských dalo podnět ke studii Ueber die Abstammung der Rumänen (Lipsko, 1880), v níž hájí theorii, že nynější Rumunové jsou potomky italských kolonistů, Trajanem do Dacie převedených, kdež se uchovali v hornatině Biharské až do XIII. stol., odtud pak rozšířili po zemích okolních. Sporná povaha otázky dala podnět k četným kritikám (Biedermann, Jung, Diefenbach, Slavici, Makušev, Kalousek, Hunfalvy i j.), psaným s různých hledišť. Roku 1881 P. redigoval »Boleslavsko«, vydané na počest sňatku korunního prince Rudolfa, znázorňující obrazem i písmem dávný kraj boleslavský. Poměrům Slovanův a Rumunů v Uhrách věnovány spisy Der nationale Kampf gegen das ungarische Staatsrecht (Lip.,1882), kdež doloženo z listin, že Slováci požívali v Uhrách autonomie, kteréž jim upírá nynější ústava, Zur rumänisch-ungarischen Streitfrage (Lip., 1886), kdež obsažena i zevrubná stať o staroslovanských hradech, válečnictví, námořnictví a obchodě, Die rumänischem Gesetze und ihr Nexus mit dem slavischen und byzantinischen Rechte v »Pojednáních král. čes. uč. spol.«, 1886, obsahující stopy právních řádů, jež Rumuni přejali od Slovanů, a Die Dacischen Slaven und Csergeder Bulgaren (t., 1888), dovozující doklady a úvahami topografickými, že Slované v VI. – XI. století v Sedmihradsku osedlí jmenovali se Rusy. Spisy těmito způsobena byla čilá rozprava, hlavně se strany učencův maďarských. Roku 1889 P. vydal v Matici České Dějiny národa ruského (I. díl), v nichž poměry polsko-ruské objasněny mnohými novými údaji archivními. Všecka tato díla vydávána za připrav k velikému dílu o vzdělanosti slovanské za dob knížecích (od VII. do XII. stol.). Přejav r. 1887 redakci »Památek archaeologických a místopisných«, již posud řídí, P. uložil v časopise tomto ukázky z díla svého články Jak vypadali naši předkové, Lázně staroslovanské a O zbroji starých Slovanů, v dalším pak pokračování příslušných studií shledal, že nedostatek pramenů historických ve příčině dějin slovanské vzdělanosti dlužno doplňovati zkoumáním archaeologickým. Badaje o otázce, kde počínají hroby slovanské, P. pojal úmysl kopáním dodělati se pravdy. Odtud počíná se obdivuhodná jeho činnost archaeologická na půdě české. S počátku sám (Mužský a jeho okolí v ohledu a rchaeologickém, Praha, 1888), záhy pak se stejně smýšlejícími přáteli J. Hellichem v Poděbradech, † V. Požareckým v Litoli, J. Waňkem v Radimi a posléze s praesidentem České Akademie J. Hlávkou P. jal se kopati na nejrůznějších stranách, hlavně pak ve středních Čechách, kdež chtěl archaeologicky zjistiti rozhraní mezi dávnými Chorváty a Zličany, i podařily se mu nálezy vzbuzující pozornost evropskou. P-ovi z toho vznikla dvojí vážná práce: řaditi nové nálezy do archaeologických sbírek Musea českého a klassifikovati je co do doby a původu, za kterouž příčinou navštívil téměř veškera musea evropská. Výsledky prací a studií těchto jal se uveřejňovati jednak souborně (Archaeologický výzkum ve středních Čechách, Praha, 1893 a sl.), jednak monograficky (Mohyly lužanské, Mohyly bechyňské). Tak stal se P. vůdcem archaeologických snah českých, jež neúnavně budí po vší zemi. Úžasný jest počet nalezišť, která P. prozkoumal buď sám, buď s přáteli svými, korunou však jeho snahy jsou proslavená i v cizině naleziště na Třebícké a Pičhoře u Dobřichova a u Bylan, jimiž otázce o pobytu Slovanů v Čechách již za císařských dob římských dostalo se nového popudu. Roku 1899 přikročíl k vydávání monumentálního díla svého Čechy předhistorické I., 1 (1899), II., 2 (1901), II., 1 (1902), v němž po výtce na základě archaeologickém a po nejpodrobnějším vzájemném srovnávání domácích nálezů s museologickými zjevy cizími novým způsobem doličuje dobu předhistorickou a počátek historické doby ve vlasti naší. Od r. 1883 P. jest docentem slovanských a rakouských dějin na české universitě a od r. 1895 jednatelem archaeologické kommisse při České akademií. Vedle toho jest členem České akademie, Král. české učené společnosti, jakož i akademií a učených společností i spolků v Oděsse, Moskvě, Petrohradě, Rjazani, Vratislavi, Královci, Brusselích, Kodaní i j. Pšk.