Ottův slovník naučný/Plzeň

Ottův slovník naučný
Plyš	Plzeň	Plzenec

Údaje o textu
Titulek:	Plzeň
Autor:	Josef Strnad
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 963–974. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plzeň

Č. 3206. Znak města Plzně.

Č. 3207. Pečeť města Plzně.

Č. 3208. Plzeň kolem r. 1640.

Plzeň (něm. Pilsen), král. krajské město v Čechách nad vtokem Radbuzy do Mže, ve výši 318 m n. m., na 49° 44' 55" s. š. a na 13° 25' v. d. Gr. Skládá se z vlastního města a tří předměstí, Pražského, Říšského a Saského, nyní rozděleno jest na pět okresův. Rozloha obce obnáší 2157,71 ha, z toho jest polí 1420,8 ha, luk 329,8 ha, zahrad 98,2 ha, řek 44,26 ha, zastavených ploch a dvorů 101,07 ha, na kommunikace 97,3 ha, lesů 10,58 ha (s Lochotínem), pastvin 46,6 ha, nepl. půdy 3,5 ha, hřbitovy mají 3,7 ha a stav. místa 1,68 ha. Obyv. r. 1900 napočteno 66.025 os. (kromě toho 2259 m. vojska), podle národnosti 57.806 čes., 8008 něm., podle náboženství 62.146 kat., 491 evang., 3157 žid. Od r. 1890 přibylo 18.071 čili 36%, zaujímá tedy P. obyvatelstvem druhé místo po Praze. Správu města řídí obecní zastupitelstvo 36člené, z něhož se volí purkmistr a 10 členů městské rady, vždy na 3 léta. P. jest sídlem četných úřadů státních, samosprávných, církevních a j. Jest zde okresní hejtmanství s úřady stavebním, cejchovním, berním inspektorátem a dvěma okr. škol. radami, pro české a něm. školy; kraj. soud, okr. deleg. soud, státní zastupitelství; okr. finanč. ředitelství, hl. berní úřad, úřad pro vyměřování poplatků, hl. celní úřad I. tř., inspektorát fin. techn. kontroly, kommissařství fin. stráže; cejchovní úřad, živnost. inspektorát XIII. dozorčího okresu, zahrnujícího 17 hejtmanství; revírní horní úřad; lesní inspektorát; hlavní pošt. a telegr. úřad s úřadem telefonním a s třemi pobočními úřady; dopravní ředitelství stát. drah, jemuž jsou podřízeny záp., severoz. a již. Čechy; velitelství 19. pěší divise, 37. pěší brigády, velit. 35. pěš. pluku (sv. p. ze Sternecků), doplňovací okres téhož pluku, cadre dopl. 6. praporu pol. myslivců, velitelství 22. div. pluku pol. dělostřelectva, velit. brig. zem. obrany č. 41 a velit. pěšího pluku zem. obrany č. 7, z něhož jsou zde prapory 1. a 2., vojenská nemocnice, voj. zásob. skladiště, posádkový soud a věznice, velit. četn. oddílu č. 5 a okresní velit. četnické. Samosprávné úřady: okres. zastupitelstvo (36 čl.), správu vede 6člený okr. výbor a starosta, okres čítá 50 obcí v rozloze 349 km² a 112.049 ob., v příčině zdravotní okres dělí se na pět zdravotních obvodů; obchodní a živnostenská komora pro bývalé kraje plzeňský a písecký, čítající 13 hejtmanství, na ploše 9446,6 km² s obyv. 834.500; živností výrobních v celém obvodě komory jest na 20.300 a živn. obchodních na 7820. – Círk. úřady: farní úřad pro katolické obyv. s arciděkanem v čele, který má právo pontifikalií. Mimo město příslušejí sem obce okolní: Bolevec, Božkov, Bukovec, Doubravka, Hradiště, Lobzy, Újezd a Škvrňany; záležitosti protestantů řídí farní úřad augšp. vyznání; pak jest zde isráélská nábož. obec s rabbínátem a vedením matrik. – Školství: škol obecných čes. jest 14, měšťan. čes. 6, se 145 třídami a 8068 ž.; něm. obec. škol 4 veřejné, 1 soukr. a 2 měšťan. školy o 31 tř. a 2035 ž.; opatroven čes. jest 13 a němec. 2. Střední školy: c. k. čes. st. gymnasium (od r. 1871 jako reál. gymn. a od r. 1888 gymn. norm. s povin. kresl. v niž. tř.) s 268 žáky, c. k. čes. st. reálka (1863, 1888) s 560 žáky, při ústavě zřízena nákladem obce botanická zahrada, c. k. prům. čes. škola (1885) s 275 žáky v zimním a 143 žáky v letním pololetí; čes. měst. vyš. obch. škola (1886) se 165 ž., s gremiální pokračovací školou, 76 ž., a odborným kursem pro paní a dívky, 31 ž., celkem 272 ž., c. k. čes. učitelský ústav s 5tř. cvičnou školou (1892) s 165 ž., měst. ústav pro učitelky (r. 1900 otevřen I. roč. a přípravka) se 74 ž., čes. rolnická škola (1892) se 41 ž., s lučebním výzkumným ústavem od r. 1890 zřízeným, s úplně zařízenou mlékárnou a sýrárnou; měst. čes. vyš. dívčí škola o 2 roč. (1883) s 50 žák.; pokrač. průmysl. škola o 6 odděl. (1868, v nyn. úpravě od r. 1894); c. k. něm. st. gymn. řádu praemonstr. v Teplé (1776 zříz. jako státní, až do r. 1786 vyučování svěřeno řádu dominik., od r. 1787 praemonstr.) s 251 ž., c. k. něm. státní reálka (1872) s 349 ž., c. k. vyšší něm. průmyslová škola (1876) s 416 ž., něm. vyšší obchodní škola (1894) se 152 ž., s pokračovací školou 83 ž. a kursem pro dívky 39, celkem 274 ž.; c. k. škola pro aspiranty důstojnické v záloze pro zeměbranecké pluky v Plzni, Písku a Budějovicích (1902); něm. pokrač. vyšší dívčí škola; škola školských sester pro ruč. práce. – Město má dvě musea, historické (1878) a průmyslové (1885) s knihovnou a čítárnou; obecní knihovnu (1874), přispěním obce zřízena byla r. 1901 Lidová čítárna. Jsou zde dvě divadla, české a německé. Dále je zde všeobecná nemocnice s 240 postelemi, městský chudobinec sv. Máří Majdalény (1322), v němž bydlí 18 os. a podpora se udílí ještě 12 os., chudinský fond sv. Martina, z něhož se podporuje 10 přísluš., měst. sirotčinec (1879 zal., v život uvedený r. 1883) s 30 chovanci, obec. kuchyně (od r. 1891); v příčině chudinství dělí se město na 18 okresů, v nichž každém jsou jmenováni otcové chudých; v nejbližší době zřízen bude v městě z odkazu měšť. Aug. Fodermayera chorobinec pro osoby stižené nezhojitelnými neduhy; jsou zde čtyři lékárny, měst. parní a vanové lázně s plovárnou na Radbuze, vojen. plovárna. Sady městské mají rozlohu 19 ha, mimo to měšťanský pivovar vlastním nákladem vydržuje sady Lochotínské. – Peněžní ústavy: Filiálka Rak.-uh. národ. banky, s roč. obratem 112 mill. K, fil. České eskomptní b., fil. Živnostenské b., městská spořitelna s roč. obratem 28 mill. K., r. 1890 zřízena při ní záložna pro osobní úvěr, fil. Hospodářské úvěrní b. pro Čechy, Občanská zálož. s roč. obratem 20 mill. K, hospodářská okres. záložna, úřednická záložna, Deutscher Vorschussverein, hospodářské družstvo pro okres plzeňský, gener. zastoupení spolku »Prahy« pro pojišťování důchodů, gener. zastoupení b. »Slavie«, odbor Zem. pojišťovacího fondu cís. Frant. Jos. I., akciový zastavární spolek, zastavárna Občan. záložny. – Průmysl jest zastoupen mnohými velikými a četnými menšími závody, jako: Škodovy závody akciové společnosti (r. 1859 založ. hrab. Arnoštem z Valdšteina, r. 1869 zakoup. od Emila ryt. Škody a od r. 1901 proměn. v podnik akciový), záleží z továrny na stroje, z kotlárny, mostárny, ze slévárny železa, z výroby na litou ocel z pecí tyglových a Martinových, z vlastní úpravny, ze zbrojovky na rychlopalná děla, kulomety a kryty pancířové; akc. továrna na stroje a vozy želez., tov. na stroje pro mlýny a pekárny, 2 tov. na hospod. stroje, tov. na stroje hasičské, tov. na žel. drát a hřebíky, tov. na smaltové zboží, 3 tov. na zboží kovové, tov. na zboží klempířské, tov. na zboží zámečnické, tov. na měděný drát, tov. na vozy a kočáry (1845), 3 tov. na výrobu usní, 3 uměl. válc. mlýny, 2 tov. na umělé mlýn. kameny, závod na jemné broušení kamene (1866), 2 tov. na papír, 2 tov. na kamna, 1 tov. na duté sklo, 1 přádelna, tov. na dřev. nábytek, tov. na porculán, 5 lihovarů, tov. na sušení mláta, sladovna, 3 pivovary, z nichž měšťanský (založ. r. 1842) s výrobou 700.000 hl, akciový (1870) s výrobou 260.000 hl a společenský (1897) s výrobou 155.000 hl; plynárna (od r. 1859) r. 1901 přešla ve správu obce, 6 knihtiskáren, 5 závodů na výrobu muž. oděvu. Od r. 1889 opatřeno město vzornou vodárnou, beroucí vodu z Úhlavy, hl. vodojem jest na temeni vrchu Homolky ve výši 369 m, odkud potrubím o délce 60 km voda rozvádí se do celého města. R. 1900 město zřídilo si rozsáhlé moderně zařízené ústřední jatky. – V příčině dopravních prostředků jest P. spojena třemi drahami, rozbíhajícími se z města šesti směry, se všemi důležitými městy v zemi. První spojení Plzně zprostředkováno bylo drahou Českou západní r. 1861, r. 1870 připojena k ní dráha cís. Frant. Josefa a r. 1873 dráha Plzeňsko-Březensko-Eisensteinská. R. 1899 (29. čna) zahájena byla jízda na elektrické dráze městské (11 km dlouhé) s liniemi Lochotín-Bory, Škvrňany-Nepomucká třída, náměstí-plynárna a náměstí-nádraží; dopraveno bylo za rok 1901 1,625.731 osob. – Časopisy: V Plzni vycházejí dva denníky, »Plzeňské Listy« a »Pilsner Tagblatt«, 3kráte týdně »Plzeňský Obzor«, 2kráte »Nezávislé Listy« a »Nová Doba«, jednou v témdni »Naše Snahy«, jednou za 14 dní »Plzeňské Hospodářské Noviny«. – Spolky: Život spolkový jest velice vyvinutý, čítá se na 200 různých spolků, z nichž českých asi 150 a německých 35. – Znak městský (obr. č. 3206.) v nynější podobě pochází z r. 1578 a záleží ze štítu, kusů vedlejších a strážce štítu. Štít jest rozčtvrcen a nese uprostřed červený svrchní štít s nejstarším znakem městským, v gotické otevřené bráně stojí na skále královský zbrojenec, k boji hotový, v levo obrácený, po stranách brány zvedá se stříbrná got. věž, mezi věžemi nad branou ze zdi s cimbuřím vyrůstá bílá postava ženská, držící v pravici praporec, v němž spatřuje se v červeném poli stříbrný vztyčený dvojocasý lev, v levici praporec, v kterém ve stříbrném poli černý orel s rozpiatýma křídloma. V prvním stříbrném poli hlavního štítu jsou dva kolmé zlaté svázané klíče v druhém zlatém poli ozbrojenec mečem opásaný drží pravicí pravou polovici orla v pravo hledícího s rozpiatým křídlem, v třetím zeleném poli v levo kráčející dvojhrbý velbloud a ve čtvrtém červeném poli v pravo ke skoku připravená bílá chrtice se zlatým obojkem s kroužkem nahoře. Nad štítem tři zelené pahorky, na prostředním zlatý vysoký kříž, s dvěma olivovými ratolestmi od zpodu jeho vzhůru se pnoucími, na pahorcích čte se nápis: In hoc – signo – vinces, za oběma zpodními pahorky dvě ven obrácené přílby s podbradkem, za nimiž trčí ze zadu halapartna a buzikán. Štít drží za oba horní rohy anděl, na zemi stojící, se zlatou září, s mírně rozpiatýma křídloma, s vlasy dolů splývajícími, spiatými zlatým vínkem, nad čelem vyniká zlatý křížek, zpodní roucho anděla jest zelené, svrchní fialové. Barvy městské jsou červená, bílá, zelená a žlutá a jdou pod sebou kolmo na žerď praporu. – Památné budovy: Arciděkanský chrám sv. Bartoloměje. Založen na sklonku XIII. stol. ve slohu gotickém a dostavěn v XV. stol. Má tři stejně vys. lodi, 30 m dl. a 23,4 m světlé šířky, a sice loď hlavní měří 9,8 m a obě vedlejší mají po 6,8 m zšíři; presbytář jest 15,9 m dl. a 8,7 m šir. Lodi zdobí pěkné hvězdovité klenutí, presbytář má jednoduchou kříž. klenbu. Loď hlavní od vedlejších dělí 8 hmotných sloupů bez hlavic a 2 pilíře, nesoucí hudební kruchtu. V chrámě gotická kamen. kazatelna z 2. pol. XV. stol. a nový hlavní oltář, provedený v gotice XV. stol. Jeho přední ozdobou je kamenná socha P. Marie z 2. pol. XIV. st., 1,27 m vys. V sakristii jest tabulový obraz Kristus na kříži z r. 1541. Na jižní straně přistavěna jest k chrámu kaple Šternberská v gotice Vladislavské, ovšem nyní velice sešlá. Za kaplí mezi opěracími pilíři jest umístěna Olivetská hora z 2. pol. XV. stol. V posled ním desítiletí opatřena byla některá okna v lodích figurálními malbami na skle, z nichž obzvláště se zamlouvá okno na sev. straně, představující sv. Václava dle návrhu malíře Pirnera. – Chrám Nanebevzetí P.^{[red 1]} Marie při klášteře františkánském, též gotický. Má podobu trojlodní basiliky s vysokým a dlouhým presbyteriem. V době barokní přistavěny na straně sev. kaple Nejsv. Trojice a kaple sv. Antonína s pěknou kupolí. V chrámě zasluhuje pozornosti madonna na hlav. oltáři z XV. stol. a pak sv. rodina, řezba pěkná z XVI. stol. V sakristii poutá pozornost tabulový obraz P. Marie z r. 1538 s monogrammem malíře J. W. K chrámu připojuje se na jižní straně got. ambit, v němž při jižní straně stojí krásná kamen. kazatelna z r. 1543, z doby přechodní gotiky do renaissance. Na východní straně jest starobylá kaple sv. Barbory, dvojlodní, s 8bokým sloupem uprostřed. Na sev. stěně její v přiléhající části klenby byly objeveny r. 1894 fresky z 2. pol. XV. stol. V 23 obrazích podávají se hlav. výjevy ze života sv. Barbory. Obnovu jich s porozuměním provedl akad. malíř Gust. Mikš. – Radnice, mohutná stavba slohu renaissančního, vystavěná r. 1558. Façada dělí se na tři části. Vysoké přízemí jest do výše prvního patra kvádrované, nad přízemím zdvihá se hlavní třípatrová čásť, dělená velikými okny v 1. patře, nad nimiž v obou vyšších patrech jsou malá okénka. Mohutná římsa s architravem odděluje hlavní façadu od štítů. Nad římsou touto zvedá se attika, dělená lesenami v sedm polí, nad níž pak zakončují průčelí konsolové štítky. Attika přechází i na zdi poboční, kdež však jest nad ní veliký štít, provázený dvěma malými štítky. Po bývalých sgraffitech, jimiž patra v průčelí i attika bývaly zdobeny, není žádných stop. – Kostel sv. Anny v ulici školní, vystavěný od domácího stavitele Jak. Augustona v slohu barokovém po r. 1711, jakožto klášterní kostel řádu dominikánek, s budovou klášterní do ulice andělské; ke kostelu r. 1805 přistavěna byla po zrušení kláštera na jižní straně část do sadů obrácená, v místech bývalého parkánu, v níž umístěno německé státní gymnasium. Jak kostel, tak i tato novější část mají po dvou věžích. – Císařský dům, vedle radnice na západ stojící, více historicky zajímavý. (Viz o něm v dějinách města k r. 1599 a sl.) Valdšteinský dům, č. 105, na vých. straně náměstí. (Viz události k r. 1633.) Novější budovy: Městské museum v sadech Kopeckého. Monumentální stavba slohu moderně goticko-renaissančního, provedená dle plánův architekta a ředit. prům. musea Josefa Škorpila. Velice vkusná plastická výzdoba pochází od prof. Celdy Kloučka. Lunety v síni 2. patra provedl Aug. Němejc. Schodiště zdobí nádherný relief»Dívčí válka« od sochaře V. Schaffa. V budově umístěny jsou měst. historické a měst. průmyslové museum. – České divadlo v sadech Smetanových, pod dozorem archit. Balšánka v slohu renaissančním, vystavěné r. 1902. Zevní výzdoba plastická, totiž sousoší Drama a Opera, jest od V. Šalouna, cviklové figury nad hlav. vchodem, Nadšení a Obětavost od St. Suchardy, Láska a Žárlivost od A. Procházky, Hrdinství a Osud od Fr. Stránského, medaillony dramat. spisovatelův a skladatelův jsou prací Amorta a Rousa. Vnitřní plast. výzdoba pochází od Amorta a Waltra z Plzně, nástěnné obrazy provedl Mandl, hlav. opona jest od Aug. Němejce. Měšťanská beseda v sadech Kopeckého, dle plánů prof. Čenského r. 1901 vystavěná. Figurální výzdoba façady pochází od prof. Poppa, nanášená dekorativní ornamentika od Pekárka a Nováka, fresky od Lad. Nováka. O malbách v přízemí a v hlavním sále pracovali Olíva, Krajíček a sochařskou práci provedli Popp a Walter.

Dějiny. P. založením svým jako město královské náleží k nejmladším městům v Čechách. Kolem r. 1290 za Václava II. stalo se založení města, uvedením do něho tak jako do všech jiných král. měst německých osadníkův. Úvodcem jich do města byl rychtář Jindřich, který dostal dědičné držení rychty městské. Ještě r. 1298 mluví se o stavění města. P. byla vysazena právem Starého města praž. Jméno dáno městu po dosavadním nejpřednějším starém župním hradě v kraji, totiž Plzni, P. Nová, či jak v starších dobách se psávalo, Nový P. Město bylo vysazeno 168 lány, lán po 42 jitrech, z nichž ročně mělo se odváděti úroku do komory královské 84 hřivny, berně pak uložena městu v neobyčejné výši 260 hřiven. Náležela tudíž i co do množství lánův i co do výše berně P. na první místo po Praze mezi královskými městy. K městu přidány též okolní osady blízké, Škvrňany, Doudlevce, Radobyčice, Outušice, Černice, čásť Božkova a Koterova, příslušející hned od počátku k t. zv. šosu městskému. Hned na počátku byly uvedeny do města oba řády žebravých mnichů, dominikánský a minoritský. Brzy po r. 1300 uveden sem též řád rytířů Německých, jemuž kr. Jindřich r. 1310 odevzdal patronátní právo farního kostela sv. Bartoloměje, což též kr. Jan řádu tomu r. 1322 potvrdil. Mimo osadníky německé stěhovalo se též hojně obyvatelstvo české do nového města, zejména řemeslníci z podhradí hradu Plzně odstěhovali se sem, neboť jen tak si vysvětlíme náhlé klesání původní Plzně. Kolem vlastního města, příkopem a zdí obehnaného, vznikla na všech stranách předměstí. K severu Malické, vzniklé z připojené osady Malic, stávající tu před založením města, Škvrňské na západě, Litické na jihu a Pražské na východě. Do města vedly čtyři brány, z východu Pražská, ze severu Malická, ze západu Škvrňská a z jihu Litická. Mimo to k řece vedly ještě dvě branky, jedna na konci dnešní zbrojnické, druhá na konci Mansfeldské ulice. R. 1319 král Jan vrátil rychtu Konradu Jinošovi, měšť. pražskému, kterému ji před tím proti právu byl odňal. Týž král svolil 26. pros. 1327, aby Tyrman Leymvater, měšť. kutnohorský, mohl si koupiti rychtu plzeňskou od dosavadních držitelův, stvrzuje pak novému držiteli též clo v městě, ode dávna k rychtě náležející, a přenáší na něj, jakož i na všecky jeho příští nástupce právo, aby soudili ve všech rozepřích. Městu ztvrdil král 8. říj. 1320 všechna práva, která obdrželo od kr. Václava II., a když při novém přeměřování lánů městských zjištěno o 10 lánů více, ponechal král těchto 10 lánů městu, tak že čítalo se pak všech lánů 178 a úrok roční z nich zvýšen na 89 hřiven. Listinou z 5. čce 1337 upraven poměr města k podkomořímu král. tak, že na příště má podkomoří na vlastní útraty přijeti do města, když by se k němu stalo odvolání, konšelé mají souditi všechny rozepře, všichni pak, kdož drží pozemky k městu příslušející, jsou povinni platiti z nich všeliké platy k potřebám obecním. R. 1338 Karel, syn Janův, jakožto spoluvladař otcův nařídil, aby konšelé nedopustili týrati židy v městě bydlící, ale aby přísně trestali ty, kdo by proti tomuto rozkazu jednali. Dne 4. srpna 1341 potvrdil král městu dřívější osvobození, aby měšťané plzeňští neplatili v Domažlicích ani cla ani mýta z vína, sukna a jiného zboží, do města na prodej vezeného, a rozšířil osvobození toto na Přimdu a Tachov. Téhož roku týž král udělil řezníkům plzeňským práva řezníků Starého města pražského. Za vlády Janovy vznikl spor o farní kostel v městě mezi řádem Německým a farářem v Řišutech, Zachariášem, který si vymohl na papeži Janovi XXII. r. 1330, že byl dosazen na uprázdněnou faru v Plzni. Avšak řád Německý hájil svého práva k farn. kostelu na základě listin kr. Jindřicha z r. 1310 a kr. Jana z r. 1322, kterými bylo právo patronátní řádu Německému uděleno. Rozsudí, papežskou stolicí jmenovaní, rozhodli spor r. 1333 ve prospěch řádu. Vlekl se sice spor tento ještě po plných devět let, ale byl přece konečně ve prospěch řádu rozhodnut r. 1342. Řád zakoupil si brzy potom r. 1344 od měšťana Dominika dům jeho, ležící proti hlavnímu vchodu kostela, kdež pak od té doby měli a mají faráři plzeňští stálé sídlo své. Mimo farní chrám řád Německý dostal ve správu svou i špitál, který dal vystavěti nákladem svým měšťan plzeňský Konrad r. 1320 na předměstí Pražském. Při špitále podle vůle zakladatelovy měli sídliti vždy dva členové z řádu, jeden jako probošt pečoval o hospodářství, druhý o záležitosti duchovní, byl totiž při špitále zvláštní kostel, zasvěcený sv. Máří Majdaléně, dle něhož se pak i špitál často tak nazývá. Konrad zakoupil k vydržovaní špitálu platy roční v Ejpovicích r. 1331, pak v Božkově a v Doubravce r. 1338. Za pokojné vlády otce vlasti, cís. Karla IV., město vzkvétalo, obchod se vzmáhal, řemesla prospívala, hospodářství se zvedalo, mimo obvyklé plodiny pěstováno tehdáž ve znamenité míře chmelařství, vinařství a sadařství. K vyzvání císařovu město zavázalo se r. 1362, že pro potřebu císaře budou míti v zásobě 1300 str. pšenice a 6. led. 1363 převzali od císaře ve své opatrování 388 náprsníků, 330 přílb, 310 náramků, 20 nákrčníkův a dali na své útraty přidělati všech uvedených druhů brnění tolik, aby každého bylo po 400 kusích, a zavazují se všechnu tuto zbroj pro potřebu královu v pořádku při městě chovati. Od téhož panovníka P. obdržela r. 1363 povolení k prvnímu výročnímu trhu o sv. Bartoloměji, jenž měl trvati 8 dní před a 8 dní po svátku tomto, se všemi svobodami a právy, jakých jiná města při trzích svých v zemi užívala. Dne 19. září 1372 měšťané dostali od císaře právo svobodného odkazu všeho statku svého, ať týž v městě se nachází aneb mimo město, zemřel-li by kdo bez závěti a bez přímých dědicův, tu má spadnouti všechen statek na nejbližší jeho příbuzné. Téhož roku dostalo se městu dne 20. října od mladého syna císařova Václava, krále českého, práva odúmrtního, zemřel-li by kdo z měšťanů bez závěti a bez zákonitých dědiců, tedy statek jeho jako odumřelý aby na obec spadl, která má však jeho užiti na opevnění města. Za nástupce Karlova kr. Václava IV. svěřena rychtáři a přísežným konšelům r. 1381 poprava v obvodě městském. Dědicové nedávno zemřelého rychtáře Petra Leymvatra prodali rychtu v městě Jindřichovi ze Dvora Králové a král Václav dal k tomu své svoleni r. 1382 a potvrdil při tom novému držiteli i clo ode dávna k rychtě příslušné, jakož i právo, aby soudil ve všech rozepřích, s vynětím pří o hlavu. Aby opevnění města doplněno a zdokonaleno býti mohlo, Plzeňští vymohli si na králi r. 1388 právo, aby mohli vybírati v branách z dobytka městem vedeného nebo na trh do města přivedeného po halíři z kusu. Neznámo, z jakých příčin král Václav IV. chtěl přenésti sídlo své do Plzně r. 1392, ale záhy od toho upustil a zůstal v Praze. Poněvadž obec plzeňská dala z té příčiny odstraniti z náměstí některé lavice chlebné a masné a též i některé domy dala pobořiti, král v náhradu za škody tím městu způsobené osvobodil r. 1392 město P. na tři léta ode všech berní a platův, odváděných do komory královské. Rovněž i v následujících letech Plzeňští těšili se z přízně královy. Tak r. 1393 ustanovil, aby na příště král. podkomořímu od dosazování konšelův neplatili více než 20 kop grošův. R. 1395 od 14.-21. čce král Václav pobyl v Plzni a r. 1400 v lednu osvobodil město P. zase na tři léta od berní a platů do komory královské. Poněvadž pak Plzeňští za sporů krále s jednotou panskou věrně stáli při králi, král odměnil je r. 1406 za druhého pobytu svého v městě tou milostí, že jim berni, kterou z nemovitostí svých odváděli do komory král. ve výši 260 hřiven, snížil na 200 hřiven. Posléze pak r. 1410 král osvobodil Plzeňské spolu s městy Tachovem a Klatovy, kterážto města zaručila se za krále v dluhu 2750 k. gr. praž. Zachařovi ze Svinař, ode všech berní na šest let. Za vlády Václavovy stala se důležitá proměna v složení obyvatelstva městského, česká národnost dostala se v popředí. Pozorujeme na sklonku XIV. stol., že v předním úřadě městském, totiž konšelském, Čechové nabývají číselné převahy, dosavadní výhradní jazyk úřední, latina, začíná míchati se v zápisech knih městských četnými významy českými, až pak čeština kolem r. 1450 zjednává si úplnou platnost. A tak než přišly války husitské, P. přešla z rukou živlu německého do rukou živlu českého. Živel německý neměl po založení města žádného stálého přírůstku ani z Němec ani odjinud z měst německých v zemi, naproti tomu obyvatelstvo české z blízkého i vzdálenějšího okolí stěhujíc se do města sílilo zde živel český. Dosavadní klidný a utěšený rozvoj města byl přerušen válkami husitskými. Hned s počátku hnutí náboženského vystupuje i P. v popředí působením kazatele při farním chrámu a výstředního stoupence Husova, Václava Korandy, rodáka plzeňského. Jeho přičiněním se stalo, že jak farář, tak i probošt špitálu, oba členové řádu Německého, byli vypuzeni z města. Koranda vedl 9. list. 1419 veliké processí z Plzeňska k shromáždění lidu do Prahy, ustanovenému ke dni sv. Martina. Ale když zástupy z Plzeňska různých výtržností a násilí se dopouštěly, jak se stalo v kostele sv. Michala, tu zavřeno bylo příměří mezi Pražany a královskými, k němuž však zástupy venkovské nepřistoupily a proto byly nuceny opustiti Prahu. S nimi odešel i Jan Žižka z Prahy a k radě Korandově obrátil se do Plzně, která se měla státi novým náboženským středištěm přívrženců Husových. Žižka opevňoval se v městě a Koranda vyčistil město od kněží straně husitské protivných. Příchod Žižkův stal se někdy v druhé polovici listopadu 1419. Nejen v Plzni, ale i v okolí Žižka hleděl upevniti postavení své, a tu utkal se při jednom tažení svém k Nekmíři s panem Bohuslavem ze Švamberka. Žižka měl pouze 300 pěších a 7 vozů válečných, na nichž vezl přístroje k boření zdí, a Bohuslav měl více než 2000 lidu válečného, pěšího i jízdného. V první památné této bitvě, svedené někde u Nekmíře, Bohuslav byl krvavě odražen od Žižky, který se pak bez překážky vrátil do Plzně. Hned potom přibylo královské vojsko a sevřelo Žižku, položivši se v jisté vzdálenosti, aby zamezilo všeliký přístup do města. Žižka však i přes to statně se hájil. Ale když seznal, že v samém městě vzmáhala se proti němu strana protivná, učinil s vůdcem král. vojska Václavem z Dubé, král. podkomořím, smlouvu, že vydá P. za volný odchod a za povolení svobody přijímání pod obojí v Plzni. Dne 23. břez. Žižka opustil s Korandou P. se 400 všeho lidu svého i s ženami i dětmi a obrátil se na Tábor. I mnozí z obyvatelův plzeňských, spálivše své statky dobrovolně na náměstí, odešli s Žižkou. Mezi nimi byla jedna z nejbohatších měšťanek, paní Kateřina Pabianková. A stalo se to právě v tu dobu, kdy mnozí z výstředních kazatelův hlásali brzkou zkázu světa, při níž pouze přívrženci pravdy boží v pěti městech budou zachováni, a to v Plzni, která městem slunce (civitas solis) nazvána, pak v Žatci, Lounech, Slaném a Klatovech. Po odchodě Korandově a Žižkově P. vrátila se zase ke straně katolické a vystupuje od té doby stále jako nejvěrnější hajitelka katolické strany a zjednala si brzo jméno přední bašty katolické a přední tehdáž pevnosti. V následujících dobách vojska husitská čtyřikráte pokusila se o P., ale s nezdarem. První obležení stalo se r. 1421, kdy Jan Žižka s Pražany sevřel město 14. ún. a jal se ho úsilně dobývati. Když pak čtyřnedělní střelbou a útoky porouchány byly silně zdi městské, tak že se bylo obávati nejhoršího, Plzeňští ujednali 13. břez. s obléhajícími přiměří do Nového roku 1422 a zavázali se, že propustí v městě svobodu čtyř artikulův. Na to odtáhl Žižka, a Plzeňští, nedbajíce úmluvy své, nepustili žádného kněze podobojí do města a usilovně opravovali hradby a příkopy své. Po druhé pokusilo se vítězné vojsko husitské po porážce křižákův u Tachova r. 1427 na zpátečném taženi svém o P. ke konci srpna, ale bez úspěchu. Podobně obležena po třetí P. od vojska husitského 28. čna 1431, ale obléhající spokojili se s tím, že způsobili mnoho škod na polích jak Plzeňským, tak i předním jejich pomocníkům ze šlechty okolní, a někdy v polovici čce odtáhli od města. Za to čtvrté obležení hrozilo skutečnou záhubou Plzni. R. 1433 na sněmě 8. čna v Praze konaném, kde jednáno s posly koncilia Basilejského o konečné srovnání se ve víře, rozhodla se strana podobojí, potlačiti domácí své protivníky, a uzavřeno, vytáhnouti k dobytí Plzně. Již 14. čce 1433 přitáhly první zástupy vojska táborského a položily se u Škvrňan v síle asi 7000 mužů pěších, 700 jezdcův a 300 vozů. Vojsko toto sesíleno lidem z Klatov, Domažlic, Stříbra, Žatce a Loun. Asi v polovici srpna přibyl též Prokop Holý s četným lidem pěším a hojnými vozy, pak se dostavily pomocné zástupy Pražanů, obojího města. Vojska tato rozložila se v pěti leženích kolem města a nepomýšlela tak na vzetí města útokem, jako spíše na jeho vyhladovění a utýrání obyvatelstva stálou střelbou. Metány sice stále kamenné koule na město, ale ty nezpůsobily žádných větších škod obleženým. Dne 1. září Plzeňští podnikli za doby noční útok na obléhající, zbili a zranili jich mnoho a zapálili stany v ležení. Tím vojsko obléhající přinuceno, položiti ležení své něco dále od města. V polovici října přitáhly zástupy Sirotkův pod hejtmanem Janem Čapkem ze San k Plzni, vrátivše se z výpravy své do Prus, kdež pomáhaly králi polskému proti rytířům Německým. Někdy koncem prosince aneb na začátku ledna podniknut byl útok na P., ale Plzeňští odrazili jej šťastně a způsobili citelnou škodu obléhajícím, vypadli totiž zase z města a přepadli ležení Sirotků, kdež mezi jinou kořistí též i velblouda jim zabrali, kterého Sirotci dostali od krále polského. Však jiný nebezpečnější nepřítel hrozil sevřenému městu, totiž hlad. Ale tu v největší tísni, když zásoby všechny vyčerpány, podařilo se Janovi Palomarovi, jednateli koncilia, že zakoupil něco spíže pro P. a dorozuměl se potají s p. Přibíkem z Klenového, jedním z vůdců před Plzní, který za peněžitou odměnu slíbil býti nápomocen k zásobení města. Dne 5. květ. 1434 zradou Přibíka z Klen. bylo vpraveno do Plzně něco obilí a jiných potřeb, tak že se město mohlo držeti až do konce čna. Pan Přibík z Klen. ujel na Stříbro ještě téže noci. Když však mezi tím šlechta podobojí i pod jednou spojila se, aby zničila moc polních vojsk Táborův a Sirotkův, a když též Staré město pražské k ní se přidalo, zmocnili se 6. květ. Nového města pražského, které věrně se přidržovalo Táborův a Sirotků. Na zprávu o vzetí Nového města praž., která dne 8. květ. do ležení se dostala, obléhající vojska opustila P. a spálivše stany své a zničivše bašty a jiná ohrazení, odtáhla 9. května, totiž v neděli po sv. Stanislavu, ku Praze. Tak skončilo se pro P. šťastně toto poslední a památné obležení, které trvalo po 10 měsíců bez 6 dní. Plzeňští slavili každoročně od té doby den odtažení vojsk nepřátelských jakožto Nový svátek na trvalou památku. V odměnu za škody a za přestálé svízele a útrapy, jakož i za prokázanou statečnost a obětavost dostalo se Plzeňským od cís. Sigmunda důležité listiny, zlaté bully, dne 19. září 1434 v Řezně dané, kterouž bylo město osvobozeno od berně královské, měšťané byli osvobozeni na budoucí časy od cel a mýt, jak v Čechách, tak i po celé říši Německé. Městu bylo též dovoleno, aby si mohlo přibrati do znaku svého dvouhrbého velblouda na trvalou upomínku. R. 1449 P. přistoupila k panské jedn. Strakonické a je v následujících dobách hlavní oporou strany katolické. T. r. z Prahy též kapitola pod jednou odstěhovala se do Plzně, zůstávajíc zde až do nastoupení kr. Ladislava. Dne 15. břez. 1450 konán v Plzni hlučný sjezd jednoty Strakonické a ujednán tu spolek proti jednotě Poděbradské s knížetem saským Bedřichem, k němuž přistoupila i města Plzeň, Budějovice a Kadaň. Na konec května Jiří z Poděbrad vytáhl se svými stoupenci do Plzeňska a poraziv 4. čna v menší šarvátce vojsko jednoty Strakonické u Rokycan, zatlačil je k Plzni a učinil tu s nimi 11. čna t. r. smlouvu na hradě Vilšteině, jíž obě strany se zavázaly, upřímně se přičiniti o uklizení všelikých sporů. Když po krátké vládě kr. Ladislava zvolen byl 2. břez. 1458 jednomyslně Jiří z Poděbrad za krále českého, podřídila se mu i P. beze všech výhrad. R. 1459 kr. Jiří zavítal 4. dub. do Plzně s dvorem svým, ubíraje se ke sjezdu do Chebu. Téhož roku v říjnu konán nový hlučný sjezd v Plzni s vévody bavorskými k urovnání vzájemných nesnází. Král Jiří přibyl 11. října s předními pány do Plzně a 14. října dostavil se Ludvík vévoda bavorský a Bedřich falckrabí, načež 16. a 17. říj. konány porady mezi předními rádci obou stran. T. r. 10. pros. král Jiří potvrdil městu všechna privilegia i zlatou bullu Sigmundovu. Dne 21. list. 1461 ujednána byla smlouva kupní, kterouž tehdejší rychtář Bušek z Hřešihlav prodal rychtu plzeňskou se vším příslušenstvím Ondráškovi Oremusovi ze Starého města praž., přívrženci strany podobojí. Král Jiří stvrdil tento prodej listem z 1. čce 1462 a rozhojnil Ondráškovi značně práva jeho. V nastalém potom sporu mezi králem Jiřím a papežskou stolicí Plzeňští přidali se na stranu papežskou a začali boj s králem r. 1466. Najali do služeb svých něco cizího lidu z Němec a dostali též podporu od šlechty okolní, z níž mnozí s lidem svým odebrali se do Plzně. Vojsko královské osadivši Rokycany jalo se odtud válčiti s Plzeňskými a jejich pomocníky. Papež Pavel II. uznal za dobré odměniti město za jeho dosavadní stálost a proto listem z 5. června 1466 rozhojnil městu dosavadní znak o dvě nová pole: dva zlaté svázané klíče v stříbrném a zbrojnoše, držícího pravicí půl orla, v zlatém poli, a dovolil, aby na příště při pečetech svých mohli užívati vosku červeného na místo dosavadního zeleného. Působením papeže získán proti králi Jiřímu i císař Bedřich III., který uznal jednotu Zelenohorskou a udělil jí 21. ún. 1467 právo, aby mohli v Plzni raziti svou zvláštní minci. I kapitola pod jednou opustila opět Prahu a přestěhovala se s proboštem svým a administrátorem Hilariem Litoměřickým do Plzně, spolu byly sem převezeny listiny a skvosty velechrámu sv. Víta a ukryty v klášteře františkánském. R. 1468 podařilo se papeži získati mocného spojence katolíkům, totiž krále uherského Matiáše, který ochotně uvázal se v úkol, vésti boj proti králi Jiřímu a vzíti též do ochrany své katolíky v zemích českých. I Plzeňští ochotně uznali Matiáše, poddali se jemu a přijali lid zbrojný od něho poslaný do města svého. Král Matiáš hleděl si získati Plzeňské a ze své moci jako král český daroval jim 1. kv. 1469 rychtu městskou se vším příslušenstvím, již odňal dosavadnímu rychtáři Ondráškovi Oremusovi, věrnému přívrženci kr. Jiřího, propůjčiv spolu obci právo, aby si na příště svobodně ze středu svého volili sami rychtáře. Spolu jmenoval měšťana plzeňského Jana Panošku královským hofrychtéřem. Konce boje tohoto král Jiří se nedočkal, ač se začalo vše obraceti v jeho prospěch. Zemřel dne 21. břez. 1471. I po smrti krále Jiřího první léta P. zůstala při straně Matiášově, až teprve r. 1479 poddala se kr. Vladislavovi. Za vlády kr. Vladislava šlechta chtěla zkrátiti města královská v mnohých jejich právech a vedeny tu stále spory mezi oběma stavy. Tehdáž i P. měla svého odpovědného nepřítele v osobě p. Jana Bavůrka ze Švamberka, jenž zakoupil dvůr na předměstí Malickém v Plzni a zpupností svou všemožná příkoří činil měšťanům, až jej Plzeňští posléze z města vypověděli. Od té doby Bavůrek stal se úhlavním nepřítelem Plzeňských: pálil jejich vesnice, měšťany beroucí se za obchodem do okolních měst přepadal, o zboží obíral a všelijak týral. Stížnosti Plzeňských u místodržících na něho vedené neměly žádného úspěchu, i proto sáhli Plzeňští k sebeobraně. Dali svými zvědy stopovati Bavůrka a dostavše zprávu, že zavítal na tvrz svou Chřínov u Plané za Stříbrem, vypravili se na rychlo s lidem zbrojným a hleděli jej zaskočiti na tvrzi jeho, což se jim též šťastně 25. ledna 1507 zdařilo. I dobyvše po krátkém útoku tvrze, zajali p. Bavůrka s šesti ještě jeho pomocníky a odvedli do Plzně. K vyzvání Plzeňských přišli též poslové z okolních měst i z Prahy a konán soud nad zajatci. Dne 4. února t. r. p. Bavor byl na náměstí sťat i s pomocníky svými. Král Vladislav ponechal Plzeňským dobytý Chřínov. Téhož roku město stiženo bylo několikráte velikými požáry. Poprvé vysel oheň 5. čna ve Skvrňském předměstí a mnoho dvorů shořelo, po druhé 7. čna vyšel oheň v městě na několika místech a celá čásť západní od Litické brány až ke klášteru Černému či Dominikánskému vyhořela, i do předměstí Škvrňského oheň vnikl a celé je zničil; po třetí vyšel oheň 10. čna v městě u kláštera františkánského, po čtvrté 29. čce celé předměstí Pražské zničeno ohněm. Požáry tyto uváděny v souvislost s popravou Bavůrkovou, mělo se za to, že to byla pomsta jeho pomocníků. Král Vladislav přispěl městu tím, že 12. září 1509 osvobodil je na 10 let od každoročního platu podkomořímu král. a nařídil, aby do šesti let byl komorní plat z m. Žatce vyplácen Plzeňským. Z roku 1500 zasluhuje uvedeno býti památné usnesení konšelů, aby žádný Němec, který česky neumí, do města za souseda přijímán nebyl, ani do vsí městských. Podobně r. 1504 vypověděni jsou se svolením kr. Vladislava všichni židé z města a na příště proti vůli konšelův a obce žádnému nebylo jim dovoleno usazovati setu. V 2. pol. XV. stol., někdy kolem r. 1468, zřízena byla tiskárna v Plzni, která jest nejen první a nejstarší v Čechách, ale též i v celé říši Rakouské a náleží k nejstarším knihtiskárnám v Evropě. Tiskárna trvala zde až do r. 1533. Kdo byl prvním knihtiskařem, není známo. První kniha v Plzni r. 1468 tištěná jest Kronika Trojanská, druhý tisk byl Nový zákon r. 1475, třetí Passionál nebo Životy svatých, čtvrtý Nový zákon, pátý tisk Statuta provincialia Arnesti z r. 1476 mají poprvé udání tisku v Novém Plzni, šestý tisk Agenda a sedmý Missale ecclesiae Pragensis z r. 1479.Na to od r. 1479–98 nemáme žádných knih v Plzni tištěných. Teprve od r. 1498 setkáváme se s knihtiskařem Mikulášem Bakalářem, který v nedlouhé době do r. 1513 vydal v Plzni 21 knih. Po Mik. Bakalářovi znám jest knihtiskař Jan Pekk ze Švabachu, města na jih od Norimberka ležícího, který v Plzni od r. 1521–32 provozoval knihtiskařství a to s počátku s Janem Fenclem řečeným Mantuan, měšťanem zdejším. Po smrti Pekkově knihtiskárna zanikla a teprve kolem r. 1800 byla zde zase znovu zřízena od Jos. Morgensäulera. Roku 1519 tehdejší rychtář městský Petr Vydra, krejčí, spolu s Mik. Karasem, též krejčím, chtěl způsobiti vzbouření lidu proti konšelům, které chtěli pobiti a statky jejich pobrati; ale spiknutí bylo ještě v čas vyzrazeno a Petr Vydra byl popraven, kdežto Karas utekl z města a vstoupil do služeb p. Ladislava ze Šternberka a na Bechyni. V době této šířily se i novoty lutheránské v městě, zejména byl jejich hlasatelem německý kazatel v klášteře dominikánském, i proto 18. dub. 1526 tehdejší administrátor arcibiskupství Jan Žák dopsal konšelům, poněvadž národ německý kvasem bludů jest nakažen, aby proto v městě přirozeným jazykem lidu slovo boží bylo v klášteřích kázáno česky a Němci aby raději česky se učili, nežli aby české tak znamenité město zněmčiti se mělo. I byla kázání německá v klášteřích v městě zakázána, až teprve r. 1532 dominikáni vymohli si na králi Ferdinandovi I. za jeho pobytu v městě, že jim zase bylo dovoleno kázati německy. Když r. 1547 vzniklo povstání všech tří stavů proti králi a stavové postavili své vlastní vojsko v Loketsku, chtějíce se spojiti s lutherány v Němcích, Plzeňští zůstali věrni králi. Po porážce protestantů německých u Mühlberka opustila náhle stavy odbojné odvaha, i proto rozpustivše vojsko, hleděli dojíti odpuštění u krále. Král Ferdinand odměnil se Plzeňským za osvědčenou věrnost tím, že jim 25. srp. 1547 přiřkl první hlas a místo na sněmích po Starém a Novém městě pražském. Přednosti této užívali ode dávna měšťané Kutnohorští, a ti proto nevzdali se práva svého, ale usilovně se domáhali toho, aby byli při prvním hlasu po Pražanech zachováni. Spor mezi Plzní a Kutnou Horou vzniklý byl náruživě veden po 150 let, až teprve 17. září 1694 urovnán byl rozhodnutím cís. Leopolda I., že jeden rok Kutnohorští a druhý rok Plzeňští přednost míti mají. Za krále Ferdinanda I. dostalo se zvláštního vyznamenání tehdejšímu faráři Matouši Švihovskému, který listem ze 16. dub. 1534 od legáta papežského Petra Pavla Vergeria obdržel právo, aby on i jeho příští nástupci v kostele farním ve dni sváteční a nedělní směli nositi mitru a berlu, rukavice, prsten a sandály, tedy odznaky pontifikální, po skončené mši že mohou udělovati lidu požehnání. Matouš Švihovský byl poslední farář z řádu Německého a zemřel r. 1546, Plzeňští ihned vymohli si na králi právo, aby na příště si mohli voliti faráře svého svobodně, a tím právo patronátní přešlo na obec. Hned první faráři vykonávali též úřad arciděkanův od r. 1551 po kraji plzeňském a nástupci jejich užívají titulu toho až podnes. Zajímavým stal se pobyt arciknížete Ferdinanda, který po tři měsíce prodlel s manželkou svou Filipinou Welserovou v Plzni, a tu byl konán r. 1555 ve dnech 24. a 25. ún. slavný turnaj na větší již. straně náměstí a potom 26. ún. nádherný mumraj (ples maškarní). Ježto se teď častěji přiházelo, že buď panovníci rakouští, sídlíce od r. 1526 v Praze, dojížděli k říš. sněmům do Německa, nebo že vysocí hodnostáři z Německa i odjinud přes P. brávali se ku Praze, měšťané měli příležitost hostiti ve zdech svých vynikající osobnosti i hleděli proto dáti domy své zevně i vnitř upraviti nákladněji. Nastává proto neobyčejný ruch v Plzni, tak že většina domů přestavěna byla v novém slohu renaissančním, podobně i radnice. Stavby tyto prováděli stavitelé vlaští, pocházející ze severní Italie, z okolí města Lugana a Tridenta, z nichž mnozí zde též trvale se usadili. Čítáme v 2. polovici XVI. stol. až 15 rodin vlašských, zde usazených. V 2. pol. XVI. stol. ujímalo se i v Plzni víc a více vyznání podobojí a lutheránství, i zdálo se, že i ta vždy věrná P. stane se protestantskou. Hlavně zámožnější vrstvy domácího měšťanstva hlásily se k novému učení. Mimo to stěhovali se též Němci vyznáni lutheránského do města. Ale právě tehdáž byl farářem v Plzni Wolfgang z Týna Horšova, který všemi prostředky horlivě se zasazoval o upevnění víry katolické a zevrubné zprávy o nebezpečí městu hrozícím podával arcibiskupovi. Arcibiskup též nelenil a působil u dvora, aby nebylo dopuštěno nekatolíkům usazovati se v Plzni. I povedlo se, že po r. 1570 byli voleni do rady vesměs jen spolehliví katolíci a posléze r. 1579 na císaři Rudolfovi II. vymožen byl přísný zákaz, aby nekatolíci v městě nebyli trpěni. I byli nuceni ti z jinověrcův, kdož v městě chtěli zůstati, vrátiti se v poslušenství církve, ti pak, kdo přidrželi se vyznání protestantského, vystěhovati se z města. A tak kolem r. 1580 tímto úsilím arciděkana, arcibiskupa i vlády Rudolfovy podařilo se odvrátiti nebezpečí Plzni hrozící. Proto nepodivíme se tomu, že právě v době této jednalo se o uvedení jesuitů do Plzně. Nejdříve pomýšleno na to, aby dominikáni v městě, jimž v klášteře stále členův ubývalo, vzdali se kláštera svého a postoupili jej jesuitům; ale dominikáni dovedli to překaziti. I zakoupen byl r. 1585 radou městskou pro obmýšlený klášter dům v městě, náležející klášteru tepelskému, a sháněny potřebné prostředky na vydržování kolleje jesuitské. Ale mimo nadání nebylo možno sehnati potřebné prostředky v žádoucí výši a podobně ani tehdejší farář a arciděkan Václav Albín nejevil mnoho ochoty k uvedení jesuitů do města. A tak pro nahodilé překážky věc odložena, ale později pro rostoucí obtíže Plzeňští vzdali se vší naděje a prodali r. 1605 dům pro kollej jesuitskou zakoupený zase klášteru tepelskému nazpět. Potom se již nečiní žádných zmínek o zřízení kolleje jesuitské. Za vlády cís. Rudolfa II. stal se památným delší pobyt jeho v Plzni. Když r. 1599 vypukl v Praze mor, cís. Rudolf II. odstěhoval se do Plzně a pobyl tu od 14. září 1599 do 4. čna 1600, tedy 8 měs. 18 dní; mimo radnici byl též k pohodlí císařovu upraven sousední dům č. 290, na západ ležící. Císaři Rudolfovi se v Plzni zalíbilo a proto zakoupil si r. 1606 zmíněný dům za 2000 k. m. od tehdejšího držitele Jiříka Krumlovského z Hartenšteina a téhož roku přikoupen sousední dům od Bernarta Tomáškovic za 1000 k. m. Domy oba byly pak v l. 1607 a 1608 přestavěny a k pohodlí císařovu upraveny. Dům tento nazýván pak odtud císařským, že patřil císaři i jeho nástupcům až do r. 1631, kdy jej cis. Ferdinand II. postoupil dědičně hraběti Maxim. z Trauttmansdorffu, na umoření dluhu 4500 zl. rýn., které měl týž hrabě za komorou štýrskou k pohledávání. V drženi hrabat z Trauttmansdorffu dům zůstal až do r. 1793, odtud se střídali různí držitelé z řad měšťanstva plzeňského, až 1. srpna 1869 zakoupila obec dům ten od Johanny Exlové za 32.500 zl. Dům tento jest jediný, který má vložku v deskách zemských a ne v knihách městských. Počátkem XVII. stol. končí se pro P. doba největšího vzrůstu i blahobytu. Válka třicetiletá hned na počátku strhla P. ve svůj vír. Když po osudné defenestraci 23. kv. 1618 stavové čeští zdvihli válku proti císaři, P. zůstala opět věrna císaři, který ihned k obraně její poslal menší oddíl branného lidu pod hejtmanem Felixem Dornheimem. Nebezpečí přikvačilo dříve, nežli se kdo nadál. Již v září přitáhl do Čech hrabě Arnošt z Mansfeldu, najatý od stavů českých do služeb, a bral se mimo P. ku Praze. Ježto Plzeňští již byli v nepřátelství ke stavům, dal se Mansfeld hned v obléhání Plzně, 16. září 1618. Když přibyly posily z okolních krajů, vojsko jeho vzrostlo na 8000 mužů, s nimiž po 9 neděl co nejusilovněji města dobýval. Posádka i měšťané statečně se hájili, ale posléze prostříleny byly na dvou místech průlomy do hradeb městských, jeden na konci nynější ulice Mansfeldské za masnými krámy, druhý v místech městské spořitelny za klášterem františkánským, a při hlavním útoku dne 21. list. podařilo se obléhajícím těmito průlomy dostati se do města a ráno dne 22. list. vzdala se P. Hrabě Mansfeld usadil se v Plzni a bydlil v domě císařském. Veliké byly škody, které město tímto obléháním utrpělo. Všecka předměstí s velikými zásobami obilí byla zničena, dobrá třetina domů v městě byly střelbou z děl a ohněm poškozeny. Hned po vzetí města Mansfeld uložil obci veliké výpalné a mimo to ještě i posádku jeho Plzeňští musili vydržovati. Tím město upadlo do velikých dluhův a blahobyt jeho obyvatelů na dlouhá léta byl podlomen. Mansfeld všemožně opevňoval město podle způsobu nizozemského a v krátké době učinil z Plzně silnou pevnost. Proto když r. 1620 vtrhlo vojsko bavorské a císařské do Čech a bralo se od Budějovic přes Písek k Plzni, vůdcové vojska katolického seznali, že by dobytí nově opevněné Plzně hájené Mansfeldem vyžadovalo dlouhého obléhání. I odhodlali se jednati s Mansfeldem o vydání města za peníze. Když však Mansfeld v požadavcích svých byl dosti smělý, tu rozhodnuto, nechati prozatím P. stranou a táhnouti na Prahu. I opustilo vojsko katolické P., když zde bylo prodlelo od 11. do 20. října. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře P. byla nejpřednějším místem, které držel Mansfeld pro kr. Bedř. Falckého ještě v Čechách. Co se dříve ani potom nepovedlo s Mansfeldem, zdařilo se s jeho posádkou v Plzni za jeho nepřítomnosti zůstavenou, že za 140.000 zlatých vydáno bylo město vůdci ligistickému Tillymu dne 26. břez. (5. dub.) 1621. Císař Ferdinand II. odměnil Plzeňské za věrnost a udatnost jejich tím, že jim 7. srpna 1627 nejen potvrdil všechna jejich dosavadní privilegia, ale rozhojnil jim je o nové milosti, vyňal město z král. úřadu podkomořského a ustanovil, aby na příště obnovování rady dálo se skrze kommissaře zvlášť k tomu nařízené, osvobodil město i se všemi vesnicemi od vydržování vojska. Z následující doby jest pro P. památným rok 1633, kdy v prosinci přibyl do Plzně nejvyšší vojevůdce vojska císařského Albrecht z Valdšteina a ubytoval se na náměstí v domě Karla Skribonia (č. 105, nyní dům Mosrův). Valdštein zůstal v Plzni až do konce února 1634. Sem svolal dvakráte nejvyšší velitele vojska císařského, aby se zajistil jejich věrností. Dne 12. led. 1634 sešlo se 49 generálův a plukovníků, po druhé 19. ún. sešlo se jich 38 a podpisovány po obakráte reversy věrnosti nejvyššímu vůdci. Hostiny, které při tom se konaly, byly podle tradice lidové ve veliké síni radnice. Ježto těmito oběma schůzemi v Plzni i stálým vyjednáváním Valdšteinovým s nepřáteli císařovými dvůr vídenský byl konečně přesvědčen o zradě jeho, byl vydán k vojsku patent, jímž Albrecht z Valdšteina byl zbaven velitelství. Valdštein spěchal z Plzně do Chebu, kdež však již hned po příchodu svém byl v noci 24. ún. zavražděn, spolu se svými přáteli a důvěrníky Kinským, Trčkou, Illovem a Neumannem. Na sklonku války třicetileté ustanoveno se na tom, aby z Plzně zřízena byla silná pevnost, za tou příčinou poslán r. 1645 do Plzně vynikající válečník hrabě Jan de la Cron, plukovník, aby potřebná opevnění provedl. La Cron pobyl v Plzni až do r. 1649 a provedl celou řadu nových opevnění; mezi jiným dal zavříti bránu Škvrňskou a dal vystavěti Novou bránu na konci Říšské ulice. Když po bitvě Bělohorské katolíkům dostalo se výhradného panství, kdy všichni nekatolíci byli nuceni vrátiti se v poslušenství církve anebo se vystěhovati, pomýšlelo se též na rozmnožení diécésí v Čechách a v návrzích podaných cís. Ferdinandovi II. vyskytuje se též P. jako sídlo jednoho ze čtyř biskupství, která měla býti zřízena. Teprve po skončení války cís. Ferdinand III. ujal se myšlenky té a chtěl r. 1653 zříditi v Plzni biskupství, ale pro odpor obce plzeňské bylo na tu dobu od toho upuštěno. Roku 1670 a 1671 všemožně usiloval tehdejší arcibiskup pražský Matouš Sobek z Bílenberka provésti zřízení biskupství v Plzni, ale zase narazil na takovou neochotu a odpor obce plzeňské, že též nemohl záměru svého provésti. Jako v celé zemi byl válkou třicetiletou podlomen blahobyt, tak tomu bylo i v Plzni, proto doba 2. pol. XVII. stol. a celé století XVIII. jest dobou úpadku pro P. Za cís. Leopolda I. dostalo se Plzni 2. čna 1660 potvrzení všech privilegií a udělen konšelům titul »slovútní, Ehrenvesten«, kterým na příště v úředním jednání měli býti titulováni, nařízeno, aby klíče od bran městských byly v rukou purkmistra, kdyby i posádka do města byla vložena, a aby na příště obnovování rady dělo se ne jako až dosud každého roku, nýbrž až po třech letech. Týž císař udělil městu nový čtvrtý výroční trh r. 1680 v pondělí po sv. Petru a Pavlu. Na počátku XVIII. stol. založen byl v Plzni nový klášter, a to jeptišský řádu dominikánského. Zakladatelkou jeho byla hrab. Kateřina Vratislavová z Mitrovic, která zakoupila pro klášter spáleniště pěti domů. Dne 20. dub. 1712 položen základní kámen a do r. 1714 stavitel městský Jakub Auguston dokončil stavbu kláštera, tak že 20. srp. t. r. byly sem jeptišky (počtem 8) slavnostně uvedeny. Klášter nesl jméno sv. Růženy, kostel ke cti sv. Anny byl úplně hotov až r. 1735. Když r. 1713 země Česká stižena byla morem, který zejména v Praze se rozzuřil, král. místodržící v říjnu t. r. odstěhovali se do Plzně a soud appellační do Rokycan a pobyli zde až do ledna 1714. P. zůstala moru uchráněna, i z vděčnosti za to dala rada městská na památku postaviti nové tři sochy na podstavec sloupu P. Marie na náměstí: sv. Františka Xaverského, sv. Petra z Alcantary a sv. Barbory. R. 1729 město postiženo bylo velikým požárem, který vypukl 29. září a celou záp. a sev.-záp. čásť města zachvátil, při čemž též vyhořel i mužský klášter dominikánský s oběma kostely sv. Ducha a sv. Markéty. Škoda způsobená páčila se na více než 1/2 mill. zl. Za války o dědictví rakouské (1740–48) jedno oddělení vojska bavorsko-francouzského pod generálem Gassionem zmocnilo se 26. října 1741 města Plzně a odtáhnuvši 8. list. dále ku Praze, zanechalo v Plzni posádku, která však v červnu 1742 musila se vzdáti Karlu Lotrinskému, při čemž i veliké skladiště nepřátelské dostalo se císařským. Podobně za války sedmileté r. 1759 jedno oddělení Prusů ze Saska vrazilo do země a vynutivši na Plzni veliké výpalné odtáhlo. Od té doby P. neviděla zase více než 100 let nepřítele ve zdech svých. Veliké proměny vnitřního ústrojí státního, prováděné za císařovny Marie Terezie a syna jejího cís. Josefa II., dotkly se hluboko i Plzně. Tak od r. 1751 P. v berní a politické správě podřízena dohledu krajského hejtmana, který od r. 1751 byl úředníkem státním, R. 1759 dohled ten rozšířen též na řády policejní a tržní. Když 1. led. 1766 vstoupila v platnost nová organisace soudů hrdelních, kdy ponechány v Čechách jen 24 hrdelní soudy, zůstala i P. sídlem jeho. Za cís. Josefa II. ještě hlouběji zasáhnuto do samosprávy městské. Dne 31. bř. 1784 císař nařídil, aby při volbě radních měl se především zřetel k vysloužilým důstojníkům, a krajským hejtmanům uloženo pečovati o to, aby se nařízení to zachovávalo. Roku 1783 zrušen byl úřad městského rychtáře a působnost jeho přenesena na magistrát. Brzy však provedeny nové změny v soudnictví a uznáno zapotřebí, nově upraviti též i správu politickou a hospodářskou. I obrána právě P. za město, kde nejdříve tato organisace měla se provésti, aby mohla býti potom vzorem městům ostatním. Nová organisace vstoupila v Plzni v život 9. čce 1787. Zřízen magistrát s purkmistrem a pěti radními a dvěma sekretáři s úhrnným nákladem 8410 zl. (purkmistr 800 zl., tři radní po 500 zl., dva po 400 zl.). Mimo to přiděleni byli magistrátu tři politicky i soudně zkoušení auskultanti. Měšťanstvo mělo pouze právo zvoliti tři zástupce pro schůze hospodářské, ale dohled měl vésti jeden z radních jakožto hospodář (Anwalt). Pronikavé změny cís. Josefa v organisaci církevní postihly i dva kláštery v městě Plzni, oba dominikánské, mužský i ženský, které zrušeny r. 1786. Tehdáž kommisse vládou zřízená ustanovila, aby pro osadníky české v Plzni, počtem 5509 duší, konaly se služby boží u sv. Bartoloměje jazykem českým a pro německé osadníky, počtem 938 duší, aby se konaly služby boží německé v klášteře františkánském. Když r. 1773 po zrušení řádu jesuitského bylo též zrušeno gymnasium řádu v Klatovech, obec plzeňská podala žádost za zřízení gymnasia v Plzni. Tomu bylo vyhověno r. 1776 a zřízeno v Plzni státní 5tř. gymnasium; vyučování i řízení ústavu svěřeno řádu dominikánskému v Plzni. Když pak řád domin. byl r. 1786 zrušen, přejali vyučování praemonstráti z Teplé r. 1787 a vedou je až dosud. Při nové organisaci škol obecných byla v Plzni zřízena hlavní škola německá o 2 třídách r. 1776. Třetí třída byla otevřena r. 1780 a čtvrtá až r. 1813. R. 1776 tehdejší plukovník hr. Leopold ze Strassoldův zřídil v Plzni vojenskou školu podle nové zlepšené methody, ovšem zase německou. Císař Josef II. zavedl němčinu ve všech oborech správy městské za jazyk úřední, ač dosud bylo úřadováno většinou po česku. Po česku bývaly potvrzovány městu též vždy jeho privilegia, tak od Ferdinanda II. a III., Leopolda I., Karla VI. a naposledy od Marie Terezie 8. čna 1770; císař Josef II. na českou žádost obce plzeňské potvrdil jí též privilegia její, ale německy, 20. led. 1784. Po zrušení nevolnictví poddaného lidu obec jakožto vrchnost učinila se svými poddanými smlouvu 10. kv. 1783 (potvrz. od cís. 10. čce t. r.), kterouž propustila poddané ze všech robotních povinností a naturálních dávek, přenechala jim pozemky v dědičný nájem, za práce při panských dvorech dávána na příště peněžitá náhrada, za všechny pak robotní a jiné všeliké povinnosti poddaní odváděli určité platy a za pozemky v nájem přenechané zapravovali vrchnosti robotní reluici. Zavedením němčiny ve školách a v úřadech šířila se i v zámožnějších vrstvách měšťanstva vždy větší lhostejnost k jazyku českému, a byla proto obava, že P. úplně se poněmčí a zapomene na svou minulost jako město povždy české. Štěstím bylo pro město, že v pravý čas dostal se sem pravý muž, který sotva že postřehl nebezpečí hrozící, všemožně se snažil je odvrátiti. Byl to Josef Vojtěch Sedláček, který přišel jako prof. gymn. do Plzně r. 1810 a usilovně se přičiňoval buditi slovem i písmem nejen u studující mládeže, ale i v měšťanstvu vědomí národní a lásku ke knize české. Jeho přičiněním provozovány byly r. 1818 české hry na ochotnickém divadle, zřízena pro dítky dělnické, které postrádaly vyučování v jazyce mateřském, česká triviální škola r. 1819, na niž náklad vedlo várečné měšťanstvo. Ovšem otevřena jen třída jedna, druhá otevřena teprve r. 1828, třetí přidána až zase r. 1843 a čtvrtá až r. 1852. Až do smrti své neustal Sedláček, a když r. 1836 zemřel, přejal úkol jeho stejně horlivý a nadšený buditel prof. Jos. Frant. Smetana (1831–61). Oba mužové byli podporováni ve snahách svých vydatně tehdejšími arciděkany Tomášem Kordíkem (1803–24) a Ant. Hlavanem (1835 až 1868). V 1. pol. XIX. stol. změnila se též P. v zevní tvářnosti své. Bořeny hradby městské s věžemi a baštami, odstraňovány malebné brány městské, zasypány příkopy a tak v krátké době P. pozbyla svého starého rázu tolikráte proslavivší se pevnosti středověké. Se zasypáním příkopů začalo se r. 1803 na jižní straně, z bran zbořena nejprve Jeptišská či Litická r. 1804, Pražská 1822, Slepá či původně Škvrňská zvaná r. 1828,Říšská r. 1833 a posléze Malická či Saská r. 1849. Stalo se to hlavně za purkmistra Martina Kopeckého (1828–50), který chtěl z Plzně učiniti město moderní a odstraniti proto vše, co by snad rozvoji jeho a kommunikaci překážeti prý mohlo. Na místě příkopů zřízeny okružní sady na západní, severní a jižní straně, zřízen sad lochotínský s lázněmi r. 1833. Nový život nastal Plzni r. 1860, kdy mnoho závodů průmyslových založeno, kdy spojena P. s Prahou a Bavory drahou západní. Ruch tento průmyslový a obchodní pak trvá odtud stále, tak že P. v krátké době vyšinula se na jedno z předních továrních a obchodních měst v Čechách a obyvatelstvem stala se druhým městem po Praze. Jak školství se rozmohlo po r. 1860, viz shora. O neobyčejně rychlém vzrůstu Plzně svědčí přírůstek obyvatelstva; mělať P. r. 1860 16.000 obyv. a r. 1900 již 68.284. Rovněž srovnání příjmů jest velice poučné: r. 1860 činily příjmy 222.600 K, vydání 222.000 K, na r. 1902 rozpočteny jsou příjmy řádné na 2,032.636 K a mimořádné na 81.000K, úhrnem 2,113.636K; vydání řádné na 2,734.576 K, mimořádné na 653.800 K, úhrnem 3,338.376K; jeví se schodek 1,274.740 K.

Bývalé panství plzeňské do r. 1848 záleželo z těchto vesnic. Již ve XIV. stol. (snad již od založení města) náležely obci: Škvrňany, Černice, Radobyčice, Utušice, Doudlevce, pak části Božkova, Koterova; r. 1460 koupen Volevec, 1507 darován obci Chřínov, 1509 koupen dvůr v Doubravce, 1514 koupeny Dolany, Druzdová, Senec, Chrást a Zruč, 1537 koupeny Ejpovice, Kyšice, 1540 Týnec, Buksice, 1563 koupeny Horomyslice, Dejšina, Myší Oujezd, Kokocko, 1581 zakoupeny Smečice, Střapole a Sedlecko, 1692 Habrová, 1724 koupen Hrádek se vsí Bukovcem, 1735 Bušovice. – Čelnější mužové z Plzně: Kašpar Arsenius, Jan z Doubravky a z Hradiště, jinak Dubravius, Václav Franta, Ant. Frozin, Jan Kherner, Jakub Kolens, Václav Koranda st., Václ. Koranda ml., Kašpar Kropáč z Kozince (Cropacius), Jan Ctibor Kotva z Freifeldu, Simon Plachý z Třebnice, Jiří Plachý st., Prokop z Plzně, Jindřich Skribonius z Horšova, Šebestián Scipio, Kašpar Ladislav Stehlík z Čenkova, Jan Tanner, Matěj Tanner, Lazar Widman.

Literatura: J. V. Sedláček, Paměti Plzeňské (P., 1821); Mart. Kopecký, Pilsens günstige Verhältnisse (Praha, 1837); M. Hruška, Kniha pamětní m. Plzně od 775–1870, k vydání upravil prof. Julius Koráb (P., 1883); Jos. Strnad, M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské (t., 1883); Průvodce Plzní a okolím J. S. Jaroslav Schiebl (t., 1885); Strnad, Znak kr. m. Plzně; t., Listář kr. m. Plzně 1300–1450, I. díl (t., 1891; druhý díl v tisku); t., O založení kr. m. Plzně (1894); Spis pamětní jednoty samosprávných úředníkův na oslavu X. sjezdu v Plzni (1895); Popis školního okresu plzeňského, sestavilo učitelstvo (1896); Strnad, Dějiny kláštera dominikánského v Plzni 1300–1785 (1896); Zpráva obce kr. m. Plzně o činnosti správy obecní do r. 1897 (Plzeň, 1900). Snd.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Vysazeno tučně: P.